Zjevení a čas
Autor: Karel Skalický - Číslo: 2004/5 (Studie)
Pokus o fenomenologickou typologii zjevení
Text přednášky na Teologické fakultě Katolické univerzity v Nijmegen přeložila z němčiny Martina Pavelková.
Zjevení neboli revelatio je bezpochyby jednou z hlavních kategorií v náboženském životě lidstva. Křesťanská teologie vypracovala poměrně úplnou teologii zjevení. Tuto koncepci nalezneme synteticky vyloženou v konstituci 2. vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum.
Kardinál Avery Dulles1 velmi zřetelně ukázal, jak se v tomto koncilním chápání sbíhá pět rozdílných teologií zjevení, které byly vypracovány různými teologickými směry ještě před koncilem. Je to těchto pět modelů:
1. Zjevení chápané jako „locutio Dei“, „Boží mluvení“. Tuto teologickou koncepci vyvinula v rámci katolické scholastiky tzv. „klasická apologetika“.
1 DULLES, A.: Models of Revelation, Gill and Macmillan, Hong Kong 1983.
2. Zjevení chápané jako „actio Dei“ neboli „Boží jednání“ ve (spásných) dějinách lidstva. Toto pojetí bylo vypracováno v protestantské teologii Oscarem Cullmannem.
3. Zjevení chápané jako „autocommunicatio Dei“ neboli „sebesdílení Boha“ lidské duši. Toto pojetí bylo vyvinuto v novoscholastické teologii Karlem Rahnerem.
4. Zjevení chápané jako „Verbum caro factum“ neboli Boží slovo, které se stalo člověkem v samotném Ježíši Kristu. Toto pojetí bylo opět vyvinuto v protestantské teologii, a sice Karlem Barthem.
5. Zjevení chápané jako vzrůstající uvědomování si božského v kolektivním vědomí lidstva. Toto pojetí bylo vypracováno v rámci modernistické teologie, která však předpokládá jiný pojem božské transcedence než předcházející čtyři modely. V těch je totiž Boží transcedence chápána jako prostorová výše: Bůh je „tam nahoře na nebi“; pročež je zde jeho zjevení objasňováno na způsob meteoritu, který „sestoupil“ do nižších oblastí z „nebeských sfér“. Naproti tomu pátý model uvažuje Boží transcendenci jako nejhlubší, nosný a bytostný základ každého stvořeného jsoucna; pročež je zjevení chápáno jako „vulkanická erupce“, jako „vynoření“ z nevědomých hlubin stvoření do plného světla reflektujícího vědomí.
Těchto pět modelů zjevení různých směrů křesťanské teologie představuje první náčrt typologie zjevení, která ovšem stojí pouze na bázi křesťanského náboženství. Neboť jakmile rozšíříme pohled za hranice křesťanství, ukáže se nám situace, která vyžaduje jinou typologii.
Až do nynějška byly religionistikou vyvíjeny rozličné typologie podle nejrůznějších parametrů, jako například: původce zjevení, obsah zjevení, prostředník zjevení nebo příjemce zjevení. Oproti tomu si dovolím ve svém referátu představit typologii podle parametru času, ve kterém se zjevení uskutečnilo. Přitom mi nepůjde o to, jak čas charakterizuje křesťanské zjevení, ale jak jsou zjevení v různých náboženstvích myšlena v různém čase. V etnických náboženstvích a ve védském hinduismu v počátečním čase (Vorzeit) neboli v čase počátků (případně v mytickém čase), v neohinduismu v ahistorickém čase neboli dějinně neurčitě (lze říci i v bezčasí), v manicheismu v kruhovém čase (čas protologický, čas smíšení světla a tmy a čas eschatologický) a v zoroastrismu, islámu a křesťanství v čase historickém.
Tato typologie, pokud vím, dosud nebyla nikým prezentována. Její výhoda spočívá v tom, že osvětluje rozdílnost kulturních kontextů, ve kterých byla různá zjevení, popř. interkulturní dimenze fenoménu zjevení, prožívána a/nebo chápána.
