Kongres o zasvěceném životě
Autor: Marta Lucie Cincialová - Číslo: 2005/1 (Panoráma)
V posledním týdnu liturgického roku 2004, ve dnech 23.-27.11. se konal v Římě mezinárodní kongres nazvaný Passione per Cristo, passione per l´umanita (Zaujetí pro Krista a pro lidstvo). Podtitul kongresu byl vyjádřen otázkou: Kam dnes vede Duch svatý zasvěcený život? a odpověď na ni společně hledalo téměř 850 účastníků z celého světa (394 zastupovalo Evropu, 250 Ameriku, 95 Afriku, 92 Asii a 16 Oceánii).
Kongres byl organizován oběma Mezinárodními konferencemi generálních představených (USG a UISG) a kromě nejvyšších představených, kteří tvořili většinu účastníků (323 generálních představených ženských a 160 generálních představených mužských řeholních institutů) se zde k pracovním jednáním sešli i delegáti z národních či kontinentálních konferencí (113), ředitelé časopisů o zasvěceném životě (17), teologové a teoložky (114), zástupci mladé generace řeholníků (60) a 13 pozvaných hostů. Pozdravné poselství zaslal kongresu i papež, když nečekaně sešlo z plánované audience.
Úmyslem kongresu bylo mj. pokračovat v pracích započatých na 1. Mezinárodním kongresu o zasvěceném životě (1993), Synodě o zasvěceném životě (1994) a Světovém kongresu mladých řeholníků Vidimus Dominum (1998).
Jako symboly kongresu a možné ikony zasvěceného života byly představeny dvě biblické postavy: Samařanka u Jakubovy studny (Jan 4) a milosrdný Samaritán (Lk 10). Rozsáhlou a originální exegezi obou evangelijních úryvků představila ve svém příspěvku hned v úvodu prvního dne španělská biblistka, sestra Dolores Aleixandre. Vyzvala k zamyšlení, co nám zasvěceným osobám oba tito protagonisté mohou dnes říci v našem vlastním kontextu. Bylo mimořádně zajímavé sledovat (a doplňovat) např. možný výčet našich „manželů“, s nimiž se „zaplétáme“ a kteří nám brání na cestě k živé vodě. Nebo se snad zasvěcený život dnes může identifikovat s oním „napůl mrtvým“ člověkem, ležícím v půli cesty mezi Jeruzalémem a Jerichem? Nepoznáváme se také třeba v osobě zákoníka?
Po prvním dni, majícím charakter spíše meditační a biblický, byla středa věnována analýzám dopadu sociokulturních jevů na zasvěcený život, viděných perspektivou Latinské Ameriky, jež představil brazilský jezuita J. B. Libanio. Zasvěcený život je plně vtažen do znepokojivých událostí ve společnosti, vnímá strach ze svobody a zodpovědnosti, ztrátu historické paměti a etických hodnot, odosobnění nejchudších sociálních skupin. Hrozí mu nebezpečí ztráty věrohodnosti, stejně jako církevním strukturám vůbec. Je třeba znovu se s plnou vážností angažovat a spolupracovat v sociální oblasti, a to na třech úrovních: sdílet svou duchovní zkušenost, společný život a apoštolské poslání. I v naší jisté izolovanosti od nejchudších je možné najít odpověď na nedostatek povolání, na ztrátu přitažlivosti a neschopnost obhájit tradiční hodnoty před mladými lidmi. Volba chudých „je a zůstane největším znamením věrohodnosti zasvěceného života“ – zdůraznil mj. P. Libanio. Nejde o teoretickou otázku, ale o konkrétního chudého člověka v jeho fyzické či mravní bídě. Zasvěcený život, který zůstává „slepý“ k tomuto fenoménu chudoby, „prochází kolem jako kněz a levita kolem raněného“.
Zajímavý příspěvek přednesl v dalším dnu bývalý magistr řádu Kazatelů, Timothy Radcliffe. Název jeho přednášky – „Zasvěcený život po 11. září“ – sice vyvolal i známky nespokojenosti u mnoha neamerických řeholníků, obsah se však věnoval fenoménům, jež autor nazval „krizí absence domova“ a „kulturou strachu a kontroly“. 11. září se tak stává spíše symbolickým mezníkem, kdy stále zřetelněji vyplouvá na povrch latentní násilí, utrpení a nespokojenost lidí dnešní doby. Na mentalitu, kdy vše je možné změřit, vyhodnotit a zkontrolovat, jež mnohdy postihuje i řeholní komunity a je známkou „krize modernity“, mají zasvěcené osoby reagovat „explozí radostné svobody“, svědectvím o „velkém Božím domě“, v němž se všichni mohou cítit být přijati. Existuje mnoho komunit tvořených členy různých národností a kultur, kteří opustili své domovy, aby s „cizími lidmi“ svědčili o tom, že v Bohu je možné všechno a že náš Bůh je „Bohem nepředvídaných překvapení“.
Očekávání naopak spíše nenaplnila přednáška americké řeholnice Sandry Schneiders, jež mluvila o zasvěceném životě v budoucnosti („ať už bude jakákoli“), neboť se „neodvážila prorokovat budoucnost zasvěceného života“. Omezila se pouze na odkazy ke slibům chudoby a poslušnosti, jejichž autentické prožívání má napomoci uspořádat „jiný svět“, nejen „jiný způsob bytí ve světě“.
