Možnost církevní svatby katechumenů

Autor: Damián Němec - Číslo: 2005/1 (Studie)

Stav po koncilu a v současnosti

Tato studie je silně zkrácenou verzí textu, který vyšel v teologickém časopise Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého a Teologické fakulty Jihočeské univerzity ve spolupráci s Teologickou fakultou Trnavské univerzity Studia Theologica v č. 15 na jaře 2004 (ročník VI., č. 1) na s. 49–64 s názvem Pokoncilní kanonistická úprava postavení katechumenů vzhledem k možnosti církevního sňatku a návrhy na budoucí modifikace.

Úvod

Od roku 1990 vzrostl v našich zemích počet dospělých, kteří hodlají přijmout svátost křtu. V souvislosti s katechumenátem je často třeba řešit otázky partnerského a manželského života. Přestože je ze zásadních důvodů vhodnější slavit církevní sňatek až po křtu, někdy je dokonce potřebné uzavřít manželství ještě před křtem.

Ze svatebních obřadů se k otázce církevního sňatku katechumenů vyjadřuje výslovně jejich druhé vzorové vydání z r. 1990. Ačkoli český překlad této liturgické knihy dosud není schválen Kongregací pro bohoslužbu a svátosti (a proto není vydán), jsou disciplinární ustanovení této knihy platná a účinná bez ohledu na dobu pořízení, schválení a vyhlášení překladu do národních jazyků. Jelikož jde o liturgickou knihu obsahující liturgické právo, je spíše výjimkou, když liturgická kniha má svůj dopad i v oblasti práva kanonického; tyto souvislosti je nutné objasnit, protože vyvolávají závažné právní otázky, na něž se pokusíme najít odpověď.

V této krátké verzi se nebudeme zabývat otázkami historickými (vývoj specifikace právního postavení katechumenů) ani právním hodnocením předchozí úpravy před druhým vzorovým vydáním svatebních obřadů – o tyto otázky je bohatší plná verze článku (viz závěrečná redakční poznámka); tato kratší verze má jasně vymezené praktické zaměření. Proto v prvé kapitole budeme analyzovat právní úpravu možnosti církevního sňatku katechumenů v právu liturgickém a v druhé kapitole tytéž možnosti v právu kanonickém; ve třetí kapitole se pokusíme podat návrhy na budoucí právní úpravy – de lege ferenda.

1. Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle liturgického práva

Ačkoli by bylo nasnadě očekávat, že pro nás budou výchozím textem pouze vzorová vydání svatebních obřadů, z hlediska věcného je třeba vzít v úvahu předpisy liturgické knihy Uvedení do křesťanského života.

2.1. Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle prvního vzorového vydání svatebních obřadů z r. 1969

Pro všechny formy uzavření je zde vyžadováno, aby alespoň jeden ze snoubenců byl katolík; o katechumenech se v této liturgické knize vůbec nehovoří.¹

Svatba ve mši je určena pro sňatek dvou katolíků, výjimečně se souhlasem místního ordináře pro smíšené manželství (srov. č. 6 a 15); svatba beze mše se může konat pro dva katolíky, je-li k tomu náležitý důvod (č. 15), jinak je svatba beze mše určena jako základní forma pro smíšená manželství (č. 15) a jako jediná dovolená forma pro ta manželství, která uzavírá katolík s nepokřtěnou osobou (č. 17).

2.2. Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle obřadů Uvedení do křesťanského života z r. 1972

Tato liturgická kniha pojednává jak o přípravě na iniciační svátosti, tak také v Úvodu zevrubněji o situaci katechumenů, kterou konkrétně vymezuje č. 18.²

Český překlad pro nás nejvýznamnějšího textu zní: „Od té doby [tj. od přijetí do katechumenátu] katechumeni, které už matka církev objímá svou láskou a péčí, jsou s ní spojeni a patří do Kristovy rodiny: vždyť církev je živí Božím slovem a při liturgii se za ně modlí. Oni ať se tedy snaží často se účastnit bohoslužby slova, žehnání a svátostin. Kdyby dva katechumeni nebo katechumen s nepokřtěným uzavírali manželství, stane se tak podle příslušného obřadu (Svatební obřady, č. 55–66). Jestliže zemřou během katechumenátu, budou pohřbeni křesťansky.“

Odkaz na svatební obřady je zaměřen zcela jednoznačně – na svatbu beze mše.

