Současné požadavky na liturgickou hudbu

Autor: Anna Pavlíková - Číslo: 2005/1 (Články)

Při četbě současných dokumentů a článků věnovaných vztahu hudby a liturgie se setkáváme s mnoha příbuznými pojmy (hudba duchovní, liturgická, sakrální, posvátná, církevní...), které bývají často zaměňovány a mohou tak působit nepříjemná nedorozumění. Zmiňme alespoň rozdíl mezi hudbou duchovní, sakrální a liturgickou. Duchovní hudba se vztahuje k nějaké duchovní skutečnosti či ideji. Kromě hudby spojené s křesťanstvím i s jinými náboženstvími sem můžeme případně zařadit i některé světské skladby oslavující dějiny národa a jeho mytologii nebo jiné, např. humanistické ideje (např. Beethovenova Óda na radost). Sakrální hudba je ta část duchovní hudby, která je přímo určena k veřejné oslavě Boha. Kromě hudby křesťanské sem patří např. kantorský zpěv u Židů. Je zajímavým poznatkem etnomuzikologie, že mnoho kultur, jestliže ne přímo většina, si pro ni vytvořilo specifické hudební formy, značně se lišící od hudby světské. Sakrální hudba v katolickém prostředí se nazývá liturgická.¹

Liturgická konstituce Druhého vatikánského koncilu (1962-1965) Sacrosanctum Concilium (SC) potvrzuje,² doplňuje a rozvíjí obecné požadavky, které formuloval začátkem tohoto století – 22.11.1903,– papež sv. Pius X. ve svém Motu proprio Tra le sollecitudini. Hudba musí být: posvátná, pravé umění a všeobecná. Vycházejíc z těchto kritérií hovoří Motu proprio o stylovém ideálu liturgického zpěvu, kterým je gregoriánský chorál. Podle tohoto tvrzení dává církevní hudbě hodnotu její příbuznost s gregoriánským chorálem. Podle 7. bodu tohoto dokumentu byl v slavnostní liturgii zakázán zpěv v lidové řeči; takový mohl být jen při takzvané tiché mši. Až další liturgické úpravy přiznaly plnou důležitost zpěvu shromáždění.³

Posvátná hudba tedy musí mít ve vynikajícím stupni vlastnosti, jež jsou vlastní liturgii, především posvátnost a správnost forem; odtud přirozeně vyplývá jiný její rys, totiž všeobecnost. Musí být posvátná, a tedy zbavená světskosti nejen sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána účinkujícími. Musí být pravým uměním, neboť není možno, aby jinak měla na ducha posluchačů takovou působivost, které chce Církev dosáhnout, když přijímá do své liturgie zvukové umění. Ale musí být zároveň všeobecná v tom smyslu, že i když je dovoleno každému národu užívat při církevních skladbách zvláštních forem, které tvoří odlišný ráz jeho vlastní tvorby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa neměl při jejich poslouchání nepříznivý dojem. Konstituce shrnuje: Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním,⁴ ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, nebo i tím, že posvátným obřadům dodává slavnostnější ráz.

Přitom církev schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie. Jinými slovy: Hudba musí být nejprve posvětitelná, a teprve pak může být začleněna do posvátné liturgie (je někým interpretována a akceptována za určité situace). Tím je i posvěcena. Navštívíme-li tedy koncert gregoriánského chorálu, neposloucháme posvátnou hudbu, přestože splňuje bezezbytku požadavky na ni kladené v Motu proprio. Z tohoto modelu plyne také to, že posvátná hudba je de facto neznesvětitelná. Za situace, kdy by mohla být znesvěcena, posvátnou se vůbec nestane.

Existují i další dvě odlišné, vlastně extrémní a vzájemně si protiřečící představy o posvátnosti liturgické hudby, z nichž obě mají vlivné stoupence a propagátory. První je představa, že pravá liturgická hudba má pro svou dokonalou formu tzv. „druhou kanonicitu", a tedy je posvátná sama o sobě (to znamená: posvětitelné je již automaticky posvátné). Opačný extrém spojuje s liturgií, a tedy posvěcuje, jakoukoli hudbu, která je považována za vhodnou pro to které společenství. (Tedy posvětitelné je všechno profánní, co se líbí.) Proti prvnímu z těchto extrémů lze namítat to, že hudba jako akcident nemůže být sama o sobě posvátná, tedy vyňatá z profánního užívání a zasvěcená Bohu, jak je to například u budovy, která se stane chrámem. Proti druhému modelu lze namítat nejúčinněji z hlediska uměleckosti a všeobecnosti (viz dále). Profánní hudba, která je vlastní určité zájmové skupině, bude těžko umělecká a zároveň přijatelná pro všechny nečleny této skupiny. Navíc naše anticko-židovsko-křesťansko-evropská civilizace má tradici odlišných forem hudby sakrální a profánní.⁵

Věnujme se nyní rozboru jednotlivých církevních požadavků.

