Jehovisté a Boží jméno

Autor: Václav Vrána - Číslo: 2005/1 (Dialog)

Asi třicetistránková publikace „Boží jméno, které přetrvá navždy“ snesla veliké množství citátů z Bible, ukázek z historických nálezů a názorů různých osobností i fotografií církevních objektů - s cílem poukázat na historicky systematické odstraňování Božího jména z biblických textů. Nejsem odborník teolog, takže nemohu posoudit pravdivost a hlavně strukturu kontextu a interpretační přiměřenost, ale zkusil jsem se zamyslet nad tím, zda náhodou nepatřím, z jakési lhostejnosti, k široké skupině lidí nevyslovující Boží jméno. A proč, jak kniha uvádí, klidně říkám „Ježíš“, i když originální výslovnost byla jistě jiná, a to jméno pravidelně a běžně vyslovuji.

Ježíš přišel, aby nám ukázal svého Otce v pravém světle, jako Lásku nad všemi paragrafy příkazů, která koná dobro i v sobotu, kdy se má odpočívat – neboť sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. Aby nám ukázal, že podstatná je čistota vztahu, úmyslu a věrnosti lásce a dobru a ochota naslouchat Boží výzvě k proměně na cestě do Jeho domu. Když učil apoštoly a tím i jejich následovníky modlit se, řekl „Otče náš“. Nevyslovil JHVH, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Nezdůrazňuje vyslovení Jeho jména JHVH ani jako vlastní Syn, aby nás poučil, že je to Otci milé, abychom mu tak vzdávali čest, úctu a díky. Ježíše jistě nelze vinit z nedůslednosti a nepředvídavosti a tyto pasáže, pokud vím, nikdo nikdy nekorigoval a nezměnil. Vzhledem k jinak otevřené kritice židovských interpretací Starého zákona jistě nevynechal vyslovení Božího jména jen kvůli židovské tradici, pokud by ji považoval v tomto směru za nesprávnou.

Při těch úvahách mě náhle napadla úvaha nad běžnými vztahy v rodině, když oslovujeme svého otce. Také mu neupíráme jeho jméno, ale bylo by zcela zarážející, kdybychom ho oslovovali jménem. Prosím tě, tati, pomoz mi, poraď mi, řekneme zcela spontánně, bez vyslovování jména. Skutečný otec je jen jeden, a tak nemusíme zdůrazňovat jeho jméno, aniž by tu byl jen nějaký náznak neúcty, lhostejnosti nebo podobně. Můžeme říci: Jsem hrdý, že nosím tvé jméno, otče (což ho jistě potěší), ale ani tady nemusím, a většina lidí to nedělá, to jméno vyslovit. Je to dáno opravdovostí toho vztahu, hloubkou, darem tohoto vztahu, který nevyžaduje upřesnění pojmenováním. A proč říkáme „Ježíši“, „Ježíš“, když ho kdysi lidé oslovovali jistě jinak (Jošua, Jezus). Ježíš přišel mezi nás jako bratr ve všech lidských těžkostech, v utrpení i bolestné a ponižující smrti na kříži. Lidé ho viděli, mohli se ho dotýkat, naslouchat mu, přijímat jeho lásku, výzvu i vysvětlení, jaká je opravdová cesta k jeho Otci. A tak, když dnes Ježíše oslovujeme, máme v něm, mimo vztah k Otci (kterého nemůžeme přímo vidět, ve kterého můžeme jen věřit, doufat, ke kterému se modlíme, jak nás naučil Ježíš) bratra našeho lidství. A tak ho bez váhání oslovujeme jménem – výslovností v našem jazyce, tak jako říkáme bratrovi: Honzo, pomoz mi, a v Anglii bychom říkali: John, help me, aniž by ta jazyková odlišnost něco měnila na daném vztahu a důvěře v reálnost takové pomoci. V bratrských vztazích se jméno používá běžně, prostě je to tak, a opět i zde jeho použití nezdůrazňuje míru náklonnosti, úcty a podobně.