2.3. Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle druhého vzorového vydání svatebních obřadů z r. 1990

Druhé vzorové vydání svatebních obřadů³ neupřesňuje postavení katechumenů v Úvodu, ale až v úvodních rubrikách ⁴. kapitoly samotných obřadů Svatební obřad pro katolíka s katechumenem nebo s nepokřtěným, č. 152: „Uzavírá-li manželství katolík s katechumenem nebo nekřesťanem, nebo dva katechumeni mezi sebou, koná se svatba buď v kostele, nebo na jiném vhodném místě. Použije se přitom následujícího obřadu. Tento obřad použije jak kněz, tak jáhen, který dostal od ordináře nebo faráře příslušnou delegaci. Slaví-li se obřad manželství podle směrnice uvedené v č. 25, tj. s laickou asistencí toho, koho pověřil diecézní biskup, použijí se stejné obřady, jen s určitými obměnami pro modlitbu za manžele.“⁴

Je tedy vidět, že zde svatební obřady pouze rozvinutě opakují to, co již bylo stanoveno v knize Uvedení do křesťanského života, a také preferují duchovní pouto s církví, vzniklé na základě žádosti o křest přijaté církví, před plným právním poutem vzniklým přijetím křtu.

2. Osoby oprávněné žádat o církevní sňatek dle kanonického práva

Při hledání řešení této otázky je možný dvojí přístup:

- vycházet z toho, že právo uzavřít manželství je přirozeným lidským právem (srov. CIC kán. 1058), kde však je ryze církevním zákonem omezena možnost jeho platného uzavření,⁵ a toto omezení tedy vykládat ve smyslu kán. 18 striktně;

- anebo vycházet z toho, že uzavření manželství kanonickou formou je individuální správní akt (actus administrativus), a proto brát v úvahu především ustanovení kán. 35–47 stanovící podmínky pro jeho platnost.

Jsme hluboce přesvědčeni, že přirozeně-právní přístup (tedy přístup materiálně-právní) má mít přednost před přístupem hodnotícím prioritně splnění formálních náležitostí právního aktu (tedy před přístupem formálně-právním), a proto v dalším pojednání principiálně vycházíme z prvého zde naznačeného východiska.

Jako podpůrný argument pro tento svůj postoj uvádíme, že v nouzové situaci, tj. v situaci ohrožení života jednoho ze snoubenců a v případě praktické nedosažitelnosti kompetentního oddávajícího, jsou dány v kán. 1116 výjimky vedoucí k tomu, že manželství je možné platně uzavřít pouze před dvěma svědky; zákonodárce vychází tedy dle našeho soudu vstříc přirozenému právu na uzavření manželství.⁶

2.1. Osoby zavázané kanonickou formou sňatku k platnosti manželství

Základní ustanovení je obsaženo v kán. 1108, který stanoví kanonickou formu uzavření manželství pro všechny katolíky, byť zároveň stanoví výjimky odkazem na další kánony kodexu (uplatnění zásady supplet Ecclesia – kán. 144, nouzová forma sňatku – kán. 1116, a smíšená manželství, pokud je ze závažných důvodů dána dispenz od kanonické formy – kán. 1127 § 2).

Jiné důležité výjimky stanoví další kánony: povinnost kanonické formy neplatí pro ty katolíky, kteří formálním úkonem odpadli od katolické církve – kán. 1117; a pro smíšené manželství s nekatolickou stranou východního obřadu je při dodržení forma uzavření manželství v nekatolické církvi východního obřadu katolická kanonická forma předepsána pouze k dovolenosti – kán. 1127 § 1.⁷

V každém případě je však nutno vyjít z obecných norem, kde kán. 96 jasně stanoví, že katolíkem se rozumí pouze pokřtěná osoba, nikoli katechumeni. Dále je v kán. 206 stanoveno, že církev přiznává katechumenům různá práva (praerogativas) patřící katolíkům, nehovoří však nikterak o právních povinnostech.

Z toho jasně vyplývá, že katechumeni jako takoví nejsou vázáni povinností uzavřít manželství kanonickou formou – jsou tím vázáni jen prostředečně, a to v případě uzavírání manželství s katolíkem, který je vázán kanonickou formou uzavření manželství.

