Role mariánského kultu při rekatolizaci českých zemí

Autor: Martin Weis - Číslo: 2004/5 (Články)

Řekneme-li „mariánský kult“ a „rekatolizace českých zemí“, zřejmě se většině čtenářů vybaví ilustrace z učebnic dějepisu doby nedávno minulé, na níž je zobrazen mnich s fanatickým výrazem ve tváři, který třímá ve svých rukou obraz Panny Marie a povzbuzuje jím katolická vojska před bitvou na Bílé hoře.¹

Ovšem tato ilustrace, uváděná jako dokumentace „nesmiřitelného katolického náboženského fanatismu“, neposkytne objektivní pohled na roli mariánského kultu při rekatolizaci českých zemí. Pokusím se proto v tomto článku nalézt odpověď na stěžejní otázku, jakými prostředky a nakolik mariánský kult přispěl k rekatolizaci naší vlasti. Dříve než tak učiním, považuji za nutné připomenout několik základních fakt, především to, že počátek novověku byl pro naše země i pro téměř celou Evropu ve znamení náboženského úpadku a náboženských rozbrojů.

Rok 1526, poznamenaný tragickou smrtí českého krále Ludvíka Jagellonského v bažinách u Moháče, bývá často označován za přelomový v českých dějinách, ba někdy i za konec středověku a počátek novověku pro české země. I v náboženském smyslu slova jej lze považovat za jakousi pomyslnou časovou hranici, od které začíná pozvolná rekatolizace českých zemí postižených bratrovražednými husitskými válkami a následným celkovým náboženským úpadkem.

Katolická církev se začala obrozovat pod vlivem myšlenek Tridentského koncilu. Nová problematika, před kterou stanula katolická církev, vyžadovala především zapálené „bojovníky pro věc Krista“. Velkým dílem tak přispěl v boji o náboženskou obrodu především řád jezuitů, který bezesporu můžeme označit za tehdejší avantgardu v řadách katolického kléru. Již roku 1554 požádal Ferdinand I. Ignáce z Loyoly o založení jezuitské koleje v Praze. Do Prahy přicestoval Petr Canisius následujícího roku, aby tam vyjednal vše potřebné pro založení koleje.² V únoru 1556 přicestovalo do Čech slíbených dvanáct jezuitů, kteří „obdrželi na cestu“ tyto instrukce Ignáce z Loyoly:

– Nemají se zabývat vyvracením bludných názorů, ale vzděláváním ve víře, mají se vyhýbat všem „prázdným“ disputacím, které by vedly ke sporům a nepokojům, nýbrž mají ve všem projevovat posluchačům lásku a touhu po spáse.

– Do škol mají přijímat bez rozdílu všechny, kteří budou ochotni zachovávat náležitou skromnost a kázeň.

– Mají usilovat o to, aby nehledali věci své, nýbrž ty, které jsou Ježíše Krista.

– Naučit se českému jazyku a podle možnosti se věnovat skutkům lásky k bližnímu mimo dům, nebo alespoň stykem působit tolik dobrého, kolik kdo bude moci.³

Ve své koleji zřídili jezuité ihned po svém příchodu roku 1556 gymnázium. Při koleji byl také zřízen svatováclavský seminář pro chudé žáky a konvikt pro šlechtické mladíky. Vyučování bylo bezplatné a konalo se v latinské řeči. Popularitu si jezuitská kolej získala nejen kvalitou výuky, nýbrž i divadelními hrami, hudbou apod. Pražskou jezuitskou kolejí prošlo velké množství význačných osobností, domácích i cizinců, z nichž asi neproslulejší byl Edmund Kampián, který byl pro svou mučednickou smrt svatořečen.⁴

Edmund Kampián

„Náš je Edmund, třebaže se u nás nenarodil ani u nás nezemřel. Náš je proto, že se u nás naučil vést nebeský život a ctnostnému životu se učil v naší znamenité vlasti. U nás proslul učeností, u nás v Praze bylo jeho nejdelší přebývání jako člena řádu Tovaryšstva Ježíšova; náš je a zůstane navždy svou velikou láskou, kterou přilnul k našemu lidu a naší vlasti.“⁵

