Vztah Evropské unie k Turecku

Autor: Konference evropských církví - Překlad: Jitka Krausová - Číslo: 2005/1 (Dokumenty)

Veřejné prohlášení Konference evropských církví

6. října 2004

Z originálního textu (www.cec-kek.org) přeložila Jitka Krausová, vedoucí tajemnice Evropské rady církví.

Vztah Evropské unie k Turecku je pro Unii velmi důležitým tématem. Možný vstup Turecka do EU ovlivní nejen politické uspořádání Unie a Evropu samotnou, ale také životní podmínky mnoha občanů EU a lidí žijících na evropském kontinentě. To je důvod, proč Konference evropských církví (KEC), sdružující církve anglikánské, starokatolické, pravoslavné a protestantské tradice z celé Evropy, cítí, prostřednictvím své Komise pro církev a společnost, potřebu vyjádřit postoj k tomuto tématu.

Po rozsáhlých konzultacích, kterých se účastnily členské církve KEC, prohlašujeme, že pro církve v Evropě není otázka odlišného náboženství překážkou nejen pro pokračující zlepšování vztahů mezi Tureckem a EU, ale i pro případné členství Turecka v EU. Jinými slovy, pro církve není vstup Turecka do EU otázkou náboženských rozdílů. Eventuální členství Turecka v Unii může mít dokonce příznivý efekt na pozitivní rozvoj mezináboženských a mezikulturních vztahů v Evropě a může položit základy k vybudování mostu mezi křesťanským a muslimským světem.

EU je podle vlastní definice, která koresponduje i s pohledem církví, prostorem jednoty a odlišnosti, demonstrované na různých úrovních, kde se mohou setkávat lidé různých národností, ras a náboženství. EU je multikulturní společenství lidí a společností, ve kterém křesťané, muslimové, židé a lidé jiných náboženství žijí spolu ve vzájemné toleranci. K této skutečnosti církve přispívají nemalým dílem. V dokumentu Charta Oecumenica, který byl podepsán společně prezidenty KECu a CCEE (Rada římskokatolických biskupských konferencí Evropy) v roce 2001, se křesťané v Evropě zavazují k prohlubování dialogu s jinými náboženstvími, k zachovávání respektu k jiným náboženstvím a k společné práci na otázkách, které jsou nám společné (Charta Oecumenica III/10,11). Mezináboženský dialog je pro církve důležitým tématem.

Existence církví a dalších náboženských společností je v Evropě uznána nejen na úrovni jednotlivých členských států, ale také Unií samotnou jako specifická a nepopiratelná součást občanské společnosti. Zákonná ustanovení jsou jen jedním z aspektů tohoto uznání. Církve a náboženské společnosti přispívají k rozvoji občanské společnosti prostřednictvím svých nejrůznějších aktivit, jako jsou např. diakonická a charitativní zařízení, práce na prosazování míru a smíření ve společnosti a mnohými dalšími činnostmi (srovnej např. Ústavní smlouvu EU, Závěry vrcholné schůzky EU z prosince 2003 aj.). Církve a náboženské společnosti v Evropě jsou součástí veřejného života. Členské země EU sdílejí s církvemi a náboženskými společnostmi v EU společnou vizi vzájemné tolerance mezi křesťanskými církvemi a ostatními náboženstvími.

Očekáváme, že každý z budoucích členů EU bude tuto vizi sdílet stejným dílem a aktivně ji vyjadřovat ve svých postojích vůči církvím a všem uznaným náboženským skupinám působícím na jeho území. Významným ukazatelem domácí situace – stability a sociální snášenlivosti v členských i kandidátských státech Unie – je právě vztah mezi etnickými a náboženskými komunitami. Ačkoli bereme v úvahu podstatné změny, které v Turecku v posledních letech probíhají, v této sféře bohužel registrujeme stále mnoho obtíží. EU je společenstvím států a národů, v němž jsou hodnoty spravedlnosti a smíru, solidarity a pluralismu, usmíření a tolerance, svobody projevu a vzájemného respektu vyjádřeny v dokumentech, k jejichž plnění je Unie zavázána. Zároveň Unie vyvíjí snahu, aby se tyto hodnoty staly nedílnou součástí každodenního života. V Turecku v současné době tyto hodnoty nenacházíme.

