Sebekriticky o kritice

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2005/1 (Punctum saliens)

Slova kritika, kritizovat, kritický obsahují jakousi pachuť ohrožení. Něco se zpochybňuje, někdo se žene k zodpovídání, riskuje se porážka, hrozí rozchod s nenávistí až za hrob. Vedle této krajní perspektivy je však jiná, pozitivní a žádoucí: přátelská pomoc pravdou, s citem a bez ponižování, spojenectví v zápase o životodárnou pravdu.

Vedle pravd všedních jako houska na krámě se vynořují a hlásí do hry života pravdy méně samozřejmé, zato pro důstojný život významné, po kterých dychtí lidský rozum a bytostná touha objevit zásadní smysl štěstí a ran osudu. Ale už sama touha existovat se v nás od prvního nadechnutí projevuje nejhlasitěji protestem proti nepříjemným pocitům. V dospělosti má pak „élan vital“ úlohu zvonit na poplach při ohrožení a trvale zapojit celou bytost do řešení existenčních problémů, ale také ji plynule mobilizovat podle signálů z nitra a z okolí. Ty však mohou být správné i vadné. Proto je nám vrozena schopnost rozeznávat a hodnotit. A právě to je kritika.

Nejprve několik filologických ujasnění. Slovo krisis uvádí ve svých spisech už starověký lékař Hippokratés ve smyslu „náhlé řešení akutního, život ohrožujícího stavu“. Podle moderních odborných slovníků je kritika „umění rozlišit falešné od pravdivého, nepravé od pravého“; „kriticismus je jeden z hlavních filosofických postojů ke skutečnosti“ ; „základní úlohou filosofování je rozlišování (řecky: krinein)“. Immanuel Kant klade kriticismus proti dogmatismu, který chápe jako naivní přejímání dané skutečnosti a běžných názorů.

My křesťané ceníme vysoko pravdu obsaženou ve Zjevení, ale i tu si ověřujeme ve fundamentální teologii jako kompatibilní s racionálním poznáním. A nejsme sami, když odmítáme představu, že mimo svět dosažitelný měřením, vážením, mikroskopem a teleskopem není nic. Nespokojíme se ani s tápáním starých kultur, když se v historické době, po dlouhých tisíciletích vývoje lidského rodu událo něco mimořádně pozoruhodného: sdělení, že Někdo nad veškerým viditelným bytím stojí o to navázat s námi smrtelníky rozhovor.

Zcela přirozeně se ozve kritický rozum: Kde jsou důkazy? Touto oprávněnou otázkou se zabývá právě fundamentální teologie. Nenabízí sice výsledky přesného zkoumání, třeba jako astronomie, zato rozumu i hlubšímu vnímání přibližuje skutečnost absolutního Bytí, takže se svět bez Stvořitele jeví jako absurdní. Místo a úloha člověka ve světě je určeno jeho schopností hledat a nalézat pravdu. Už naše omezená psychika je s to aspoň tušit ohromující velikost a krásu hmotného světa s jeho duchovní „nadstavbou“ v nás – myslitelích, badatelích, umělcích a všech mužích i ženách citlivých na pravdu, dobro a krásu – až po mystiky pravé ražby, jimž bylo dáno aspoň nějak nahlédnout za okraj stvoření.

Právě mystika je však příkladem i toho, že se člověk může šálit ve svých zážitcích nebo si je jenom sám navozovat určitými technikami. Je ke cti církve, že na mimořádné jevy přikládá přísnou míru kritiky. Týká se to jednotlivců při procesech blahořečení a svatořečení, ale také zkoumání různých zjevení na místech, kam se poté ubírají tisíce poutníků. Mimořádné jevy podléhají kritice, která klade otazníky citové touze jakoby spatřit Boha při díle. Církev má dalekosáhlé zkušenosti a metody rozlišování, takže mnoho spontánně vzniklých poutních míst nemá církevní punc.

Nevěřící Tomáš dostal příležitost dotknout se ran živého Pána, ale uslyšel vzkaz platný i pro nás: „Blažení ti, kdo neviděli a uvěřili.“ Náš Pán pokáral až přízemní Tomášovu touhu po „rukolapném“ zajištění víry, ale sám ve svých kázáních a hovorech odkazoval na skutečnosti a výroky Starého zákona, které jeho poslání a osobnost potvrzovaly.

Katolická morální teologie rozpracovává metody pravdivého poznání i v oblasti víry. Netají ovšem okolnost, že víra nenabízí banality, ale nejhlubší poznání. K němu je potřebná mysl očištěná od přehnané suverenity vůči všemu, co neodpovídá jejím nárokům na okolí. Takový postoj – a mnohé jiné – brzdí až znemožňuje poznání přístupné jen pomocí vnitřně svobodného hledání pravdy vůbec a Pravdy zvláště. Na její práh se dospívá poctivou kritikou bez zábran, a ovšem sebekritikou. To je filtr, jímž se získává čistá živá voda pro rozum a duši.