Americké civilní náboženství

Autor: Bogdan Pelc - Číslo: 2004/5 (Studie)

Srov. autorovu studii „Náboženské prvky v politických systémech“, TT 4/2003.

Problém vztahu mezi náboženstvím a světským, politickým životem vyvstává v otázce, jak náboženství nebo alespoň některé jeho prvky ovlivňují politiku, způsob jednání – jak celých národů, tak i jednotlivců, kteří jako představitelé státu politicky rozhodovali o osudu národů. Co je základem fungování společnosti, co je základem norem jednání občanů, státu, celého politického systému, v čem spočívá autorita státu a proč má nárok na to, aby po občanech žádala plnění přesně určených závazků? Jde pouze o společně akceptovanou dohodu, kterou můžeme libovolně měnit, nebo je fungování státu založeno na nějakých neměnných principech? Jak se na tuto oblast vztahuje existence náboženství a je skrze ni hlásána jeho nauka? Ve Spojených státech pozorujeme zvláštní model soužití politického společenství s mnoha různými náboženstvími. Je to „american civil religion“ – americké civilní náboženství.

I.

Od vzniku prvních státních zřízení bylo náboženství pramenem legitimity politické vlády. Panovník byl totiž považován za Bohem vyvoleného, za někoho, kdo vykonává svoji vládu z Božího pověření. Nebylo náhodou, že král byl často zároveň knězem konajícím kultovní úkoly. Byla to zřejmá a nikým nepopíraná skutečnost. První větší potíže s náboženským ospravedlněním konkrétního politického systému vznikly teprve v době osvícenství. Ale i když část filosofů popírala správnost takového řešení, které bylo do té doby obecně platné, byli také vědci, kteří zastávali názor, že náboženství je nezbytnou podporou společenského a politického pořádku. Zvláštní význam měli Machiaveli a Jean Jacques Rousseau.¹ Rousseau použil jako první pojem „civil religion“ k označení celku obecných, náboženských, teistických přesvědčení nezbytných pro fungování moderního státu. Jsou to přesvědčení osvícenské povahy, omezená pouze na obecná tvrzení, že je Bůh, věčný život, odměna za ctnosti a trest za zlo.² Přitom jak osoba Boha, tak druh trestu jsou chápány velmi obecně, bez jakéhokoliv charakteru spojení s určitou konfesí. Během 19. a 20. století se tato civil religion rozvinula především ve Francii a ve Spojených státech jak v podobě teoretické, tak v praxi.³ Také v jiných zemích jsou viditelné prvky civilního náboženství, ale výjimečným a neopakovatelným případem jsou USA. V této zemi pronikly náboženské prvky politickou a kulturní oblast neobyčejným způsobem.⁴ Proto je možné mluvit o americkém civilním náboženství.

II.

Již v roce 1899 Thomas Davidson tvrdil, že „amerikanismus“, totiž americký způsob ospravedlnění politického pořádku panujícího v USA, je náboženstvím - a co více, nejlepším.⁵

Bohužel nemáme možnost zkoumat Davidsonovu teorii v širším horizontu, ale jeho výrok svědčí o tom, že vztah mezi náboženstvím, státem a civilní společností byl ve Spojených státech zcela jiný než ten, který vládl v po-osvícenské Evropě. A to není pouhá soukromá teorie. V padesátých letech dvacátého století se vyskytovala tvrzení, že amerikanismus je náboženskou vírou Američanů. Přitom zde nešlo o primitivní nacionalismus podporovaný transcendentními prvky, nýbrž o celek pravd určujících společenské soužití národů.⁶

Vznikly také první knihy systematicky se zabývající problémem civil religion (přestože tento termín nepoužívaly). Byla to díla Will Herberga „Protestant, Catholic, Jew“ (1955) a Martina Marty „New Shape“ (1958).⁷ Počátkem vědecké diskuse o civil religion byl článek Roberta N. Bellaha „Civil Religion in America“ z roku 1967.⁸

