Hereze poslušnost?

Autor: Jan Toman - Číslo: 2005/1 (Dialog)

Nejsem teologicky vzdělán, nejsem duchovní osoba, nejsem jistě odborně fundován. Teologické texty odebírám řadu let, a to z hladu po moudrosti a po jistotě té víry, které se mi v míře nedokonalé v životě dostalo.

Vaše periodikum čtu se zájmem, leč poněkud selektivně, nejsa sběhlý ve filosofické terminologii, takže někdy, pokud se můj spekulující subjekt dostane do rigidně-konfliktního kontaktu s exaktní expresivitou mentální superlativy pisatele a pokud kalkulus abstrakt na jedné řádce textu superponuje kapabilitu reciprocity mé akceptace a neindukuje logickou relevanci, jsem většinou v koncích.

Nicméně mi dovolte, abych slovy prostými zareagoval na stať pana E. Bisera (TT 3/03), kde stojí: od víry z poslušnosti k víře na základě pochopení, od víry z vyznání k víře na základě zkušenosti, od víry z výkonu (?) k víře na základě zodpovědnosti.

Je to asi moderní, je to asi víc odpovídající dnešnímu světu, ale nejsem si zcela jist, jestli toto a právě toto je jedině správné. A navozuje to pocit pochybnosti o pochybování ve vlastním slova smyslu.

Vy mi jistě promptně zodpovíte, kteráže středověká legenda vypráví o světci, který byl knězem a který při proměňování na okamžik zapochyboval o skutečné přítomnosti Spasitele ve svaté hostii. Už ani nevím, jak ona legenda dopadla, zda byl dotyčný potrestán nebo zda naopak spatřil Ukřižovaného. Ta legenda měla však jeden výchovný imperativ – o víře se nepochybuje. Víra se věří. Což pro nás, kteří jsme nikdy žádný zázrak nezažili, nezažíváme a ani nezažijeme, platí ve stejné míře. Pokud se pochybuje, pak to již víra není. Na druhé straně si jistě vzpomenete, kterýže filosof pravil, že „de omnibus dubitandum est“, tedy že o všem má býti pochybováno. Tak jak tedy z toho ven? Máme či nemáme pochybovat? Kam až naše pochyby mohou jít?

Jan Hus ve své době také pochyboval, zda úkony kněze žijícího v hříchu jsou platné – a stálo ho to život. Dnes by asi vesele publikoval v renomovaném katolickém periodiku a nikdo by nepochyboval o tom, že pochybovat může, i když by vlastně pochybovat neměl. Nebo mohl? Nebo musel? Nebo směl?

Je mi přes padesát let, ale s čistým svědomím vám mohu ze své hříšné praxe sdělit, že přijetí víry z poslušnosti k rodičům, z úcty k mučedníkům pro víru a z lásky k tomu Pánovi, s Nímž, jak doufám, budu jednoho dne smět dát kus řeči, na což se nesmírně těším, je mi neskonale bližší než víra na základě pochopení. Neboť pochopit Boha si netroufám.

Co se zkušenosti týká – jsem na tom ještě hůře. Vyšel jsem z tzv. průměrné katolické rodiny, ale moje životní zkušenost mi říká, že jsem poslední věřící svého jména a že na mém hrobě se již nikdo nebude modlit, protože to nebude umět. Víru jsem uchoval, ale přes všechno snažení nepředal, což výše zmíněnému Pánovi evidentně nebude milé. Kdybych zakládal svoji víru na základě své osobní zkušenosti, pak bych ji býval už dávno ztratil, a to bez výčitek svědomí.

No – a zbývá mi zodpovědnost – ať mne Pán Bůh netrestá! Všichni jsme hříšníci a – jak říkal starý katechismus – milosti Boží je k spáse nevyhnutelně třeba. Nevím, co chtěl p. Biser říci slovem „výkon“, není-li tam trochu nepřesný překlad, ale víra založená na mé subjektivní zodpovědnosti mi připadá trochu nadutá, kostrbatá a rozkodrcaná, jestli mi dobře rozumíte. Protože míra zodpovědnosti je nestálá.

Kam tedy jít v pochybnostech? Mohu jako katolický křesťan vůbec pochybovat? Mohu pochybovat o odpustcích, andělech nebo očistci? Mohu pochybovat o papežské neomylnosti? Mohu pochybovat o pravdivosti Písma svatého, o smyslu smíření nebo o panenství Panny Marie? Nebo mám raději zůstat u své poslušnosti, svého vyznání a svého „výkonu“?

Situace dnešní církve není zvláště v Evropě nijak radostná. Naše frustrace z vývoje české i evropské společnosti po roce 1989 nás všechny dusí a děsí – jen si to nejsme ochotni přiznat. V této souvislosti mám pocit, že to někteří dobře myslící křesťanští myslitelé myslí sice dobře, ale špatně.

