Jak se volí papež

Autor: Jaroslav Němec - Číslo: 2004/5 (Lexikon)

Zhruba asi od 12. století se volba římského biskupa a hlavy katolické církve uskutečňuje v konkláve. Tento termín pochází z latinského výrazu cum clave, což znamená „s klíčem“, tedy dělat něco v separaci a zároveň uzavřeni na klíč, a vztahuje se jednak na místo, jednak na způsob dotyčné volby. Má tím být zvenčí zaručena nezávislost voličů a současně jejich vnitřní svoboda v rozhodování. Avšak podle nové Apoštolské konstituce papeže Jana Pavla II. z 22.2.1996 zůstává v platnosti pouze separace, už ne uzavření na klíč.

Papežská volba prodělala ve své dvoutisícileté historii velké změny. Jisté je například, že teprve od 11. století volí papeže výlučně kardinálové, předtím po celý křesťanský starověk a po celý raný středověk volil papeže římský klérus a římský lid. Byla to přímá účast na volbě svého biskupa, jež byla samozřejmě regulována určitými předpisy, ale přesto docházelo ke zmatkům, a hlavně k manipulaci širokého spektra voličů, především ze strany římské aristokracie. Proto papež Mikuláš II. ve své konstituci In nomine Domini z roku 1059 ustanovil za voliče výlučně kardinály jakožto nejvyšší církevní hodnostáře a své nejbližší spolupracovníky. Je ovšem třeba podotknout, že kardinály jmenoval papež, a mohl tak ovlivnit volbu svého nástupce.

Konkláve v historii

Do konkláve se kardinálové poprvé uzavřeli při volbě papeže Gelasia II. v r. 1118 a od r. 1179 se k volbě požadovala dvoutřetinová většina hlasů. Avšak teprave při volbě papeže Inocence III. v r. 1198 konkláve znamenalo nejen uzavřené místo, ale také místo zvenku střežené, a voliči poprvé odevzdali své hlasy písemně. Při této volbě se také mluví o momentu liturgickém, o určitých předepsaných modlitbách a jiných úkonech požadovaných k platnosti volby. Rýsuje se tak nová církevní instituce, která po dlouhá staletí přetrvává: při volbě nástupce svatého Petra zasahují lidé za spolupůsobení Ducha Svatého; faktor lidský a faktor božský.

Ve středověku se konkláve konalo obyčejně v místě, kde zemřel papež. Na důkaz toho stačí uvést velmi známé konkláve v Perugii v r. 1216, kdy byl zvolen papežem Honorius III., anebo ještě známější konkláve ve Viterbu, které trvalo po celé tři roky (1268–1271) a při němž netrpělivý a rozezlený lid nakonec odkryl střechu budovy, kde se volba konala, aby přiměl kardinály k jejímu ukončení. Pak se několikrát uskutečnila papežská volba ve Francii, během pobytu papežů v Avignonu (1305–1377). Nejbouřlivější konkláve probíhalo v r. 1378 po návratu papežů z Avignonu do Říma, kdy římský lid shromážděný pod okny Apoštolského paláce požadoval po kardinálech volbu římského, anebo alespoň italského kandidáta. Papežská dvojice a později i trojice znamenaly dvojí či trojí kardinálský sbor, a tedy i komplikaci s volbou nového papeže. Nakonec, jak známo, vyřešil vzniklou situaci kostnický koncil, kde byl v r. 1417 zvolen v mimořádných podmínkách, když vešli do konkláve spolu s kardinály zástupci národních skupin, jediný právoplatný papež Martin V.

Je příznačné, že od r. 1522, kdy byl zvolen Nizozemec Hadrián VI., až do r. 1978, kdy byl zvolen Polák Jan Pavel II., byli všichni nástupci sv. Petra italského původu. Odráží se v tom jistě staletá historická situace Papežského státu.

Volba papeže mimo Řím se však nekonala jenom ve středověku, nýbrž dokonce ještě před dvěma sty léty, kdy byl v Benátkách v r. 1800 pod ochranou rakouské monarchie zvolen za papeže Pius VII.