Podle parametru času lze tedy načrtnout následující typologie:
1. Zjevení jako Boží sdělení lidem na počátku času
Tento typ zjevení najdeme v náboženstvích národů bez písma, v náboženstvích tzv. primitivních kultur.2 Podle těchto národů se „Nejvyšší nebeská bytost“ na počátku dějin velmi „familiérním“ způsobem sdělila a poučila tyto národy buď přímo, nebo prostřednictvím kmenových otců o věcech nezbytných pro život – především o náboženských, morálních a sociálních povinnostech, jakož i o sakrálních obřadech a iniciacích. Toto zjevení – písemně nezaznamenané – bylo předáváno z generace na generaci až dodnes. Po celou dobu praktikují tyto národy zjevení v čase, který prožívají jako střídání ročních období.
2 SCHMIDT, W.: Der Ursprung der Gottesidee, Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, Monster i. W. 1935, s. 468-508; SKALICKY, C.: La rivelazione nelle religioni non cristiane: un saggio di fenomenologia della rivelazione, in: Angelo, Religioni, Kultura, San Paolo, Torino 1993, s. 154-156; BACCARI, L.: La rivelazione nelle religioni, Borla, Cittŕ del Castello 1996, s. 61-69.
2. Zjevení básnicky nadaným věštcům dávné doby, zapsané božskou inspirací
S tímto typem zjevení se setkáváme v hinduismu, který považuje své svaté knihy (zvláště Védy) za zjevené skrze inspiraci, které se dostalo věštcům zvaným rši na počátku dějin. Védy jsou tedy zjeveny nikoli proto, že „sestoupily z nebe“, nikoli proto, že je Bůh „diktoval“ svému „mluvčímu“, ale protože jsou inspirované způsobem, kterým zakoušení Boha ve vědomí proroka nalezlo svůj nejlepší mluvený a písemný výraz. Védské zjevení však obsahuje tři různé teologické interpretace, a to podle dvou různých pojetí času:
Škola njája a samkhja věří, že kosmická skutečnost je periodicky tvořena Brahmou, udržována Višnou a ničena Šivou v nekonečné řadě cyklů. A také Védy, které jsou částí našeho světa, budou zničeny, protože byly Bohem zjeveny tak, že jsou jak svou existencí, tak také svou hodnotou závislé na Bohu. Védy jsou neomylné, protože jejich „autor“ je Bůh, který nemůže klamat ani být klamán. Tato interpretace charakteru zjevení Véd je pro nás na Západě velmi dobře srozumitelná.
Druhá interpretace, mimámské školy, je naproti tomu obtížněji pochopitelná. Tato škola totiž nevěří v Boha, neboť je ateistická; nevěří v periodický vznik a zánik kosmu, neboť podle ní je kosmos stálý a věčný. Nevěří tedy ani v cyklický charakter času. A přesto věří, že Védy jsou nejen neomylné a věčné, nýbrž také zjevené. Nejsou však zjevené Bohem – protože ten neexistuje – a nejsou ani zjevené v primordiálním čase, protože takový čas neexistuje. Védy zjevily samy sebe a byly naprosto věrně předávány z času, který nemá počátek.
Abychom tomu správně rozuměli: Také teistické školy věří, že Védy jsou věčné, protože věčně existují v Boží mysli. Mimámsa naproti tomu věří, že Védy jsou věčné samy o sobě, jak podle svého ideálního významu, tak také ve svém jazykovém vyjádření. Platnost a pravdivost védského zjevení nepochází z autority zjevujícího Boha, nýbrž ze zjevení samého, protože védské zjevení je svým jediným a rozhodujícím svědkem. Nepotřebuje žádné kritérium věrohodnosti, protože je samo o sobě evidentní, per se nota, podobně jako Slunce, které o své pravdě všechny přesvědčí svým jasem. Tato škola věnovala zjevení mnohem větší úctu než bohům. Podle mínění několika specialistů se jedná o idolatrii Véd.3
3 ACHARUPARAMBIL, D.: Induismo. Vita e pensiero, Teresianum, Roma 1976, s. 99.
Třetí interpretaci nabízí škola védánta, která je jistým druhem syntézy dvou výše zmíněných škol. Společně se školou mimámsa trvá na věčnosti zjevení, protože Védy jsou zjevovány při stvoření každého nového kosmického cyklu. Společně se školou njája naproti tomu védánta tvrdí, že bůh Íšvara se na počátku každého kosmického cyklu zjevuje vždy přesně tak nezměněně jako již v předcházejících cyklech.
