Papež a papežský úřad v globalizovaném světě
Autor: Paul Schulmeister - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/5 (Téma)
Globalizace bez vylučování
Část referátu předneseného na mezinárodním a mezikonfesním sympoziu v Innsbrucku 24. 3. 2000, projednávajícím téma Papežství v globalizujícím se světě.
Ani obejmutí, ani ghetto nemohou natrvalo křesťanům vyřešit problém nové doby.
Joseph kardinál Ratzinger
„Strážce, kolik zbývá z noci?“ praví se u Izaiáše (21,11). Chtěl bych začít nepokojem, v němž všichni žijeme. Rychlost, s níž dnes zastarává vědění, stále roste. Mnozí pociťují tempo naší globalizované informativní společnosti jako děsivé. Mezi často opakovaná hesla patří: „Zpomalení“, „Uvážlivost“, „Život mimo ekonomiku“, „Smysl pro společné“, ba dokonce i jen „Smysl“.
Nejde přitom o lamentace intelektuálů severní polokoule. Nebezpečí zrychlení jako snad jedna z nejdůležitějších charakteristik vědomí se týká všech – mne jako referenta (s nejistým poločasem rozpadu mých výpovědí), ale i církve a jejích hierarchů. A tak se mi zdá, že leckteré popisy současného stavu v sociálněetických textech papeže už dostatečně neodpovídají těm světovým problémům, které se – jak se mi zdá – nyní vyvíjejí v souvislosti s globalizací a „digitálním kapitalismem“.
15. května 1891 uveřejnil papež Lev XIII. encykliku Rerum novarum. O několik desetiletí později se na to Georges Bernanos dívá očima starého kněze ve svém „Deníku venkovského faráře“: „My Flandřané máme vzpouru v krvi. Jen si vzpomeň na dějiny! Nikdy jsme se netřásli před bohatými a vznešenými. (...) Nespravedlnost a bída mi uvádí krev do varu. Dnes je to dávno za námi, tys to už nezažil. Slavnou encykliku,Rerum novarum´ Lva XIII. čteš v klidu a prostě jako nějaké postní pokyny. Ovšem tehdy, synu, jsme si mysleli, že se nám chvěje půda pod nohama. Jaké to bylo nadšení! Byl jsem tehdy farářem v Norenfontes, ve středu uhelného revíru. Prostá myšlenka, že práce není zboží, podrobené zákonu nabídky a poptávky, že se nemůže spekulovat se mzdou a s lidskými životy jako s obilím, cukrem nebo kávou, to zahýbalo svědomím. Můžeš mi věřit, že když jsem tyto věci hlásal z kazatelny věřícím, byl jsem považován za socialistu a sedláci v dobré víře dokázali, že jsem upadl v nemilost a byl přeložen do Montreuil.“1
Encyklika Rerum novarum byla ohromným zásahem především pro samo církevní vnímání světa, které bylo strašně zaostalé. Dnes člověk už tak snadno neupadne do nemilosti. Sociální vidění už je bystřejší. Starý Adam však zůstal stejný, kdežto dynamicky sekularizovaný svět se od té doby závratně posunul. To lze vycítit na jiném tématu.
Dnešní neoliberální zastánci neregulované svobody ekonomiky působí téměř jako nová náboženská společnost, která vyznává „Mimo trh není spása“. Vskutku se dnes nacházíme nejen v technologickém a hospodářském, ale též společenském přelomu sekulárního rozměru. Bernanosův starý kněz by měl pocit, že se mu svět pod nohama chvěje stále víc. Stále naléhavější je otázka, jak může tak často citovaná „new economy“ dostat sociální podobu – nebo zda se vyvíjí v „dravý kapitalismus“ (jak pravil bývalý německý kancléř Helmut Schmidt), který už nepůjde zkrotit.
Téměř každý týden se dovídáme o gigantických fúzích firem. Když očekávané synergické efekty (obvykle úspora pracovních sil) přesvědčí burzu, letí kurzy akcií přímo šíleně nahoru. Na finančních trzích se denně převádí 1200 miliard dolarů – podle platných odhadů z 90 procent čistě spekulativně, ve snaze o „arbitráž“, o malý, zisk přinášející rozdíl úrokových měr a směnných kurzů. To vše se vymyká politické kontrole, může to však mít pro miliony lidí trpké následky. Není divu, že se z toho točí hlava i takovému Georgu Sorosovi, osvědčenému humanistovi a zároveň lišáckému spekulantovi, který v knize „Die Krise des globalen Kapitalismus“ předpovídá jeho brzký kolaps.
