Trvalý diakonát

Autor: Walter Kasper - Číslo: 2004/5 (Články)

K současným výzvám v církvi a společnosti

Kardinál Walter Kasper přednesl stať, jejíž část zde přinášíme v překladu jáhna diecéze Mnichov-Freising Jana Kaplana, v Brixenu 11. 10. 1997, ještě jako rottenburský biskup. Text je redakčně krácen.

V mnoha diecézích světové církve bylo zavedení trvalého jáhenství připraveno vlivem pastoračních požadavků a zkušeností. Vzniklo z jakéhosi hnutí zdola, zejména v tzv. jáhenských kroužcích. Tyto podněty „zdola“ byly podpořeny již papežem Piem XII. a později byly mnoha biskupy světové církve přeneseny na 2. vatikánský koncil. Rozpravy k této záležitosti měly spíše ráz pastoračně pragmatický než teologický. Připojily se k nim záhy zásadní teologické úvahy, zejména Karla Rahnera, Yvese Congara aj., a ty rychle vedly k objasnění skutečnosti, že v záležitosti znovuzavedení jáhenství nejde o vybudování laického apoštolátu, nýbrž o zvláštní vytvoření ordinovaného úřadu v církvi. Toto pojetí bylo koncilem potvrzeno a zatím se upevnilo.

Druhý vatikánský koncil vidí v diakonátě „pro církev v největší míře životně důležitý úřad“. Je výslovně řečeno, že „umožnil znovuzavedení trvalého jáhenství proto, že k teologické podstatě jáhenství přísluší v rozsáhlých oblastech takové úkoly, které mohou být jinak stěží vykonány“ (LG 29).

Základy teologie církevního úřadu jsou obsaženy a závazně časově formulovány v církevní konstituci Lumen gentium. Zde je učiněna zásadní výpověď, že diakonát, tak jako presbyterát, patří k jednomu a témuž svátostnému úřadu, který je propůjčen vkládáním rukou a modlitbou, jehož plnost přísluší biskupům (LG 28f; por. 41; OE 17; AG 16). Kdo jen trochu zná dějiny teologie, ví, jak málo samozřejmá byla tato výpověď v době koncilu. Je to výpověď, která sahá zpět před středověký vývoj až k liturgii a teologii prvních století. Prolomilo se tak středověké zúžení církevního úřadu na úřad kněžský, který byl posuzován výhradně z hlediska plné moci kněze, přijaté konsekrací. Z tohoto na konsekrační plnou moc zúženého středověkého pohledu nebylo ani biskupské, ani jáhenské svěcení možno chápat jako svátost.

Obnovení pohledu bylo umožněno návratem k liturgii svěcení původní církve a k teologii církevních Otců. Ve světle této starší tradice mohl koncil z pozice učitelského úřadu obnovit náležitost diakonátu, presbyterátu a episkopátu k jednomu a témuž svátostnému úřadu církve. Obnovení jáhenství ve smyslu svátostného úřadu v církvi vzniklo tedy jak pastoračním rozpomenutím se na nouze současnosti, tak i teologickým rozpomenutím se na rozhodující prameny víry církve. Jen z tohoto obojího pohledu mohlo obnovení jáhenství získat v církvi závaznou podporu.

Také v určení poměru mezi episkopátem, presbyterátem a diakonátem došlo k důležitému novému přehodnocení. Až do 2. vatikánského koncilu byly různé stupně svěcení chápány jako vzestupná dráha. Koncil naproti tomu provedl obrácené posuzování stupňů svěcení. Ve smyslu prvotní církve vychází koncil od biskupa a vyslovuje mu plnost svátosti svěcení (LG 21). Jáhni a kněží mají na jednom a témž svátostném úřadu, kterého se biskupovi dostává v plnosti, podíl, a to každý svým způsobem, specificky odstupňovaný. Oba jsou spolupracovníci biskupa a jsou posuzováni s ohledem na svoji závislost na biskupovi a přiřazení k němu. Proto vykonávají jáhni i kněží svoji službu v zastoupení biskupa, který, vzhledem k plnosti svého úkolu, potřebuje spolupracovníky a pomocníky. Tradiční teologie svěcení, tj. vzestupného žebříčku svěcení a chápání biskupského svěcení jako nepodstatného přídavku ke svěcení kněžskému je tím překonána. Nyní je třeba mluvit o „teologii svěcení s různým stupněm účasti na biskupském úřadu“, a tedy o přiřazení jáhna bezprostředně k biskupovi, což ovšem zahrnuje spolupráci s kněžími, kteří se rovněž podílejí na biskupském úřadu.

