Max Josef Metzger

Autor: Ľubomír Žák - Číslo: 2004/5 (Osobnosti)

K šedesátému výročí popravy

V tomto roce si církev v Německu připomíná šedesáté výročí násilné smrti kněze freiburské diecéze Maxe Josefa Metzgera, odsouzeného nacistickým režimem 4. října 1943 a popraveného stětím 17. dubna 1944 v Brandenburg-Görden. V proslovech, které zazněly u příležitosti vzpomínkových slavností zejména v diecézích augsburské a freiburské, byl Metzger jednoznačně nazván novodobým vizionářem s prorockým charizmatem. Toto označení zdaleka není nadsazené. Skutečně je možno říci, že prorocký duch tohoto kněze je stále mimořádně aktuální.

V první řadě jde o jeho radikálně odmítavý postoj k násilí. Setkání s F.W. Foersterem probudilo v Metzgerovi nezadržitelné úsilí hledat nové cesty k dosažení míru a pokoje mezi národy, jež se později silně upevnilo účastí na první světové válce v roli polního kaplana. Na ruinách světového konfliktu se mladý kněz vnořil do úvah o budoucím mírovém soužití evropských národů, postaveném na víře v Ježíše Krista, jediného spravedlivého vládce. Je přesvědčen, že jen víra v Krista – který svým umučením a vzkříšením založil nový „řád“ bratrského soužití – může osvobodit svět od hrozivého násilí a válek. V tomto duchu se Metzger stává neúnavným aktérem početných mezinárodních setkání, na kterých připomíná křesťanským národům jejich dějinnou odpovědnost za novou, lepší budoucnost. Neztrácí naději ani když se následovně rozpoutá další, tentokrát druhý světový konflikt. Uvědomuje si dramatičnost situace a, předpokládaje porážku Německa, vypracovává koncept budoucí sjednocené Evropy, založený na principech tolerance národních identit a náboženských přesvědčení, úcty k národům a jednotlivcům, s uznáním jejich rovnoprávnosti. A právě tyto myšlenky stačily k odsouzení horlivého křesťanského pacifisty jako nebezpečného nepřítele Třetí říše.

Další črtou Metzgerova prorockého ducha je jeho obětavá práce za sjednocení křesťanů. Vychází z přesvědčení, že nepřátelství a války mezi národy jsou vážnou výzvou ke sjednocení věřících v Ježíše Krista, a stává se jedním z prvních katolických účastníků ekumenického hnutí. Konkrétním projevem jeho ekumenického přesvědčení je založení společenství „Una Sancta“, hrajícího mimořádně důležitou roli v předkoncilní a později pokoncilní obnově vztahů mezi katolickou církví a jinými křesťanskými církvemi a společenstvími. Otřesen nezadržitelným šířením válečného konfliktu, adresuje v roce 1939 papeži Piovi XII. dopis, ve kterém prosí nejvyššího představitele katolické církve o přehodnocení vztahů k jiným křesťanským konfesím v duchu evangelijní pokory a lásky. Zároveň pociťuje volání samotného Ducha Svatého a prosí Pia XII., aby zvážil možnost dvou kroků vedoucích k uskutečnění jednoty: a) zorganizovat setkání zástupců církví a křesťanských společností v Assisi, aby tak začal dialog v duchu smíření, nacházející svou inspiraci v charizmatu „svaté prostoty“ bratra Františka; b) svolat ekumenický koncil, jenž by měl za cíl obnovení církve v duchu jednoty. Touha po jednotě nevyhasla v srdci tohoto apoštola budoucí sjednocené církve ani po jeho odsouzení na smrt a následném šestiměsíčním vězení. V těžkých podmínkách a v okovech píše ve vězeňské cele teologickou úvahu o Božím království a jedné Kristově církvi, jež se stane testamentem jeho celoživotního ekumenického snažení.

Hodina smrti sedmapadesátiletého novodobého křesťanského „utopisty“ a „idealisty“ odbije nečekaně. O své popravě je uvědomen jen hodinu před jejím vykonáním. Jeden z jeho dvou krátkých dopisů, jež mu bylo ještě povoleno napsat před definitivním opuštěním cely, začíná slovy: „Přišla hodina, kdy Pán žádá ode mě – od nás – i to poslední. Ať je velebeno Jeho jméno! Nabídl jsem mu svůj život za pokoj ve světě a za jednotu církve, kéž by on přijal a požehnal tuto oběť!“ Metzger umírá v tentýž den spolu s dalšími devětadvaceti vězni brandergurského žaláře smrti. Dotknut hlubokou vírou a odvahou tohoto vzácného muže, vězeňský kat poznamená: „Žádného jiného člověka jsem neviděl jít vstříc smrti s tak rozzářenýma očima jako tohoto katolického kněze.“

Jméno Maxe Josefa Metzgera bylo začleněno spolu s desítkami jiných jmen do německého martyriologia 20. století (Zeugen für Christus, na podnět německé biskupské konference sestavil Helmut Moll, Schöningh, Paderborn 1999, s. 212-215). Avšak jeho životní příklad je natolik oslovující a aktuální, že freiburský arcibiskup Robert Zollitsch zahájil přednedávnem přípravu na proces blahořečení. Postulátorem procesu byl ustanoven Klaus Kienzler, profesor fundamentální teologie augsburské univerzity, který se mimo jiné zasloužil o publikaci Metzgerových dopisů z vězení (Max Josef Metzger, Christuszeuge in einer zerrissenen Welt. Briefe aus dem Gefängnis 1934-1944, Herder, Freiburg im Breisgau 1991). Je třeba dodat, že Metzgerovo duchovní dědictví je dnes chráněno a rozvíjeno komunitou „Christkönigs-Institut“, založenou jím samým v touze vytvořit modernější, laický model Bohu zasvěceného života v církvi. Tato komunita byla Metzgerovi domovem a útočištěm, v ní si nechal říkat „Bruder Paulus“. Zajisté volba apoštolova jména – jehož listy byly Metzgerovi duchovní posilou i ve vězení – skrývá v sobě touhu ztotožnit se s životními osudy Apoštola národů, zejména s jeho láskou ke Kristovu kříži, jediné pravé moudrosti, která je a zůstane i dnes pro mnohé skutečným pohoršením a bláznovstvím.