V návaznosti na teorie Rousseana a Durkheima Bellah tvrdí, že v Americe existuje civilní náboženství – že její kultura má v sobě silný prvek sacrum, který ji zcela odlišuje od jiných kultur. Američané uctívají s téměř náboženskou horlivostí národní symboly, jako státní vlajku, osobu prezidenta, text Ústavy nebo Deklaraci nezávislosti. Některé politické události mají para-náboženský charakter, například inaugurace nového prezidenta nebo oslavy Dne díkůvzdání, narozenin Washingtona nebo Lincolna.⁹

Civil religion je náboženství, ve kterém se může angažovat každý občan. Je totiž formulováno velmi obecně. Není důležité, kdo do jaké denominace patří. Rozhodující je, že považuje za závazné tvrzení, že Bůh si vyvolil Ameriku, aby působila pro dobro celého lidstva. Přesto, že v USA dominuje židovsko-křesťanská tradice, ve všech výrocích politiků se vyskytuje pouze slovo Bůh. Nikoliv Ježíš. To je základní rys civil religion – její obecná, vše obsahující povaha.¹⁰ Jinou její vlastností je to, že je politiky používána pro ospravedlnění politických rozhodnutí – ve prospěch určitých sociálních, politických, a dokonce ekonomických procesů.¹¹

Takový pohled na náboženství odpovídá Durkheimově koncepci. Ten tvrdil, že náboženství vzniklo z pocitu jednoty, příslušnosti ke skupině, a má svůj původ v entusiasmu ovládajícím lidi během státních oslav, průvodů, shromáždění.¹²

Takový pohled zdůrazňuje spojení mezi náboženstvím a životem civilní společnosti. Eilert Herms zastává názor, že každé náboženství je automaticky zároveň civilním náboženstvím, poněvadž se nachází v oblasti vzájemných vlivů různých lidských aktivit, nikdy není izolované od mezilidských vztahů, ale ani od politických. Jak život jednotlivce, tak celé společnosti je nasměrován na dosažení určitých cílů, a k tomu je nezbytně nutná motivace. Podle Hermse společenský i politický život vždy používá náboženskou motivaci občanů – a to vědomě i nevědomě.¹³

Dokonce zdůrazňuje výrok, že lidská přirozenost naprosto vylučuje možnost, že by stát byl nezávislý na systému etických pravd vyrůstajících z náboženství.¹⁴ V tomto názoru není sám. Niklas Luhmann, který se také zabývá tímto problémem, a to z hlediska sociologie náboženství, obrací pozornost na všeobecně akceptovanou pravdu, že v dnešním světě sice mizí význam náboženských institucí a církve, ale nikoli význam náboženství obecně. Víra již není hlásána a vyjadřována stejným způsobem, jako tomu bylo v minulosti. Stala se více subjektivní a individuální, ale stále ovlivňuje život jednotlivců a celých společností.¹⁵ Proto se civilní náboženství v rozmanitých formách a podobách vyskytuje v četných zemích, majících velmi odlišnou historii, strukturu společnosti a vztah k náboženským denominacím. Prvky tohoto náboženství jsou viditelné nejen v USA, Anglii, Francii, Německu ale i v takových zemích, jako je Chile, Japonsko nebo Írán.¹⁶

III.

Vztah mezi náboženstvím a politickým společenstvím byl popsán pomocí různých pojmů. Mluvilo se o „politickém náboženství“, „náboženství republiky“, „veřejné úctě“.¹⁷