Védské zjevení je podstatně spásonosné a osvobozující v tom smyslu, že vymaňuje člověka ze zajetí cyklického času a uvádí ho do věčné všejednoty nejvyššího brahma.
3. Zjevení jako znovuobnovení primordiálního zjevení skrze božské „sestoupení“ (avatár), chápané v ahistorickém čase
Tento typ zjevení se potvrzuje v Bhagavadgítě a je chápán a navrhován jako nejúplnější syntéza védského zjevení. To, co je zde zjeveno, je zbožnost, tzv. bhakti, která spočívá v bezpodmínečném a láskyplném odevzdání (jak myšlením, tak jednáním) bohu Kršnovi.
Tato zbožnost, zjevená na počátku dějin prvnímu člověku jménem Vivasvat, je periodicky znovu zjevována skrze rozdílná „sestoupení“ boha Višnu, jakmile hrozí, že toto zjevení bude zatemněno. Tato „sestoupení“ (avatáry) neboli „inkarnace“ jsou nespočetné. Deset z nich je známých, jsou ztělesněny v různých zvířecích a lidských postavách. Nebylo by však smysluplné ptát se, kdy k těmto „inkarnacím“ došlo, protože se všechny udály v ahistorickém čase, tzn. jsou dějinně nezařazené a nezařaditelné.
4. Zjevení jako „bleskové probuzení“ dějinně existující osoby v určitém okamžiku jejího dějinně zařaditelného života
Tento typ zjevení se exemplárním způsobem vyskytuje u zakladatelů buddhismu a džinismu: Náhlé osvícení proměňuje muže Siddhártu v Buddhu, „probuzeného“, a muže Vordhamánu v Mahávíru, „velkého hrdinu“. Oba předávají své zkušenosti dále svým stoupencům prostřednictvím mnišského společenství. Jde o spásnou cestu z pozemské strasti (samsára), tj. z nekonečného opakování pozemské existence na základě reinkarnace duše, do věčného pokoje (nirvána), tj. zániku, vyhasnutí. Toto „probuzení“ není sice ani v buddhismu, ani v džinismu přijímáno jako zjevení pocházející od Boha, přesto však je chápáno jako zjevení.4
4 MASEFIELD, P.: Divine Revelation in Pali Buddhism, The Sri Lanka Institute of Traditional Studies, Colombo and George Allen & Unwine, London 1986. HARRISON, P.: Buddhism. A Religion of Revelation after All?, v: Numen, vol. XXXIV, fac. 2/1987.
5. Zjevení jako rozhovor historicky existujícího proroka s nejvyšším bohem, které je písemně dále předáváno prorokem a jeho stoupenci
O takové zjevení jde v životě Zarathustry, zakladatele zoroastrovského, popř. mazdaistického náboženství. Jeho pojetí spásy předpokládá kruhový čas, má-li eschatologická spása budoucího času spočívat v plné identifikaci s protologickou situací stvořené skutečnosti na počátku času. Kruhový čas stvořil nejvyšší bůh, aby osvobodil svět od zla, zatímco zjevení Ahury Mazdy Zarathustrovi má bojovat proti dílu zkázy zlého ducha Ahrímana.
Podle legendy Zarathustra vlastně nebyl jediným nositelem zjevení. Ale díky své preexistentní duši byl údajně největším prorokem. Ve věku třiceti let se mu dostalo zjevení prostřednictvím rozhovoru s Ahurou Mazdou, načež v průběhu deseti let následovalo dalších sedm setkání s nesmrtelnými duchy (ameša spenta). Tímto způsobem byl Zarathustrovi sdělen celý kánon víry, který pak on hlásal světu.