Těmito výstižnými slovy charakterizuje nejpřednější jezuitský historik doby barokní Bohuslav Balbín Edmunda Kampiána, který je nazýván mimo jiné i sloupem a palmou jezuitské koleje v Praze. V souvislosti s tématem tohoto článku nebudu uvádět základní životopisné údaje Edmunda Kampiána, nýbrž soustředím se na otázku, nakolik byl Edmud Kampián mariánským ctitelem a jakým způsobem přispěl k rozvoji mariánského kultu v naší vlasti.

Na skutečnost, že Edmund Kampián byl horlivým mariánským ctitelem, poukazuje mimořádná událost z doby jeho pobytu v brněnském noviciátě jezuitů, kterou mistrným perem zachytil a dobře popsal již Matěj Tanner ve svém díle Societas Iesu militans. Generál jezuitů František Borgiáš daroval pražskému noviciátu roku 1571 kopii proslulého starobylého římského obrazu z baziliky Santa Maria Maggiore. Když se pak roku 1573 přestěhoval noviciát do Brna, vzali si novicové obraz s sebou. Edmund Kampián, který ze svého římského pobytu znal originál tohoto obrazu, se stal v Brně jedním z jeho nejhorlivějších ctitelů. A když se jednoho dne procházel v zahradě brněnské koleje, při modlitbě růžence spatřil zjevení Panny Marie, jak je znal z již zmíněného obrazu. Tehdy mu prý také Matka Boží zvěstovala, že ve své rodné zemi Anglii zemře mučednickou smrtí při obraně katolické víry.⁶ Můžeme konstatovat, že čím více v Edmundu Kampiánovi rostla touha po apoštolském povolání a čím více se v něm zdokonaloval, tím více se v jeho duchovním životě vzmáhala úcta, důvěra a láska k Bohorodičce. Mezi dochovanými spisy Edmunda Kampiána se také zachoval jeho proslov o mariánské úctě, z něhož pro dokumentaci vyjímám následující:

„Radost a útěcha z ochrany Panny Marie je důležitá zejména pro mládež; neboť co může být nestálému a vrtkavému jinochovi milejšího a slavnějšího, nežli ochrana této královny nebes a země. (…) Kéž bychom více na mysli mívali, s jakým výsledkem a s jakou vytrvalostí i v nejtěžších záležitostech Maria nám spěje ku pomoci. Ano, Maria mládeži výhradně ku pomoci spěje pro svou neposkvrněnost a pro nevýslovné muky, které pro nás trpěla.“⁷

Jak je patrné z uvedeného textu, Edmund Kampián mariánskou úctu nevnímal pouze jako úkon osobní zbožnosti, nýbrž vysoce hodnotil i její přínos při práci s mládeží. V této souvislosti je nutno poznamenat, že poté, co se vrátil do Prahy z brněnského noviciátu, stál u zrodu první mariánské družiny v naší vlasti.⁸

Mariánské družiny

Rektor klimentské jezuitské koleje dal 16. ledna 1575 svůj souhlas k tomu, aby byla při této koleji založena mariánská družina s tím, že Edmund Kampián bude jejím správcem; také pro ni vypracoval stanovy. Předlohou mu sice byly stanovy římské družiny, ale upravil je přiměřeně českým poměrům. Jistě při tom kladl důraz na zmíněné instrukce Ignáce z Loyoly. Roku 1584 potvrdil papež Řehoř XIII. bulou stanovy pražské mariánské družiny. Tou dobou bylo již v křesťanském světě více než 30 000 členů mariánských družin, kteří se nazývali sodálové a byli to nejlepší mladíci studující na gymnaziálních a vysokých školách. Skutečnost přísného výběru do těchto družin dosvědčuje fakt, že sám Edmund Kampián pro pražskou mariánskou družinu vybral na počátku z veškerého studentstva pražské jezuitské koleje pouze deset členů. Ale jak časem tito mladí muži dospívali, nabyli nejenom vzdělání ve vědách a uměních, ale začali se také uplatňovat jak v duchovním, tak také v politickém povolání. Protože chtěli nadále být členy mariánské družiny, byla papežem Sixtem V. roku 1586 rozšířena působnost mariánských družin do všech společenských stavů. Mariánská družina tak měla vliv nejenom na dospívající a studující mládež, nýbrž byla záštitou, rádkyní a pomocnicí i dospělým mužům v jejich soukromém i veřejném životě. Vbrzku vznikly mariánské družiny církevních hodnostářů a duchovenstva, šlechty, úředníků, vojáků, učenců a umělců, obchodníků, řemeslníků, učňů i služebnictva.

