Katecheze jako příprava na křest

Autor: Marie Böhmová - Číslo: 2004/5 (Praxe)

Moje praxe není nijak rozsáhlá: za poslední tři roky jsem doprovázela osm dospělých konvertitů, pro čtyři z nich jsem se stala i kmotrou.

Celý katechumenát trvá jeden až jeden a půl roku. Dále jsme pokračovali zhruba dva měsíce v přípravě ke svátosti smíření a další dva měsíce v přípravě ke svátosti biřmování. Moji katechumeni byli z různého prostředí (sociálního i místního), měli různé životní zkušenosti. Jejich věk byl od 18 do 40 let, mně osobně je 55 let.

Ačkoliv jsem zpočátku chtěla z časových důvodů dát některé z nich dohromady, většinou to nešlo (různé časové možnosti, ale i různé životní zkušenosti), takže to bylo většinou individuální doprovázení. Mám zpracovaný Katechismus katolické církve (modrý) do 32 dvouhodinovek. Setkání máme vždy jednou týdně. Zpočátku se nemodlíme, katechumen si je vědom, že může kdykoliv odstoupit, že je jen jakoby pozorovatel. Velmi brzy přidáme modlitbu, na začátku i na konci setkání (vlastními slovy a pak liturgickou). Vzhledem k tomu, že se mi někdo začne dřív nebo později svěřovat s osobními prožitky, zkušenostmi, trápeními, bolestmi, obavami, zahrnuji do modliteb konkrétní prosby a díky za něho samého. Má vlastní příprava na každé setkání je podložena denními modlitbami za něho, za sebe, prosbami k Duchu Svatému, abych byla dostatečně otevřena jeho působení a stala se jeho nástrojem. Vedu si pro každého katechumena zápisník, kde mám poznámky z každého setkání, kam jsme došli, kde byly problémy, co jsem slíbila, o čem jsme mluvili. To promodluji, na to pak příště navazuji. Po nějakém čase jdeme společně do kostela na mši svatou. Dbám na to, aby katechumen nebyl přehlcen, aby zůstal jen tak dlouho, dokud je mu mše svatá srozumitelná, dokud se nevyskytnou nějaké vnitřní překážky. Moji svěřenci totiž vždy pocházeli z ateistického nebo přímo nepřátelského prostředí, takže měli spoustu předsudků. Zhruba to bývalo tak, že po bohoslužbě slova odcházeli. Postupně se účast prodlužovala, až pak se zaujetím zůstávali do konce. Pravidelně se při dalších katechezích vracívám k prožitku ze mše svaté k vysvětlení nejasností, ale také k ostatním věřícím, k postojům katechumena vůči ostatním. Snažím se, aby byla podporována vertikála, ale i horizontála náboženského života. To se už většinou katechumen seznamuje s některými věřícími. Dbám na drobná setkání a kontakty po mši svaté. Každý katechumen je celá historie lidského osudu. Moji svěřenci prožívali dramatické okolnosti během svého katechumenátu (smrt dědečka, rakovina budoucí tchyně, postupné řešení problémů uvnitř rodiny, dokončení studia, začátek prvního zaměstnání apod.). Nejdramatičtější je vnitřní život katechumena, kdy jsem bývala svědkem, jak se Boží milostí člověk otevírá, obrací, dokáže vidět svůj život jinak, je ochoten zkusit odpouštět nějaké křivdy. Protože většina z nich začala katechumenát uprostřed svého sexuálního života, který nebyl zakotven v manželství, byla jsem i svědkem postupné snahy srovnat svůj život s ideálem, který se před nimi vírou otevřel. Dbala jsem vždy na to, že duchovní život není výkon, ale postoj k Bohu, osobní snaha nechat se milovat Ježíšem Kristem, ostatní je důsledek. Stavět tedy na vnitřním, osobním vztahu s Ježíšem Kristem: morálka, vztah k bližním, viditelné začlenění do církve, občanské postoje – to jsou všechno důsledky, které vyplývají z vnitřního života s Ježíšem Kristem (ve společenství s Pannou Marií).

Každý katechumenát mi pan farář odsouhlasí. Seznámím ho s žadatelem, který ke mně přichází většinou na doporučení někoho; nikoho nehledám, přicházejí sami. Je to až neuvěřitelné, jakými způsoby a jak je všechno přirozené. Katechumen pak několikrát během své přípravy jde za knězem, ten s ním pohovoří, pravidelně před každým skrutiniem. Snažím se, aby setkání s knězem bylo připraveno, aby moji svěřenci přistupovali ke knězi s úctou, aby si byli vědomi důležitosti kněze pro život věřícího, aby ale také byli schopni vidět lidský, přirozený rozměr kněze, tj. únavu, osobní zvláštnosti, aby prostě nepropadali nějaké idealizaci. Aby ctili kněžství, aby byli soucitní a tolerantní k lidským slabostem. Myslím, že je důležité, aby kněz měl osobní kontakt s katechumeny, aby případně mohl korigovat postup doprovázejícího, aby byla souhra a úzká spolupráce mezi knězem a katechetou a aby vše pokud možno vycházelo z přirozených, pěkných, oboustranných vztahů.

U nás ve farnosti probíhají skrutinia v neděli, dokonce se už při jednom skrutiniu stalo, že byl osloven jeden účastník bohoslužby tak, že se později sám stal katechumenem a dnes je už pokřtěn. Každé setkání probíhá zhruba dvě až dvě a půl hodiny. Během katechumenátu vznikají velmi úzké vztahy, jsem si vědoma, jak důležitou a odpovědnou roli mám pro svého svěřence. Zpočátku je katechumen silně vázán na mou osobu. Svěřuje se mi a je důležité mu naslouchat, být pro něho opravdu matkou, učitelkou, sestrou. Do každého setkání jdu naplno, seznamování s učením církve prokládám příklady, osobním svědectvím. Vše přizpůsobuji určitému člověku, jeho možnostem, schopnostem, zkušenostem, věku, sociálnímu postavení. Katecheze podporuji knihami, videokazetami apod., které mu dávám domů.

Katecheze probíhají na faře. Později, ke konci katechumenátu, se snažím ustupovat pomalu stranou, nechávat prostor pro vztah s ostatními, pro individuální růst katechumena. Vždycky jsem překvapena, jak silně na mne každá katecheze působí, jako bych při svém působení působila i sama na sebe. Se svými kmotřenci i ostatními pokřtěnými a biřmovanými zůstávám nějak ve spojení. Pravidelně se za ně modlím. Oni mě čas od času vyhledávají, zpočátku častěji, později už méně, ale stále máme kontakt. Jsem pro ně blízký člověk. V podobné blízkosti probíhají i přípravy k biřmování i přípravy k první svaté zpovědi a k prvnímu svatému přijímání lidí, kteří byli v dětství pokřtěni a tím to skončilo. Těchto lidí je už aspoň dvacet.

Je to veliká čest pro mě moci své vdovství naplňovat službou katechumenátu.