2.2. Osoby, které mohou uzavřít manželství kanonickou formou

Zdánlivě není na toto téma v CIC žádné ustanovení, a proto je nutné vyjít z obecných norem. Především je třeba připomenout, že již kán. 1 stanoví, že normy CIC zavazují pouze katolíky latinského obřadu; kán. 11 připomíná, že zákony ryze církevní, pokud neobsahují božské právo, zavazují pouze pokřtěné v latinské církvi nebo do ní (po platném křtu jinde) přijaté, pokud mají užívání rozumu (habent usum rationis).

Fakticky se účastníkem právních vztahů řízených kanonickým právem mohou stát i nekatolíci a nepokřtěné osoby, pokud vstupují do právního vztahu s katolíkem. To jistě platí i pro případ uzavření manželství – viz kán. 1059.

Z pohledu kanonického práva se tedy zdá, že do církevního (kanonického) manželství mohou nepokřtěné osoby vstupovat pouze tehdy, pokud vstupují do manželství s katolíkem, protože o postavení katechumenů v oblasti církevního uzavírání manželství není v Kodexu žádná výslovná zmínka. Toto mínění je možné posílit také výkladem kán. 1109, který stanoví, že místní ordinář a farář oddává platně pouze tehdy, pokud alespoň jedna osoba je latinského obřadu, což ergo dle dikce normy vede k přesvědčení, že se již musí jednat o osobu pokřtěnou.⁸

2.3. Osoby, na něž se vztahuje nutnost dispenze od překážky různosti náboženství

Skutečnost, že katolík, který neodpadl od církve formálním úkonem, uzavírá manželství s nepokřtěnou osobou, je právní překážkou pro platnost takového manželství (kán. 1086). Historie této překážky ukazuje, že tu jde především o ochranu víry katolické strany, proto se – obdobně jako u smíšených manželství – vyžadují přísliby od katolické strany; od nekatolické strany se požaduje, aby s těmito přísliby byla seznámena a nevylučovala podstatné vlastnosti a prvky manželství.

I když je situace dost často taková, že nepokřtěná strana je ve skutečnosti více věřící než strana pokřtěná – což může a fortiori platit při sňatku katolické strany s katechumenem –, trvá tu církevní právo na kritériu křtu, protože všechna ostatní kritéria (byť fakticky často mnohem důležitější než křest sám) jsou velmi obtížně verifikovatelná, a proto nemohou dostatečně sloužit pro právní rozlišování existence či neexistence překážky.

K tomu přistupuje ustanovení obecných norem, především kán. 18, podle něhož se zákony omezující svobodný výkon práv nebo obsahujících výjimku ze zákona musí vykládat striktně, a proto je nutno konstatovat, že tato překážka platí pouze pro případ, kdy jeden z partnerů je katolík – tím ale zároveň i pro případ, kdy druhý partner je katechumen.

3. Návrhy v oblasti budoucí právní úpravy – de lege ferenda

3.1. Otázka potřebnosti či vhodnosti povolení církevní autority pro sňatek katechumena

Jiná je však otázka, zda je žádoucí stav, že katechumen nemusí žádat o povolení svého církevního sňatku – konkrétně řečeno, zda se v některých případech fakticky neuplatňují normy práva božského, a to alespoň principiálně. Proberme si z tohoto hlediska faktické eventuality svatby katechumena s jinou osobou než katolíkem, a to nejen dvě, které uvádí druhé vydání svatebních obřadů, ale všechny tři možné.

První možnost je sňatek dvou katechumenů. Tato situace se svou povahou blíží svatbě dvou katolíků – oba snoubenci již požádali o křest a byli přijati do katechumenátu, a tedy by to neměli být nevěřící.⁹ V této situaci se jednak kloníme k tomu, že z pastoračního hlediska by jistě bylo vhodnější počkat se svatbou až na dobu po přijetí křtu, na druhé straně neshledáváme závažný důvod, pro který by bylo nutné žádat o povolení sňatku – je tu přece společenství téže víry, což je církví jednoznačně preferovaná situace.

Druhou možností uvedenou ve svatebních obřadech je sňatek katechumena s nepokřtěnou osobou. Zde je nutno předpokládat faktickou různost náboženství; a stejně jako v případě manželství pokřtěných katolíků s nepokřtěnou osobou se církev snaží chránit jejich víru, možnost tuto víru vyznávat a možnost v této víře vychovávat své děti, tak i zde se principiálně jeví jako svrchovaně žádoucí žádat faktické záruky – což vede k otázce, zda by nebylo vhodné či dokonce žádoucí, aby tyto záruky byly právně stvrzeny způsobem popsaným v kán. 1125. Osobně se kloníme ke kladné odpovědi na tuto otázku.