Uměleckost je vyjádřením požadavku dokonalosti pro hudbu. O kritériích uměleckosti vzniklo v hudební vědě několik názorů a škol podle toho, zda bylo krásno pokládáno za objektivní vlastnost hudby, či dokonce skladby, podle názoru na podmíněnost vnímání hudby kulturními a společenskými hledisky atd. Vcelku však můžeme shrnout, že hodnocení uměleckosti je záležitost odborná, která vyžaduje určité vzdělání a zkušenost. V názorech na jednotlivá díla se však dobří hudebníci a teoretici přes rozdílná východiska kupodivu většinou shodnou, což je pro nás, méně poučené, dobrým základem důvěry v tato hodnocení.

Pro praktickou potřebu existuje jedno velmi hrubé, avšak často používané kritérium, které vypovídá téměř s jistotou o umělecké hodnotě mnoha žánrů a skladeb pro liturgické účely. Je to možnost koncertního provedení. Dobrá díla dokáží zajisté zaujmout posluchače i při uvedení mimo liturgii. Neměli bychom mít troufalost nabízet Bohu a ostatním bratřím a sestrám to, co ani pro lidi všeobecně není dost dobré. Kritérium všeobecnosti uvedené v Motu proprio je formulováno negativně: Liturgická hudba nesmí znepříjemňovat slavení liturgie - analogie nepohoršlivosti. To je podmínka pasivní všeobecnosti. Druhý vatikánský koncil však dal důraz na aktivní účast věřících.⁶ Každý se tedy má zapojit i do liturgického zpěvu v míře, která mu podle jeho role při slavení liturgie náleží.⁷ Různé žánry a dokonce jednotlivé skladby jsou různě citlivé na způsob provedení. Je pravda, že jakkoli dobrá interpretace banalitu nezachrání, ale jsou naopak hodnotná díla, jako například černošské spirituály, která se v interpretaci Božího lidu v české či moravské farnosti za doprovodu varhan banalitou snadno stanou. Na druhé straně i méně dokonalá interpretace neodejme některým skladbám (např. gregoriánského chorálu) všechnu vnitřní krásu.⁸ Posvátnost hudby v užším slova smyslu je vlastně spojením neposkvrněnosti a rozpoznatelnosti. Neposkvrněnost charakterizuje Motu proprio slovy, že „musí být prosta veškeré světskosti nejen sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána účinkujícími“.

Shrňme na závěr podmínky, za jakých se hudba stane posvátnou, tj. pro oslavu Boha vhodnou a pro účastníky přínosnou: Hudba musí být posvětitelná, tj. musí mít svou vlastní charakteristickou rozpoznatelnou formu, která ji odlišuje od hudby profánní; musí podporovat aktivní účast lidu na liturgii;⁹ musí být umělecká alespoň tak, aby byla lidem předložitelná; musí být všeobecná, aby v nikom nevyvolávala nepříznivý dojem a nebránila tak aktivní účasti; měla by být bezchybná; musí být prováděna při liturgii. Musí být akceptována interprety, účastníky a spolutvůrci liturgie jako nedílná součást liturgie.¹⁰

Použitá literatura:

CABAN, P.: Krátke zhrnutie dôležitých cirkevných dokumentov o hudbe a speve v liturgii, v Liturgia, časopis pre liturgickú obnovu, vyd. SSV Trnava, roč. XI., č. 3/2001, s. 232-244.

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium - Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon 1995.

KUB, J.: Jakou hudbu při liturgii?, v Amen č. 5/1999.

Motu proprio pp. Pii X. Tra le sollecitudini, v Acta Sanctae sedis 36, 1903, č. 4, s. 329-339; český překlad v Duchovní hudba, Olomouc 1946, s. 208-215.

Musicam sacram, v AAS 59, 1967, s. 300-320.