Návrat do liturgie
Autor: Michael Siewernich - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2005/1 (Články)
O bohoslužbě v postmoderní době
Gottesdienst 8/2001.
K neodmyslitelným úlohám církve náleží ona tři základní gesta křesťanského jednání, která jsou od doby 2. vatikánského koncilu běžná jako služba víry (martyria), služba bližním (diakonia) a bohoslužba (leiturgia) - viz Lumen gentium 26. V Dekretu o službě a životě kněží se praví: „Nelze budovat křesťanskou obec nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie. (...) Má-li být toto slavení upřímné a úplné, musí vést jak k různým skutkům lásky a k vzájemné pomoci, tak i k misionářskému působení a k vydávání křesťanského svědectví v různých podobách.“(Presbyterorum ordinis 6).1
1 Srov. H. Wieh, Konzil und Gemeinde, Frankfurt 1978, 211.
Tato tři základní gesta nebo funkce jsou zároveň darem i úkolem: jako způsoby reálné přítomnosti Kristovy (Sacrosanctum Concilium 7) jsou přijatým darem Boží přítomnosti, působené Duchem, ne však bez lidí, kteří tento dar přijímají a berou jej jako úkol připomínky, péče a díků.
Liturgie je jistě pramenem a vrcholem církevního konání (SC 10), které se v ní však nevyčerpává. Spíše je pravda, že základní úkony církve se vzájemně podmiňují a pronikají, aniž by směly být absolutizovány. „Není-li hlásání evangelia založeno v adoraci, stane se snadno tlacháním nebo vřískavým tlampačem. Kde se kázání nepotvrzuje v lásce, ztuhne ve formuli. Liturgie, která se nekoná na základě oživujícího a stále nové horizonty otevírajícího Božího slova, zdegeneruje na rutinně přehrávaný ritus. Bohoslužba, která - alespoň nepřímo - nevolá k odpovědnosti ve světě, se může stát samolibou hrou společenství, pozorujícího jen sebe. (...) Bez zakotvení v modlitbě se charita snadno stane bezduchým provozem, který nebude příliš zaostávat za jinými byrokraciemi v naší zemi.“2
2 K. Lehmann, Signale der Zeit – Spuren des Heils, Freiburg 2.vyd. 1989, 151n.
Víra může být liturgicky slavena jen tam, kde je misionářsky vyznávána a diakonicky prožívána. V berlínském vězení přemýšlel Adolf Delp SJ o budoucnosti církve a s dobrými důvody žádal „návrat církví k diakonii“3. Tohoto imperativu jsou poslušny církve v poválečné době, když budují mezinárodní pomocná díla a charitní svazy. Vývoj tak odpovídá znamením času a ukazuje, že i v době sociálních zabezpečovacích systémů je základní charitativní gesto neodmyslitelné, především s ohledem na světovou církev. V postmoderní době vyžaduje „historický imperativ“ (Max Müller) ještě víc, neboť když se církev má soustředit na to, co může udělat jen ona a ne ostatní, pak to znamená posílení základního bohoslužebného konání, návrat do liturgie.
3 A. Delp, Gesammelte Schriften, vyd. R. Bleistein, Bd. 4, Frankfurt 1984, 319.
Staré a nové
Koncilová konstituce o liturgii se zasazuje o pluralitu bohoslužebných forem, pokud zachovávají „zdravou tradici“, zároveň by však chtěla otevřít dveře „oprávněnému pokroku“, přičemž rozhodujícími kritérii pro inovace jsou užitek pro církev a kontinuita. Proto mají nové formy „organicky“ vyrůstat z forem dosavadních. Rovněž ve vztahu k jiným kulturám nechce koncil ukládat povinnost jednotnosti forem, nýbrž doporučuje převzít do liturgie duchovní dědictví národů a jejich zvyky, pokud jsou kompatibilní (SC 37). Zásadně platí: „Je možné uplatnit oprávněné rozdíly a přizpůsobení vzhledem k různým společenstvím, krajům a národům při zachování podstatné jednoty římského ritu.“ (SC 38) Mělo by to být tím snazší, že i u pohanů a v novopohanských společnostech „se nalézá určitá skrytá Boží přítomnost“ (AG 9).
Koncil si výslovně přeje vlastní bohoslužby slova o vigiliích větších svátků, ve všední dny v postu a v adventu, jakož i o nedělích, kdy není k dispozici kněz. Situace, kdy není k dispozici kněz ke slavení eucharistie, je bolestnou zkušeností Latinské Ameriky a rostoucí měrou se vyskytuje i v Evropě. Jak na to lze reagovat? V Latinské Americe není existenciálním tématem jen hmotná bída velké části obyvatelstva, ale i nedostatek kněží, zaviněný mimo jiné koloniálním dědictvím zákazu svěcení indiánů. Rozmach jihoamerické církve přinesl nejen vznik církevních „základních společenství“, ale i nové liturgické formy, mj. „slavnost života“ (celebración de la vida), volně utvářenou bohoslužbu se zpěvy a čtením Písma, scénickými představeními biblických vyprávění, modlitbami a přímluvami. V Brazílii se prý tímto způsobem koná asi 70 % nedělních bohoslužeb, přičemž je vedou laici, hlavně ženy.4
4 Srov. H. Goldstein, Kleines Lexikon zur Theologie der Befreiung, Düsseldorf 1991, 140.
Také v Německu si klademe otázku, co dělat, když není k dispozici kněz pro slavení nedělní eucharistie. Němečtí biskupové hlasovali pro samostatné bohoslužby slova v nouzových případech. Těmto bohoslužbám by měli předsedat muži a ženy pověření biskupem. Také jiné pastorální situace vedou k novým bohoslužebným formám. Jsou to např. „slavnosti životního obratu“ - křesťanská pomoc pro nepokřtěné: čtení z Písma, zpěvy, symbolické úkony, prosby a žehnání. Dalšími formami jsou požehnání pro nevěřící nebo církvi vzdálené páry, liturgie obrácení pro vzdálené, pokusy zahrnout celé město do modlitby (večerní chvály v Trevíru, městská modlitba ve Schwertu), pokusy zpřístupnění Vánoc nekřesťanům (vánoční chvály v Erfurtském dómu).5 Nápaditosti se nekladou žádné meze.
5 Tyto formy jsou dokumentovány v: B. Kranemann u.a. (Hg.), Gott feiern in nachchristlicher Gesellschaft. Die missionarische Dimension der Liturgie, Teil 2, Stuttgart 2000.
Krásná podoba
Církev jako alma Mater byla podle Konstituce o liturgii vždy „přítelkyní krásných umění“. Protože liturgická znamení a symboly odkazují na krásu Boha, musí i věci potřebné pro „svatý kult“ být důstojné a krásné (SC 122). „Vznešená krása“, která nemá být jen pouhým přepychem, má charakterizovat kostely a jejich vybavení. Biskupům se ukládá, aby z kostelů odstranili díla odporující víře a mravům nebo ta, která jsou umělecky nedostatečná a podprůměrná (SC 124). Je naprosto naléhavé věnovat více pozornosti estetické dimenzi liturgie.
U středověkých románských a gotických kostelů je jejich krása nesporná. Tak například současná spisovatelka Eva Demski hodnotí staré kostely ve Frankfurtu jako „vzácné prostory ticha, které dojímají a těší, upozorňují na pomíjivost a zaslibují věčnost“.6 Naproti tomu mnohé moderní chrámové prostory mají difúzní sémiotiku. Nejen jim chybí dnes znovu diskutovaná orientace na východ, modlitební směr ad orientem, a tím i orientace ke Kristu „Slunci spravedlnosti“ (Mal 3,20),7 ale je v nich vůbec obtížná prostorová orientace.8
6 E. Demski, Rasthaus, in: týž, Unterwegs, Frankfurt 1988, 156-168.
7 Srov. M. Wallraff, Die Ursprünge der christlichen Gebetsostung, in: Zeitschrift für Kirchengeschichte 111 (2000) 169-184.