Konkláve tedy mělo ideálně pro kardinály znamenat zaručení nezávislosti a svobody při volbě, avšak ve skutečnosti se v 18. a 19. století tehdejší politické mocnosti, Rakousko a Francie, všemi prostředky vměšovaly do jejich rozhodování. Tak např. Josef II., následník rakouského císařského trůnu, jel v r. 1769 do Říma kvůli tomu, aby prosadil volbu kandidáta nakloněného zrušení jezuitského řádu. Podobně se Napoleon Bonaparte snažil ovlivnit volbu v r. 1800 v Benátkách. Později rakouská monarchie zasahovala do volby papeže tzv. právem „veta“, naposledy na počátku dvacátého století.

Přes všechny tyto zásahy a manipulování udělalo konkláve během své více než osmistoleté existence svou službu. Je pravda, že bylo mnohokrát reformováno a papežové museli zasáhnout k jeho upřesnění a zdokonalení alespoň dvaatřicetkrát. Ve dvacátém století to udělali všichni papežové, a bylo jich osm, kromě Benedikta XV. a Jana Pavla I.

Konkláve dnes

Dnešní praktický postup v konkláve je popsán v nejnovější Apoštolské konstituci papeže Jana Pavla II. ze dne 22. února 1996, nazvané podle svých prvních slov Universi Dominici Gregis, a neznamená už, jako dříve, uzavřít se na klíč, ale uchýlit se do ústraní za účelem volby nástupce sv. Petra a nemít při tom na zřeteli nic jiného než Boží slávu a dobro církve.

Podle tohoto nejnovějšího dokumentu musí být konkláve svoláno děkanem kardinálského sboru do patnácti dnů od uprázdnění papežského stolce, což může být prodlouženo z technických či jiných důvodů o dalších pět dnů, avšak ne více. Sedisvakance čili uprázdnění stolce nastává smrtí papeže anebo po jeho rezignaci. Volby nového papeže se musí ze zákona povinně zúčastnit všichni kardinálové, kteří nedovršili 80 roků svého věku, jejich počet je však omezen na 120.

S růstem univerzálnosti papežského úřadu se stále více ujímá přesvědčení, že by složení kardinálského kolegia mělo být co nejvíce mezinárodní, a poslední papežové také tímto způsobem postupují při jeho jmenování. Ještě před zahájením konkláve se tito kardinálové voliči, kteří všichni musí být konsekrováni na biskupy, denně scházejí k tzv. generálním kongregacím, kde pod předsednictvím kardinála děkana projednávají různé záležitosti spojené s úmrtím předešlého papeže a se samotnou volbou. Těchto schůzí se mohou zúčastnit i kardinálové nad 80 let. Mimoto kardinál nejvyšší správce papežské kurie, zvaný „camerlengo“, spolu se třemi zástupci kardinálského sboru, uskutečňují častěji tzv. kongregace partikulární, s podobnými úkoly. Nová konstituce zakazuje jakékoli dohody mezi kardinály, ale dovoluje vzájemnou výměnu idejí a názorů.

Kromě kardinálů voličů jsou do konkláve připuštěni: generální sekretář kardinálského sboru, magistr papežských ceremonií s dvěma ceremonáři, dva sakristáni a asistent kardinála děkana. Kromě jmenovaných konstitucí, už papežská konstituce Pavla VI. a také tato nová připouštějí ještě jiné osoby, kterých je zapotřebí ke každodennímu životu (lékaři, ošetřovatelé, zpovědníci, technické síly), všichni však se musejí zavázat přísahou k zachování mlčenlivosti pod nejpřísnějšími církevními tresty. Kardinálům a všem ostatním je zakázána jakákoliv korespondence, telefonické rozhovory, četba novin, poslech rádia a televize, aby se z papežské volby nestal politický boj anebo nějaké divadelní představení.

Tím, že vzrostl počet kardinálů voličů ze 70 na 120, vznikly určité těžkosti s přípravou uzavřených cel a místností v Sixtinské kapli, týkající se např. hygieny a sociálních zařízení vůbec. Podle poznámek některých Otců kardinálů při posledním konkláve v r. 1978 nebyla např. ve všech celách tekoucí voda, nebylo zde dostatečné větrání apod., a volalo se tedy po nápravě. Proto nová konstituce o konkláve zavádí první důležitou změnu: ubytování kardinálů nebude už v provizorních místnostech v Sixtinské kapli, ale v nově adaptovaném penzionu „Santa Marta“, situovaném nalevo od baziliky sv. Petra. Pouze volba se bude konat jako dosud v Sixtinské kapli, která je definována jako výlučné místo papežské volby.