6. Zjevení jako takový druh osvícení, které odhaluje po staletí skryté mystérium člověku, který je tak pověřen zapsat je a hlásat světu
Tento typ zjevení lze charakterizovat jako gnostický a nachází se v životě a díle Máního, zakladatele manicheismu. Mání měl dva mimořádné zážitky: poprvé jako dvanáctiletý 1. dubna 228 po Kr. v podobě nebeské návštěvy prostřednictvím anděla, ve kterém poznal své pravé Já, od kterého byl oddělen. K druhému zážitku dochází 19. dubna 240, kdy je čtyřiadvacetiletý Mání osvícen Paraklétem, jenž mu odkrývá tajemství bytí ve všech jeho dimenzích. Proto se Mání nepovažuje za proroka mezi mnoha ostatními, nýbrž se prohlašuje za „nejvyššího zjevovatele“ a posledního, univerzálního vyslance, jehož zjevení má konečnou platnost. Má absorbovat všechna předcházející zjevení Buddhy, Zarathustry a Ježíše. Údajná nadřazenost jeho zjevení spočívá v tom, že nevyžaduje víru. Na základě dokonalé gnóze se lidskému rozumu prezentuje s jasností a – jak bychom dnes řekli – s „vědeckou“ evidencí. Neboť pouze toto dokonalé poznání je doopravdy spásné. A proto Mání své zjevení sám zapsal do sedmi spisů, které představují manicheistický „korán“ či „bibli“.
Tento typ zjevení vede k radikálně dualistické metafyzice (dobrý bůh světla a zlý bůh temnoty) s následujícím trojím chápáním času: čas protologického oddělení světla a temnoty – čas smíšení světla a temnoty v dějinách lidstva – čas eschatologického oddělení světla od temnot.
Ale pak také člověk patří podle své ontologické konstituce jako tělo k temnotě materie a jako duše k duchovnímu světu světla. Mimoto duše není bohem stvořené jsoucno, ale je odštěpkem samotného boha, tedy je s ním konsubstanciální. Duše se však – nehledě na konsubstancialitu – od boha oddělila a spadla do materie, kde byla držena v zajetí těla tak silně, že dokonce zapomněla na svůj vznešený božský původ. Ale bůh světla – který nezapomněl na své vzdálené odštěpky – probudil skrze zjevení Máního duše spočívající v letargii a zažehl v nich světlo pravého osvobozujícího sebepoznání. Jen taková duše, ve které se vznítí pravé vědomí sebe sama, je s to nastoupit cestu z exilu materie zpět do nebeské vlasti věčného světla.
7. Boží zjevení jako diktát ve zcela konkrétní řeči, adresovaný historicky zařaditelné osobě, která je dá písemně zaznamenat
Tento typ zjevení je obsažen v životě Mohameda, k němuž Bůh mluvil arabsky skrze svého Ducha (Ruach) nebo archanděla Gabriela, a dal tak vznik Koránu, který je muslimy považován za zjevenou knihu. Podle muslimské teologie celý Korán sestoupil do srdce proroka v takzvané „Noci úradku“ (Laylat al-quadr, srov. súra 97), ale také byl Mohamedovi diktován fragmentárně – per partes – v rozmezí třiadvaceti let.
Muslimové tedy věří, že poté, co Bůh zjevil Mojžíšovi Tóru, Davidovi Žalmy a Ježíšovi Evangelium, dal Mohamedovi Korán jako poslední proroctví. Zatímco Ježíš říká v Janově evangeliu (16,13), že po něm přijde Duch pravdy, který učedníky uvede do celé pravdy, oznamuje islámské proroctví, že dosáhlo dokonalosti (súra 5,3). Proto je Mohamed v islámu považován za „pečeť proroků“ (súra 33,40), tzn. za toho, kým je proroctví definitivně uzavřeno. Protože Bůh chtěl spasit lidi, dal jim knihu, ve které je učí, jak se chovat v tomto životě, aby si zasloužili ráj v onom životě. Ale tajemství nejhlubšího Božího života zůstává zahaleno, protože nemůže být zjeveno. Čas, ve kterém je muslimské zjevení chápáno a žito, je stejný jako lineární biblický čas, je však bez jakéhokoli stupňování a prohlubování zjevení. Zjevení Koránu nedělá nic jiného, než že tentýž obsah – již zjevený v Evangeliu a Tóře – lépe osvětluje. „Nová zjevení tu nejsou proto, aby sdělovala něco nového či originálního, nýbrž aby připomínala to staré, původní. Proto muslim věří, že dbá Mojžíšových přikázání lépe než židé a že následuje Ježíšovo poselství lépe než křesťané.“5 Právě toto řekl René Latourelle o hinduistickém čase, totiž to, že je neplodný (il est sans fecondité)6 – to, co lze tvrdit taktéž o muslimském čase a také o manichejském a zoroastrovském čase. Rozdíl mezi židovsko-křesťanským zjevením a jinými zjeveními spočívá právě v čase, který je prodchnut duchem nového: „Hle, činím něco nového“, jak zvěstuje Izaiáš ve jménu Božím (43,19) a jak ještě vystupňovaněji opakuje Apokalypsa: „Hle, všecko tvořím nové“ (21,5).