Tato koncepce odpovídá pohledu prvních století. Už sv. Pavel jmenuje jáhny v bezprostřední souvislosti s biskupy – episkopoi (Flp 1,1). Sv. Ignác z Antiochie označuje jáhny za své (tedy ne kněží) spolupracovníky (syndaloi) (Flp 4; Smyrn 4,1; Ef 2,1; Magn 2,1). Podle apoštolské tradice sv. Hypolita jsou jáhni určeni „ne ke kněžství, nýbrž k službě biskupovi a k plnění jeho příkazů“ (Trad. Apost. 8).

Jáhen není „minikněz“ nebo náhradník za chybějící kněze. Tím také není úřad jáhna průchozí stupeň na cestě ke kněžskému úřadu, nýbrž samostatný úřad. Tento úřad představuje vlastní zvýraznění služby, kterou v církvi zřídil sám Ježíš Kristus.

Posvěcení „ke službě“ znamená, že jáhnovi je křesťanská diakonie přikázána zvláštním způsobem. Už Skutky apoštolů říkají: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stolu. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol.“ Potřebovali pomocníky. A tak říká již sv. Ignác z Antiochie, že jáhni jsou se službou Ježíše Krista obeznámeni (EPH. 2,1).

A církevní řád sv. Hipolyta říká: „Jáhni se mají starat o nemocné a informovat o nich biskupa“ (Trad. Apost. 8; porovnej Didasc. II,44).

Blíženská láska a bratrská služba jako následování Krista jsou samozřejmě uloženy každému křesťanovi, a to přijetím svátosti křtu a svátosti biřmování.

Jak 2. vatikánský koncil neustále zdůrazňuje, má samozřejmě právě tak církevní úřad vcelku, tedy i úřad biskupský a kněžský, charakter služby. Zvláště zřetelně říká LG 24, že biskupský úřad je „opravdová služba“, proto je v Písmě svatém označován slovem diakonia, to znamená „služba“ (srov. Sk 1,17 a 25; Řím 11,13; 1 Tim 1,12). Biskupům, kněžím a jáhnům je tedy společně uloženo vůči chudým a nouzí trpícím všeho druhu ve jménu Kristově v církvi vykonávat a rozvíjet diakonii Ježíše Krista. Biskupovi je to při jeho svěcení dokonce zvláště a výslovně kladeno na srdce. Jáhen má zvláštním způsobem účast na tomto diakonátním pověření biskupa.

Dekret o misiích však říká zřetelně, že při této službě diakonie se nejedná o jednostrannou sociálně charitativní úlohu. Jáhen není jakýmsi vysvěceným sociálním pracovníkem. Ve smyslu 1 Kor 4,1 říká sv. Ignác Antiochijský: „jáhni, správci tajemství Ježíše Krista“. „Neboť oni nejsou diakony pro pokrmy a nápoje, nýbrž služebníci církve Boží.“ (Trall. 3,3; cit. LG 41) Oni jsou „úzce svázáni s oltářem“ (AG 16) a mimoto mají účast na hlásání Božího slova (SC 345,4; DV 25). Tuto ve jménu Ježíše Krista jáhnem vykonávanou diakonii musíme v širším teologickém a ekleziologickém smyslu chápat tak, že jáhenská služba v sobě zahrnuje také službu hlásání a službu u oltáře a také některé úkoly vedení (AG 16, srov. CIC kán. 1008n).

Mezi chudé nepatří jen materiálně chudí. Existují také duševně a duchovně chudí, zbídačení, strádající, hledající a často nechaní o samotě. Tak je tedy i hlásání radostné zvěsti službou člověku. Učit nevědoucí bylo už ve středověku skutkem duchovního milosrdenství a v dnešní době bez orientace nabývá tento skutek velkého významu. Podobně to platilo o úkolu přinášet nemocným a umírajícím od oltáře eucharistii. To rovněž od počátku patřilo k základním povinnostem jáhna jako skutek křesťanské diakonie. Konečně je skutkem lásky a milosrdenství navštěvovat lidi v jejich opuštěnosti, vést je k pospolitosti, a tak budovat křesťanské obce. Služba jáhna z pohledu diakonie, v úzkém smyslu slova, musí obsahovat tři základní dimenze služby – martyria, leiturgia a diakonia.

