Katolická sociální nauka a současná věda
Autor: Jindřich Šrajer - Číslo: 2004/5 (Recenze)
Interdisciplinární analýzy sociálních encyklik Jana Pavla II. (P. Fiala, J. Hanuš, J. Vybíral - editoři). CDK a Vyšehrad, Brno 2004, 207 str.
Publikace, jak už sám její název napovídá, má za cíl zkoumat stanoviska současné katolické sociální nauky (encykliky papeže Jana Pavla II.) z pohledu novodobých poznatků příslušných vědních disciplín.
První část je věnována rozboru sociálních encyklik z hlediska filosofie a teologie. Pavlu Flossovi se vcelku daří přiblížit podstatné určení práce, prezentované především encyklikou Laborem exercens. Toto určení vychází z novotomistické a personalistické filosofie navazující na středověké a renesanční pojetí člověka především s důrazem na jeho kreativitu. Profilací dílčích aspektů této specifické antropologie autor odhaluje protichůdná pojetí (marxismus, liberalismus) a z filosofického hlediska osvětluje neoprávněnou kritiku křesťanského antropocentrismu. Práci, resp. nezaměstnanost, vnímá nejen jako problém sociální, nýbrž i duchovní a mravní. Je však těžké souhlasit s jeho názorem o potřebě plné zaměstnanosti. Bez odpovědi zůstává jak „plné zaměstnanosti“ dosáhnout, aby nebyl porušen význam a důstojnost práce, resp. člověka, jak je o tom zmínka na str. 34 v souvislosti s „plnou zaměstnaností“ v socialistických totalitních režimech. Za zmínku by rovněž stálo pojetí přímého a nepřímého zaměstnavatele, které dotváří celkový obraz pojetí práce v LE.
Hoblíkův pohled současné biblistiky na sociální nauku začíná zkoumáním biblického rámce tří sociálních encyklik současného papeže. Až na některé připomínky (např. na ne zcela reprezentativní výběr biblických citací) je tento rámec hodnocen vcelku pozitivně. Biblická argumentace je považována za výraznější a souvislejší v porovnání s předcházejícími encyklikami. Kritiku si naopak zasluhuje zacházení s vlastním výkladem Bible, čitelnost biblické argumentace a malá biblická „ukotvenost“ sociálního učení. Velkou inspirací by měl být, jak je správně zdůrazněno, především Starý zákon.
Nobleho komparace teologických metod sociální nauky a latinskoamerické teologie osvobození v rámci systematické teologie přináší zajímává srovnání, oboustranné výzvy, ale i upozornění na možná nebezpečí a rizika. Výsledkem je konstatování, že obé se navzájem potřebuje a může být vůči sobě ve zdravém napětí dobrým korelátorem na cestě utváření světa podle hodnot Království a větším uskutečňováním Boží spravedlnosti, která je tu pro všechny, kdo v Bohu hledají spočinutí. S tím nelze než souhlasit. Ocenit je třeba rovněž autorův diferencovaný přístup k teologii osvobození se zachycením její historické proměny.
Protestantský teolog Jindřich Halama reflektuje rozdílné pojímání katolické a evangelické antropologie. Ukazuje, jak tyto antropologické předpoklady ovlivňují v sociálních encyklikách pojetí lidských dějin, jejich budoucnost a hodnocení role člověka v díle stvoření. Přílišný antropologický optimismus sociálního učení církve však podle něj plodí nadměrná očekávání, podporuje utopické naděje a v lepším případě působí hluboká zklamání, někdy až společenské tragédie revoluční povahy. V duchu evangelické teologie „zpochybňuje“ katolický pohled „zpět“ a chce posunout pohled „vpřed“ - na jednotnou a společnou naději všech křesťanů, kterou je Kristus, resp. působení jeho lásky v oblasti sociální nouze světa. V tomto smyslu je jeho příspěvek nepochybně inspirativní. Nedomnívám se však, že příčinou zmíněných „tragédií“ je antropologický optimismus, nýbrž hříšnost člověka, kterou sociální nauka nikterak nezastírá.
Druhá část je věnována současné sociální nauce z hlediska ekonomie a sociálních věd. Lubomír Mlčoch sice v úvodu svého příspěvku „Analýza a interpretace současné sociální nauky z pohledu ekonomie“ vyjadřuje snahu doložit, že sociální nauka není ve svých principech v rozporu s poznatky ekonomické teorie, aby pak sám na konci přiznal, že se nakonec vydal spíše opačnou cestou, tedy reflexí ekonomie z pozice současné sociální nauky. Zatímco katolickou sociální nauku vnímá jako relativně dobře integrovanou sociální vědu, ekonomii přičítá paradigmatickou krizi, nedostatek vnitřní konzistence a mravní integrity, dále „exkluzivitu“ a jakýsi „imperiální nárok“ v celku společenských věd. Řešení vidí ve vzájemném dialogu mezi ekonomií a sociální naukou. Naději pro něj představuje existence nových ekonomických škol, vnitřně konzistentních s principy katolické sociální nauky. Z pozice křesťanského personalismu odmítá redukci člověka na „homo economicus“ a s tím spojené „nespravedlnosti“ vůči němu. Odkazem na ekonoma prof. Zamagniho prezentuje možnost „plné zaměstnanosti“, bohužel bez jasnější konkretizace jejího uskutečnění.
