Bible jako základ naší kultury

Autor: Hans Maier - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/2 (Články)

Herder Korrespondenz, 3/2003. Zkráceno.

Kromě antických mýtů byla Bible nejdůležitějším pramenem kulturního sebeporozumění evropského Západu: poznamenala jazyky a oplodňovala umění. I po konci období kultury charakterizované křesťansky poskytuje křesťanství, a tím i Bible, stále nové impulzy pro umění.

Kultura Evropy čerpá ze společné zásoby: čerpá z hebrejské Bible - Starého zákona křesťanů; čerpá z novozákonních knih, které navazují na starozákonní tradice; a z obojího se vyvíjí velký počet nových forem: hymny, sekvence, písně, kázání, duchovní dramata, eposy, vyprávění, kalendářové povídky a mnoho jiných.

Tyto tradice biblického slova se dělí do dvou proudů: první, starší, vede od prvotních církví starého Východu k jihoevropské a východoevropské ortodoxii - druhý, mladší, vychází z Říma a vyvíjí se na západě, jihozápadě a severu Evropy u románských, germánských a západoslovanských národů. Obě tradice vykazují společné rysy; kromě základu biblických textů jsou pro ně charakteristické především velké liturgické jazyky: na Východě řečtina, kromě ní též syrština a koptština, později též stará bulharština (církevní slovanština); na Západě latina.

Společné je též působení liturgických jazyků na jazyky národní, i když na Východě a na Západě jsou jiné akcenty: zatímco na Východě liturgie do sebe přijímá od počátku širší spektrum kulturních a etnických odlišností, byla latina na Západě po celá staletí nejen základem liturgie, ale i literatury - teprve relativně pozdě nastupují diferenciace podle národních jazyků.

Němci se učili své řeči z Bible

Především Němci se učili němčině z Bible. Řeč jejich předků byla v době, kdy přijali křesťanství, ještě natolik "neobratná" (Strassburger Pilatus), že pro vysvětlení obsahu Bible bylo třeba stále sahat k latině. A tak se v raných dobách německého básnictví střídaly periody staré horní němčiny (althochdeutsch) a latiny. Germanista Andreas Heusler vyjádřil tento opakovaný náběh zkratkou: německy = germánsky + křesťansky. Trvalo dlouho, než se Bible skutečně stala částí německého jazyka; trvalo dlouho, než se vytvořily literární formy schopné soutěžit s latinskými.

Nejtěsnější kontinuita mezi tradicí a novými formami (i mezi židovskou a křesťanskou tradicí) je bezpochyby v řeči žalmů. Řeč žalmů je jakoby univerzální gramatikou nábožensky inspirovaného židovského a křesťanského básnictví. Zároveň tu máme jednu z nejstarších forem spojení řeči a hudby; žalmy byly totiž písní, básní a modlitbou v jednom a v ústní tradici byly tradovány i hudebně.

Žaltář obsahuje díla, která vznikala téměř jedno tisíciletí. Poněvadž tyto texty byly od počátku převzaty do křesťanského života modlitby a zpěvu, zahrnují literární základy bohoslužby a liturgie hodin období tří tisíc let - což je asi nejrozsáhlejší údobí dosud užívaného textového korpusu. Také ve svém obsahu se žalmy dotýkají všech zkušeností, pocitů a nálad lidí: povznesení, chvály, díků, nadšení, jásotu - až po výraz melancholie, stížností a žalob, zkroušenosti a zoufalství, mnohdy až křiku a rouhání.

Když uvážíme, že tato slovní zásoba obsahuje všechny oblasti lidského života (tedy nejen vznešenou hymnickou řeč), pak pochopíme, proč řeč žalmů vytvořila tak robustní sílu, nezdolnou trvalost a neobyčejnou schopnost proměny a přizpůsobení. I slova přešlá do němčiny obsahují široké stylistické spektrum: od patosu k záměrně všednímu, od hymnického k prozaickému; pomysleme jen na Martina Luthera, ale i na novější překlady od Martina Bubera (1966), Romana Guardiniho (1949), Arnolda Stadlera (1999).

Žalmy hebrejské Bible však nebyly jen překládány - vždy byly též podnětem k přebásnění, parafrázování a parodiím. Mezi nejstarší křesťanská přebásnění patří díla jako Magnificat, Benedictus, Simeonovo Nunc dimittis o Hromnicích - ta byla prozpěvována při bohoslužbách, podobně jako v synagogách, s responsorii: na verš nebo několik veršů předzpěváka odpovídalo shromáždění refrénem. Jednotlivé části mešního rituálu byly doprovázeny formami psalmodie: Introitus, Graduale, Tractus, Offertorium, Communio.