Prozrazuje to obtíže spojené se správným zachycením základních fenoménů a ještě obtížnější definování toho, čím civilní náboženství je. Pro Bellaha je nepopiratelnou skutečností, že ve Spojených státech existuje civilní náboženství. Jednou z událostí, která ho v tom názoru podporuje, je inaugurační promluva prezidenta J. F. Kennedyho z 20. ledna roku 1961. Je totiž velmi důležité, aby prezident, který nastupuje do funkce, vyhlásil v den inaugurace svůj program. Kennedy se ve svém projevu několikrát odvolal na Boha. Byly to zmínky velmi obecné, ukazující však na to, že američtí občané musí plnit jeho vůli. Zároveň to byly zmínky „nedenominační“, čili zbavené jakéhokoliv bližšího určení, které by dovolilo ztotožňovat Boha s božstvím slaveným v nějakém konkrétním náboženství. Kennedy, přestože byl katolíkem, nemluvil o Ježíši Kristu – nýbrž obecně o Bohu, což dovoluje, aby se s ním identifikovali také členové jiných náboženství.¹⁸ Pro Bellaha je důležitý rozdíl mezi vírou jako rozhodnutím a postojem jednotlivce – a mezi náboženstvím, které toto přesvědčení vyjadřuje skrze určité obecně akceptované a institucionalizované způsoby chování.¹⁹ To ve svém dopadu vede k názoru, že náboženství je v dnešní době ve společnosti stejně rozšířeno, jak tomu bylo dříve, pouze formy jeho projevování jsou jiné. Dnes není možné rozdělovat lidi na věřící a nevěřící, poněvadž všichni nějakým způsobem věří a praktikuji náboženství.²⁰ Ve svém názoru se Bellah cítí podporován skutečností, že průměrný Američan věnuje víc času a peněz církvím a jiným náboženským společnostem než všem jiným organizacím dohromady. Čtyřicet procent Američanů se účastní alespoň jednou za týden také bohoslužby ve své náboženské skupině.²¹

V čem se ještě – kromě prezidentského proslovu – projevuje americké civilní náboženství? V podstatě od samého počátku existence Spojených států se viditelně projevovalo nábožensky ovlivněné chápání jejich výjimečné pozice ve světě. V očích prvních občanů anglických kolonií a později zakladatelů USA se Evropa jevila jako Egypt, ve kterém vyvolený lid trpěl pronásledování a trápení, kdežto v Americe, v té nové požehnané zemi, měl možnost žít v klidu a těšit se ze svobody. Bůh sem přivedl svůj lid, aby vytvořil nový sociální pořádek a pak ho šířil mezi jinými národy.²²

Důležitou součástí amerického sebevědomí je přesvědčení, že americký národ je zvláštním způsobem vyvolen a veden Bohem a že má nějaké poslání, dějinnou misi ve světě. Zároveň je to ale národ poddaný Božímu soudu, musí věrně plnit úlohu, kterou mu Bůh dal.²³

Bellah dokonce postuluje, aby se americké civilní náboženství stalo civilním náboženstvím všech národů, celého světa: „Naštěstí, protože americké civilní náboženství není uctíváním amerického národa, nýbrž chápáním americké zkušenosti ve světle poslední a univerzální skutečnosti, je to reorganizace působená skrze novou situaci – a ne zánik amerického civilního náboženství. Světové civilní náboženství můžeme brát jako naplnění, nikoli jako zničení amerického civilního náboženství.“²⁴ Bellah definuje civilní náboženství jako originální chápání univerzální a transcendentní náboženské skutečnosti, viděné skrze zkušenosti Američanů nebo v této zkušenosti zjevené,²⁵ na jiném místě jako soubor přesvědčení, symbolů a rituálů navazujících na sacrum, na transcedenci a institucionalizovaných ve společenství.²⁶

