Václav Vaško, Dům na skále. Církev zkoušená (1945 – začátek 1950). Díl 1.

Autor: Jaroslav Cuhra - Číslo: 2005/1 (Recenze)

Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2004, 255 str. (9 stran fotografií), poznámkový aparát, jmenný rejstřík, seznam zkratek, bibliografie a orientační chronologie.

S odstupem téměř patnácti let se „kronikář“ katolické církve v Československu Václav Vaško vrátil k tématu poválečného nástupu komunistické totality a konfliktu mezi ní a katolickou církví. Nepokračoval v Neumlčené (Zvon, 1990) a pokusil se znovu, s novými znalostmi, zachytit hrdinské i tragické období zápasu o přežití a budoucí podobu české a slovenské katolické církve. Hned v úvodu je však třeba říci, že ačkoliv se Vaško sám označuje za kronikáře, nová kniha je něčím více než kronikou, je historickou prací, vytěžující širokou škálu nejrůznějších pramenů, od archivních po memoárové i ústní povahy. Přičteme-li k tomu výjimečné jazykové nadání i cit pro dramatickou zkratku, máme před sebou studii, která přes svou neskrývanou katolicitu má schopnost oslovit i nábožensky indiferentního čtenáře.

Jedenáct kapitol knihy postupuje v podstatě chronologicky, od prvních poválečných sporů a jejich širšího zakotvení (školský zákon, „kolakovičova aféra“ apod.) až k zlomovému únoru 1948 a jeho následkům. Výjimkou je kapitola o soudním procesu s knězem a bývalým slovenským prezidentem Jozefem Tisem na jaře 1947, které autor využil ke kritické exkurzi do dějin samostatného slovenského státu, kdy neskrývá své zklamání nad nešťastnou „katolickou“ politikou, zvláště v souvislosti s protižidovskými opatřeními. Kriticky se také zamýšlí nad neschopností demokratických politiků připustit si otevřeně nezměrnost komunistické agresivity a jejich touhy po moci, únor 1948 však vidí i jako výsledek všeobecného politického a společenského zhrubnutí ve vztahu ke spravedlnosti (uplatnění principu kolektivní viny na Němcích, amnestie poválečných násilností). Překvapivě však zní formulace o vítězi voleb roku 1946 na Slovensku, Demokratické straně, jako o „nejslabší součásti československého demokratického spektra“, kde by byl na místě i kritický pohled na české politické strany a jejich neochotu přijmout Demokratickou stranu jako partnera a zastat se jí proti komunistickému špinění a diskreditování. Vůbec česko-slovenské vztahy (a to zvláště v rámci katolické církve) v tomto období by stály za hlubší sondu.

Poúnorový konflikt mezi novým režimem a církví podává Vaško podle dnes již standardního klíče – od prvních sporů (zastavení katolických časopisů, konflikt o politickou angažovanost duchovních, Beranovo Te Deum při zvolení Gottwalda prezidentem apod.) a pokusů o jednání až k jejich krachu na jaře 1949 a otevřeně rozvratnou komunistickou politiku (Katolická akce). Přestože jde o věci poměrně známé (hojné citování práce Karla Kaplana Stát a církev v Československu 1948-1953 a edice dokumentů Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951 to nakonec dokládá), Vaško má schopnost vykreslit obratným citováním atmosféru doby i dilemata, jimiž aktéři procházeli. Kromě rozkolnické Katolické akce z června 1949 věnuje autor značnou pozornost následným tzv. exkomunikačním dekretům (bohužel se vyhýbá úvaze o tom, zda byly v napjaté chvíli potřeba a jaký byl jejich skutečný dopad –kromě procesů s duchovními, kteří je uplatnili – i předcházejícímu skandálu v pražské katedrále při pokusu o přečtení biskupského pastýřského listu, kterým začala internace arcibiskupa Josefa Berana. Neopomíjí ani následky tzv. církevních zákonů z října 1949, jejichž zneužitelnost demonstruje na tzv. Dechetově aféře. Závěrečná část knihy je věnována zahájení politických procesů s duchovními a věřícími až po první procesy s členy Orla. Tyto pasáže budou bezpochyby doplněny v druhém díle práce.

Přestože jde o knihu nepochybně pečlivě promyšlenou, nevyhnul se autor některým drobným nepřesnostem – Mariánský sloup nebyl stržen v roce 1919, ale 1918 (s. 148), průvod studentů k Hradu, který byl brutálně napaden policií, se konal až 25. února 1948 (s. 67), slovenští členové Sboru pověřenců za Demokratickou stranu v únoru 1948 neodstoupili, ale byli ze svých úřadů vyhnáni (s. 66), spišský biskup Štefan Barnáš nebyl podle mého mínění vysvěcen tajně, pouze se konal neveřejný obřad, ale státní souhlas následně (nakrátko) obdržel (s. 94) – které uvádím pro přesnost. Bohužel i Václav Vaško však obešel otázku, jež zůstává jako důležité téma i nadále: působení internunciatury v tomto období, její kontakt na místní hierarchii a ovlivňování jejího rozhodování (mimochodem, nedořešena zůstává i otázka tzv. mexických fakult, neboť údaje o jejich předání se v literatuře liší).

Shrnuto, Václav Vaško napsal knihu, která sice v mnohém vychází z již publikovaných studií, přetavuje je však originálním a čtivým způsobem. Snad přispěje k tomu, aby se nenaplňovala slova, jimiž začal předmluvu své práce: „Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal“ (Sd 2,10).