Jestliže byl žaltář po celý středověk přítomen v latinské podobě (ve východní Evropě ve formě řecko-staroslověnské), pak v reformovaných církvích (a později i v katolické reformě) přešel do národních jazyků. Sám Martin Luther sestavil tři úplné německé žaltáře. Žaltář byl pro něho - zcela v augustiniánském duchu - "malou Biblí". Lutherovy žalmové písně se staly modelem reformačního církevního zpěvu: pomysleme jen na písně "Aus tiefer Not schrei ich zu dir" nebo na "Ein feste Burg", která je křesťansko-eschatologickou parafrází žalmu 46, 2-8.

V evangeliích spočívá zárodek nové estetiky

Jestliže jsme se v žalmech dotkli překladů ve vázané řeči, pak texty Nového zákona představují převážně jednoduchou prózu. Také tento řečový impulz působil v dějinách naší kultury formativně.

Když se v pozdní antice evangelia šířila, narážela zpočátku na odpor vzdělanců. Zdálo se jim, že jsou příliš jednoduchá a neumělá. Pojednávala o obyčejných lidech: rybářích, tesařích, celnících, děvkách, potulných kazatelích, ženách. To všechno byli lidé, kteří podle zákonů antické poezie neměli žádný osud, a proto se o nich nemohlo jednat ve vážných formách - eposech a tragédiích - měli místo leda v komediích. Platil zákon stylu (ostatně platný až do 18. století), že osudy mají jen velcí lidé, pouze jejich život může být předmětem vážného básnictví. Tedy císař, král, místodržící, snad ještě římský setník - ne však malí lidé.

A teď se v evangeliích objevuje něco úžasného: ti "velcí" jsou spíše na okraji a tam, kde se dostávají do středu, mají spíše nepěknou roli. Naopak malým "se zvěstuje", jsou poctěni všemi zkušenostmi, zážitky a zázraky, z nichž se tvoří látka básnictví. Dochází tedy k přehodnocení všech estetických zákonů - malé se stává velkým, velké malým. Navíc nešlo o uměleckou prózu, nýbrž o nejjednodušší vyprávění. Je to vůbec literatura? ptali se mnozí.

Dějinami křesťanství prochází rys neklidu

Křesťanství sice otvírá široký prostor niternosti, naplněný krásou a příjemností, jasnou radostí z nového světa - zároveň však odnímá plasticitu a smyslovost vnějšímu světu.

Je pravda, že řecký ideál krásy a zdaru, člověk agónu, který nabízí slunci své nahé tělo, to vše s křesťanstvím zaniká - ne však proto, že židovsko-křesťanský resentiment otrávil antickou smyslnost, jak tvrdil Nietzsche, nýbrž protože křesťanství naučilo člověka vidět celý svět (nejen ideální povrch). K lidem, pro něž platí volání Syna člověka, od té doby patří též nemocní, oškliví, pošlapávaní, mučení - a žádný křesťan by se neměl divit nebo hrozit nad deformovanými obrazy člověka (a Krista!) moderního umění.

Jestliže u Francise Bacona visí lidské maso na řeznických hácích, u Sutherlanda a Beuyse jsou bezmocní lidé chytáni do smrtelných pastí, když Herbert Falken odráží opuštěnost Boha na kříži ohavným smíchem - pak to nejen zachycuje naši dobu pronásledování a genocid, milionkrát opakovaných Kainových činů vůči bližním; zjevuje se nám, silněji než dřív, co znamená volání: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Ale i moderní básnictví se svým předmětným realismem, s pohledem zblízka, který se před ničím nezastaví, s pustotou a panorámaty hrůzy - nepřebírá v mnoha rysech to, o čem vyprávějí biblické příběhy: osudy mnohých, nejen velkých, libovolných, nejen známých - vznik nového hnutí v hloubce všednosti? Bez probuzení tohoto nového ducha by byla sotva myslitelná a možná díla jako "Promessi sposi" Manzoniho, romány Gogola a Dostojevského, Joyce a Döblina, Claudelovo a Beckettovo divadlo světa.

Dokonce i vícehlasá hudba, hodnocená v křesťanství jako vrchol umění - nepřevzala ve 20. století něco z paradoxů křesťanského poselství, z jeho vnitřního napětí, jeho nedokončenosti, jeho stálého návratu? Ještě romantik Robert Schumann se domníval, že disonance jsou nezbytnou součástí hudby - ale my jsme si je žádali odstranit. Současné personanční zvuky v hudbě, které vystřídaly funkční harmonii, jsou disonantní, ale nikdo je nechce rušit. Také zde představuje disonance (ale též monotonie, opakování, askeze vynalézavosti a nedokončenost) novou dimenzi hudebního, vně od krásné melodičnosti a harmonického zklidnění dřívějších časů. Proč v tom nevidět znamení estetiky vyprázdněnosti, možnosti a nemožnosti krásy v křesťanství?