Předpovědi však jsou vždycky obtížné, hlavně když se týkají budoucnosti, jak se posmíval už Mark Twain. Zkrátka: může to dopadnout i jinak a takový vývoj nevázaného kapitalismu, který kritizoval Jan Pavel II. ve svých třech sociálních encyklikách, by mohl svět rozdělit ještě víc než dosud. Nastává hodina široké proměny vědomí, chceme-li si zachovat smysl pro to, co je „lidská důstojnost“ a že člověk není pro nemorální účely ekonomiky, nýbrž ekonomika pro člověka. Jedním z nejdůležitějších hlasů ve prospěch této proměny je bezpochyby hlas papeže, vlivem nejen jeho výroků a jejich dosahu, ale i jedinečnosti jeho úřadu. Takto je papež vnímán a uznáván v daleko širší oblasti, než je církev – a to navzdory kritice různých aspektů jeho pontifikátu.
I.
Když papež při své první cestě do Polska roku 1979 vystoupil na obranu práv a svobod svých krajanů, byl to signál slyšitelný po celém světě. Přesto se veřejnost na Západě dlouho bránila přiznat mu roli účinného zastánce lidských práv. Role Jana Pavla II. byla a je zužována na roli zastánce přísné sexuální morálky, zavilého kazatele proti potratům, neústupného zastánce celibátu, „polského“ skeptika vůči západnímu individualistickému pojetí svobody atd. Jeho přitažlivost pro masy znatelně poklesla.
Zcela jinak tomu bylo a je mimo Evropu a Severní Ameriku. Zde je papež i nadále mediální událostí - ale i něčím daleko větším: je prožíván jako pastýř oné jednoty, která slibuje osvobození od partikularismu (znevýhodňování), jako neochvějný zastánce lidských práv, jako motor politických změn. S obdivuhodnou energií se papež vydal do všech částí světa. Postavil na světlo lidi, které vytěsnila dynamika světového vývoje – a díky svému charizmatu dokázal přimět i oči sytých, aby se podívaly alespoň občas do těchto temných koutů. Jako žádný z jeho předchůdců využil všechny dostupné možnosti, aby (v souladu se svou první encyklikou Redemptor hominis z roku 1979) následoval „člověka jako cestu církve“.
Roku 1994 vyhlásil časopis Time na titulní straně Jana Pavla II. „Mužem roku“. Téměř současně zveřejnil Der Spiegel anketu společnosti Emnid, podle níž se 60 % německých katolíků domnívá, že papež církvi škodí, a jen 35 % si myslí, že jí prospívá. Kdo by mohl popřít, že existují nejen formy slepého uctívání papeže, které si zaslouží kritiku, nýbrž též problematické stránky vykonávání primátu (které si papež sám uvědomuje, jak vyplývá z encykliky Ut unum sint z roku 1995). Kdo by mohl popřít, že mnohá jmenování biskupů (jejich způsob i výsledek) způsobila těžké problémy nejen v Rakousku a že se celkový vztah mezi papežem a místními církvemi nachází ve špatné situaci? A kdo by si nepřál místo přehnaného centralismu, jehož výkon moci se napájí též z obav o jednotu, více kolegiality a volnosti pro místní církve?
Kritika je možná a není urážkou majestátu. Ovšem střízlivý pozorovatel, který má k dispozici mnoho informačních zdrojů, by neměl s vaničkou vylévat i dítě. Pokud jde o otázky správné dimenze, pak se jako novinář přikláním k Reinholdu Schneiderovi. Ten poznamenal ve své knize na rozloučenou „Winter in Wien“ pro léta 1957/58: „Neříkám, že ten, kdo hledá dobro, je také najde. Kdo však hledá špatné věci, najde je jistě. A nás charakterizuje sklon považovat za chytrého toho, kdo dává přednost špatnosti, zatímco toho, kdo zdůrazňuje dobro, považujeme za málo nadaného. A přece vyžaduje daleko víc rozumu poznat dobro než zlo, popsat přednosti si žádá daleko víc nadání než popisovat chyby – a navíc mnohem víc vůle, étosu, humanity, lidské moudrosti, osobnosti.“ Nemohu se dělat soudcem, ale jak omezeně a eurocentricky vypadá, když chceme posuzovat působení tohoto pontifika jen na pozadí našeho liberálního ostrůvku blahobytu.