Jsou to, jak vidíme, definice fenomenologicko-sociologické, které kladou důraz na antropologickou stránku náboženství. Transcendentní aspekt ustoupil do pozadí. Antropologické zaměření je viditelné mnohem více, když obrátíme pozornost na funkce civilního náboženství. V první řadě jsou totiž pramenem ospravedlnění společensko-politického, a někdy dokonce ekonomického řádu. Bellah je v opozici k tvrzení takových filosofů, jako je Thomas Hobbes, John Locke, Adam Smith a David Hume, kteří měli více méně stejný názor, že republika může existovat a správně fungovat díky působení altruisticky a mravně motivovaných občanů. Bellah nazývá jejich názor utopií, protože podle něj v jejich teoriích není viditelný zdroj této „altruistické a mravní motivace“, odkud by měla vycházet. Zastává proto pozici, že pro fungování demokratického státu je nezbytná náboženská motivace. Pro potvrzení své teorie uvádí skutečnost, že v Deklaraci nezávislosti je několik zmínek o Bohu, že se Deklarace odvolává na jeho autoritu jako dárce života a svobody. Podle Bellaha ukazuje Deklarace záměr zakladatelů USA, aby postavili národ do postoje poslušnosti vůči větší autoritě, než kterou má samotný národ, řídící se demokratickými zákony.²⁷

Bellahův postoj vzbudil velký zájem, objevilo se ihned množství odpůrců i příznivců jeho teorie. Námitky byly různé, mezi nejčastějšími se uvádělo, že se Bellah naprosto zmýlil nebo že na základě několika předpokladů vytvořil příliš odvážnou teorii, zkrátka – že nemá pravdu. On sám dává svým kritikům zapravdu, že existence civilního náboženství není tolik zřejmá, že překážka je v tom, že nejsou teoretici, „teologové“ tohoto náboženství, že není institucionalizované a vyskytuje se pouze u příležitosti státních oslav nebo přísahy nového prezidenta. Není jednoduché zachytit jeho hlavní body, ale Bellah přesto trvá na svém: „Tato nejvyšší úroveň náboženské symboliky v politickém životě republiky ospravedlňuje tvrzení, že v Americe je civilní náboženství.“²⁸

IV.

Bellahova teorie vzbudila široký zájem nejen ve Spojených státech, ale i po celém světě. Zvlášť v německé teologii a sociologii náboženství byla předmětem živé diskuse. Evangelický teolog Eilert Herms a sociolog náboženství a filosof Niklas Luhmann jí věnovali velkou pozornost. Oba definují náboženství z hlediska teorie mezilidské komunikace. Herms píše: „Náboženství je totiž jisté přesvědčení osob o univerzálních podmínkách lidského působení ve skutečnosti, které vznikly skrze procesy komunikace, a je zároveň sdělováno jiným (osobám, B.P.), je společně prožívané a určuje volbu životních cílů člověka.“²⁹ Luhmann tvrdí, že z hlediska sociologie můžeme náboženství definovat výlučně jako „komunikační proces, událost“.³⁰

Svoji myšlenku rozvíjí později úvahou, že určitá komunikace má náboženský ráz pouze v tom případě, když se o věcech imanentních uvažuje z hlediska transcedence,³¹ a doplňuje, že se tato náboženský ráz děje skrze dva „prostředky“ – ritus a mýtus.³²

Aby byla tvrzení těchto dvou autorů přijatelná z hlediska katolické teologie, je nutno zdůraznit, že náboženská komunikace zahrnuje především komunikaci mezi Bohem a lidmi. Z hlediska civilního náboženství je velkým přínosem Luhmannovy myšlenky obrácení pozornosti na rituální a mytologické aspekty, které jsou – jak již víme – důležitými fenomény onoho náboženství: mytologické přesvědčení o úloze Ameriky, rituál uvedení prezidenta do úřadu, úcta vůči státní vlajce apod. Když se však vrátíme k Hermsově definici, musíme si všimnout, že skrze její fenomenologicko–utilitární charakter je viditelný rozdíl mezi náboženstvím na jedné straně a vědou, filosofií, a dokonce teologií na druhé straně, poněvadž tato definice zdůrazňuje praktickou funkci náboženství, tedy to, že slouží orientaci člověka v životě, určuje volbu jeho cílů, kterých chce dosáhnout jako jedinec i člen politického společenství.³³