V úhrnu to znamená, že jáhen reprezentuje zvláštním způsobem Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil (Mk 10,45), sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,7). V zastoupení biskupa v místě (ve farnosti) a ve spolupráci s kněžími vede - tzn. inspiruje a motivuje - diakonii církevní obce. Tímto způsobem na podkladě svého podílu na úřadě ve vztahu k diakonii mají jáhni podíl na plné moci vedení církve. Jáhenství jako ordinovaný úřad zřetelně ukazuje, že diakonie je podstatná dimenze odpovědného vedení církve.

Jedno z velkých slov, snad velké centrální a stěžejní slovo moderny, je slovo „svoboda“. Toto slovo a vysokou hodnotu, kterou vyjadřuje, církev často podcenila. Ano, mnohdy i odsoudila. Dlouho přehlížela, že moderna má co děkovat za patos svobody také křesťanským kořenům. Až 2. vatikánský koncil strhl kormidlo správným směrem, přičemž patří k velkým činům současného pontifikátu Jana Pavla II. a jeho důsledné „politiky lidských práv“, že se nejen chopil dědictví koncilu, ale vedl je, dále prohluboval a obohatil, a tak přispěl podstatným přínosem k nastolení svobody ve východní Evropě (pád komunismu). Svatý otec Jan Pavel II. však neustále ukazuje i na rub moderního západního úsilí o svobodu. Ne pro nic za nic vyústilo mezitím toto snažení do postmoderního individualistického trendu, který hodnoty třetího hlavního slova francouzské revoluce - bratrství, popřípadě solidarita - pozřel a vedl k dalekosáhlému odsolidárnění a ke zvětšení osamocenosti, k izolaci, sociálnímu chladu a k erozi společných nosných hodnot. Neboť jednostranně emancipačně chápaná svoboda se postupně emancipovala od těchto základních hodnot, které moderní dějiny svobody teprve umožnily. Tato emancipovaná „svoboda od“ bez „svobody k“ vedla k základnímu postmodernímu pluralismu. K libovůli, která se už neumí pro něco nadchnout a rozhodnout, která je indiferentní a skeptická i vůči všem nejvyšším hodnotám a která vede ke ztrátě smyslu (života), k duchovnímu vakuu a vnitřní prázdnotě, která vede k nesmyslnosti a konečně ústí do nihilismu.

Několik vysvětlení nám může tuto situaci ve společnosti objasnit. I v rodině a manželství roste podrážděnost, osamocení a nuda. Stále přibývá rozvedených manželství a právě tak počet osamělých, kteří vychovávají děti sami (buď jen matka nebo jen otec).

Ve větších společenských oblastech existuje vedle materiální chudoby také nouze lidí, kteří jsou na útěku, bez domova, bez bydliště, nemocní závislí na drogách, osamělí, zoufalí, žijící bez perspektivy. Smutní, kteří nemohou navázat společenský styk, ženy a děti v tísni, existence žijící v okrajových skupinách, ohrožené kriminalitou. Vcelku se zdá, jako by naši společnost přepadla kolektivní neschopnost navazovat vztahy a neschopnost života, která je spojena s opuštěností, osamělostí a odloučeností, s touhou po ničení a odmítání, neschopností mluvit, strachu z navázání kontaktu. Pro mnohé se v životě zešeřilo.

A opět jiní stojí v klatbě depresivní rezignace vzhledem k ohrožení jejich tělesné existence nebo jejich psychosociálních životních možností. Mentalita rezignace anebo přizpůsobení se, tak jako rozpory životní reality, jsou dalším znamením doby. Jiné osoby vytvářejí vlivem reklam a médiální manipulace bůžky a z toho plynoucí zklamání. Na druhé straně žijí někteří lidé v nezřízeném, bezuzdném blahobytu a přepychu, bezohledných požitcích, agresivitě, sebeprosazování atd. I to jsou znamení doby.

Je pochopitelné, že v této krátce popsané situaci vzniká právě u mladých lidí znovu touha po communio. Tím slovem je myšleno především společenství. Je to snaha o překonání osamělosti a opuštěnosti. Communio touží po míru a smíření. Communio ale znamená také participaci, podílení se, „patřit k něčemu“. Moderně se oblékat, vyjadřovat se, mít stejný způsob chování signalizuje, že chci někam patřit a že sdílím stejné postoje. Dnešní móda je naprosto nespolehlivým základem ve srovnání se starými zvyky a tradicemi. Móda je definována tím, že zítra je opět „z módy“. Mnozí to cítí.

Existuje však také hlubší hledání smyslu. I když často náboženská hnutí zůstanou vágní, neurčitá a všeobecná a zdaleka nevyústí do církevní tradice, jsou zde, mohou být uchopena a často přímo volají po tom, aby byla uchopena.

Toto je výzvou pro commmunio-diakonii. Zde nachází své místo a svůj naléhavý úkol. Kdo k tomu může být povolanější, ne-li právě diákon, přední a naslouchající stráž, přední jezdec a avantgardista v církvi pro zdolání této výzvy. Na podkladě jeho způsobu života, jako ženatý otec rodiny, má jáhen často snadnější přístup k lidem (nebo alespoň může mít) než v celibátě žijící kněz. Proto by se jáhni neměli pokoušet přivlastnit si co největší díl ze specifického vedoucího úřadu kněžského. Jejich úkol je jiný než úkol kněze a je dostatečně důležitý a naléhavý. Protože dříve, než mohou být církevní obce (farnosti) vedeny, než mohou společně slavit eucharistii, musejí být napřed shromážděny a vybudovány. Na tomto okraji a na zlomových zónách církve a společnosti je místo jáhna. Jáhen nemá myslet jen na ty a být zde jen pro ty, kteří „ještě“ patří k církvi, ale zvát ty, kteří zítra snad k církvi „patřit mohou“. Jáhen musí uskutečňovat communio-diakonii v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.

Vedle nouze člověka dnešní společnosti, která se zrcadlí též v životě církevních obcí, zjišťujeme i v církvi specifickou nouzi, jež klade požadavky na jáhna. Tato nouze se týká podoby církve a jejích obcí (farností) a forem duchovní služby. Církev je zatížena událostmi dějin a setkává se u mnoha lidí s nedůvěrou. Nový pocit svobody a také nové náboženské cítění mnoha lidí dělá církvi potíže. Mnoho katolíků se stáhlo z církevní praxe a také ze života církevních společenství do pozadí. Mezi nimi přibývá i mnoho žen.

Nezřídka si stěžujeme na dalekosáhlou ztrátu diakonické dimenze nebo zjišťujeme, že se dává přednost hlásání a liturgii před diakonií. Málokdy si stěžuje společenství věřících, že jim chybí diakonická činnost. Nářky jsou však nesmírné, jakmile odpadne jedna bohoslužba anebo se zanedbá katecheze. Také se velice mluví o nedostatku kněží. O nedostatku jáhnů, pokud vím, nemluví nikdo. Z oblasti diakonie se mnohé, ba téměř všechno, z církevních obcí (farností) deleguje na instituce (charita, sociální centra aj.). I v pohledu na obnovení trvalého jáhenství zjišťujeme často nedostatky, pokud jde o diakonii. Způsob, jakým bylo u nás v Německu znovuzavedeno trvalé jáhenství, musí být posouzen se skepsí. Dělo se tak s velkým teologickým, spirituálním a finančním nákladem, ale aniž by se přitom diakonie v obcích a v charitativních ústavech skutečně dostala do pohybu. Spojit charitativní činnost s pastorací se v tomto novém úřadě v žádném případě nepodařilo.

Tento rozbor situace může vyznít depresivně. Ale nouze je vždy také vyhlídkou, šancí, nadějí a výzvou. Je to ta výzva, která (jak říká Jan Pavel II.) volá po obnovení „tvářnosti církve a jejích obcí, církve jako společenství, církve, která není upřena jen na sebe a na vlastní svízele, které jde spíše o Boží království, církve, jejíž cestou je člověk“. Je prokázáno, že obraz církve ve veřejnosti žije v první řadě z diakonie a že diakonie, popřípadě církevní charitativní činnost, je společností nejvíce ceněna. Proto je diakonická pastorace pastorací misijní. Přesvědčí totiž více než všechno ostatní.

Tradiční podoba církevních úřadů a služeb neodpovídá dnešním požadavkům mimo jiné proto, že pokračování diakonie Kristovy dál už tyto služby ani zajistit nemohou. Proto umožnil koncil znovuzavedení trvalého diakonátu. Nouze člověka, zrovna tak jako nouze farností, nutí k tomu, aby byl diakonát rychle obnoven a aby se také obnovilo vědomí, že diakonie je podstatný a významný rys celé církve a všech jejích úřadů.

Několik upřesnění k současnému diakonátu

V evangeliu svatého Jana čteme: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená“ (Jan 6,63). Také instituční a strukturní reformy mohou, řečeno biblickým jazykem, být tělem k „ničemu“, nejsou-li neseny životodárným duchem. Obnovení jáhenství je proto v prvé řadě spirituální úkol.