8 Srov. A. Stock, Gotteshaus und Kirchgang, in: Liturgisches Jahrbuch 39 (1989) 5-18.
Každý kostel potřebuje co možná oddělený setmělý prostor pro soukromou pobožnost. Chrámový prostor je třeba vytvořit jako rituální prostor; nesmí sloužit jako víceúčelová hala, aby se umožnila prahová zkušenost.9 Chrámový prostor se musí zřetelně lišit od jiných shromažďovacích prostor a signalizovat, že v liturgii nejde o uspokojení rituálních, estetických nebo psychologických potřeb - nebo o pedagogické či andragogické procesy -, nýbrž o dík Bohu, nevázaný na žádný jiný účel.
9 E. Kapellari, Und haben fast die Sprache verloren. Fragen zwischen Kirche und Kunst, Graz 1995, 135-138 (Plädoyer für Schwellen).
Kromě stavby10 a uspořádání chrámových prostor11 jde též o umělecké (nikoliv řemeslné) utváření liturgických prostor, pomůcek a obrazů i liturgického oděvu, který mají nosit při liturgii všichni „herci“. Zcela jistě nevyhovují pytle ze šedého tesilu. Nejvyšší pozornost si zaslouží též pečlivé choreografické a hudební uspořádání liturgie, zkrátka vše, co „činí slavnost svátkem“.12 Totéž platí pro liturgickou řeč a gesta a přípravu k lektorské službě, přičemž je třeba se vyvarovat neustálého vysvětlování symboliky a podporovat to, co „činí z rituálu nositele hlubšího významu“.13
10 Srov. např.: Gottes Häuser. Bauen im Bistum Limburg, vyd. Bischöfliches Ordinariat, Dezernat Bau (Red. Wolfram Nicol), o. O. (Limburg) 1999.
11 Srov. Leitlinien für den Bau und die Ausgestaltung von gottesdienstlichen Räumen (Die deutschen Bischöfe, Liturgiekommission 9), vyd. Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn 1988; Liturgie und Bild. Eine Orientierungshilfe (Arbeitshilfen 132), vyd. Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn 1996.
12 Srov. M. Kunzler, Leben in Christus. Eine Laienliturgik zur Einführung in die Mysterien des Gottesdienstes, Paderborn 1999, 219-280.
13 J. Hoff, Das Verschwinden des Körpers. Eine Kritik an der „Wut des Verstehens“ in der Liturgie, in: Herder Korrespondenz 54 (2000)149-155, zde 152.
Účast laiků
Účast laiků na liturgických službách zažila ve 20. století rychlý vývoj, který lze sledovat na příkladu církevní hudby. Ještě roku 1903 konstatoval papež Pius X. v Tra le sollecitudini, že zpěváci v kostele zastávají liturgický úřad, a protože ženy liturgický úřad zastávat nemohou, neměly by zpívat v kostelních sborech. Jejich spolupráce byla povolena až r. 1958 a teprve 2. vatikánský koncil konstatoval, že členové chrámových sborů, mezi nimiž mohou být samozřejmě ženy, vykonávají „pravou liturgickou službu“ (SC 29).
Koncil nejen obecně přisoudil laikům – na základě obecného kněžství všech věřících (Lumen gentium 10) „aktivní účast na životě a činnosti církve“ (Apostolicam actuositatem 24), nýbrž také stanovil, že hierarchie může svěřit laikům určité úkoly v pedagogické, liturgické a pastorální oblasti, jmenovitě „při předkládání křesťanské nauky, při některých liturgických úkonech a v duchovní správě“ (Apostolicam actuositatem 24). V budoucnosti půjde jednak o to aktivovat laické liturgické služby akolytů, lektorů, kantorů, komentátorů, předmodlívačů a rozdavatelů Eucharistie (srov. SC 29 a Ministeria quaedam z r. 1972); v chórovém prostoru mají být tito laici oblečeni do liturgického oděvu připomínajícího, že při křtu se věřící „oblékli v Krista“ (Gal 3,27).14 Dále bude důležité profilovat různé pastorální služby v jejich vzájemném přiřazení15 a lépe liturgicky využívat velký potenciál jak dobrovolníků, tak placených 6 600 farních a pastorálních referentů a referentek, jakož i 13 300 kněží v aktivní pastorální službě (stav v Německu r. 1998), např. při bohoslužbách slova a slavnostních požehnáních během roku či při jiných příležitostech.
14 Srov. K. Koch, Liturgie und Theater. Theologische Fragmente zu einem vernachlässigten Thema, in: StZ 213 (1995) 3-16, zde 10n.
15 Der pastorale Dienst in der Pfarrgemeinde (Die deutschen Bischöfe 54), Bonn 1995; Instruktion zu einigen Fragen über die Mitarbeit der Laien am Dienst der Priester (Verlautbarungen des Apost. Stuhls 129), Bonn 1997. Srov. také Kurt Koch, Amtszuständigkeit für Sakramente – und die Pastoralassistentlnnen?, in: P. M. Zulehner / H. Auf der Maur / J. Weismayer (Hg.), Zeichen des Lebens. Sakramente im Leben der Kirchen – Rituale im Leben der Menschen, Ostfildern 2000, 199-222.
Svátostná kompetence
Vzhledem k rostoucí profesionalizaci duchovní správy, jíž se vytváří funkční odborná autorita, „v důsledku na úkor svátostné autority“,16 a vzhledem k trvale velkému významu, který přísluší svátostnému slavení při významných životních změnách a bohoslužbám při hlavních církevních slavnostech (Vánoce) s ohledem na počet účastníků, vzniká zcela nová výzva. Četní křesťané, především ti, kteří stojí mimo církev, hledají primárně „svátostnou kompetenci“ kněze, méně již šéfa farnosti, organizátora, a vůbec ne duchovního správce. Míní se tím schopnost rostoucí z osobní religiozity - udržovat otevřenou dimenzi svatého v naší skutečnosti a být sám „prostředníkem svatého“. I když se religiozita jeví jako difúzní a bez diferenciace, obracejí se lidé především v mezních situacích a v situacích proměn na církev v naději, že naleznou skrze svátosti a svátostiny Boží požehnání pro svůj život. Totéž platí pro nouzové situace, kdy „pomáhá jen modlitba“ (přírodní katastrofy nebo velká neštěstí). Medard Kehl v tom vidí v naší kulturní situaci zvláštní šanci a ptá se: „Nepatří správně chápaná svátostná kompetence podstatně k svátostné službě posvěcování, kvůli níž především je kněz svěcen?“17
16 M. N. Ebertz, Ein Ordnungsruf. Zur sakralen und funktionalen Autorität, in: Pastoralblatt 50 (1998) 58n; M. N. Ebertz, Katholisches Christentum. Soziologische Aspekte der Transformation seiner kirchlichen Sozialgestalt in Deutschland, in: M. Sievernich / J. Beckermann (Hg.), Christen an der Schwelle zum dritten Jahrtausend (Sankt Georgener Hochschulschriften 3), Frankfurt 2000, 36-65, zde 50nn.
17 M. Kehl, Perspektiven für den priesterlichen Dienst in der gegenwärtigen Glaubenssituation, in: W. Schreer / G. Steins (Hg.), Auf neue Art Kirche sein. Wirklichkeiten – Herausforderungen – Wandlungen (FS J. Homeyer), Hildesheim 1999, 167-177, zde 170; k „nové sakralizaci kněžské služby“ srov. už H. Mühlen, Entsakralisierung. Ein epochales Schlagwort in seiner Bedeutung für die christliche Kirche, Paderborn 1971, 441-472.
Bohatá liturgická tradice církve a v ní se rozvíjející katolická senzibilita má šanci, aby byla odstupňovaně atraktivní pro věřící, napolo věřící a nevěřící a aby v tomto smyslu působila misionářsky. V kontextu současné kultury se jí může v návaznosti na ně a v protikladu k nim podařit, aby byla „rozumnou bohoslužbou“ (logiké latreia, Řím 12,1) a prorazila imanenci k otevřenému nebi.