Jak vidíme, jeho smýšlení jde ve šlépějích jak Rousseaua, tak Bellaha, protože poukazuje na funkci náboženství jako základu fungování lidského společenství. O samotném civilním náboženství píše: „Pojem civilního náboženství znamená od jeho zavedení R. Bellahem náboženství nebo světový názor, který patří každému člověku jako členu státního společenství, jako členu státem garantovaného právního společenství, čili jako občanu, jestliže chceme použít toho pojmu, a který dává jisté přesvědčení, názor na podmínky a způsoby podílu občana na životě a fungování státu. Tento způsob chápání pojmu odpovídá skutečnosti.“³⁴ Podle Hermse je nejdůležitějším rysem amerického civilního náboženství to, že podle tohoto modelu stát není zodpovědný za náboženskou nebo světonázorovou komunikaci, ta je zcela svobodná, a zároveň se zdůrazňuje nábožensko–světonázorové zakotvení důvodů, proč tento stát existuje v této podobě a působí přesně určeným způsobem.³⁵ Jinak řečeno, sekulární stát je nástrojem uskutečnění a dosažení cílů, které jsou zakotveny v obecném světovém názoru Američanů, který nazýváme „civilní náboženstv퓳⁶.

Stejně formuluje funkcionální definici civilního náboženství Simon Coleman. Podle něj je to komplex společných nábožensko–politických názorů, které vyjadřují smysl národních cílů a zdůvodňují nutnost a úkol obecné společnosti.³⁷

Civilní náboženství je prostředkem, skrze který mohou občané vyjadřovat a mít víru ve společně akceptované hodnoty a ctnosti uprostřed společnosti, která je určena ideály tolerance a náboženské a kulturní plurality.³⁸

Také jiní autoři obracejí pozornost na komunikační aspekt civil religion. Je náboženským dialogem, který spojuje národ s transcendentními prameny smyslu a životního poslání, určení.³⁹

Civilní náboženství podle nich znamená, že síla náboženských idejí spoluurčuje americkou politickou ideologii a identitu národa. Je to mnohem víc než to, že nějaký jedinec jedná podle svého náboženského přesvědčení. Nyní je to již věc týkající se celého národa. Je to náboženství velmi obecné, bez sektářského nebezpečí rozdílů a konfliktu. Jde o zvláštní terminologii a způsob vyjadřování názorů na základě transcendentálních pravd, které zároveň mají širokou kulturní akceptaci. V civilním náboženství se spojuje Boží vůle, jeho zvláštní vedení, s dějinami národa a zároveň jsou uváděny důvody, proč má být určité jednání státu považováno za spravedlivé a dobré.⁴⁰

Podobným směrem myslí Gehrig. Podle něho je americké civilní náboženství systém náboženských symbolů, které úlohu občana jako jednotlivce a úlohu celého amerického společenství v čase, prostoru a dějinách sjednocují s nejvyšší bytostí a s nejvyšším smyslem. Je to systém odlišný od politického i od náboženského společenství a zajišťuje působení, které není v oblasti odpovědnosti ani církve, ani státu.⁴¹

Jeho úloha je velmi důležitá v obdobích národních krizí, kdy ve zmatku a nejistotě roste potřeba mít jasný a správný vzor způsobu jednání.⁴²

Civilní náboženství ve Spojených státech dává národu pocit, že je na správném místě a jde správným směrem. Ačkoli v kultuře Američanů dominuje tradice křesťanská a pak judaistická, v civilním náboženství není viditelná dominance. Dědictví judeokřesťanské tradice je viditelné pouze v jedné, ale základní věci – totiž v přesvědčení, že Bůh si vyvolil jeden národ, aby zvláštním způsobem plnil jeho vůli. To přesvědčení je u Američanů velmi aktuální.⁴³ Jen takové civilní náboženství je schopno plnit úkoly, které před ním stojí – zajistit národní solidaritu a mobilizovat nejhlubší prameny lidské motivace pro obětavou službu ve prospěch národních cílů.⁴⁴ Koncepce civilního náboženství totiž vůbec vznikla během zkoumání pramenů lidské jednoty a solidarity jakožto výsledků symbolické komunikace.⁴⁵

