Výročí mariánského dogmatu

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2004/5 (Dokumenty)

Před sto padesáti lety, přesně dne 8. prosince roku 1854, prohlásil papež Pius IX. učení o tom, že Matka Boží byla od prvního okamžiku své existence uchráněna poskvrny dědičné viny, a to kvůli předzvěděným zásluhám Božího Syna, za zjevenou pravdu, tedy za dogma víry katolické církve.¹

Nemůžeme zastírat, že tato skutečnost nás naplňuje nejen radostí, protože se jedná o krásný projev úcty k Matce Boží, ale také v nás vzbuzuje určité rozpaky. Uvedené dogma totiž bývá často prezentováno jako vážná překážka znesnadňující ekumenický dialog a také jako projev „svévole“, ba dokonce „arogance“ ze strany nositelů magisteriální moci katolické církve. K tomu prvnímu je třeba poznamenat, že na základě hierarchie pravd víry² není toto dogma co do své důležitosti souměřitelné s velkými věroučnými prohlášeními patristické doby. Láska ke Kristově církvi nám dále velí, abychom uvedené dogma dnes interpretovali důsledně ve světle tajemství Krista a jeho církve³ a abychom projevovali hlubší porozumění vůči některým oprávněným obavám ze strany ostatních křesťanů. Dlužno však podotknout, že dogma interpretují i nekatoličtí teologové a že i oni mají příslušný díl odpovědnosti za to, abychom se vzájemně stále více chápali a dospívali tak, byť malými krůčky, ke kýžené jednotě v lásce a pravdě. I tito naši bratři v Kristu by tedy měli z lásky ke Kristově církvi projevovat podobnou míru vstřícnosti, o jakou se snaží jejich katoličtí kolegové. Pokud jde o druhou výše uvedenou námitku, pak musíme konstatovat, že není zcela oprávněná, neboť dějiny sporů o neposkvrněné početí Matky Boží⁴ ukazují něco docela jiného.

První a pochopitelně ne právě dokonale vyjádřené náznaky intuice ohledně tohoto tajemství nacházíme v Protoevangeliu Jakubově z druhého století. V tomto apokryfním spisu se setkáváme s vyprávěním o Mariině narození, k němuž mělo dojít, jak ukazuje kontext, bez zásahu Annina muže Joachima.⁵ Epifanius a o řadu století později také Bernard z Clairvaux pochopitelně zcela jednoznačně odmítli mínění o panenském početí Marie v Annině lůně.⁶ Nepřijatelná výpověď o tom, že Maria byla panensky počata, což by ji stavělo téměř na roveň Kristu, v sobě však skrývá také něco podnětného. Mám-li to vyjádřit co nejstručněji, pak asi následovně: silná mariánská úcta Božího lidu je totiž výpovědí o tom, že christologie potřebuje nutně určité doplnění. Ve stvoření vidíme dvě vzájemně se doplňující vydání Božího obrazu, muže a ženu. Jak s touto základní skutečností sladit, že v řádu milosti, v řádu zjevení, vykoupení a plnosti spásy by se vše redukovalo jen na mužské vydání Božího obrazu?

Starší církevní otcové o Mariině početí nehovoří, ale v jejich dílech se setkáváme s tím, že Maria bývá označována titulem „Celá svatá“. Pelagius (+ 422) zastával názor, že Maria byla prosta dědičné viny. Jelikož tento známý Augustinův protivník v oblasti nauky o milosti zasazoval dotyčné výroky do ne zcela přijatelného kontextu svých názorů o dědičné vině a jelikož si také zřejmě plně neuvědomoval, že ve hře je primární pravda o univerzalitě Kristova spasitelství, k zásadnímu pokroku v teologickém promýšlení tohoto tajemství nejenže nepřispěl, ale dokonce ho svým způsobem diskreditoval. Augustin proto nauku o Mariině neposkvrněném početí potíral, i když sám přiznává: „Zbožnost nám ukládá uznat, že Maria byla prosta hříchu.“⁷ Velký severoafrický myslitel aplikoval na otázku poměru Mariina početí a dědičné viny zásadu analogie víry, podle níž se jednotlivé pravdy víry nesmějí dostávat do vzájemného rozporu. Dokázal také identifikovat hlavní problém: Nebyla-li by Maria osvobozena Kristem od dědičné viny, pak by Kristus nebyl univerzální vykupitel.

