Bernard z Clairvaux: O milosti a svobodném rozhodování

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2004/5 (Recenze)

Překlad z latiny Markéta Koronthályová, úvodní studie Ctirad V. Pospíšil. Praha, Karolinum 2004, 93 str., ISBN 80-246-0702-6.

Česká teologická literatura, zejména patrologická, je nyní zase o něco bohatší. K několika málo již existujícím překladům svatého Bernarda z Clairvaux nyní přibývá i jeho pozoruhodný spisek De gratia et libero arbitrio.

Bernard patří bezesporu k předním západním teologům a duchovním učitelům. Jeho život (1090 – 1153) spadá do doby velkých událostí jak ve světské, tak v církevní oblasti. Bernard, mnich jedné z nejpřísnějších interpretací Benediktovy řehole – cisterciáků, kteří toužili žít v maximální samotě a kontemplaci, „chudí s chudým Kristem“, je zaangažován v mnoha děních velkého světa a církve. Je aktérem neuvěřitelně plodného šíření řádu, má svůj podíl na formaci dalších tehdy vznikajících řádů (premonstrátů, a zejména templářů), zasahuje do řešení papežského schizmatu, účastní se Druhého lateránského koncilu, vstupuje do teologického souboje s novým teologickým přístupem a jeho představitelem Abélardem, později s teologem Gilbertem de La Porrée. Byl aktivní v propagaci křížových výprav, jejich následné zneužití a krach jej však nakonec přivedly k přehodnocení a ústupu do samoty. Je autorem celé řady biblických komentářů, teologických traktátů, kázání a korespondence.

Do češtiny nově přeložený spis O milosti a svobodném rozhodování patří bezesporu k významným. Milost a svoboda, problematika aktuální ve všech etapách dějin teologického myšlení, není vymezena jen intelektuálními otázkami, ale vztahuje se primárně k životu. Bernard byl celou svou bytostí mnich, přičemž mnišská teologie je originální a okouzlující právě pro tuto existenciálnost, propojenost se zkušeností a životem.

Diskuse o svobodě a milosti měla již před Bernardem svou historii. Jména Origenes a Augustin do ní bezesporu patří. Bernard přichází se svým originálním rozlišením tří druhů svobody: svoboda od nutnosti (přirozená svoboda rozhodování), svoboda od hříchu a svoboda od ubohosti; dvě poslední jsou již spojeny s milostí.

K tomuto tématu patří i otázky protologie: Jak to bylo na počátku. Bernard následuje některé církevní otce, kteří rozuměli adamovskému stavu spíše jako úkolu, který měl Adam teprve naplňovat, než jako již dokonalému stavu. Pak spása není prostá obnova ráje, ale naplnění a dokonání stvoření. To se týká i svobody od hříchu a ubohosti. Pádem však člověk neztratil základní přirozenou svobodu rozhodování. V Kristu je pak plnost tří svobod naplněna. Jak hezky podotýká prof. Pospíšil v úvodní studii: „Lze tedy říci, že Ježíš Kristus je obnovitel a dovršitel lidské svobody. Proces duchovního růstu je zároveň vrůstáním do dokonalé svobody.“ (s. 14)

Bernard se zabývá také úvahami o „obrazu a podobě Boží“, podle nichž byl člověk stvořen. Jak je to v této souvislosti se svobodou? Podle obrazu je to přirozená svoboda rozhodování, podle podoby dvě další svobody. Zaznívá zde origenovský tón – základním rysem Božího obrazu v člověku je svoboda.

Pro mnišskou teologii Bernardovu je však důležitá konkrétní existenciální odpověď. Tu lze objevit v závěrečných kapitolkách. „Jsi stvořen, jsi uzdravován, jsi spasen. Co z toho pochází od tebe, člověče? Co z toho může svobodné rozhodování? Ani stvořit ses nemohl, když jsi nebyl, ani jako hříšník se ospravedlnit, ani mrtvý sám sebe jsi nemohl vzkřísit.“ (kap. 48, s. 89) A přesto tyto dary milosti člověk musí svobodně přijmout, především v druhé, obnovné fázi. Klíčová a rozhodující je milost, ta ale počítá s naší svobodnou spoluprací, jejímž výrazem mohou být všechna asketická úsilí, „posty, bdění, zdrženlivost a skutky milosrdenství i ostatní cvičení ve ctnostech, jimiž se, jak víme, náš vnitřní člověk den ze dne obnovuje. Mezi tím náš úmysl, pokřivený pozemskými starostmi, pozvolna z nižších věcí povstává k vyšším, cit unavený touhami těla ponenáhlu dorůstá do lásky duchovní a paměť ušpiněná hanebností starých skutků novými a dobrým činy se vyběluje a den za dnem se rozjasňuje. Z těchto tří <věcí> sestává vnitřní obnova.“ (kap. 49, s. 91)

Pro Bernarda je milost v základu všeho, ale k milosti patří i svobodná aktivita člověka: „A přece Bůh chtěl, aby právě on <Pavel, tedy i každý člověk> měl účast na jeho spravedlnosti, aby ho učinil také tím, kdo si zaslouží vavřín, a to tak, že uznal za vhodné, aby on byl jeho pomocníkem na dílech, za něž byl vavřín přislíben. Učinil z něj pomocníka, když způsobil, aby chtěl, to znamená, aby souhlasil s jeho vůlí.“ (kap. 51, s. 93)

Každý z nás prožívá toto drama milosti a svobody ve svém životě s Bohem, Bernardova zkušenost může tedy každému posloužit jako osvětlující pomoc.

Překlad Markéty Koronthályové je elegantní, zrcadlový latinský text je pro odborníky cenným průvodcem, pro studenty je modelovým příkladem pro práci se středověkými teologickými texty, otevírá jim vstup do tohoto bohatství naší evropské kultury a spirituality.

Neméně elegantní je brilantní úvod prof. C.V. Pospíšila. Jednak nás účelnou zkratkou seznamuje s Bernardovým životním příběhem a jeho aktivitami, také rozebírá spis po obsahové stránce a vsazuje jej do kontextu teologických diskusí o milosti a svobodě. Tento diachronní přístup je pak soustředěn na vztažnost Bernardova a Augustinova myšlení. Možná by tu neškodilo rozšířit srovnání na neméně pro Bernarda inspirující postavu Origena, případně Justina.

Knížečka je též přitažlivá svou úpravou a cisterciáckou krásnou grafickou jednoduchostí.