Pro západoevropské křesťany bylo dost zahanbující, když po pádu železné opony potkali katolíky z bývalého východního bloku, pro něž bylo vědomí o přináležitosti k velké světové církvi impulzem pro přežití a jádrem jejich síly odporu. Ve světě, kde politické elity vůbec nejsou příkladné a působivé, naráží vůdčí osobnost, jakou je papež, přímo na duchovní vakuum. Neboť svět globalizace působí anarchicky, bez řízení. Roku 1929 napsal německý filosof Max Scheler: „Kdybych měl napsat jméno na bránu přicházejícízho věku, pak by se mi zdálo vhodné jen jedno, a to Vyrovnání. (...) Pro lidstvo nejsou nejvíc nebezpečné doby prosycené smrtí a slzami, rostoucím nahromaděním napětí a partikularizací sil, nýbrž doby vyrovnání. Každý jev, který v přírodě a historii nazýváme explozí, katastrofou, je proces vyrovnání, který není rozumně veden duchem a vůlí nebo který tak vést nelze.“4
Nedobrý pocit, že to v globálním „podzemí“ vře, od Schelerových dob spíše zesílil. Když byl Karol Wojtyla americkým magazínem zvolen „Mužem roku“, pak tomu bylo snad i proto, že se v politických a duchovních zlomech hledala morální autorita, jakou je tento pontifik, slibující dát soudržnost a orientaci. Odtud pochází i skutečnost, že mnohé sesterské křesťanské církve hledí téměř závistivě na takový úřad jednoty – jen kdyby se jeho služba vykonávala kolegiálněji.
Když Jan Pavel II. vyslovil o první neděli postní roku 2000 svou dosti jedinečnou prosbu za odpuštění, ozvalo se na jedné straně obvyklé spektrum reakcí: Ano, jde o „historickou změnu“ – Ne, vyznání „mea culpa“ je polovičaté a přichází příliš pozdě. Na druhé straně se však ani kritikové nemohli ubránit dojmu, že zde člověk na konci své životní cesty uvedl do pohybu něco, čeho dynamika je nám dosud skryta. Papež – nositel naděje, protože se snaží změnit to, co se jeví jako zkamenělé. Nositel naděje, ale i naopak, protože ve světě matoucích změn ztělesňuje pevnost. Pokud to dokazoval i tělesně - navzdory dvojímu oslabení atentátem a pozdějším pádem - působila jeho energická pevnost na mnohé téměř provokativně. Kromě toho jeho častá kritika západního individualistického životního modelu („konzumismus“ a „materialismus“) vypadala nejen jako věrnost zásadám, nýbrž i jako nejistota a nedůvěra vůči domněle příliš velkým svodům této společnosti nadbytku.
Avšak čím ostřeji ukazoval bezostyšný rentgenový pohled kamer, jak tohoto dříve robustního muže opouštějí tělesné síly, tím více se jeho bolesti v minulých letech stávaly pro miliony lidí rozeznatelným výrazem pro „spes contra spem“. Cituji Thomase Lackmanna ve fejetonu berlínského Tagesspiegel z 29. února 2000. Za obvyklou novinářskou bezohledností je vidět, že tuší hlubinnou dimenzi tohoto muže: „Že právě tento papež, kterým pro jeho rigidní sexuální morálku nepohrdají jen feministky a homosexuálové, přináší slabost vlastního těla do třaslavé liturgie milénia světového objímání, působí jako nepoddajná pašijová pochodeň: proti virtuální světové kultuře, proti pozérství na jevišti neskutečnosti. Zde ten, kdo už nezvládá téměř nic, dělá tváří v tvář smrti symbolickou politiku vlastním tělem. Poškozený symbol odkazuje na jinou dimenzi (...) Zároveň obraz tohoto třaslavého poutníka, který neochvějně vede ke konci to, co je pro něho důležité, odpovídá na potřebu konzumentů informací, pro niž ve studiích vypůjčených vášní neexistují žádné formáty: na touhu po nedostupně autentickém.“
Tento osmdesátiletý muž se „vydává všanc“, vydává se tělesně - spirituální prostředník zaslíbení uzdravení a spásy. To přitahuje nesčetné naděje. Racionalisticky impregnované mysli mají sklon mluvit o „papežském kultu“ a archaicky magickém uctívání „svatého muže“. To však neodpovídá ani vnější, tím méně pak vnitřní pravdě. Je to něco víc než „autentičnost“, co cítí na tomto „Vicarius Christi“ i mnozí lidé vzdálení víře. Oč tedy jde? Ani obejmutí, ani ghetto nemohou natrvalo vyřešit pro křesťana problém nové doby, řekl kdysi kardinál Ratzinger. Papež se neúnavně pokouší překonat tuto dichotomii. Na více než devadesáti zahraničních cestách se stal nositelem naděje zároveň náboženské i sociálněpolitické.
II.
Poněvadž se dostáváme do hraniční oblasti mezi žurnalistickým pozorováním a osobním přesvědčením, chci svůj příspěvek ukončit. Johann Baptist Metz jednou řekl, že v církvi je dnes příliš mnoho zpěvu a příliš málo křiku. Ve stejném smyslu hovoří Gottfried Bachl ve svých tezích „Proti nezávazné upovídanosti“.6 Bachl konstatuje „všudypřítomnou snahu odstranit tremendum z řeči o Bohu“; z řeči církve zmizel Bůh požadavků: „Všechno, co se tvrdě týká člověka: nevyžádaný pobyt v tomto světě, tíha hmoty, nevyhnutelnost svobody, bolest duchovního vědomí, temný odstup k původci všeho, jeho naprostá jinakost, slovo přicházející z oblasti svatého, nejistota napětí mezi dobrem a zlem – to vše je překonáno monotónností řeči o lásce.“ Církev by měla osvobodit svou řeč od schématu přizpůsobování jalovému žargonu doby, říká Bachl.
