Ctirad V. Pospíšil: MARIA – MATEŘSKÁ TVÁŘ BOHA

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2005/1 (Recenze)

Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004.

Mariologie věru není nudná, to jen mnozí mariologové jsou až k uzívání. O této nesmírné živosti mariologie mě právě přesvědčil svou knížečkou C.V. Pospíšil. Poté, co jsem ji jedním dechem přečetl, musím vyznat, že jsem se dosud nesetkal s teologickou knížkou, která by mi v takové krátkosti a stručnosti otevřela tolik nových průhledů a výhledů a otevřela tak netušené horizonty, a to na poli, na němž bych to byl nikdy nečekal, totiž v mariologii, která mě – musím se přiznat - nikdy nevábila. To, co jsem byl totiž zvyklý považovat jen za zcela okrajový traktát systematické teologie, tu Pospíšil zcela přesvědčivě postavil do samého jejího středu. Dokázal vyvést mariologii z teologického ghetta, kam ji uzavřeli teologové, kteří pěstovali mariologii jako obmýšlení a zdobení Ježíšovy matky různými dalšími vznešenými výsadami. Dalo by se říci, že mariologie jim byla jakési mariánské „výsadosloví“. Avšak to, co nám podává ve své knížce Pospíšil, je mariologie v naprosto jiném a novém stylu. Je tu totiž zasazena přímo do středu klíčových teologických námětů, totiž do trinitologie, christologie a soteriologie s překvapivě novými průzory do teologie mimokřesťanských náboženství, do spirituality a do antropologie, zvláště v její problematice mužsko-ženské. Pospíšilova mariologie se tak stává strhující četbou, kterou, jakmile jste začali, nemůžete odložit, dokud ji nedočtete do posledního slůvka. Logický duktus jeho diskurzu je tak naléhavě myšlený ze samého nejvlastnějšího ohniska křesťanské víry, že je vám hned jasná jedna věc: nejde tu o žádnou akademickou učenost. Jeho kniha není slepenec četbou posbíraných mouder, ale spontánní (=svobodný) výron, vyvřelina, výtrysk jeho teologického vědění přetaveného ve výhni jeho ducha do uceleného krystalického tvaru. Že Pospíšil má charizma čisté teologie v duši, to víme už z jeho předchozích prací opatřených vším tím učeným aparátem citací, který vyžaduje korektní vědecká metodologie. Ale v této útlé knížečce, v níž to akademické haraburdí je omezeno na minimum, to však dokazuje nade vši pochybnost. Je vpravdě osvěžujícím závanem. Po jejím přečtení se cítíte svobodnější, radostnější, protože obohacenější o netušené perspektivy, jež se vám otevírají. Není tu místo, abych poukázal na všechny originální teologické postřehy a přístupy. Nemohu si však odpustit, abych neupozornil na jakýsi dovětek, kterým Pospíšil zakončil své pojednání a který nadepsal: Staletý spor mezi vírou chudých a přesvědčením vzdělaných. Ukazuje v něm, jak se víra v neposkvrněné početí Panny Marie během staletí prosadila i proti učené teologii největších jejích reprezentantů. Považuji to za nejpůsobivější komentář k Ježíšovým slovům: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.“ Pospíšilův františkánský duch se v této na první pohled prosté, a přece tak hluboké knížečce nezapře. Když jsem ji dočetl, byl jsem pohnut a povznesen.