Albert–Peter Rethmann analyzuje církevní sociální dokumenty ze sociologického hlediska, resp. oboru sociální práce. Zaměřuje se přitom především na encykliku papeže Jana Pavla II. Laborem exercens. Nesnaží se o exegezi dokumentu, nýbrž reflektuje a zdůrazňuje některé podněty v ní obsažené vzhledem k novému vývoji „společnosti práce“ ve střední Evropě v posledních letech, spolu s nutností změny paradigmatu pojmu práce. Poukazuje na existenciální význam lidské práce a negativní působení nezaměstnanosti. Příspěvek je hodnotný svou komplexností s řadou nových podnětů v otázce nezaměstnanosti, např. Eigenarbeit nebo občanská práce.
Odpověď na otázku: Jaké jsou vlastně sociální encykliky Jana Pavla II. z pohledu politologie, hledal Pavel Pšeja. Sociální nauku vnímá jako příliš heterogenní, než aby byl možný zevšeobecňující závěr. Svoji pozornost zaměřuje především na postoj současného papeže k hlavním ideologiím moderní éry (kapitalismus a marxismus). Upozorňuje zde na jistou diskrepanci v hodnocení, kdy kapitalismus není podroben tak zdrcující kritice jako marxismus. Současně hovoří o jisté „schizofrenii“ sociálního učení vůči marxismu, což není zcela namístě. To, že je na jedné straně odmítán (v rovině antropologie člověka) a na druhé straně zvláště v sociální oblasti (vlastnictví a problémy s ním spojené) se s ním často ocitá na jedné platformě, nemůže činit tento dojem. Ústřední jsou antropologická východiska, která se promítají i do sociální oblasti a jsou proto diametrálně odlišná od marxistických pozic, což si autor následně uvědomuje. Hlavní přelom v posunu akcentů je viděn v encyklice Centesimus annus, kde se poukazuje na pojmy blízké oblasti politiky a politického myšlení (politika, trh, demokracie, stát).
Oblasti mezinárodních vztahů v sociálních encyklikách se věnuje Petr Suchý. Všímá si, že tato problematika není ústředním tématem encyklik. Ve svém hodnocení poukazuje na často zjednodušený a někdy i nepřesný pohled na zkoumané otázky a rovněž tendenci k pouhým proklamacím. Autor analyzuje předložené postoje velmi korektně a věcně na základě srovnání s danými skutečnostmi a postižitelnou realitou. Tím je dána i kvalita jeho příspěvku.
V posledním příspěvku se Radim Kindl zabývá environmentální analýzou sociálních encyklik Jana Pavla II., aby záhy konstatoval, že tato problematika není jejich hlavním tématem. Dle jeho názoru katolická církev zůstává v zajetí antropocentrismu, čímž oslabuje snahy některých teologů o neatropocentrickou interpretaci křesťanské zvěsti a zužuje možnosti hledání adekvátního vztahu člověka a přírody v katolické sociální nauce. Autorovou snahou je na dílčích aspektech poukázat na nerovnoměrné hodnocení lidské práce a hodnoty přírody ze strany Jana Pavla II. (viz. např. strana 175, 179n), aby paradoxně bylo na závěr konstatováno, že environmentální nauka současného papeže představuje kvalitní základ pro hodnotu přírody a její ochranu. Polemizovat je třeba s jeho výtkou vůči papežovu postoji k přelidnění. Problém není v „ne“ vůči regulaci porodnosti „shora“ či v přístupu k metodám rodičovského plánování, ale primárně v sociální situaci, která je závdavkem současného stavu, a tedy i stavu populace, a tu je třeba řešit. Církev k řešení tohoto problému bohužel ještě neřekla zásadní slovo.
Celkově je třeba publikaci hodnotit pozitivně, a to v několika ohledech. Předně je tolik potřebným projektem k širší prezentaci sociální nauky, a to nejen dovnitř církve, ale i navenek. Je dobrým příspěvkem k otevřenému, svobodnému a kritickému zkoumání církevních dokumentů a otevírá další perspektivy pro realizaci myšlenek evangelia v sociální oblasti.