Jan Pavel II. ztělesňuje (i v doslovném smyslu) řeč, které se tato – v principu oprávněná – kritika netýká. Jeho svědectví není poznamenáno neškodným řečněním, nýbrž stále víc utrpením. Právě proto nepůsobí jeho řeč prázdně a unaveně, nýbrž získává hodnověrnost i tam, kde mu mnozí z ducha moderny odporují. K této službě posilování ve víře cestami Petrova nástupce přistupuje ještě něco dalšího: papež je „nositel sociálněpolitické naděje“ i proto, že prohlubuje vědomí o jednotě lidského pokolení – neexistují žádní vylučovaní, nesmějí existovat. „Lidská rodina“ se může poznávat alespoň útržkovitě v putujícím papeži, neboť všude a pro všechny žádá stejnou lidskou důstojnost. Svou přítomností vždy znovu překlenuje pocit rozervanosti z nesoučasnosti: cítit se jako lidstvo, a přece jím reálně nebýt.
„Globalizace bez vylučování“: tomuto slovu lze rozumět nejen sociálněpoliticky. Je sice pravda, že koncepce nové evangelizace, kterou papež důrazně zastává, narazila nepřehlédnutelně na své hranice – sekularizační dynamika moderny není dosud vyčerpána. Ale současně existuje, rovněž nepřehlédnutelně, množství spirituálních podnětů v nejrůznějších formách. Člověk nežije jen z chleba. A právě na to se snaží odpovědět papež jako nositel sociálněpolitické naděje. Pluralistické společnosti, která na první pohled dokáže pohodlně žít bez ohledu na orientaci podle pravdy, vnucuje Jan Pavel II. nevyhnutelnou vazbu na pravdu, mají-li se člověk a společnost vyvíjet tak, jak to odpovídá jejich důstojnosti. Pro mnohé je to kámen úrazu, kterým ostatně křesťanská víra bude vždy. Avšak už římský básník Juvenalis praví: „Summum crede nefas animam praeferre pudori / et propter vitam vivendi perdere causas“ – Považuj za nejvyšší bezpráví dávat přednost vlastnímu přežití před ctí a kvůli přežití promarnit důvody žití.
Nezadatelná osobní důstojnost člověka se stane velkým odkazem papeže. Tento římský biskup začal v říjnu 1978 výzvou: „Nemějte strach! Otevřte brány Kristu, Vykupiteli! (...) Otevřte hranice států, široké oblasti kultury, civilizace a pokroku!“ Začal povzbuzením svých krajanů k solidaritě, z níž vzešlo odborové hnutí Solidarność, které vedlo jeho vlast ke svobodě a pomohlo vymanit rozdělenou Evropu z hranic bloků. Zdá se, že se dnes oblouk uzavírá.
Dimenze solidarity, kterou měl papež na zřeteli více než kterýkoli z jeho předchůdců, se stala mezitím pro všechny poznatelně globální. A stále naléhavější je v průběhu let papežovo volání po svobodě, rozhodujícím způsobem doplněné velkou prosbou o odpuštění k očistě paměti. V závěru bohoslužby u svatého Petra 12. března 2000 papež téměř zapřísahal: „Už nikdy prohřešky proti lásce a službě pravdě, už nikdy gesta proti společenství církve, už nikdy provinění proti nějakému národu, už nikdy návrat k logice násilí, už nikdy diskriminace, vylučování, útisk, pohrdání chudými a posledními.“
Už nikdy? Křesťanství se může stát sebou jen ve skutečné, prožívané svobodě. „Svoboda je mírou důstojnosti a velikosti člověka. Má svou,vnitřní logiku´ a uskutečňuje se v hledání a konání pravdy,“ řekl Jan Pavel II. před Valným shromážděním OSN roku 1995 a dodal: „Proto je vztah k pravdě o člověku - pravdě, která je obecně poznatelná skrze mravní zákon vepsaný do srdce každému – ve skutečnosti zárukou pro budoucnost svobody.“
Relativismus, který tabuizuje otázku pravdy, nemůže natrvalo obstát. Otázka pravdy však potřebuje prostor svobody. „Globalizace bez vylučování“ se nevztahuje jen na ty miliony, které se dostaly sociálně pod kola. „Globalizace bez vylučování“ musí zároveň znamenat klást otázku svobody a pravdy.