Kazatelé východní církve mezi pátým a devátým stoletím často Marii označovali tituly jako „celá svatá, neposkvrněná, neporušená“. Vypovídací hodnota uvedených titulů se vztahovala na Mariinu osobní bezhříšnost, ale otázka jejího početí přitom nepřicházela na pořad. Ovšem již Proclus z Konstantinopole (+ 446) a později Ondřej z Kréty (+ 740) rozšiřují tuto bezhříšnost také na Mariin příchod na svět. Již na tomto místě můžeme konstatovat, že jako v tolika jiných případech „světlo přichází z Východu“.

Dlužno přiznat, že právě na základě výše zmíněného apokryfního vyprávění se v osmém století v některých místních církvích na Východě objevil liturgický svátek „Annina početí“, slavený dne 9. prosince. V devátém století se tento svátek dostává do liturgických kalendářů také některých diecézí v jižní Itálii. Poměrně nedlouho poté se v Anglii setkáváme se svátkem „Mariina početí“, který padal na den 8. prosince. Od 12. století je upřesňováno, že se jedná o svátek „Mariina neposkvrněného početí“, jak se dozvídáme z Eadmerova (+ 1134) pojednání Tractatus de conceptione beatae Mariae.

Právě uvedený autor citlivě vnímal protiklad mezi prostou vírou chudých a názory vzdělanců či vyšších církevních hodnostářů, kteří svátek Mariina neposkvrněného početí chtěli potlačovat, protože podle jejich mínění nemá solidní odůvodnění.⁸ Spor o uvedené tajemství víry byl nejen ve 12. století, ale i později střetem mezi intuicí pocházející z lidové mariánské úcty chudých a prostých na jedné straně a světem učených teologů i mocných církevních knížat na straně druhé. Je evidentní, že ona prostá víra chudých nutně potřebovala očištění a hlubší teologické promyšlení. Když se benediktin Eadmer pokoušel obhajovat toto přesvědčení Božího lidu, projevoval podobnou citlivost a mentalitu jako řada těch, kdo se dnes angažují například v různých směrech teologie osvobození. Na tomto základě také pochopíme, proč se od 14. století za uvedené přesvědčení chudých a prostých tak vehementně zasazovali františkáni. Pouze pro úplnost připomínáme známý Eadmerův výrok, jímž zdůvodňoval Mariino neposkvrněné početí: „Bůh to mohl vykonat, chtěl to vykonat, a proto to také učinil.“⁹ Eadmer dále formuloval odůvodnění na základě vhodnosti zakládající se na těsném sepětí Marie s vtěleným Božím Synem a na souměrnosti jejího příchodu na svět s tím, že nyní celá její lidská bytost přebývá ve slávě. Kolem roku 1130 se právě díky Eadmerovi zmíněný svátek rozšířil v Normandii a následně také po celé Francii, přestože se proti tomu celou vahou své drtivé autority stavěl sám svatý Bernard z Clairvaux, jinak velký ctitel Matky Boží.

Ve třináctém století vidíme, že z liturgických kalendářů mnoha biskupství se svátek „Mariina neposkvrněného početí“ vytrácí, protože velcí scholastici jako Albert Veliký (+ 1280), Alexandr Haleský (+ 1245), Tomáš Akvinský (+ 1274), Bonaventura z Bagnoregia (+ 1274) a před nimi také Anselm z Canterbury (+ 1109) i Bernard z Clairvaux (+ 1153) neposkvrněné početí odmítali jednak proto, že se obávali ohrožení zásadní pravdy víry týkající se univerzality Kristova vykupitelství, jednak proto, že neviděli potřebnou oporu v Písmu. Nemalou měrou k tomuto v zásadě jednoznačnému postoji učených přispěla autorita svatého Augustina. Rozhodující slovo vzdělaných v době vrcholné scholastiky ve sporu o Mariino neposkvrněné početí převážilo nad lidovou mariánskou úctou. Přesto se našel velký teolog, který se po Eadmerově vzoru opět chudých a prostých zastal: Jan Duns Scotus opatrně hypotetizoval, že neposkvrněné početí by bylo možné; nemohl se přece postavit přímo proti tak velkým autoritám. Tento teolog připravil půdu pro poněkud vstřícnější postoj budoucích generací teologů k tomuto tajemství, když vypracoval pojem „předvykoupení“, jímž popisoval nejvznešenější možný způsob Kristova spasitelského vlivu.