Podobně jako v katolických zemích Evropy, bylo to i v naší vlasti. Obzvláště katolická šlechta si pod vlivem Edmunda Kampiána oblíbila mariánskou družinu a rozhodla se zřídit si svou vlastní. A tak už roku 1578 byla v Praze tři oddělení mariánské družiny. První a původní byla gymnaziální, do druhé skupiny patřili dospělí studenti vysokých škol a do třetí přináleželi šlechtici, profesoři, lékaři a právníci. Zanedlouho poté vzniklo i čtvrté oddělení pražské mariánské družiny, a to pro měšťany. Edmund Kampián sice již roku 1580 opouští naši vlast a odchází do Říma, ale semeno, které zde zasel, zapustilo své kořeny.⁹

Čím toto dílo Edmunda Kampiána nejvíce přispělo k rekatolizaci naší země?

Na prvním místě musíme jmenovat přímo misijní horlivost jejích členů při obraně a šíření katolické víry. Z nekněží uvádím například Jaroslava Bořitu z Martinic, který stejně jako Vilém Slavata a písař Fabricius pro své neochvějné postoje při hájení katolické církve byl svržen z oken Pražského hradu na počátku stavovského povstání.¹⁰ Ze stavu duchovního musím připomenout např. strahovského opata a pražského arcibiskupa Jana Lohela, který patří mezi nejčelnější představitele rekatolizace Čech. Ale i další katoličtí šlechtici, členové mariánské družiny, podporovali na svých panstvích misie, a to již v době předbělohorské. Tito i další členové mariánských družin však přispěli k rekatolizaci naší vlasti ještě jinými způsoby. Určitý obraz působení členů mariánských družin nám dávají odpustky, které papež již roku 1573 udělil jejím členům za tyto dobré skutky: návrat bludařů do lůna církve, obrácení hříšníků, zmaření špatných knih, složení všeobecné generální zpovědi.¹¹

S odstupem času a ve světle dokumentů 2. vatikánského koncilu jistě v dnešní době nemůžeme schvalovat všechny prostředky, které členové mariánských družin ve své době při rekatolizaci naší vlasti používali. Ovšem dobu rekatolizace nemůžeme hodnotit pouze dnešním pohledem, nýbrž musíme se pokusit vcítit do mentality lidí žijících před několika stoletími. A právě mariánský kult to byl, který nabízel útěchu těm nejvíce ztrápeným. Hledali ji především na poutních místech zasvěcených úctě Panny Marie.