Přednášky však fungovaly především jako stimul pro následné diskuse ve skupinách u pracovních stolů, a tak, ať výtečné či méně zajímavé (za takové bylo mnohdy možné považovat doplňující reflexe přednesené od předsednického stolu), vedly k mnoha plodným závěrům, jak bylo patrné v závěrečných syntézách. Kongresová setkání byla tedy uspořádána velmi účelně, předpokládalo se především velké pracovní nasazení všech účastníků, rozdělených do skupin podle jazykových či tematických oblastí, a také příspěvky v plénu, určené otevřené diskusi.
Za mimořádně zdařilou je třeba považovat organizaci předposledního kongresového dne, kdy společná setkání v patnácti pracovních tematických skupinách osvětlila výhled do budoucnosti mnohem více než přednáška předchozího dne. Účastníci kongresu pracovali nad otázkami, jež stojí před zasvěceným životem v souvislosti se spravedlností a mírem, inkulturací, mezináboženským dialogem, uměním, sdělovacími prostředky, solidaritou. Pozornost byla věnována celibátu, Písmu svatému, žízni po Bohu, trvalé formaci, kultuře společenství a poslání komunit, spolupráci s laiky, moci a autoritě, a konečně církevnímu rozměru zasvěceného života. S velkou vážností a zaujetím diskutovali účastníci o všech výzvách, jež stojí před zasvěceným životem v církvi na počátku třetího tisíciletí.
Kongres prokázal schopnost inteligentní spolupráce zasvěcených osob na mezinárodní úrovni, zjevná byla dokonalá organizace kongresu, za níž stála téměř tříletá příprava, patrná byla zralost účastníků, z nichž mnozí se do přípravných prací zapojili prostřednictvím internetových konferencí (stále přístupné zůstávají webové stránky kongresu www.vidimusdominum.com) [pozn. red.: Stránky už přístupné nejsou.] a svými příspěvky spoluutvářeli text přípravného Instrumentum laboris. Stojí za zmínku, že práce na přípravě textu IL vedli Bruno Secondin a Diana Papa, kteří jej přiblížili shromáždění jako východisko pro témata přednášek a úvah i pro formulované otázky.
Stojí za zmínku, že „u studny“ (ve skupinách u stolu) se nejen naslouchalo relacím, přemýšlelo a diskutovalo, ale odpovědi se hledaly i ve chvílích intenzivní modlitby. Jistě působivý musel být pohled na obrovský kongresový sál hotelu Ergiffe, pohroužený do naprostého ticha. Hlavním cílem kongresu bylo totiž rozpoznat, co klíčí mezi námi, Bohu zasvěcenými osobami, a co chce Bůh našim prostřednictvím ve své církvi nechat růst, aby byla schopnější ve své odpovědi na výzvy dnešní doby a abychom všichni společně účinněji budovali jeho království tak, aby to bylo ke „společnému prospěchu“ (1Kor 12,7).
Lze říci, a opakovaně tu bylo možné zaslechnout, že zasvěcené osoby chápou dobu, v níž se ocitáme, jako dobu milosti a zkoušky. Zasvěcený život musí nevyhnutelně kultivovat své zaujetí pro Krista a pro každého člověka (srov. VC 84) a být sám sobě hlasatelem radostné zvěsti. To zaznívalo velmi otevřeně. Zdůrazňovala se nutnost „znovuzaložení“ řeholních institutů, s ohledem na aktualizaci původního charizmatu. I dnes by zakladatelé našich řádů a kongregací radili: nové víno do nových měchů – my ale máme mnohdy potíž je nalézt, připomněl sekretář kongresu J.M. Arnaiz.
Kongres je celkově hodnocen jako událost, která v dějinách zasvěceného života „nemá obdoby“. Takto se vyjadřuje závěrečný kongresový dokument, který na přání samotných účastníků je velmi stručný a vytyčuje téměř jen v bodech hlavní linie cesty, „jak ji dává Duch svatý poznat“. Tuto syntézu v poslední den kongresu představilo osm kvalifikovaných „naslouchajících“, kteří se pokusili shrnout vše, k čemu předchozí dny dospěly: vedeni Samařankou a Samaritánem pojmenovali přiznaná zranění i nalezené cesty k uzdravení. Text členěný do tří částí nejprve mapuje obtíže zasvěceného života v kontextu současné společnosti a církve, obžalovává sociální zla a vyzývá k větší spolupráci jednotlivých řádů a kongregací. Poté se věnuje tématu následování a staví před oči jako příklad dvě ikony symbolizující kongres a zasvěcený život obecně: Samaritánku u Jákobovy studny a dobrého Samaritána. V poslední části textu se vypočítávají ctnosti pro tuto dobu, jež stojí před zasvěcenými osobami jako úkol. Jsou jimi: hloubka a vnitřní opravdovost, pohostinnost a velkodušnost, nenásilí, svoboda ducha, odvaha a tvůrčí schopnost, tolerance a dialog a konečně prostota.
Závěrem je možné připomenout slova jimiž zmíněný dokument končí: „Nemáme jen slavné dějiny, na něž bychom vzpomínali, máme i velké dějiny, které máme utvářet. Pohlížíme do budoucnosti, kam nás Duch svatý posílá, aby skrze nás ještě udělal velké věci“ (srov. VC 110).