Z dalších norem vysvítá, že těžce nemocný kardinál může být ihned léčen i mimo konkláve, a uzdraví-li se ještě během zasedání, může se do něho vrátit, ale volby se konají podle předem stanoveného programu bez ohledu na tento případ.

Ve stanovený den po koncelebrované mši v bazilice sv. Petra, v odpoledních hodinách se konklavisté v průvodu za zpěvu hymnu Veni Creator odeberou do Sixtinské kaple, kde kardinálové zasednou na předem určená místa. Následuje nejdříve společná přísaha o přísném zachování všech předpisů a o mlčenlivosti stran veškerých operací týkajících se volby, kterou přečte kardinál děkan a kterou pak potvrdí každý z kardinálů osobně. Po výzvě magistra ceremonií „Extra omnes“ zůstanou v kapli jenom kardinálové voliči a dvě osoby: vzpomenutý magistr a kazatel, který pronese úvodní meditaci. Po jejím ukončení se vzdálí i tito dva a kardinálové přistoupí po modlitbě kardinála děkana k volbě.

Úřední řečí je latina a je přísně zakázáno cokoliv registrovat nebo filmovat. Také veškeré soukromé poznámky musejí být po každé volbě spáleny spolu s volebními lístky.

Ze tří způsobů volby, kterých bylo možno v minulosti použít, tj. z aklamace, kompromisu a skrutinia, zůstává nyní v platnosti pouze třetí: tajná volba pomocí hlasovacích lístků, přičemž se ke zvolení požaduje dvoutřetinová většina. To je druhá důležitá změna v nové konstituci.

Postupuje se následovně: Kardinál volič napíše jméno kandidáta na volební lístek a v ustanoveném pořadí ho osobně nese k oltáři, kde po pokleknutí a krátké modlitbě vysloví latinskou formuli, která v překladu zní: „Dovolávám se za svědka Krista Pána, který mne bude soudit, že odevzdávám hlas tomu, jehož před Bohem považuji za hodného zvolení.“ Potom položí složený volební lístek na talíř a jím jej pak shrne do připravené nádoby na oltáři. Nemocným kardinálům mohou pomáhat tzv. sanitáři, zvolení za tímto účelem. Volitelný je každý, kdo je nebo se může stát biskupem.

Hlasy sčítají kardinálové skrutátoři ihned po volbě před oltářem a předseda oznámí výsledek. Nedosahuje-li předepsané většiny, přistoupí se okamžitě k nové volbě, a jelikož se volí dvakrát za den, jsou připuštěna čtyři skrutinia denně. Po třech dnech bezvýsledného hlasování se tento pracovní program na jeden den přeruší, aby se dala možnost k intenzivnější modlitbě, ke vzájemným poradám a k exhortaci nejstaršího kardinála jáhna. Následuje nová série skrutinií po tři dny, a jsou-li i ona bezvýsledná, opakuje se již zmíněná pauza, avšak exhortaci má tentokrát nejstarší kardinál kněz. Při třetím opakování by ji pak měl nejstarší kardinál biskup.

Tři bezvýsledné turnusy opravňují kardinály k tajnému hlasování s nadpoloviční většinou hlasů. Dosáhne-li se nakonec alespoň této většiny, nejmladší kardinál jáhen zavolá do kaple generálního sekretáře konkláve spolu s magistrem ceremonií a jeho asistenty. Před nimi a před celým shromážděním se kardinál děkan nebo jeho zástupce obrátí na zvoleného s otázkou, zda volbu přijímá. Papež Jan Pavel II. ve své konstituci podotýká, že by zvolený měl volbu přijmout jako projev Boží vůle. S podobným odůvodněním se prý obrátil na kardinála Wojtylu jeho polský kolega kardinál Wyszyński, když bylo zřejmé, že bude zvolen.