Ze základního duchovního postoje jáhna musí být zřejmé, že křesťanská cesta není cestou výstupu v lesku a slávě, ale cesta, která obsahuje pohled směrem dolů. Tak to říká Kristův hymnus v listu Filipanům (Flp 2,6-11). Zde je položen základ k tomu, co je v duchovní tradici základní ctností křesťana a co musí být základním postojem diákona zvlášť: být pokorný a tak být připraven ke službě.

K základnímu postoji jáhna především patří, aby si všímal lidí, kteří žijí v nouzi, v nemoci a ve strachu. Jestliže se těmto lidem podá pomocná ruka, potom jde o uzdravování, které daruje osvobození, které pomůže člověku získat důvěru, dá podnět k tomu, aby se sám stal sloužícím a milujícím. To nám pěkně ukazuje setkání Pána Ježíše s tchyní svatého Petra (Mt 8,14n). Petrova tchyně leží nemocná. Nemůže se starat o sebe, natož aby se starala o druhé. Pán Ježíš přijde a vidí tuto ženu. Všímá si jí a vnímá ji. Vidět a vnímat, to jsou podstatné rysy jeho jednání. Pán Ježíš se bez řečí skloní k nemocné, vezme ji za ruku a pozvedne ji. Ona vstane a stojí opět na vlastních nohou. A pak vykonává, jak stojí v původním řeckém textu, diakonii tak, že se věnuje druhým a slouží jim. Ta, která stojí na vlastních nohou, pomáhá druhým postavit se na nohy.

Tak můžeme říci, že cílem diakonického jednání není jednoduše pomoc, nýbrž otevření možností života, aby se ti, kteří leží, opravdu postavili na vlastní nohy. Ovšemže je třeba (i přes jednotlivce dál) vidět sociální poměry, ve kterých se žije.

A právě z hlediska těchto základních duchovních postojů a stanovisek je nutné začít řešit konkrétní úkoly. Konkrétně je diákon partnerem, kterého mohou oslovit všichni v různých výše popsaných svízelích. Každý se na něho může obrátit s důvěrou. Prostřednictvím služby liturgie, hlásání a diakonie má šanci přivést do vědomí věřících spojení víry s životem. Ve službě u oltáře klade nouzi lidí na eucharistický stůl, vezme ji samozřejmě i do svých promluv. Takto motivuje společenství a činí je citlivým pro veškeré nouze všeho druhu, aby se spolu a mezi sebou angažovali (pro sebe i pro druhé).

Podstatná jáhnova úloha spočívá ve vyhledávání dobrovolných spolupracovníků, které zapracovává, s nadějemi sleduje jejich práci a provází je. Postupně musí více služeb a úkolů přenechávat těmto dobrovolným spolupracovníkům a sám se věnovat práci odborné, personální a duchovnímu vedení spolupracovníků. Pastorální péči a duchovní vedení potřebují i spolupracovníci charitativních institucí (mateřské školy, sociální stanice, domovy důchodců, apod.). Ideální by bylo, kdyby jáhen zakládal a duchovně vedl svépomocné skupiny. Např. pro rodiče, kteří sami vychovávají děti (matka nebo otec bez partnera), pro závislé na drogách, atd. Z popsaných nouzí současnosti vyplývá, že se tyto aktivity netýkají jednoho společenství a nejsou ohraničeny. Problém drog nekončí na hranicích jedné farnosti a také je nutná „otevřená práce s mládeží“, která se málokdy řídí hranicemi farností.

Z toho plyne návrh ustanovit jáhna s činností překračující hranice jeho farnosti, pro město, děkanát nebo region. Měl by sice být vázán na jednu konkrétní církevní obec (farnost), ale odtud by mohl budovat diakonické úkoly ve více farnostech a postupně je síťově propojovat. Přitom by těžiště jeho práce bylo v získávání, školení, provázení a podporování dobrovolných spolupracovníků v jednotlivých farnostech a jejich propojení uvnitř města nebo regionu. Zde se otvírají pro trvalé jáhenství velké šance.

