Z dějin laických služeb v liturgii
Autor: Zdeněk Demel - Číslo: 2005/1 (Články)
Závěr delší analýzy.
V novozákonní době existovala velká míra zapojení členů obce do slavení liturgie. Odpovídalo to faktické ekleziologii komunia, kdy se křesťané považovali za jeden kněžský lid Boží, založený křtem.
Kolem poloviny 3. století dospěl vývoj do stadia, kdy se církev jeví jako společnost složená ze dvou stavů: kléru (ordo) a laiků. Je to doba obratu ke klerikalizaci všech úřadů a služeb spojených se životem a působením církve. A tak i liturgické služby do té doby vykonávané „laiky“ přecházejí na nositele z řad kléru. Později se však ze služeb dříve skutečně vykonávaných stává pouze řada formálně přijímaných „nižších svěcení“, která musel přijmout kandidát kněžství. A protože jejich nositelé službu jimi označovanou fakticky nevykonávali, sahalo se pro pomoc do řad laiků (odtud např. ministranti jako náhrada za službu akolytů). I když měl Tridentský koncil záměr „nižší svěcení“ naplnit skutečným služebným obsahem, zůstalo jen u záměru. A tak se tento stav udržel až do reformy 2. vatikánského koncilu.
Liturgická konstituce Sacrosanctum Concilium, v níž se už projevila ekleziologie komunia, přinesla radikální změnu chápání liturgie. Už to není záležitost kléru, nýbrž celé církve, na tom kterém místě představované bohoslužebným shromážděním obce. Liturgické jednání již nemá privátní povahu, nýbrž je to slavení hierarchicky členěné církve, uskutečňované za uplatnění principu rozdělení rolí. Takové chápání pak otevírá znovu prostor i pro vykonávání laických liturgických služeb. V rámci realizace liturgické reformy podle usnesení konstituce SC se začalo ve dvou komisích pracovat též na obnově laických liturgických služeb. Práce vyústila do dvou dokumentů: Motu proprio Pavla VI. Ministeria quaedam z 15. 8. 1972 a instrukce svátostné kongregace Immensae caritatis z 29. 1. 1973. Prvním z nich byly v církvi mimo jiné obnoveny služby lektora a akolyty, do kterých mohou být ustanoveni i laici, ale jen muži. Tak se nelze ubránit dojmu, že duch „nižších svěcení“ z pokoncilní církve úplně nezmizel, když kandidáti kněžství musejí přijmout služby lektora a akolyty a je činěn rozdíl mezi mužem a ženou i v oblasti laických liturgických služeb. Druhý dokument mimo jiné zavedl mimořádnou laickou liturgickou službu „pomocník komunia“, kterou mohou vykonávat i ženy. Na rozdíl od služeb lektora a akolyty však nebyla vypracována (oficiální) liturgie pro jejich ustanovování do služby, což uškodilo významu této služby. Proto někteří teologové přišli s návrhy takové liturgie a nejen pro pomocnice/pomocníky komunia, ale i pro lektorky a lektory neustanovené podle Ministeria quaedam.
Pokud jde o jednotlivé laické liturgické služby, je dobré si uvědomit, že některé se udržely po celou dobu církevních dějin. Jsou to kmotrovství při křtu a biřmování, dále služba svědků při sňatku. Jiné se vytvořily nově buď tím, že jejich původní náplň (nebo alespoň jejich část) přestali klerici vykonávat (tak ministranti nahradili v něčem akolyty), nebo tím, že do služeb původně vykonávaných kleriky byli kvůli jejich pozdějšímu nedostatku dosazováni i laici (to je např. případ členů schól a chórů a jejich vedoucích, varhaníků, kantorů a též kostelníků). Některé nové služby se objevily v souvislosti s liturgickou reformou 2. vatikánského koncilu. Jde zejména o pomocnici/pomocníka při bohoslužbách s dětmi a pak služba těch, kteří pracují ve skupině pro přípravu liturgie.
Jinou kategorii laických liturgických služeb přivodil nedostatek kněží v době po koncilu. Jde o služby vedení liturgie, kdy laici z nouze nahrazují v této roli kněze a jáhny. Z dějin církve jsou sice známy případy, že i v Evropě vedli laici např. bohoslužby slova konané jako náhrada nedělního slavení eucharistie a v misiích existuje velmi dlouho taková praxe, že laici vedou též liturgii křtu, uzavírání sňatku atd., ale počet případů takových nouzových řešení nemá obdoby. Stává se zřejmým, že trvalé nouzové řešení situace nedostatku kněží neodpovídá potřebám pastorační péče křesťanů žijících v takových podmínkách. Teologové mluví o nutnosti nového církevního uspořádání s ohledem na tuto novou situaci. Zdá se, že bude třeba celou situaci důkladně promyslet z hlediska teze „není církev pro úřad, ale úřad pro církev“.