Třetí možností – neuváděnou v druhém vzorovém vydání svatebních obřadů – je sňatek katechumena s pokřtěným nekatolíkem.¹⁰ Jednak se domníváme, že i v této situaci je dána možnost církevního uzavření manželství – pokud je tato možnost dána pro sňatek katechumena s nepokřtěnou osobou, platí tu zásada qui potest plus, potest ac minus. Na druhé straně se faktická situace velmi blíží situaci smíšeného manželství dvou pokřtěných osob, a i zde je principiálně potřebné žádat faktické záruky – což vede opět k otázce, zda by nebylo vhodné či dokonce žádoucí, aby tyto záruky byly právně stvrzeny způsobem popsaným v kán. 1125. Osobně se také zde kloníme ke kladné odpovědi na tuto otázku.

Je vidět, že novější úprava dávající katechumenům možnost uzavřít manželství kanonickou formou klade velký důraz na duchovní a také již faktické pouto katechumena s katolickou církví (založené přijetím do katechumenátu), a proto na něj pohlíží jako na osobu věřící. To vyvolává praktické otázky.

3.2. Otázka vyžadování záruk v případě povolování sňatku katechumena s nepokřtěnou osobou nebo pokřtěným nekatolíkem

V závěru předchozího úseku textu jsme vyjádřili přesvědčení, že by bylo vhodné, ba žádoucí, aby se v případě svatby katechumena s nepokřtěnou osobou nebo pokřtěným nekatolíkem vyžadovaly záruky dle kán. 1125, tedy obdobně jako v případě žádosti o dispenz od překážky různosti náboženství či dovolení pro smíšené manželství. Pro praxi však rozhodně nestačí mínění soukromé osoby. Je možné jít cestou stanovení partikulárního práva pro tyto případy; pokud bychom však chtěli zůstat na poli univerzálního práva či zjistit míru shody takové partikulární úpravy s univerzálním právem, bylo by velmi potřebné požádat Papežskou radu pro výklad zákonných textů církve o autentickou interpretaci kodexových ustanovení (příp. o vyvolání legislativního procesu v oblasti univerzálního práva) či o posouzení míry shody nově stanovené partikulární úpravy s univerzálním právem.¹¹

3.3. Otázka udílení dispenze od překážky různosti náboženství v případě sňatku katolíka a katechumena

Jako další se nabízí otázka: nakolik je adekvátní vyžadovat pro sňatek katolíka s katechumenem dispenz od překážky různosti náboženství? Vždyť by tu měli uzavírat manželství dvě věřící osoby! V případě takového sňatku je navíc často otázkou, zda je náležité vyžadovat záruky katolické strany a prohlášení o notifikaci ze strany katechumena, když bohužel dost často je to právě katechumen, kdo dává větší záruku křesťanského manželského života. Nebylo by pravdivé a přiměřené zrušit pro případ sňatku katolíka s katechumenem platnost překážky různosti náboženství, či alespoň dát možnost vynechat řízení dle kán. 1125, protože postoj víry je možné u katechumena předpokládat? Osobně preferujeme druhou naznačenou možnost.¹²

Rozhodnutí v této záležitosti je pastorační povahy, je nutné preferovat některý z aspektů této situace; pouhé postupování podle litery dosavadního práva se nám nejeví adekvátní skutečné situaci. I zde vidíme jako vhodné jít cestou stanovení partikulárního práva pro tyto případy; pokud bychom chtěli zůstat na poli univerzálního práva či zjistit míru shody takové partikulární úpravy s univerzálním právem, bylo by velmi potřebné požádat Papežskou radu pro výklad zákonných textů církve o autentickou interpretaci kodexových ustanovení (příp. o vyvolání legislativního procesu v oblasti univerzálního práva) či o posouzení míry shody nově stanovené partikulární úpravy s univerzálním právem.

3.4. Potřeba revize snubních protokolů

Pokud by došlo k alespoň prvému ze dvou výše navržených řešení, tj. vyžadování záruk, jež jsou specifikovány v kán. 1125 pro sňatek katolíka s pokřtěným nekatolíkem či nepokřtěnou osobou, plyne z toho také potřeba revize dosavadních snubních protokolů. Vtírá se tu neodbytně velmi praktická otázka: kdo vlastně je tou stranou, která má svým příslibem ručit za zachování katolické víry, za život podle ní a za snahu v ní vychovat své děti?

