S Karlem Vránou o tvořivé trpělivosti

Autor: Karel Vrána, Jolana Poláková - Číslo: 2005/1 (Osobnosti)

Část rozhovoru s Jolanou Polákovou. – Perspektivy 8/1995.

Čím více byla moje česká země ponižována, zraňována a duchovně drancována, tím více jsem ji miloval a zároveň si uvědomoval – spolu s jinými exulanty –, že pro ni mohu a musím něco udělat. Politická činnost nepřipadala pro mne v úvahu. Prolhanost a záludnost komunistů jsem poznal, když mi nabízeli možnost návratu za cenu „spolupráce“, tedy za cenu morální a intelektuální prostituce. Volil jsem cestu křesťanské kultury, která svou univerzalitou a mnohorozměrností prorážela i železnou oponu. Když ta padla a když se otevřely hranice, neváhal jsem ani okamžik, že přišel čas – opožděně, ale přece – čas mého návratu. Nikdy jsem si nedělal iluze, že doma najdu „zemský ráj to napohled“ obývaný usmívajícími se anděly a pravdu i svobodu milujícími spoluobčany. Netušil jsem a nedovedl odhadnout rozsah a hloubku duchovního, morálního a kulturního narušení české duše, která prošla čtyřiceti lety rudé totality. Kdo z nás to dovede dnes odhadnout a změřit do puntíku? Ale mně jde o něco jiného. Svého návratu domů vůbec nelituji. Je možné, že mám v sobě málo ochranných látek proti drsnému podnebí, já zvyklý na teplé krajiny. Jednu však přece mám. Jmenuje se kritický realismus. Chci tím říct, že se snažím vidět celou skutečnost, nejen tu aktuální, ale i tu, která se odhaluje v možnostech a která se nabízí jako naděje. Kritický realismus je náročný. Nehodlám slevovat z jeho nároků na odvahu vidět celou skutečnost, na potřebu rozeznat možnosti proměňovat drsné podnebí a hlavně nezapomínat na jeden ze základních principů kritického a existenciálního realismu, na princip tvořivé trpělivosti. Nezdá se vám, že se nám nedostává? Ptala jste se, „co všechno by se muselo pořádně změnit, abyste se tu mohl cítit opravdu doma“. Víte, „ono“ se samo od sebe ani pořádně ani nepořádně nezmění. Domov si vytváříme my, vy i já… Domov je tato úžasná denní událost, vždy ohrožená a vždy možná a vždy před námi. Cítím se tu doma, opravdu, a někdy méně opravdu, ale vždy skutečně. Změna, kterou bych přál všem nám, by mohla spočívat v pozitivním přeformulování Kafkovy myšlenky: Netrpělivost vyhnala člověka z ráje a netrpělivost mu brání v návratu.

Souhlasím s vaším popisem mé existenciální situace v posttotalitní společnosti: paradox „triumfální bezbrannosti“. Naprosto se hlásím zcela svobodně ke „spiknutí nelhostejných“. S radosti zjišťuji, že je jich nemálo. S lítostí nemohu se všemi navázat spolupráci. Nechci teď rozvádět úvahy o strukturálním napětí mezi světem užitečných hodnot a světem hodnot nadužitečných. Sázím na hodnotové spojenectví se všemi lidmi dobré vůle, se všemi, kteří mají vůli k dobru. Právě tato vůle k dobru se zříká jakékoliv idolatrie – chtěl bych skoro říct: jakékoliv egolatrie. Dnes už nestačí slovní odmítání ani kazatelské kárání bující idolatrie moci se všemi jejími liturgiemi (chamtivostí, závistí, podezíravostí…). Sázím tedy na spojenectví s těmi, kteří se neklaní ani sobě, ani žádným bůžkům moci a jejich zákonům. To zní příliš abstraktně. Uvedu jeden příklad. Nemám nic proti zákonům tržního hospodářství. Odmítám jen jeho hegemonii. Odmítám jeho vládu nad kulturou. Mými spojenci jsou ti, kteří neuznávají hegemonii trhu třeba ve vydávání dobré duchovní literatury. My spojenci dobré vůle dovedeme vydat i dnes knihu vysoké duchovní kultury bez ohledu na tržní užitečnost, ba přímo proti ní. Ve světě trhu, věcí, moci a přízemní užitkovosti jsme slabí, bezmocní, jsme prostě a skandálně „služebníci neužiteční“. Věřím však, že naše „neužitečnost“ je požehnaná.

Patříte k spirituálně hluboké generaci evropských katolických myslitelů, kteří si sami prošlapávali cesty k pramenům: k hlubší víře než k víře slovně doktrinální a k hlubší reflexi víry než k reflexi systémově diskurzivní. Je pozoruhodné sledovat osobní originalitu těchto teologů a filosofů - omezíme-li se jen na české zázemí: Vrána, Špidlík, Skalický, Boublík, Zvěřina, Mádr, Říha, Preisner, Neuwirt – vzájemně nesrovnatelné, neopakovatelné cesty, z nichž každá je objevitelský experiment s principiální hodnotou. Ideologické zpovrchnění a davová mentalita současného „pokrokového“ katolicismu je ve srovnání s osobní originalitou, náročností a hloubkou těchto způsobů hledání vlastně hlubokým úpadkem; v zásadě obnovuje stará, mrtvá východiska: víru jako pouhou doktrínu (tentokráte psychoanalytickou či sociologicko-politologickou) a reflexi víry jako pouhý diskurs. Proto se domnívám, že s vaší generací a s její spirituální a myšlenkovou kulturou si podají ruku nejspíše až ti dnes zcela nejmladší, kteří jsou se svou vertikální touhou lidsky i teologicky opět sami. Vy, pane profesore, jste pro sebe i pro své studenty objevil jako živé a hlubší myšlenkové prostředí křesťanského Ducha personalismus a filosofii dialogu. Proč oceňujete právě tyto způsoby filosofování a v čem vidíte jejich přínos v celku křesťanské spirituality?

Pokušení gnóze doprovází teologickou reflexi víry od začátku až dodnes. Je to jako její stín, který může být někdy tak ostrý, že to zatemní i sám zdroj víry. Víc o tom by nám mohl sdělit nejen Kierkegaard, ale dnes i náš přítel Rio Preisner. Byl bych nerad, kdyby mi nebylo rozuměno. Doktrinální a systémově diskurzivní reflexi víry bychom neměli paušálně démonizovat jako gnostickou herezi. Je třeba jí jak historicky, tak i teoreticky přikázat řádově hodnotové místo. Tato diskurzivní reflexe víry, ať už scholastická, nebo inspirovaná současnými psychologickými či sociologickými hermeneutikami, není ani jedinou, ani hlavní, ani poslední přístupovou cestou k existenciálnímu ponoru do vesmíru křesťanské víry. Filosofické zázemí umožňující integrální, hlubší a neracionalistickou reflexi víry jsem objevil v dialogickém personalismu. Přínos personalistického a dialogického způsobu filosofování spatřuji v tom, že zde překračujeme neosobní a předosobní rovinu skutečnosti a vstupujeme do personální oblasti. Zde se v metasyntaxi ukazuje, že věty ve třetí osobě se upínají k větám ve druhé a v první osobě, tedy ke vztahu „já-ty“, k dialogu. Není to i výzva k teologické reflexi víry?