„Je vhodné, aby Kristus uplatnil své prostřednictví v jeho nejvyšší myslitelné míře vůči nějaké jednotlivé osobě, pro niž byl prostředníkem. Dále, pro nikoho jiného jistě nebyl prostředníkem vznešenějším způsobem než pro Marii (...) Což by však neplatilo, kdyby pro ni nezasloužil, aby byla uchráněna poskvrny dědičné viny.“¹⁰

Maria tak navzdory tomu, že je od počátku své existence uchráněna dědičné viny, zůstává vykoupenou osobou, není tedy v žádném případě ohrožena univerzalita Kristova vykupitelství, a proto se požadavek lidové mariánské úcty, pochopitelně očištěný od nepřijatelných představ vycházejících z Protoevangelia Jakubova, stává pro budoucí generace teologů intelektuálně stravitelnějším. K tomu si dovolím poznamenat, že na první pohled krkolomně vyhlížející kategorie „praeredemptio“ má své hluboké spásně dějinné opodstatnění. Z křesťanského hlediska platí, že ekonomie spásy ve Starém zákoně je vztažena ke Kristovu spasitelskému dílu. Jestliže Kristus je univerzálním vykupitelem, pak jeho dílo musí být z hlediska dějin spásy také chronologicky retroaktivní. Mariino předvykoupení tudíž můžeme vnímat jako vrcholnou a výsadní formu starozákonní ekonomie spásy. Dnes se stále více hovoří o problematice spásonosné hodnoty mimokřesťanských náboženství. Uvědomíme-li si, že vyznavači těchto náboženství subjektivně žijí tak, jako kdyby Boží Syn pro ně samotné ještě nepřišel na svět, a uznáváme-li určitou spásonosnou hodnotu těchto mimokřesťanských náboženských přesvědčení, pak nezbývá jiné řešení než uvažovat o určitém druhu předvykoupení, protože Kristus je univerzální vykupitel a spasitel všech, tedy i těch, kdo ho ještě nepoznali a žijí podle svého přesvědčení a hlavně v souladu s hlasem svého svědomí.

V roce 1435 vystoupil na Bazilejském koncilu kanovník Jan Romiroy s požadavkem, aby koncilní otcové jednou provždy ukončili teologické spory o Mariino neposkvrněné početí, protože věřící lid si to žádá a protože lid pohoršuje, když někdo tuto výsadu Matce Boží upírá.¹¹ Opět se tedy potvrzuje, že přijetí zmíněného učení vyžadovaly široké vrstvy prostých věřících, zatímco teologové se stavěli k celé záležitosti spíše negativně a magisterium převážně vyhýbavě, ačkoli je nesporně zajímavé, že žádný z římských papežů se nikdy v době, kdy zastával zmíněný úřad, nevyslovil jako „maculista“.¹²

V roce 1496 přijala nauku o neposkvrněném početí pařížská Sorbona, posléze následovaly další význačné školy. V 16. století významný dominikánský teolog Melchior Cano vyhrazuje pravomoc rozhodovat ve sporných otázkách víry učeným teologům a výslovně poznamenává, že pokud by tato pravomoc patřila lidu, pak by problém neposkvrněného početí byl vyřešen okamžitě, protože jakmile lid slyší, že Maria by měla na sobě mít poskvrnu dědičné viny, okamžitě je rozrušen a vzpouzí se takovémuto mínění.¹³ Ve Španělsku šestnáctého a sedmnáctého století dokonce platilo, že pokud by kazatel zastával maculistickou tezi, lid by mu nedovolil promluvu dokončit a z kazatelny by ho tak říkajíc „vybučel“. G. Vasquez (+ 1604) přiznává, že víra v neposkvrněné Mariino početí „se v průběhu staletí vryla tak hluboce do srdce lidu, že žádný člověk vůči tomu nemůže zůstat lhostejný a každého to musí vnitřně dojmout“.¹⁴

