Potřeba světového étosu a lidská práva

Autor: Hana Charousová - Číslo: 2005/1 (Téma)

Část bakalářské práce „Náboženský dialog jako opora světového míru“, obhájené na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v roce 2004.

S pádem komunismu, s budováním demokratických systémů, s ekonomickým pokrokem a celkovou modernizací společnosti se mnoho odborných pracovníků přiklánělo k názoru, že náboženství bude postupně ustupovat do pozadí. Předpokládalo se, že věda, racionalismus a pragmatismus postupně vymýtí pověry, mýty a následně i náboženství. Vzrůstaly obavy, že v sekularizované společnosti nebude pro náboženství místo. Samuel P. Huntington ve své knize Střet civilizací tyto obavy popírá. Říká, že modernizace hospodářství a společnosti sice dosáhla globálních rozměrů, ovšem současně s ní začalo po celém světě docházet k náboženskému oživení.¹

V současné době je nejrozšířenějším náboženstvím světa s největším počtem věřících křesťanství. Huntington však uvádí prognózu, ve které nad křesťanstvím dosáhne převahy islám. Tvrdí: „V dlouhodobé perspektivě však vítězství náleží islámu. Křesťanství se totiž šíří primárně konverzí, zatímco islám konverzí a reprodukcí. Poměrný počet křesťanů ve světě dosáhl třicetiprocentního vrcholu v osmdesátých letech, pak však nastala fáze úbytku a lze odhadovat, že kolem roku 2025 bude křesťanů dvacet pět procent. Naopak procento muslimů ve světové populaci bude důsledkem vysoké porodnosti (...) nadále růst, na přelomu tisíciletí dosáhne dvaceti procent, o několik let později patrně převýší procento křesťanů a zhruba v roce 2025 dosáhne třiceti procent.“²

Huntington informuje nejen o skutečnosti přirozené islámské expanze, ale i o hrozbě konfliktu mezi západní civilizací a ostatními civilizacemi. Důvodem ke střetu je podle něho odlišnost kultur, zejména snaha Západu propagovat ideje lidských práv, individuálních svobod a občanské demokracie. Tyto snahy o univerzalizaci systému vlastních hodnot může v odlišných kulturách vyvolávat odpor a obavy o vlastní identitu, a stimulovat obranný postoj. Autor vidí reálnou pravděpodobnost konfliktu mezi ústředními státy odlišných civilizací. Konflikty by měly podle Huntingtona vzniknout z důvodu problémů, které jsou v mezinárodní politice běžné:

a) boj o vliv na utváření světového dění, akcí nadnárodních společností, jako je Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond a Světová banka,

b) soupeření o vojenskou moc, spory ohledně nešíření zbraní hromadného ničení, závody ve zbrojení a vzájemná kontrola zbrojení,

c) boj o ekonomickou moc, investice, obchod,

d) spory v personálních otázkách, jako např. diskriminace lidí z jiné civilizace a snahy takovéto lidi ze svého území odstranit,

e) konflikty v otázkách kulturních hodnot, snaha vnutit své hodnoty,

f) územní spory.³

Huntington upozorňuje na skutečnost, že lidstvo se vždy dělilo na „my a oni“, že myslelo v dimenzích „naše civilizace a cizí civilizace“ po celé dějiny. Uvádí příčiny, které vedly k tomuto postoji a chování. Je jím především pocit nadřazenosti nebo méněcennosti vůči jiné rase, strach a nedůvěra k cizím lidem, obtíže v dorozumívání a komunikaci z důvodu neznalosti jazyka, zvyků, tradic, odlišného systému hodnot a norem společenského chování.⁴

Můžeme vysledovat, že konflikty nevyvstávají pouze z mocenských zájmů, ale spousta střetů vzniká z důvodu neznalosti, nepochopení a špatné komunikace. Proto považuje za nezbytné, aby se jednotlivé státy více zaměřovaly na výchovu a vzdělání svých obyvatel v oblasti poznávání a porozumění způsobům života odlišných kultur, neboť ze způsobu lidského myšlení vycházejí katastrofické scénáře světových válek a zničení Země. Huntington dochází k závěru, že „budoucnost míru i civilizace závisí na porozumění a kooperaci mezi politickými, duchovními a intelektuálními vůdci hlavních světových civilizací“.⁵

O důležitosti vzájemného porozumění, poznání, pochopení a spolupráce vypovídá i vznik Světové rady církví, ustavení Papežské rady pro mezináboženský dialog a založení Papežského institutu islamistiky a arabistiky v Římě.

Náboženský dialog přitom otevírá otázku lidských práv. Porozumění mezi národy a udržení světového míru není bez dialogu o lidských právech myslitelné. Lidská práva, to je souhrn svobod a práv, které jsou přisuzovány každé lidské bytosti. V minulosti byla tato práva připisována pouze vladařům, obyčejným lidem byla přiznávána jen v malé míře, nebo zcela upírána. Po Francouzské revoluci byla lidská práva přiznána i prostým občanům, ovšem bílé pleti. Teprve v roce 1848 byla zrušena robota, po válce Severu proti Jihu zrušeno otroctví, před první světovou válkou zavedeno volební a hlasovací právo pro muže, po válce i pro ženy, ale teprve po druhé světové válce byla vyhlášena Všeobecná deklarace lidských práv, která prohlásila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Přesto ještě celá desetiletí museli např. američtí černoši v čele s Martinem Lutherem Kingem bojovat za rovnoprávnost.

Dodržování lidských práv vypovídá o úrovni demokratické společnosti. Různé státy světa však vzhledem ke svým odlišným hodnotovým systémům, vycházejícím z jiných kultur, nemusejí zaujímat k otázce demokracie docela stejný postoj. Jako stěžejní se tudíž jeví právě využití etických hodnot a myšlenek vycházejících z náboženství, které je každé kultuře vlastní.

V Evropě a USA je možné hovořit o lidských právech snadněji než v zemích Orientu. Například islám nezná právo na náboženskou svobodu a postihuje odpadlictví od víry. V hinduistickém náboženství je velkým problémem kastovnictví. Kvůli takovýmto a podobným postojům se mezináboženský dialog na téma lidských práv stává obtížnějším a velmi se komplikuje. Nezbytnou podmínkou pro udržení pojetí lidských práv a rozvíjení mezináboženského dialogu je tedy soustavná a promyšlená výchova.

Rada pro vzájemnou spolupráci (Inter-Action Council, 1996), složená z bývalých prezidentů a předsedů vlád, formulovala jádro globálního étosu. Jako první zásadu stanovila „imperativ lidskosti“. Tím vytváří z etických hodnot společných různým náboženstvím jednu formuli: „S každým člověkem se má zacházet lidsky.“ Toto pravidlo by mělo platit v každé oblasti lidského společenství. Z toho vyplývá stanovení závazku ke kultuře nenásilí, solidarity, tolerance a rovnosti. Hans Küng upozorňuje na velké rezervy právě v působení náboženství. Zdroje světových náboženství by měly sloužit zdůvodňování a prosazování světového étosu. Jako důvody uvádí duchovní sílu náboženství a skutečnost, že náboženství mohou konkrétněji mluvit k člověku pomocí vzorů a obrazů a být působivější než mnohé moderní etické doktríny.⁶