Mariánská poutní místa

Je třeba poznamenat, že historie mariánských poutních míst naší vlasti sahá svými kořeny do doby předhusitské, nebo alespoň do doby předreformační. Četné sochy či obrazy Panny Marie pocházejí již z dob gotiky a, jak dokazují četné votivní dary, byly uctívány ve velké míře v 15. století. Ani doba vrcholné reformace zcela neumlčela poutní ruch v naší vlasti. Ovšem k rozkvětu poutí došlo až v době vrcholící rekatolizace, v době pobělohorské, kdy se pouť za zázračným obrazem Panny Marie stala dle slov Zdeňka Kalisty „jakýmsi symbolem religiozity“.¹² V době baroka vzniklo na našem území velké množství velkých chrámových staveb, a to jak na poutních místech, která se tu dochovala z minulosti, tak i na místech nově vzniknuvších. Ale i tam, kde socha či obraz Panny Marie zůstaly v původních chrámech, dochází alespoň k částečným přestavbám chrámů či ke změně mobiliáře v barokním duchu. Jako příklad si uveďme poutní místo Svatou Horu u Příbrami. Její historie sice dle legend sahá do středověku, ale pravidelné pouti začaly až v době baroka. K jejich rozmachu přispělo zázračné uzdravení slepce Jana Procházky roku 1632. Rozvoj poutního místa spadá do období jeho správy jezuitským řádem, který v letech 1658 - 1709 vybudoval na Svaté Hoře jedinečný poutní areál přibližně v tom rozsahu, jak jej můžeme spatřit dnes. Historické záznamy uvádějí, že již v roce 1677 připutovalo na Svatou Horu víc než 70 procesí s téměř 100 000 poutníky. Nejslavnějším rokem v dějinách mariánské úcty na Svaté Hoře je rok 1732, kdy byla milostná soška korunována klenoty posvěcenými papežem Klementem XII. Jen přijímajících poutníků se uvádí na půl milionu.¹³

Duch barokní zbožnosti se odrážel i ve vzniku četných bratrstev při poutních chrámech, v nebývalém rozmachu chrámové hudby a v hojné tvorbě lidových písní. Četná poutní místa byla také spojena s kultem zázračných pramenů a studánek, jak se o tom zmiňuje Albert Chanovský v díle Vestigium Bohemiae piae a jak to dokumentují vikářské zprávy a farní relace ze 17. století.

Význam mariánských poutních míst pro rekatolizaci naší vlasti se dá nejlépe dokumentovat na životních osudech Marie Maxmiliány ze Žďáru.

Již její narození bylo poznamenáno zázrakem, který rodiče přičítali přímluvě Panny Marie. Narodila se 8. září 1637 na Hradčanech v Praze jako velice slabé a zdánlivě umírající nemluvně. Zoufalá matka se s důvěrou obrátila na nedaleké otce z řádu kapucínů a vykonala za uzdravení dítěte pobožnost ke cti Matky Boží Panny Marie. Dítě se sice uzdravilo, ale zanedlouho ztratilo svou matku. Poté ji vychovávala Eva hraběnka Altheimová a následně její dědeček Jaroslav hrabě z Martinic. Roku 1652 byla provdána za Jindřicha hraběte Slavatu z Chlumu a Košumberka. Po jeho smrti roku 1654 zůstává dva roky ve smutku a v roce 1656 ve svých devatenácti letech se vdává podruhé za Františka Hyzrleho z Chodů. Z jejich manželství vzešly děti Ferdinad a Františka, které matka Marie Maxmiliána obě přežívá. Její choť František zastával post nejvyššího komorníka nad stříbrem u císařského dvora ve Vídni. To s sebou neslo, že musela opustit ticho domova a ocitla se uprostřed rušného dvorského života, který ale příliš nepřál životu v usebranosti a hluboké zbožnosti. Proto přivítala pozvání svého nemocného bratra Františka do Čech. Od něj také dostává starou rodovou památku – milostný obraz Panny Marie. Obraz odvezla na hrad Košumberk, který získala jako dědictví po své zesnulé dceři Johance. Umisťuje jej do nově přestavěné hradní kaple, kterou roku 1665 slavnostně posvětil královéhradecký biskup Matouš Sobek z Bílenberka. Zde se také i natrvalo usazuje a po smrti svého druhého manžela Františka Hyzrleho se rozhoduje složit slib vdovské čistoty, i když o její ruku stál hrabě z Auersperka. Slib složila do rukou svého duchovního vůdce a zpovědníka Mikuláše Kozeliuse z řádu Tovaryšstva Ježíšova.

