Karel I., vzor nebo relikt?

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2005/1 (Dialog)

Loni v říjnu proběhla v Římě velká slavnost, blahořečení posledního rakousko-uherského císaře a českého krále Karla I. Přestože tato postava se dotýká i našich dějin, nebyly pořádány zájezdy do Věčného města, jak tomu bylo před pár lety na svatořečení Anežky České, noviny událost přecházely mlčením, na naší mediální scéně převažovaly rozpaky. Ale i v Rakousku, kde bychom očekávali velkou slávu, se ozvaly hlasy až jedovatě nesouhlasné. „Jakým vzorem může být císař Karel I.? Chce snad dát církev najevo, že jeho osoba představuje ´křesťanštější´ politický systém, než jsou systémy, které byly vytvořeny po pádu absolutistických monarchií? Napadá nás, že současný úřednický styl církve argumentuje stejně jako zastaralý duch Karla I. a všech Habsburků…“. To je citát z rakouských katolických novin. A jestliže se sami Rakušané k blahořečení stavějí takto, což potom my, odkojenci Karla Havlíčka nebo Dobrého vojáka Švejka? Jaký my, „masarykovci“, můžeme mít vztah k poslednímu císaři, reprezentantu monarchie, proslulého „žaláře národů“? Co nám může říct „jakýsi Habsburk“?

Velice pochybuji, že by Polák Jan Pavel II., který se jako student zúčastnil protifašistického odboje, byl zatížen nějakou nostalgií po „starém dobrém“ Rakousko-Uhersku. Celý jeho život a pontifikát byl všechno jiné než nějaké „konzervování“ starých pořádků. Proč tedy toto blahořečení, které je navíc tak nesouhlasně přijato?

Odpověď je nadmíru jednoduchá: kvůli svatosti dotyčného. Tento člověk zvláštní souhrou událostí dosedl na císařský trůn, aniž byl pro tento úkol připravován (následníkem trůnu byl František Ferdinand, zastřelený v Sarajevu), v prudkých bojích 1. světové války, v nepřehledné a nesmírně komplikované politické situaci té doby, plné revolučního kvasu. V Rusku bolševici zastřelili cara Mikuláše s celou rodinou Romanovců, malé národy monarchie toužily po samostatnosti a dělaly pro ni vše možné. Bylo stále víc zřejmé, že monarchie konec války nepřežije, a to přesto, že Karlovo úsilí o mír i jeho plány na nové uspořádání Evropy (na rozdíl od jeho předchůdce) byly na tu dobu velice pokrokové a k národnostním zájmům vstřícné, že obsahovaly dokonce prvky uplatňované až dnes, v projektu současné Evropské unie.

Nicméně události se řítily dál. Karel byl zbaven svých vladařských práv, byl nucen se vystěhovat do exilu ve Švýcarsku a později na ostrov Madeiru u severní Afriky. Během svého vyhnanství se ještě dvakrát pokusil o návrat na trůn, neúspěšně. S rodinnými šperky nevyčíslitelné hodnoty uprchl správce jejich jmění a cennosti zmizely beze stopy. Na ostrově Madeira žil císařský pár v nejnuznějších poměrech, ve vlhku, chladu, jen s mizivými prostředky na živobytí, v domě, kde stěny byly pokryty plísní a páchly ztuchlinou.

To se na už tak chatrném zdraví císařově muselo podepsat. Počáteční nachlazení sílilo, dostavila se horečka a kašel, na lékařské konzultace nebylo peněz. Když se nakonec lékaři přece jen dohodli na léčbě, bylo pozdě. Když se blížil císařův konec, přivedla manželka Zita k jeho lůžku nejstaršího syna se slovy: „Tvůj otec tě volá, abys byl svědkem toho, jak se křesťan vrací k svému Stvořiteli.“ Stalo se to 1. dubna 1922, císař měl 34 let.

Jsou světci, „jejichž sláva se dotýká hvězd“, opravdoví aristokraté ducha: Anežka, Matka Tereza, P. Pio, Jan XXIII. Nikdy, ani v nejzazším koutku mysli by mě nebylo nenapadlo, že bych s nimi mohl mít něco společného. Jsou hodni obdivu a úcty, ale následovat takové velikány? To těžko. Karel byl skutečný aristokrat, měl, jak se říká, „modrou krev“, tedy nám obyčejným smrtelníkům na hony vzdálený. Jenže – moc z té modré barvy jeho krve mu nezbylo. Ani moc, ani sláva, ani bohatství, ani vliv, ani dobré jméno. Vysmívali se mu, byl „odstraněn“, pokládán za politického ztroskotance, nula, „nýmand“. Jenže kupodivu – právě v tom je mi blízký. Kdo z nás někdy nějak neztroskotal? Někdo totálně, někdo částečně, někdo si to přizná, někdo těžko. Karel byl aristokrat, ale byl jím méně než mnohý z nás, pokud myslíme na pozemský lesk toho slova. Z jeho života prosvítá něco jiného, totiž skutečná aristokracie, noblesa ducha, která se neztratí ani v bídě, nedostatku, chudobě, nemoci, dokonce v lidské, politické, osobní prohře. Všude tam byl „nad věcí“, byl křesťanem za všech okolností, i tehdy, když se mu země kymácela pod nohama, když padl jako odepsaná troska. Dokázal téměř nemožné: být v kritické chvíli vnitřně oproštěn od všeho balastu moci i bohatství, on, dědičný císař! A proto, na rozdíl od mínění mnoha „zasvěcených komentátorů“, nám může být vzorem. Velkým vzorem hodným následování, a to i pro nás, kteří žijeme v úplně jiných politických poměrech, kteří ctíme republiku a demokracii, kteří žijeme na počátku třetího tisíciletí. Svatost totiž nezná hranic, je všudypřítomná.