Pro svou účast na kněžském úřadu má jáhen také podíl na vedení církevní obce. Přitom však musí především „rozjet“ diakonii a postarat se o to, aby dostala své přiměřené místo uvnitř pastorace ve farnosti. Jako úřední zástupce farního společenství je kontaktní osobou pro regionální charitní zařízení a pro sociální stanice. Má mít zastoupení v diakonických ekumenických svazech. Přes něho mají mít církevní společenství kontakt se všemi, kdo jsou v obcích nebo u nositelů péče o veřejné blaho odpovědni za sociální záležitosti. Situace naší společnosti se stala nepřehlednou, nouze vzala na sebe podobu mnoha tváří, takže jí lze čelit jen rozhodnou, důvěryplnou spoluprací profesionálních pracovníků Charity, místních iniciativ na základě charitních výborů ve farnosti a také farních diakonů.

Mnohé z uvedených úkolů lze řešit jen pomocí pracovníků z povolání, jiné ale může zvládnout i jáhen s civilním zaměstnáním. Těžiště práce a jeho šance pro ni se jáhnovi s civilním povoláním naskýtají více v jeho pracovním prostředí. Podobně jako někde dělničtí kněží by měl a má ve svém konkrétním pracovním okolí a svým životem v povolání reprezentovat místní církev a být přítomen tam, kam se jinak nikdo jiný z církve nedostane. Své zkušenosti má pak přenášet do farního společenství a být tam zástupcem diakonie. Tak by splňoval požadavky svého jáhenského úřadu a nebyl by „náhradníkem – zástupcem“ pro nedostatek kněží.

Ideálním pracovním polem působnosti jáhna samozřejmě není jen církevní obec, ale i kategoriální duchovní správa. Mám na mysli nemocnice, domovy důchodců, duchovní službu na pracovišti, věznice, domovy azylantů aj. K tomu je třeba připočíst i spolupráci ve vedení diecéze v těch úsecích, kde jde především o diakonické řídící úkoly. V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, že společenství jáhnů jedné diecéze (jáhenské kroužky) mohou být vítaným poradním grémiem biskupa. Jáhni jako společenství mohou ve vztahu k nouzi lidí být biskupovým okem a uchem a tak mu pomoci plnit úkol být otcem chudých.

Přirozeně platí, že jáhen musí být pro své úkoly také kvalifikován odpovídajícím vzděláním.

Na závěr ještě jednu myšlenku, která se na první pohled snad může zdát utopická. Protože církev bez diakonie nemůže existovat a má pro diakonii vlastní úřad, nebylo by na závadu, aby v každém společenství (farnosti) byl diákon. To není finanční problém, neboť tato naléhavá potřeba by se dala vyřešit ustanovením jáhna s civilním povoláním. Domnívám se, že každá církevní obec má v tomto směru ještě zdaleka nevyčerpaný, neodhalený potenciál. Ideální případ by byl, kdyby každá církevní obec mohla říci: Tohoto nebo onoho muže bychom si mohli v naší farnosti představit ve službě trvalého jáhna s civilním povoláním. Farář a zástupci farnosti by mohli vyhlédnutého adepta představit a navrhnout biskupovi nebo knězi, který je v diecézi odpovědný za jáhny.

Z diecéze Besancon (Francie) jsem se dozvěděl, že tam šli dokonce ještě o krok dál: Ti, kdo jsou odpovědní za diakonát v diecézi, se přihlásí do jednotlivých děkanských konferencí. Děkanáty zkoumají už předem, v obvodech, kde a jaká se v jejich úseku vyskytují sociální ohniska, a současně se snaží objevit pro tyto úkoly vhodné muže, o nichž se domnívají, že by v daném obvodě mohli vykonávat službu jako trvalí jáhni s civilním povoláním. Tito muži jsou pak osloveni a konfrontováni s otázkou trvalého jáhenství. Dostanou pak jeden rok na rozmyšlenou. Rozhodnou-li se pozitivně, mohou začít se studiem a přípravou. Jak se zdá, tento model stojí za přemýšlení.

Právě dnes potřebuje církev duchovně motivované, vzdělané, dobře připravené a uvážlivě ustanovené a nasazené jáhny. Nejsou to ani náhradní faráři, ani sociální pracovníci. Svátostným způsobem jsou reprezentanty diákona Ježíše Krista. Tak potom v tomto světě reprezentují a zpřítomňují tu Boží lásku, která skrze Ducha Svatého je vlita do našich srdcí (Řím 5,5). Jsou tak předními pracovníky nové „civilizace lásky“. Jsou požehnáním pro církev a pro lid, který je jim svěřen. Proto je načase onomu impulzu Svatého Ducha, který nám dal 2. vatikánský koncil, dát v církvi víc potřebného prostoru.