Je tedy krásné, to křesťanství? Je jeho umění krásným uměním? Zařazuje se bez přerušení do dějin krásného, pojatého jako "zřejmá pravda" (Johann Joachim Winckelmann)?

Pokud spojujeme krásu s představou míry, symetrie, harmonické vyváženosti, pak křesťanství a v něm vzniklé umění tomuto kánonu stěží dostojí. Uzavírající forma, blažené spočívání v sobě samém mu jsou zřejmě zcela cizí. Umění se v křesťanských dobách stále prodírá přes jednou nalezenou realizaci dál, stále opouští krásnou definitivnost a šťastně vyváženou proporci. Příkladem může být gotika. Můžeme přehlédnout, že dějinami křesťanství prochází rys neklidu, trvalé transcendování, pohyb "plus ultra"? Důvod je jasný: lidské slovo se rozbíjí na slovu Božím. Pozemská krása se překonává do větší nádhery. Kříž jako ikonografické minimum křesťanského umění nás přes všechno obrazoborectví naléhavě upomíná na tento obsah.

Na všech cestách křesťanského umění se setkáváme s krásnem i s protestem proti kráse, se září vzorného a zdařilého i s nespokojeností nad údajně definitivním a uzavřeným.

Méně obav ze styku církve a umělců

Nakonec ještě otázka: jak vypadá ve světle našich pozorování současný vztah církve k uměním? Jistě to nelze vyjádřit jednoduchou formulí. V jednotlivých oblastech umění je situace dialogu různá. Existují široké oblasti poměrně bezproblémové souhry, kde jsou možná i setkání s avantgardou a kde neexistuje ostré oddělení mimocírkevního umění a umění v církvi: příkladem může být moderní architektura kostelů (Gaudí, Le Corbusier) a duchovní hudba (Stravinskij, Hindemith, Messiaen, Gubaidulina). V obou oblastech se přinejmenším obrysově udržel vztah ke konkrétní obci a blízkost k bohoslužebné praxi s jejími liturgickými požadavky a zadáním.

Méně jasná je situace ve výtvarném umění, pokud jde o kostelní okna, svaté obrázky či liturgické předměty. Spektrum problémů sahá od vymizení obrazů z mnoha kostelů (i katolických a luteránských) až po obtíž dát do souladu očekávání farností a autonomní představy umělců.

Na současné scéně umění a literatury však nechybí "znamení víry", "stopy transcendentna" a "duchovní horizonty". Nová spiritualita a nová symbolika tvoří široký "dvůr" kolem středu víry.

Patří sem touha po nových ctnostech pokory, uctivosti a upřímnosti, po "postmateriální" etice, ale též symbolika, přesahy a odkazy v moderních filmech (jmenuji alespoň Alexandra Tarkovského). Nebe a andělé se dnešním filmem znovu stali "uchopitelnými" zkušenostmi pro široký okruh diváků. Zde se umění hravě přibližuje katechismu. Literární úctu si znovu dobývají pohádky, ságy a mýty, a to od dětských knih až po hudební dramata. Hledání smyslu se odráží v literárním i filmovém zpracování legendy o králi Artušovi (Tankred Dorst, Eric Rohmer, Robert Bresson), v adaptaci Parsifala od Jürgena Syberberga, ve zpracování eposu o Gilgamešovi Gertrudy Leuteneggerové ("Lebewohl, gute Reise").

Nejsilnější kontakt s křesťanskou vírou se však vyskytuje v líčení mezních lidských situací v dnešních textech, filmech a divadelních hrách. Zde též existuje nejhustší literární kontinuita od existencialistických textů čtyřicátých a padesátých let až do současnosti. Křesťansky identifikovatelné propasti zla, viny, bolesti, strachu, zoufalství, opuštěnosti Bohem v moderní literatuře mohou i sekularizovanému člověku otevřít zasypané přístupy ke starým biblickým zkušenostem, i když se v textech artikuluje jen fragmentární křesťanství nebo jeho ruiny. Rozhodně už nejsou umění a básnictví vystaveny v církevním prostoru nebezpečí izolace a ghetta, zkostnatění a akademismu. Ve srovnání s průběhem front v 19. století vypadá současná situace jako napjatější, ale i nadějnější.

Není pochyb, že v současném světě - a snad i v nějaké postkřesťanské éře - budou v umění dále působit křesťanské impulzy. Skutečnost, že jednotlivá umění se při osvobozování od pravidel a norem stávají záležitostí všech, že teď náhle "mohou všichni tvořit umění" (Joseph Beyus) - to má co dělat i s ukazující funkcí obrazu (a všech umění!) v křesťanském věku. Rovněž křesťanský pohled na "všechny lidi" místo na "vyšší lidi" otevřel nové dimenze v umění a poezii. Proto je křesťanství v současných "ne už krásných uměních" přítomnější, než si mnozí myslí.