Smysl života nadále spatřovala ve službě Bohu a bližním. Velkou část svého času tráví na modlitbách a v hlubokém rozjímání u milostného obrazu v hradní kapli. V tomto svém zbožném počínání nezůstala osamocena a k obrazu Panny Marie na Košumberk přichází i stále rostoucí počet ctitelů Panny Marie. Protože vbrzku hradní kaple nedostačovala, rozhodla se poblíž hradu na vrchu Chlumku založit kostelík, do kterého měl být umístěn obraz Panny Marie. Základní kámen položil a slavnostně posvětil roku 1668 opět Matouš Sobek z Bílenberka, který byl právě jmenován pražským arcibiskupem. Stavba netrvala dlouho, byla podporována bohatými i chudými a dokončena téhož roku. Milostný obraz byl slavnostním průvodem přenesen do nového kostelíka na Chlum a stává se centrem mariánského kultu ve východních Čechách. Při této svatyni bylo z popudu hraběnky Marie Maxmiliány také založeno zbožné bratrstvo Narození Panny Marie. Prvním členem tohoto bratrstva se stal sám pražský arcibiskup a za deset let již mělo přes 700 členů. Roku 1678 byly papežem Inocencem XI. schváleny stanovy tohoto bratrstva a bratrstvo obdařeno četnými papežskými odpustky. Téhož roku dala hraběnka svým nákladem vytisknout knížku „Nová záře Jména Mariánského na vrchu Chlumeckém vzešlá“, kterou obdržel každý člen zmíněného bratrstva.

Také založila při poutním kostele rezidenci jezuitů, která byla dostavěna a posvěcena roku 1683. Prvním superiorem se stal Vojtěch Had z Tovaryšstva Ježíšova. Tuto rezidenci jezuitů obdařila dvěma nadacemi: 1 000 zlatých pro učitele a 5 000 zlatých pro žáky, kteří se měli učit školním naukám a kostelnímu zpěvu. Jak je z učiněné fundace patrné, mariánský kult měl i neopomenutelný sociální rozměr.

Roku 1684 opouští hrad Košumberk a usazuje se v blízkosti svatyně ve skromném domečku, který si zde nechala zbudovat, aby zde mohla v rozjímání a na modlitbách trávit více času. Veškeré své šperky věnovala poutnímu místu na zhotovení bohoslužebného náčiní. Sama pomáhala i při vyšívání kněžských rouch.

Svůj čas netrávila jen na modlitbách, ale také ve službě blíženské lásky. Navštěvovala nemocné, sama jim omývala nohy, podávala léky a pokrmy. Zemřelým vystrojovala církevní pohřby, chudým dětem dávala šaty, knihy, svaté obrázky a růžence. Ke všem se chovala přívětivě, své poddané neutiskovala, nýbrž štědře obdarovávala, a před svou smrtí i všem dlužníkům odpustila jejich dluhy.

Na sklonku svého života roku 1690 se rozhodla malý kostelík zbořit a nahradit prostorným chrámem, jelikož počet poutníků rok od roku rostl. Sama se již jeho dostavění nedočkala. Téhož roku 17. října umírá v pověsti svatosti a je prozatím pohřbena v kapli jezuitské rezidence sv. Jana Křtitele. Nový mariánský chrám byl dostavěn roku 1696 a na svátek Narození Panny Marie byl do něj přenesen milostný obraz. Ostatky zbožné fundátorky byly uloženy roku 1698 v nákladné hrobce nového poutního chrámu.¹⁴

Dějiny mariánských poutních míst zaznamenávají nejen doby rozkvětu, ale i doby úpadku. Ten byl způsoben jak mocenskými zásahy do náboženského života,¹⁵ tak i jeho celkovým ochladnutím. Zdálo by se, že pro současného člověka je duch mariánských poutí už vzdálený a těžko pochopitelný. Ale setkáváme se zde se zvláštním fenoménem, a to přímo s renesancí pěších poutí, obzvláště mezi mládeží, jako by v jejich podvědomí zůstalo něco z barokní mentality mariánských ctitelů, pro které pouť na mariánské poutní místo znamenala především přinést oběť.

Závěrem můžeme konstatovat, že úcta k Panně Marii byla podstatnou složkou rekatolizace českých zemí a neustala ani v nejtěžších údobích našich dějin. Stále jsou platná slova historika Balbína¹⁶ "Milá byla Panna Maria Čechům a milí byli Čechové Panně Marii".