Je jasné, že civilní náboženství obsahuje velké množství rozmanitých symbolů a rituálů. Téměř náboženská úcta obklopuje text Deklarace nezávislosti, Ústavu, osobu některých prezidentů, apod. Tyto symboly jsou ve společenství již hluboce institucionalizované a vyjadřují národní jednotu a totožnost.⁴⁶ Americké civilní náboženství je totiž nejen teismus, ale i patriotismus. Víra v to, že ekonomická konkurence je dobrá, patří do civil religion stejně jako přesvědčení o neomezeném ekonomickém růstu a konzumaci.⁴⁷

K tomu pestrému souboru rozmanitých idejí a přesvědčení patří také víra v mesiášskou úlohu Ameriky jako příkladu pro všechny národy, jako nástroje Boží prozřetelnosti. Je to opravdu velmi komplikovaný a mnohotvárný fenomén.⁴⁸ Bylo to tak od samého počátku existence USA jako samostatného státu. Musíme si totiž uvědomit výjimečnou skutečnost, že v okamžiku jejich vzniku v roce 1776 byly Spojené státy jedinou zemí světa, kde politický systém nebyl zajišťován jednou denominací, jednou církví. Základem mravního pořádku v USA byl obecný konsenzus četných denominací.⁴⁹

Podle Williamse populární náboženství (což je pojem obecného charakteru, který zahrnuje také civilní náboženství) může vzniknout na základě tří důvodů: když uvnitř náboženské skupiny vznikne konflikt mezi jejími členy (jako animozita klérus – laici) nebo když oficiální náboženství nezajišťuje uspokojení spirituálních a společenských potřeb věřících nebo když chaos a rozdíly ve světské společnosti jsou již tak velké, že žádné tradiční náboženství není obecně akceptováno.⁵⁰ Můžeme se tedy skutečně domnívat, že v počátcích existence Spojených států byla pluralita náboženských a politických názorů příliš velká na to, aby kterákoliv z četných denominací zvládla úkol být jediným pramenem mravního řádu ve státě. Velká pluralita názorů a náboženství existuje v USA dodnes a je to viditelné i v samotném civilním náboženství, které je bez systematického souboru „pravd víry“, které by byly nějakým způsobem „předepsány“ k víře. Projevuje se při rozmanitých příležitostech, jako je oslava Memorial Day, slavnostní shromáždění žáků ve škole nebo fotbalový zápas.⁵¹

V.

Nyní jsme se opět dotkli problému názvu, který by adekvátně a správně pojmenoval všechny tak rozmanité fenomény. Eisenach ve svém díle odmítá pojem civilní náboženství, poněvadž je podle něho zatíženo historickým způsobem chápání legitimity vlády. Také „společná nebo sdělovaná víra“ (common, shared faith) je nevhodný termín, poněvadž zde chybí poměr k autoritě politické, veřejné, a je příliš zdůrazňována individuální víra. Eisenach kritizuje také pojem „veřejné náboženství“ (public religion), který sice má vztah k politice, ale je úzce chápán pouze jako rituál - vnější ceremoniál. Místo toho navrhuje „národní politickou teologii“ (national political theology), což je podle něho nejvhodnější pojem pro popsání toho, co se obyčejně nazývá civilním náboženstvím.⁵²

S ohledem na to, co o fenoménu civilního náboženství víme, nemůžeme s Eisenachovým návrhem souhlasit, poněvadž civilnímu náboženství chybí systém, teorie, vědecké uspořádání, jak by to bylo v případě teologie. Co více, Bellahova koncepce má výrazný praktický směr – jako chápání skutečného zajištění ospravedlnění určitého politického pořádku, nejen jako teoretické výzkumy. Slovo „teologie“ je příliš úzké pro popsání celku fenoménů zahrnutých v koncepci civilního náboženství. G. Gehrig sice nekritizuje pojem civilního náboženství, ale dává několik příkladů – pojmy, které se vyskytovaly během hledání správného jména: lidové náboženství (folk religion), náboženský nacionalismus, demokratická víra, protestantská veřejná zbožnost (protestant civic piety), transcendentní, univerzální náboženství národů.⁵³ V podstatě lze říci, že poslední pojem je Bellahově teorii asi nejblíže. Podle tohoto modelu naplňuje civilní náboženství veškeré úlohy tradičního náboženství, a navíc přidává přesvědčení o zvláštním Božím vedení národa, který toto civilní náboženství vyznává.⁵⁴

