Turecká vláda a církve

Autor: časopis Christ in der Gegenwart - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/1 (Panoráma)

Christ in der Gegenwart, 51/2004.

Ekumenický patriarcha nesmí být „ekumenický“
Jak smýšlí turecká vláda o křesťanských církvích

Turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan, který tvrdí, že v jeho zemi existuje náboženská tolerance vůči menšinám, a chtěl by vidět přijetí Turecka do Evropské unie, teď ukazuje zcela jinou tvář. Přání křesťanů považuje za „nepřátelská vůči státu“. Podkladem tohoto pojetí je skutečnost, že některé státy a evropské instituce žádají pozitivní rozhodnutí vzhledem k lidským právům náboženských menšin v Turecku. Erdogan reagoval rázným odmítnutím: „nenechá si předpisovat ani z Bruselu, ani od jednotlivých členů Unie“. To znamená jasné přitvrzení náboženské politiky v laickém, nicméně islámském Turecku.

Aby se zdůraznil tento postoj nejen vůči EU, nýbrž i vůči Spojeným státům, které jsou považovány za hlavního zastánce přijetí Turecka do Evropské unie, byla tureckým vládním úředníkům zakázána účast na recepci u amerického generálního konzula, kde byl čestným hostem Bartholomaios I. ve funkci ekumenického patriarchy světového pravoslaví. Erdogan se cítil pohoršen, že americká diplomacie označila Bartholomaia na pozvánce titulem „ekumenický patriarcha“. Erdogan prohlásil, že status hlavy pravoslavné církve byl stanoven smlouvou z Lausanne (1923), podle níž je třeba hledět na patriarchu z Konstantinopole pouze jako na hlavu ortodoxních křesťanů z Istanbulu a okolí. O „ekumenickém“, tedy univerzálním významu nemůže být ani řeči. Naproti tomu Bartholomaios sám vidí z teologických a církevněhistorických důvodů v konstantinopolském patriarchátu „čestný primát“ celé ortodoxie, který respektují i národní ortodoxní církve.

Diskriminace křesťanských církví v Turecku se nezmenšila, jak se obvykle tvrdí, nýbrž naopak, i když nedávno byl poprvé vysvěcen kostel pro německé křesťany - sv. Mikuláš v Antalayi. Felix Körner, jezuita a odborník na islám z Ankary, vidí trvale zahnízděnou nedůvěru tureckých muslimů vůči křesťanům a židům. Podle něj považují muslimové pojem „křesťan“ za synonymum nepřátel, kteří po staletí bojovali proti osmanské říši. Plná náboženská svoboda není ani zdaleka zaručena.

Ukázalo se to i tehdy, když turecké úřady zakázaly patriarchovi na letišti v Istanbulu, aby měl na sobě liturgickou štólu. Bartholomaios přitom přebíral na letišti relikvie církevních otců Řehoře Naziánského a Jana Chrysostoma. Slavnostní bohoslužby v katedrále sv. Jiří se jako oficiální host účastnil pouze náměstek istanbulského guvernéra, který se podle zahraničních korespondentů „při bohoslužbě okázale nudil“.

Podle všech náznaků Ankara nebere žádné zahraniční výtky vážně. Bartholomaios varoval: „Žádný z našich problémů se neřeší, naopak přibývá potíží i násilí.“ Křesťané očekávají konečně právní uznání církví v Turecku. Chtějí svobodně nakládat se svými budovami a pozemky. Dosud se rovněž čeká na znovuotevření teologických učilišť, především tradiční vysoké školy v Chalki, uzavřené tureckými úřady.

Nedávno se ozval také arcibiskup Giovanni Lajolo, „ministr zahraničí“ Vatikánu, a žádal dodržování náboženské svobody: „Stát sice může privilegovat určité náboženství jako státní, nesmí však žádným způsobem omezovat náboženská práva menšin.“ Navíc mezi základní svobody, zaručené lidskými právy, patří i možnost změnit své náboženství.