Na konci známé knížky Broučci od J. Karafiáta je krásná věta: A jestli ti broučkové zmrznou, oni poctivě zmrznou. Dovolil bych si ji parafrázovat: A jestli na začátku třetího tisíciletí katolíci v Čechách (a v Evropě) vymřou, oni poctivě vymřou. Vymřou POCTIVĚ?

Jestli vymřou nebo nevymřou, to není naše věc. To je v rukou Páně, to není naše starost. Ale snažit se o ústupky profánní společnosti, kapitalizovat víru a nabízet ji v líbivé formě na trhu marnosti, to mi připadá konjunkturální a oportunistické.

Jsme povinováni poslušností vůči Svatému otci, takže nemohu souhlasit s panem biskupem Lefčbvrem a nikterak se k němu nechci hlásit. Když nic jiného, je však nutno vzít v úvahu nepochybná duševní muka, jimiž musel tento prelát projít před i po svém rozhodnutí, které znamenalo jistotný rozkol.

Neznám krásnější lidské vyznání na konci života než to, které přednáší Cyrano z Bergaracu – totiž že položí svému Bohu k nohám svůj čistý štít. Je to v podstatě totéž, co říká na sklonku života svatý Pavel – dobrý boj jsem bojoval, víru si zachoval.

Zachovat víru jedince znamená myslím také zachovat víru církve, k níž patřím.

Jestliže budu zakládat svoji víru na pochopení, budu nepochybně já mít tendenci nutit k poslušnosti církev, aby tato církev byla poslušná vůči mým subjektivním názorům. Stanu se remcající součástí té či oné nátlakové skupiny, která bude vnucovat biskupům a papeži, aby petrifikovali tu či onu filipiku, kterou si demokraticky odhlasuji.

Jestliže budu svoji víru stavět na zkušenosti, bude mi brzy celé Krédo na kočku, pustím se svojí cestou a brzy půjdu místo na mši svatou objímat nahatý stromy v lese nebo si doma pouštět meditativní hudbu. Křesťanství v Čechách, které by chtělo stavět na zkušenosti, by pak stavělo na křižáckých výpravách, P. Koniášovi a pálení čarodějnic v Losinách a okolí. Masaryk to udělal a následky se dostavily. Neboť zlé skutky přežívají, činy dobré mizí s kostmi těch, kteří je vykonali (Shakespeare).

Jestliže budu svoji víru stavět na zodpovědnosti, budu ji stavět na pocitech, vášních, zálibách a momentálním vkusu, který je schopna narušit kdejaká reklama.

Katolická církev svou bohoslužbu po celá staletí stavěla tak, že shromážděný lid slavil prostřednictvím kněze Kristovu oběť na kříži. Kněz v čele zástupu věřících slavil oběť mše svaté zády k lidu a čelem ke svatostánku. Ústředním bodem bohoslužby tedy byl Velký pátek, bezprostředně předcházející vzkříšení. Kdo rozumět chtěl, rozuměl i latině.

Po II. Vatikánu kněz spolu s věřícími, k nimž je zdvořile obrácen čelem, slaví památku Poslední večeře a trochu se nám z toho ten Velký pátek vytratil. Mluvíme o Pánu Ježíši hlavně jako o Pastýři, příteli, téměř kamarádovi z kostela, když už ne odjinud. Trochu se nám ztrácí Ten zmučený, ztýraný, na smrt nevinně odsouzený, ošklivý, páchnoucí, zkrvavený, ode všech zavržený, poplivaný, pošpiněný, zmrzačený. A půjdu-li na mši v rámci sjednocené Evropy třeba v Maďarsku, nebudu rozumět ani tu kýženou starou belu, třebaže budu chtít.

Vidím rozdíl, který nedokážu přesně definovat, ale který mne zaráží. Mám dojem, že církev dnes ukazuje Krista jako trochu výstředního více-člověka-než-Boha s kuriózní a neškodnou zálibou v chlebě a víně, a že právě skrze snahu o potlačení určité vznešenosti klasické formy ritu a o mermomocí zpřístupnění evangelijního poselství zdůrazňováním těch radostnějších a optimističtějších pravd naší víry paradoxně v tomto punktu (a zřejmě v dobrém úmyslu) ztrácí půdu pod nohama.

Nedávno jsem si listoval ve starém misále, narazil jsem na onu pasáž z Requiem, která začíná těmi slovy Dies irae – a nebylo mi do zpěvu, protože sám nic nechápu, sám nemám žádné zkušenosti a za svoji zodpovědnost bych nedal zlámanou grešli. Cítím písek, nikoliv skálu. Jsem proto přesvědčen, že je lepší, když věřící člověk zůstane tím, čím je, i když jej svět bude označovat třeba za „králíka ve vysoké trávě“, jak se to druhdy v jednom filmu stalo.

Za Vaši modlitbu za mou heretickou duši Vám již dnes předem děkuji.