Významnou součástí amerického civilního náboženství je spojení s minulostí a s dějinami národa. Je to systém přesvědčení, ve kterém se náboženské ideologie a společná historická zkušenost Američanů spojují v jedno a dělají z mnoha národů přistěhovalců jeden americký národ. Americké dějiny jsou sice velmi krátké, ale plné úspěchů, což dává Američanům přesvědčení o jejich zvláštní dějinné úloze a božském vedení.⁵⁵

Civilní náboženství existuje díky tomu, že lidé interpretují svoji i celonárodní historickou zkušenost ve světle transcendentní skutečnosti. Na tom je vidět podobnost s židovskou nebo křesťanskou tradicí, ve které je živé přesvědčení o tom, že Bůh působí v dějinách národa. Stejně tak chápou své dějiny Američané – jako důkaz Božího vedení a péče.⁵⁶ Michael Novak dokonce tvrdí: „Civilní náboženství je veřejnou percepcí naší národní zkušenosti ve světle univerzálních a transcendentních pravd týkajících se lidské bytosti, ale především Američanů (!). Je to celek hodnot, symbolů a rituálů institucionalizovaných jako spojující síla a hlavní důvod, který sjednocuje naše četné národy.“⁵⁷

VI.

Zde musíme obrátit kritickou pozornost na skutečnost, že v dílech zabývajících se americkým civilním náboženstvím se dlouhou dobu vůbec nevyskytoval problém viny národa. Skutečnost, že moderní americká společnost vznikla na území zabraném indiánům, kterých byla přitom většina zavražděna, nebo skutečnost, že otroctví černochů bylo zrušeno tak pozdě, až po kruté občanské válce, zůstává beze stopy ve spisech jak Bellaha, tak jeho odpůrců i žáků. Je to klasický případ selektivní nebo poloviční paměti, kterou tak často kritizoval Johann Baptist Metz.⁵⁸

Teprve v roce 1995 se objevil pokus A. Shankse odčinit tento nedostatek. Shanks zastává názor, že hlavním úkolem civilního náboženství není ospravedlnění existujícího pořádku ve státě, nýbrž především smíření s minulostí. Znamená to, že občan by měl mít v rámci tohoto náboženství možnost připomínat si nejen skvělé a hrdinné události, na které je národ a on osobně hrdý, nýbrž také události, které jsou tragické a které ukazují vinu a slabost národa.⁵⁹

Shanks zdůrazňuje, že zabývání se minulostí má vést ke vzniku nového druhu solidarity, která obsahuje také smíření s oběťmi nespravedlnosti a útlaku. Tato solidarita má být mostem mezi pachateli a oběťmi, mezi věřícím a nevěřícím, mezi lidmi různých světových názorů a národností.⁶⁰

⁶⁰ Srov. tamtéž, 4.

Staví se vědomě do protikladu vůči Rousseauovi a Bellahovi, když na rozdíl od nich zdůrazňuje, že úkolem civilního náboženství je v první řadě ne to, aby bylo pramenem legitimity státu, nýbrž naopak – aby vedlo člověka ke svobodě a udělalo ho schopným kriticky se podívat na obklopující skutečnost: „Myslím, že civilní náboženství podstatně orientované na uzdravení paměti by vypadalo zcela jinak. Vůbec by se nestaralo o ospravedlnění síly těch, kteří řídí stát. Mnohem víc by bylo potvrzením správné nezávislosti na státu a občanské společnosti.“⁶¹

