Církev je apoštolská

Autor: Martin T. Zikmund - Číslo: 2005/2 (Ekumena)

Písmákovo čtení. Bohoslovecká příloha časopisu Český bratr, 2/2003, s. III-IV.

Také evangelické církve vyznávají podle Nicejsko-cařihradského vyznání víry, že církev je jedna, svatá, katolická a apoštolská. Tento výměr církve byl po dlouhá staletí pozdního starověku a takřka celého středověku vlastním rámcem ekleziologického sebeporozumění.

Teprve nástup české a světové reformace vnesl přímé i nepřímé podněty k dalšímu rozvinutí nauky o církvi. A přece lze usuzovat, že za hlavní měřítko pravosti církve se dá označit poslední ze čtyř zmíněných atributů: apoštolskost. Dotvrzuje to i luterán Petr Brunner, který napsal: "Apoštolskost církve je nosným základem jednoty, svatosti a katolicity církve."

S jeho tvrzením se zástupci různých církevních útvarů shodou; různí se však v pojetí "apoštolskosti".

Historické církve, jejichž kontinuita je založena na biskupském svěcení, zdůrazňují význam tzv. apoštolské posloupnosti. Podle jejich víry apoštolové předali své zvláštní pověření svým nástupcům, tj. biskupům. Jen biskupové mají moc učit, světit a soudit (rozhodovat) v Božím lidu. Na principu apoštolské posloupnosti jsou založeny katolické, pravoslavné a částečně také některé evangelické (např. luterské skandinávské) církve. Martin Luther však odmítl mechanickou sukcesi biskupů a položil důraz na jiný výměr tohoto pojmu: Was Christum treibet, das ist apostolisch" (Co vede ke Kristu, to je apoštolské). Pro klasickou reformaci není vlastním garantem pravověří "úřad" či "služba" představených církve, nýbrž konformita (shoda) církve s apoštolskou zvěstí. Proto položila důraz na jiné znaky církve, než jsou ty výše jmenované; na čisté zvěstování Božího Slova a na řádné vysluhování svátostí (v reformovaném křesťanství ještě na uplatňování kázně).

Co to však znamená prakticky? Staroreformovaný i novodobý evangelikální přístup klade důraz na Písmo jako literu. Učení zaznamenané v Novém zákoně - to je měřítko apoštolskosti. Tak o tom často mluví i píše anglický evangelikál John Stott. Cituji ze slovenského předkladu jeho výkladu k Efezským 2,20: "Církev stojí a padá svojou vernou závislosťou od základných právd, ktoré Boh zjavil svojim apoštolom a prorokom a ktoré sú zachované v Novom zákone." Tu shledáváme jemný, a přece významný rozdíl proti pojetí Lutherovu, který napsal, že církev stojí a padá nikoli s Písmem, ale s článkem o ospravedlnění z víry. Luther odmítal nejen mechanickou autoritu biskupů, ale mechanickou autoritu litery Písma. Pro německého reformátora bylo dané slovo Písma o to závažnější, oč více "táhlo" ke Kristu. Krista nelze ztotožňovat ani s církví (katolické pojetí), ani s Písmem (evangelikální pojetí), jakkoli je úzce spjat s oběma.

Podle reformovaného teologa Emila Brunnera je apoštolskost "kritickým principem", který je namířen jak vůči katolickým církvím, tak vůči protestantským, které zaměnily víru v Kristu s apriorní vírou v Bibli, a tak zatížily církev velkou hypotékou. Podle Brunnera nelze přesně definovat, co znamená pojem "apoštolskost", neboť jde o apoštolskou víru v Krista, která není jen souhrnem pravého učení, nýbrž celým, existenciálním spolehnutím víry. Tímto směrem kráčí ještě radikálněji současný princetonský systematik Daniel L. Migliore, který apostolicitu nahlíží nejen v ortodoxii (pravé učení), ale také v ortopraxi (pravý život). Apoštolskost se promítá i do podoby, jak církev zvěstuje evangelium, jak získává učedníky. Z tohoto důvodu americký teolog odmítá psychologickou manipulaci posluchačů i evangelizační televizní show: hrozby, triky, lákadla atp. s poukazem na to, jak kázal apoštol Pavel, i na protivenství, které pro evangelium snášel. Jde tedy podle něj nejen o obsah, ale i o způsob předávání apoštolské víry.

Je tedy patrné, že se sice se všemi křesťany shodneme na týchž slovech vyznání víry, ale že jim nerozumíme všichni stejně. A přece nemůžeme lehkomyslně odmítnout žádné z těchto pojetí. Pro evangelickou církev má a vždy bude mít nejmenší důležitost tzv. apoštolská sukcese. Ale i ona může sloužit (a v dějinách nejednou sloužila) uchování obsahu a porozumění apoštolské víry. Protestanté si toho nemohou nevšimnout, ale nemohou se s tím ani spokojit. Vědí dobře, že žádná instituce, byť sebecírkvovatější, nemůže sama o sobě garantovat apoštolskost. Právě proto evangeličtí křesťané budou vždy nadřazovat mechanické posloupnosti posloupnost víry, formálnímu hledisku obsahový a existenciální rozměr. Nad "úřadem v církvi" stojí Nový zákon. Jej považuje církev za jedinečnou autoritu. V něm jsou obsažena slova a činy Kristovy a také učení o Kristu. Avšak živý Pán, který je hlavou církve, není prostě ztotožnitelný s knihou. Mocí svého Ducha skrze Slovo vytváří církev. Toutéž mocí nás učí v tomto Slovu rozpoznávat Evangelium. Proto platí: Ubi Christus, ibi ecclesia (Kde je Kristus, tam je církev), a nikoli naopak. To znamená, že Kristus je tam, kde - slovy Petra Brunnera - je Evangelium v "substanciální identitě zvěstováno i dnes" a kde "ve shodě s tímto Evangeliem se i dnes praktikuje vysluhování svátostí".

Zde stojí za to upozornit na tezi Daniela Miglioreho, který napsal, že bez reformačních znaků pravé církve (Slovo, svátosti) by Nicenum mohlo být vykládáno moralisticky, a bez nicejsko-cařihradských atributů církve (jedna, svatá, všeobecná, apoštolská) by reformační pojetí mohlo být interpretováno schizmaticky (potud Migliore). Závěr článku by tedy mohl znít takto: Oba výměry církve se doplňují - stejně jako odlišné pojetí apostolicity, i když spolu nesplývají. Těžiště je u každého z nich položeno jinde. To však nebrání vzájemnému povzbuzování a utvrzování ve víře. Právě naopak, když se toto děje, vypovídá to o sepětí s apoštoly víc než fascinace vlastní pravdou. Ostatně: jen ve společenství s ostatními církevními útvary tvoříme jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev.