Jean Grenier – učitel Alberta Camuse

Autor: Antonio Spadaro - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2005/1 (Kultura)

La Civilta Cattolica 2004, III, 53-60. - Redakčně zkráceno.

Snad ani není možné důkladně pochopit citlivé body a vitální napětí Camusova díla v jeho zrodu, nepřipomenou-li se Grenierovy Les Îles („Ostrovy“). Četba tohoto díla je pro Camuse „otřesem“ a zároveň „zjevením“. Vždyť od té chvíle začíná brát vážně své povolání spisovatele. „V době, kdy jsem objevil Ostrovy, myslím, že jsem už chtěl psát knihy, ale opravdu jsem se k tomu rozhodl až po této četbě.“¹ Vždyť právě z téhož roku, 1933, pocházejí La Maison mauresque a L´Hymne ŕ la Méditerranée. Grenier svou naukou a svými „Ostrovy“ dal svému žáku půdu k úvahám, ne-li už opravdovou a vlastní strukturu myšlení. V roce 1959 žák podepíše Úvod nového vydání této knihy svého učitele a bude to nevědomky jeho závěť: krátce nato zemře při automobilové nehodě v Montreau, asi sto kilometrů od Paříže. A tak aspoň ideálně umělecká dráha velkého francouzského spisovatele začíná a končí první knížkou jeho učitele filosofie. Připomeňme, že v roce 1957, když Camus dostal Nobelovu cenu za literaturu, vzdal ve své řeči ve Stockholmu hold svému učiteli z mládí.

Jean Grenier se narodil v Paříži 1898. Mládí strávil v Saint-Brieuc v Bretoňsku, kde chodil do gymnázia. Na univerzitní studia přešel opět do Paříže. Stal se učitelem. Ve dvacátých letech hodně cestoval (Rakousko, Itálie, Řecko, Španělsko, Velká Británie a pak řada konferencí v Holandsku, Polsku, Československu, Turecku a Řecku). Stává se literárním kritikem, píše eseje pro různé časopisy, mezi nimi pro Nouvelle Revue Française. Byl přítelem básníků a intelektuálů té doby, jako Max Jacob a André Malraux. H.R. Lottman definoval Greniera v monumentálním životopise Alberta Camuse slovy „jakýsi druh laického jezuity“.² V letech 1930-1938 vyučoval filosofii na gymnáziu v Alžírsku, pak se stal univerzitním profesorem. Mezi jeho žáky bude také Edmond Charlot, který se stane nakladatelem a bude vydávat texty svého učitele i svého spolužáka. Knihovna Charlot, „Pravé poklady“, se stane opěrným bodem pro skupinu intelektuálů, kteří byli označováni jako „Alžírská škola“, mladí autoři (kromě Camuse René Jean-Clot, Max-Pol Fouchet, Claude de Fréminville atd.) spojení nejen estetickými zásadami, ale i společnou vášní pro Středozemí a jeho kulturní zdatnost.

Grenier se nikdy nebude chlubit, že měl vliv na své žáky. O nejslavnějším z nich píše: „Jestli jsem mu něco dal, pak je to asi tak, jako se přenáší nemoc nebo jako se člověk nakazí vášní. Avšak on už měl všechny zárodky této nemoci či této vášně. Neudělal jsem nic víc, než že jsem jim dal rychle vyrašit.“³ Naopak Camus při jednom setkání s Gabrielem D´Aubarédem tvrdil: „Grenier mi dal chuť k filosofické meditaci: vedl mou četbu. Svým stylem a senzibilitou je jedním z našich nejpřednějších spisovatelů (…) Grenier byl a zůstal mým učitelem.“⁴

Grenier „uzavírá svou cestu meditací o absolutním a božském“.⁵ A Camus reaguje s vyhrocenou senzibilitou, protože cítí, že se tu dotkl obnaženého nervu. Poetická próza Greniera, vždy na rozhraní deníku, filosofické úvahy a vyprávění, neříká nic otevřeně, naznačuje, dává vytušit, jemně navrhuje, probouzí svědomí. Díky tomuto náznakovému psaní je každý čtenář této knihy uváděn ke „hlubší úvaze“, zvláště mladík vychovaný mimo tradiční religiozitu, jak to přiznává sám Camus.⁶

Absurdnost a tajemství

Camus, podnícen Grenierem, si uvědomuje, že jeho životu nechybí božstva „slunce, noc, moře“, ale na otázku „Jak jednají tito bohové rozkoší?“ Camus odpovídá lapidárně: „Naplní, ale pak tě zanechají zoufale prázdným.“ A tu přichází bod: „ Bylo nutno, aby mi připomněl tajemství a posvátno, konečnost člověka.“⁷ A pro Greniera být básníkem znamená „uvědomovat si naši křehkost, ale i naši věčnost“.⁸

Camus neopírá své jistoty o názory Greniera: zdravé metodické pochybování mu zabránilo stát se snílkem, „člověkem zaslepeným ubohými jistotami“.⁹ Učedník živil v sobě jako jeho učitel nepokoj.¹⁰ Právě blízkost moře a častý styk s ním (jež je pro Camusovu mladou krev téměř božstvem - „věčný shon jeho tvořivé existence“¹¹) se stává Grenierovi připomínkou a potvrzením pomíjivého rázu věcí: jeho příliv a odliv, jeho rozlehlost, již oko stěží dokáže obejmout.¹²

Snad právě ve styku s tímto momentem Grenierova myšlení můžeme lépe chápat smysl „absurdity“ stránek jeho největšího žáka. Pro francouzského spisovatele Camuse nebyla absurdita nějakým pojmem, nýbrž pocitem, který je s to varovat před skutečností, že každý rozlet se musí konfrontovat se smrtí: „Byla to celá má láska k životu: tichá vášeň pro to, co mi právě unikalo, hořkost pod plamenem. (…) Není láska k životu bez zoufalství nad životem.“ Absurdita není pro Camuse přistání, závěr, daný fakt, nýbrž výchozí bod, který vede k záhadě, k onomu neviditelnému a nerozluštitelnému tajemství, které má cosi společného s přirozeným stínem každé věci: stín je černou tváří slunce, jako úzkost je černou tváří tajemství světa. A život destilovaný poezií je – jak píše Grenier – „slunce skloňované ve stínu“.¹³

V novém vydání Les Iles, po 30 letech od prvního vydání, Grenier připojí ke svému spisu jednu intuici: přesně tak, jak se stalo Pascalovi, když vylíčil „ubohost člověka bez Boha“, cítil, že od té chvíle by velmi rád mluvil „o velikosti člověka s Bohem“.¹⁴ Nemůžeme vědět, zda by Camus následoval svého učitele až do tohoto bodu, kdyby mu to čas dovolil. Grenier připomíná, že to může vnímat pouze ten, kdo si uvědomuje „jasnou závrať Absolutna“.¹⁵ Camus se však, také díky svému učiteli, vždycky pohyboval uvnitř otázek teologické hodnoty a augustinovské příchuti. Dokazuje to mimo jiné jeho filosofická dizertace z roku 1936 s titulem „Křesťanská metafyzika a neoplatonismus“, vydaná letos v italštině.¹⁶ Pro Greniera náboženská zkušenost převrací básnickou zkušenost právě v její neschopnosti „sklízet růži bez trnů, kterou je lyrická plnost okamžiku“: „Tehdy jsem si vzpomněl (...) na malou zahrádku v Assisi, kde František opojený odříkáním se vrhl na růžičky plné ostružin a ty pak okamžitě ztratily a nadále ztrácely trny. Náboženská zkušenost se tak vyjeví jako opak básnické zkušenosti. František zatoužil po trnu a dostal růži, navždy.“¹⁷