5 ANTES, P.: Offenbarung VI. Islam, in: WALDENFELS, H. (ed.): Lexikon der Religionen, Phänomene – Geschichte - Ideen, Herder, Freiburg – Basel - Wien 1988, s. 476.
6 LATOURELLE, R.: Théologie de la Révélation, Desclée de Brouwer, Bruges 1963.
Závěr: Proč Ježíš nenapsal žádnou knihu?
Ještě nikdy jsem u žádného teologa nečetl a ani neslyšel otázku: „Proč Ježíš nenapsal žádnou knihu, ačkoli mnoho proroků před ním tak učinilo?“
Adekvátní odpověď lze najít pouze ve způsobu, jakým Ježíš chápal zjevení: nikoli jako locutio Dei neboli Boží mluvení, jak je vlastní katolické klasické apologetice, zoroastrismu a muslimské teologii; nikoli jako instructio Dei, jak je tomu v primitivních náboženstvích; nikoli jako inspiratio Dei, což je vlastní védskému náboženství (a Hésiodově theogonii), nikoli jako expergefactio conscientiae, popř. procitnutí vědomí, v buddhismu a džinismu; nikoli jako illuminatio Dei proroka Máního, který se sám postaral o sepsání své gnóze.
Ježíš musel vědět, že Božím zjevením je On sám ve svém bytí a stávání se, ve své existenci a dějinách. Na základě této jistoty nepovažoval za nutné napsat knihu. Tuto práci přenechal jiným. Jeho hlavní starostí bylo vyrovnání se s mocí smrti, ze kterého vyšel jako vítěz – podle slov velikonočního hymnu:
„Mors et vita duello conflixere mirando, dux vitae mortuus regnat vivus.“
Zusammenfassung
Die Offenbarung ist eine Hauptkategorie im religiösen Leben der Menschheit. Kardinal Avery Dulles versuchte fünf Offenbarungsmodelle aufzuzeigen: diese fünf Modelle sind ein erster Entwurf für eine Revelationstypologie, die jedoch nur auf der Basis christlicher Religion stehen kann. Jedes über die Grenzen der Christenheit hinausragendes Gesichtsfeld steht vor einer neuen Situation, die eine neue Typologie verlangt. In diesem Beitrag handelt es sich um den Versuch eine Typologie darzulegen, gedacht nach dem Parametr der Zeit. Diesem folgend ergeben sich sieben Modelle: 1. Die Offenbarung als Mitteilung Gottes an den Menschen in der Urzeit. Dieses Modell findet sich in den Religionen der Völker ohne Schrift des sog. „primitiven Kulturkreises“. -
2. Die Offenbarung als göttliche Inspiration aufgeschrieben von den dichterisch begabten Sehern der Vorzeit; Beispiel dafür ist der wedische Hinduismus. - 3. Die Offenbarung als Wiedererneuerung der primordialen Offenbarung durch das „Herabsteigen“ Gottes in a-historischer Zeit; typisch in der Bhagavadgita. - 4. Die Offenbarung als „Blitzerwachen“ in einer geschichtlich existierten Person in einem Augenblick ihres Lebens; in exemplarischer Weise zu finden in den Begründern des Buddhismus und Jainismus. - 5. Die Offenbarung als Gespräch eines in der Geschichte existierten Propheten mit dem höchsten Gott und diese schriftlich vom Propheten und seinen Anhängern weitergegeben; wie z.B. bei Zarathustra. - 6. Die Offenbarung als Erleuchtung eines seit Jahrhunderten verborgenem Mysterium an eine in der Geschichte beauftragte Person sie niederzuschreiben und der Welt zu verkünden; z.B. im Manichäismus. - 7. Die Offenbarung als Diktat Gottes in einer determinirten Sprache an eine geschichtlich existierte Person, mit dem Auftrag dieses in Buchform niederzuschreiben; z.B. der Koran Muhammad´s.
Meine Frage jetzt lautet dazu: Warum hat Jesus von Nazareth nicht auch ein Buch geschrieben wie viele Propheten vor ihm schon geschrieben haben?