- V případě svatby dvou katechumenů se nám jeví adekvátní nevyžadovat záruky vůbec, protože situace je velmi blízká situaci svatby dvou pokřtěných osob.

- V případě svatby katechumena s pokřtěným nekatolíkem se nám jeví jako samozřejmé, že záruky má dát katechumen.

- Prakticky stejná situace nastává v případě svatby katechumena s nepokřtěnou osobou – i zde je zřejmé, že záruky může dát pouze katechumen.

- Stále zůstává otázka, jak by to mělo být se zárukami a prohlášením o notifikaci tohoto závazku druhému snoubenci v případě svatby katolíka s katechumenem; i to by se mělo projevit ve snubním protokolu.

Je tedy zřejmé, že tu vyvstává dost právních i praktických otázek.

3.5. Prokázání stavu katechumena – vedení knihy katechumenů

Jak vysvítá z výše uvedených praktických poznámek, stav katechumena má své nemalé právní důsledky, a proto je zcela nutné jasně prokázat, zda konkrétní osoba katechumenem je, či ne.

Základní normou je ustanovení CIC kán. 788 § 1: Kdo projevili vůli přijmout víru v Krista, jsou po uplynutí doby předkatechumenátu bohoslužbou připuštěni ke katechumenátu a jejich jména se zapíší do knihy k tomu určené.

Kodex již nijak dál neupřesňuje vedení této knihy, je to tedy záležitost partikulárního práva. Kán. 535 § 1, který hovoří o farních matrikách, říká výslovně, že každá farnost je povinna mít matriky pokřtěných, oddaných a zemřelých, a nadto další knihy podle předpisů biskupské konference nebo diecézního biskupa.

Je evidentní, že zde bude třeba v diecézích zavést vedení knih katechumenů se zapsáním potřebných údajů. Nejdále v tomto směru – dle našich znalostí – pokročila pražská arcidiecéze.

Výňatky z Řádu katechumenátu v arcidiecézi pražské, uveřejněného v ACAP č. 10/2003:

2. Uvedení do křesťanského života

Uvedením do křesťanského života se rozumí poměrně dlouhý proces, který začíná „předběžným katechumenátem“ (prekatechumenátem), pokračuje po přijetí do katechumenátu vlastním katechumenátem a vrcholí přijetím iniciačních svátostí, na které navazuje období mystagogie. (Pozn. dokumentu pod čarou: Běžně užívané obraty „příprava na křest“ a „křest dospělého“ velmi nedokonale vystihují to, co církev chápe jako křesťanskou iniciaci.) V tomto procesu je třeba chápat slova „katechumen“ a „katechumenát“ jako stav člověka delší dobu trvající, ve kterém se k němu církev už určitým způsobem hlásí podle dikce Kodexu kanonického práva: Zvláštním způsobem jsou s církví spojeni katechumeni, kteří totiž vedeni Duchem Svatým výslovně žádají o včlenění do ní, a proto se tímto přáním a také životem víry, naděje a lásky spojují s církví, která se již o ně stará jako o své. (Pozn.dokumentu pod čarou: CIC, kán. 206 § 1.)

Proto nařizuji, aby v každé farnosti byla vedena Kniha katechumenů a každý katechumen byl do ní po přijetí do katechumenátu zapsán.

7. Přerušení katechumenátu

Pokud je nutné přípravu katechumena z nějakého důvodu přerušit a katechumen při tom nedeklaruje své rozhodnutí ukončit svou cestu ke křtu, je třeba na takového člověka pohlížet dále jako na katechumena a přiměřeně se o něho starat, aby se společenství církve zcela neodcizil a aby mu nechyběla motivace k pokračování v katechumenátní cestě, až pominou okolnosti, které k přerušení přípravy vedly. Vzhledem k tomu, že Uvedení počítá i s několik let trvajícím katechumenátem (a zkušenosti ze světa svědčí o jeho prospěšnosti), není třeba se rozpakovat nad přerušením nebo prodloužením katechumenátní přípravy třeba i na několik let, je-li to z nějakých vnějších důvodů nutné nebo je-li to vůle katechumena. Tempo katechumenovy cesty by nemělo být doprovázejícím urychlováno, ale má se pokud možná respektovat tempo, které je katechumenovi vlastní. Regulovat je třeba jen překotnou snahu o křest v co nejkratším čase přípravy.