Při zprávách z Turecka se stále ještě setkáváme s informacemi o probíhajícím týrání ve věznicích, o problémech s akceptováním svobody projevu a také o utlačování menšin. Čestné a upřímné zpracování historie, především té části, která se týká vztahů Turecka s jeho sousedy a která by měla obsahovat doznání způsobených zranění, je podmínkou pro uzdravení vzpomínek a pro upřímné usmíření ve společnosti. Toho ale ještě nebylo dosaženo. Nutnost ozdravení vztahu k arménské menšině je v tomto ohledu skutečností značného významu.

V současné době jsou známé také zprávy dosvědčující značný rozdíl mezi dikcí některých přijatých zákonů a jejich uváděním do života. Přijatá pravidla musí být dodržována v každodenním životě a úroveň jejich dodržování musí být udržena. Stabilita je jedním ze základních kritérií, které nesmí být podceňováno. V posuzování, zda jsou kandidátské země již připraveny na eventuální započetí přijímacích rozhovorů, si EU stanovila nezbytné předpoklady, které před započetím vstupních rozhovorů musí kandidátské země splňovat. Jestliže chce být EU důsledná v zachovávání vlastních pravidel, musí se vyvarovat jakýchkoli možných dvojích standardů v posuzování kandidátských zemí.

Křesťany v Evropě v tomto ohledu znepokojuje situace křesťanských menšin v Turecku. Přes veškeré sliby odpovědných orgánů Turecka musí křesťanské komunity stále bojovat s problémy legálního uznání, vlastnických práv a také s problémem zasahování státu do vyučovacích osnov náboženství. Podle našich znalostí to nejsou jen problémy právnické povahy. Co chybí, je otevřený a korektní přístup k tradičním náboženstvím a etnickým skupinám.

Na jedné straně chápeme, že podle současného chápání turecké vlády je stát garantem sekulárního státního systému a je nutné pokračovat v udržení státního dohledu nad náboženstvími s cílem eliminovat extremismus jistých islámských skupin. Na druhé straně tento systém zásadně omezuje život jiných náboženství, včetně křesťanských komunit. V našem chápání je tato skutečnost příznakem vnitřní nestability a demonstrací omezení náboženské svobody v zemi.

Unie samotná stojí před celou řadou vlastních úkolů. Jejím prvořadým úkolem je, po přijetí deseti nových členů a po předpokládaném dalším rozšíření v následujících dvou letech, stabilita společenství samotného. Unie si tuto novou situaci musí plně uvědomit a zvládnout ji. O její konečné podobě a vizi se musí vést důkladná diskuse.

Stejně důležitý úkol pro Unii leží v oblasti praktického uplatnění modelu sociální soudržnosti těch, kteří již na území Unie žijí. Sociální, politická a kulturní integrace imigrantů, kteří žijí na území Unie, je v tomto ohledu významným úkolem. Každodenní život ukazuje, že pouhé zlepšení finančního a materiálního zabezpečení imigrantů zdaleka neřeší problém jejich kulturní a sociální adaptace.

Rozhodnutí, zda započít přístupové rozhovory s Tureckem o jeho případném členství v EU, bude mít pro další existenci Unie dalekosáhlé důsledky. Riziko přijetí závažného politického rozhodnutí bez dostatečné podpory ze strany občanů EU může vést ke zvýšení odstupu mezi Unií a jejími občany. Rádi bychom v Unii podpořili úsilí směřující k intenzivnějším diskusím o podstatě evropské identity. Etnické, kulturní, ale i náboženské faktory, na kterých jsou postaveny mezilidské vztahy, hrají ve vytváření identity klíčovou roli. Zapojení občanské společnosti, občanů EU a všech lidí, kteří v Evropě žijí, je důležitým momentem pro dosažení úspěchu v této debatě. Církve v Evropě jsou připraveny hrát v této debatě svou roli.

Evropské církve touží po tom, aby hodnoty smíření, míru a solidarity mezi lidmi a národy, i smíření uvnitř jednotlivých společností byly hlavními silami formujícími budoucí vývoj kontinentu. Prohlubování vztahu mezi Tureckem a EU je v tomto ohledu proces, ve kterém je nutná spolupráce všech.