V sedmnáctém století jsme svědky velmi širokého hnutí podporujícího přijetí pravdy o Marině neposkvrněném početí. Velkou roli zde sehrál slib obhajovat Mariino neposkvrněné početí až k prolití krve – „votum sanguinis“ –, který se zrodil v roce 1617 na univerzitě v Granadě. K tomuto slibu se postupně připojovaly další univerzity ve Španělsku a v Itálii. Následně jej složila řada řeholních společenství. Uvedené hnutí ovšem vyvolalo také letitou kontroverzi.¹⁵ Proti slibu se ostře stavěl celou svou autoritou například známý vědec L. A. Muratori (+ 1750). Dlužno připomenout také humornou námitku proti „slibu prolití krve“. Z formulace slibu totiž nebylo jasné o prolití čí krve se jedná, tedy zda náhodou neměla být prolita krev „maculistů“. K teologickým sporům patřilo a bohužel i dnes někdy patří přehánění, polarizace uvnitř společenství, opomíjení přikázání lásky a náležité míry vzájemné tolerance.

Přímé papežské zásahy do celé otázky začínají v dvěma interventy Sixta IV. (+ 1484), jenž v bulách Cum praexcelsa (1477) a Grave nimis (1482) zakázal, aby se zastánci a odpůrci neposkvrněného početí vzájemně obviňovali z hereze. V dané době tedy církev spor řešila tak, že oba názory byly postaveny na roveň a měly být vnímány jako podvojné teologické řešení. Podobným způsobem se později řešily velmi vyhrocené spory mezi jezuity a dominikány ve věci motivu, kvůli němuž Bůh uděluje, nebo neuděluje někomu účinnou milost. Jako podvojné teologické řešení jsou dnes pojímány odlišné teorie ohledně primárního účelu vtělení, ale také západní a východní stanovisko v otázce vycházení Ducha Svatého (Filioque). Sixtus IV. rovněž oficiálně zavedl svátek neposkvrněného početí v místní římské církvi. Tridentský koncil o neposkvrněném početí nehovoří, ale záměně se o Marii nezmiňuje v souvislosti s dědičnou vinou (r. 1546). Papež Alexandr VII. se ve své bulle Sollicitudo (1661) vyslovil ve prospěch nauky o neposkvrněném početí a zakázal, aby se proti tomuto učení někdo stavěl. Papež Klement XI. v roce 1708 rozšířil svátek neposkvrněného početí na celou římskokatolickou církev.

Vlastní přípravě prohlášení dogmatu předcházela celá řada proseb ze strany věřících, kteří papeže žádali o slavnostní definici. V roce 1848 byla ustavena přípravná teologická komise, která měla vyjasnit terminologii a připravit půdu pro vlastní prohlášení dogmatu. Je třeba přiznat, že ne všichni teologové byli přesvědčeni o vhodnosti dogmatizace. Například Antonio Rosmini sice nepopíral Mariino neposkvrněné početí, ale vyslovil se tak, že dogmatizace není nutná ani vhodná. Zmíněný velký myslitel požádal papeže, aby se obrátil s příslušným dotazem na všechny biskupy církve.¹⁶ K tomu došlo roku 1849, kdy papež adresoval všem biskupům encykliku Ubi primum. Odpověď byla následující: 546 biskupů se vyslovilo kladně, 57 jich mělo výhrady nebo slavnostní prohlášení nedoporučovalo. Text příslušné apoštolské konstituce měl celkem osm redakcí. K slavnostnímu prohlášení dogmatu došlo dne 8. prosince 1854, tedy v den, kdy měla a má v liturgickém kalendáři místo příslušná mariánská slavnost.

Je patrné, že křivolaká cesta uznání této pravdy za zjevenou, což je vlastní význam dogmatizace, vycházela především zdola, z lidové mariánské úcty, jejíž podněty očišťovaly a propracovávaly celé generace teologů. V době prohlášení slavnostní definice se tudíž rozhodně nejednalo o nějaký diktát papeže směrem ke katolické církvi. Jedna věc je zcela zřejmá: křesťanská víra v první řadě patří těm prostým, chudým a z hlediska velké historie bezejmenným. Právě jejich intuice se nakonec prosadila i navzdory mínění největších myslitelů západního křesťanstva, jak jsme konec konců měli možnost vidět. Je to historie pohnutá, ale nesporně také velmi dojímavá a poučná. Možná teď my, teologicky vzdělanější, budeme vnímat poněkud jinak rozpaky, které v nás toto dogma vzbuzovalo.