Je-li tedy odpověď kladná, následuje otázka ohledně jména, kterým se chce nově zvolený nazývat. Tento zvyk sahá do raného středověku, ale odvolává se na samotné evangelium, kde Kristus apoštola Šimona nazývá Petrem.

O celém obřadu učiní zápis zmíněný magistr. Pokud by byl zvolen kandidát nepřítomný v konkláve, musí se mu to nejdříve oznámit a položit mu tytéž otázky. Není-li vysvěcen na biskupa, musí se posečkat s veřejným oznámením, dokud nebude vysvěcen.

O výsledku volby se v minulosti lid shromážděný na náměstí sv. Petra předběžně dovídal starodávným sugestivním způsobem tak, že se spálily volební lístky a černý kouř vycházející z komína Sixtinské kaple byl pokládán za negativní, kdežto kouř bílý za pozitivní ukončení volebního zasedání. Nová papežská konstituce se však o této okolnosti nezmiňuje a vatikánský mluvčí ji označil jako folklór.

První kroky po volbě

Konkláve končí v okamžiku, kdy nově zvolený papež vysloví souhlas se svým zvolením, a tímto aktem se také ujímá s plnou mocí a odpovědností svého úřadu. Avšak ještě v Sixtinské kapli mu nejdříve kardinálové vzdají první hold poslušnosti a celá akce se ukončí děkovným hymnem Te Deum laudamus. Teprve potom se ve vhodný okamžik toto zvolení oznámí veřejnosti z centrální lodžie baziliky sv. Petra. Učiní tak nejstarší kardinál jáhen známými latinskými slovy „Nuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam“ a připojí k nim jméno zvoleného kardinála i jeho nové jméno jako papeže. Nový papež pak obyčejně pozdraví lid a udělí své první apoštolské požehnání Urbi et orbi. O konkláve se činí úřední zápis pro tajný papežský archiv, avšak nelze jej konzultovat zpravidla dříve než po sedmdesáti letech.

Další obvyklé úkony nového papeže, jako návštěva hrobu sv. Petra, korunovace, převzetí římské katedrály sv. Jana v Lateráně atd., se postupně uskutečňují vhodným způsobem podle dohodnutého programu. Poslední dva papežové, Jan Pavel I. a Jan Pavel II., se např. už nenechali korunovat tzv. tiárou čili trojitou korunou, symbolizující moc duchovní a světskou zároveň, ale dali přednost jednoduchému převzetí pallia, které dostávají po svém jmenování všichni arcibiskupové metropolité. Naznačili tak, že církev se dnes chce osvobodit od jakékoli formy vládnutí, a proto i nejvyšší úřad nesmí pro ni být ničím jiným než službou v duchu evangelia a 2. vatikánského koncilu.

Papež jako římský metropolita je však nástupcem apoštola Petra, kterého Kristus ustanovil hlavou celé církve. S tím je ovšem spojen problém univerzálnosti jeho úřadu. Proto nová papežská konstituce Universi Dominici Gregis zdůrazňuje, a to je třetí důležitá změna, aby se věřící lid v Římě a na celém světě spojil v modlitbě za šťastnou volbu nástupce sv. Petra. Kardinálům nad 80 let se doporučuje, aby předsedali těmto modlitbám podle příkladu prvních křesťanů, jak se čte ve Skutcích apoštolů. Tím se chce vyzdvihnout spoluúčast celé církve a také opravdová důvěra v pomoc Ducha Svatého při papežské volbě.

Bibliografická poznámka

K vypracování tématu bylo použito kromě velkých církevních slovníků a encyklopedií papežství následujících dokumentů a pojednání: Constitutio Apostolica „Romano Pontifici eligendo“ (1 octob. 1975): Acta Apostolicae Sedis 67 (1975), 609–645. - Constitutio Apostolica „Universi Dominici Gregis“ (22 febr. 1996): samostatně vydaná od Libreria Editrice Vaticana, Cittá del Vaticano 1996. - P. PASCHINI - V. MONACHINO, I papi nella storia della Chiesa, 2. vol., Roma 1961. - J. GELMI, Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. (překl. z němčiny), Praha 1994. - G. ZIZOLA, Il conclave. Storia e segreti, Roma 1993.