V ACAP č. 11/2003 bylo také upřesněno vedení knihy katechumenů – v příloze byl dán vzor a bylo stanoveno, že kniha katechumenů může vypadat i jinak, ale musí obsahovat všechny ve vzoru uvedené údaje, tj.: základní identifikační údaje (titul, jméno a příjmení, popř. rodné příjmení, datum a místo narození, bydliště), datum začátku soustavných příprav, přijetí mezi katechumeny, zařazení mezi čekatele křtu, skrutinií a přijetí iniciačních svátostí; dále do kolonky Poznámka nabízí pod čarou možnost uvést povolení zkráceného obřadu, odložení biřmování, řešení manželství, přerušení katechumenátu apod.

Podle našeho přesvědčení je třeba ve vzoru doplnit do možností, které mají být uvedeny v Poznámce, také ukončení katechumenátu – to se reálně stává (byť ne tak často) a má dopad nejen na přípravu na křest, ale následně i na všechny právní aspekty spojené s postavením katechumena.

Nadto vidíme vzhledem k významu skutečnosti prokázání zařazení žadatelů o svatbu do stavu katechumenů pro katolickou církev v České republice, aby ustanovení pro vedení knih katechu­menů bylo (alespoň věcně) shodné pro celé území České biskupské konference, a proto se jeví jako prakticky nutné stanovit normy partikulárního práva buď na úrovni České biskupské konference (což by asi bylo rychlejší a pružnější), anebo v rámci závěrů plenárního koncilu (neboli sněmu) katolické církve v České republice. V obou případech bude tato norma vyžadovat aprobaci ze strany Apoštol­ského stolce – srov. kán. 455 a 446.

Závěr

Tento příspěvek se zabývá postavením katechumenů v oblasti církevního sňatku, a to zvláště s ohledem na důsledky, jaké přináší druhé vydání svatebních obřadů, jehož vzorové latinské vydání bylo vyhlášeno v r. 1990.

V prakticky zaměřeném textu nejprve konstatujeme, v kterých případech je jednak nutné, jednak možné uzavřít sňatek kanonickou formou, a to se zvláštním zřetelem na katechumeny. Přitom řešíme otázku, zda je pro církevní sňatek katechumena nutná dispenz či povolení; docházíme k závěru, že je podle současné legislativy nutná pouze dispenz od překážky různosti náboženství, a to jedině v případě svatby katechumena s katolíkem.

Proto předkládáme praktické otázky dosud neřešené nebo dle našeho soudu neuspokojivě řešené právními normami, z čehož vycházejí návrhy de lege ferenda. Jako první je řešena otázka, zda by bylo žádoucí, aby pro sňatek katechumena s nepokřtěnou osobou nebo s pokřtěným nekatolíkem bylo vhodné vyžádat dovolení obdobně, jak to CIC kán. 1125 vyžaduje pro žádost o dispenz od překážky různosti náboženství nebo pro žádost o dovolení smíšeného manželství – konstatujeme vhodnost a potřebnost takového řízení. Jako druhá je řešena otázka, zda, od koho a jakým způsobem v tomto řízení požadovat záruky ve smyslu CIC kán. 1125 – ukazujeme velkou vhodnost vyžadování těchto záruk od katechumena. V třetí otázce, zda je adekvátní v případě sňatku katolíka s katechumenem žádat o dispenz od různosti náboženství, se kloníme buď ke zrušení této překážky pro tuto situaci, anebo aspoň k možnosti vynechání vyžadování záruk dle CIC kán. 1125.

Ve všech těchto třech případech je možné buď vyvolat legislativní iniciativu na celocírkevní rovině, anebo jít cestou partikulární právní úpravy, jejíž konformitu s obecným právem by bylo vhodné řešit dotazem na Papežskou radu pro výklad zákonných textů církve. V případě uplatnění alespoň jedné z výše navrhovaných možností by pak bylo nutné změnit a doplnit snubní protokoly určené pro církevní předsňatkové řízení.

Pro praktický a právní význam zařazení do stavu katechumenů vidíme jako nezbytně nutné stanovit normy pro vedení knihy katechumenů, o níž hovoří CIC kán. 788 § 1, a to normou partikulárního práva platnou pro celé území České biskupské konference, a to buď cestou rozhodnutí pléna této konference, anebo rozhodnutím plenárního koncilu (neboli sněmu) katolické církve v České republice; v obou případech podléhají tyto normy aprobaci Apoštolským stolcem.