Ve své knize Shanks podrobně analyzuje občanskou společnost (ss. 21 - 67), přičemž rozlišuje její tři základní druhy. V analogii k tomu rozlišuje také tři základní typy civilního náboženství. První typ je civilní náboženství v podobě nábožensky ospravedlněného nacionalismu. Sem podle něj patří americké civilní náboženství, které „ideologicky oslavuje americký národ jako Bohem vyvolený, jako poslední naději lidstva“.⁶² Druhý typ je civilní náboženství fungující jako průvodce společnosti, jako prostředek k uklidnění animozity a rozporů. Třetí typ je civilní náboženství jako spirituální dimenze civilního společenství.⁶³ Shanks je toho názoru, že právě třetí typ je správný, protože zajišťuje přítomnost transcendentního prvku v životě společenství, aniž by byl přitom zneužit k ospravedlnění určité politické situace.⁶⁴ Aby se to povedlo, musí civilní náboženství konfrontovat občana jak s transcendentální podporou norem chování, tak s působením transcendence v životě národa, a současně ho konfrontovat s tím, co se odehrálo v dějinách, co má na národ vliv dodnes a s čím se tento národ ještě nevyrovnal. To podle Shankse pomáhá člověku pochopit, co znamená být občanem státu, členem národa.⁶⁵

VII.

Tento aspekt solidarity, soucítění, je poměrně důležitý s ohledem na skutečnost, že náboženství je pramenem integrace a jednoty, ale stejně tak může být pramenem netolerance, konfliktů a nesnášenlivosti. Je možné ho lačně zneužívat k dosahování cílů, které nejsou mravné, správné, neslouží dobru jak společnosti, tak jednotlivce. N. Luhmann jde ve svých kritických úvahách dál a namítá, že v dnešní době mají náboženství potíže, aby ospravedlnila svoji existenci, a proto nemohou být pramenem legitimity pro politická společenství. Naopak, náboženství samo potřebuje podporu společnosti.⁶⁶

Příčinou tohoto stavu náboženství je podle něho skutečnost, že v dnešní době dominuje antropologický, a ne teologický přístup k víře a náboženství. Člověk hledající smysl života je výchozím bodem zkoumání náboženství. Síla dogmat zmizela, vzrostl význam existenciálních otázek, na které dává odpověď náboženství, jež se tak stává nabídkou pro naplnění smyslu života. Proto se přizpůsobuje sekulárnímu světu a je nuceno poddat se společenské komunikaci, která probíhá podle úplně jiných priorit a zákonů.⁶⁷ V takové situaci se Bůh stává pouze k symbolem humanitních ideálů. Náboženství je hodnoceno podle toho, jak dobře uspokojuje lidské touhy. Bůh je akceptován, jen když přispívá k humanizaci světa.⁶⁸

Bezesporu příliš malé exponování osobní transcendence je vážnou chybou Bellahova civilního náboženství. Je to náboženství odlišné od křesťanství, přestože je v podstatě teistické. Příliš málo podtrhuje Božího transcendenci. Bellah sice psal i o tom, že národ bude muset „složit účet“ ze svého jednání, že je před Bohem odpovědný. Nenapsal ale nikde – a to mu správně vyčítá R. Kelly⁶⁹ – jaká jsou kritéria tohoto účtování. Nemůžeme ovšem souhlasit s přehnanou kritikou Haraka, který píše, že civilní náboženství je deistické,⁷⁰ protože tato koncepce vylučuje „zájem“ Boha o svět, který stvořil, a proto i možnost Božího vedení nějakého národa, nebo přímo smlouvu. Obojí je důležitou součástí amerického civilního náboženství.

Civilní náboženství je nezávazné, nežádá od člověka příliš mnoho. Jeho znamení jsou však velmi viditelná. Proto ve Spojených státech předstírá skutečnou, pravou náboženskou situaci. Proces sekularizace působí také tam, ale díky civilnímu náboženství není tak viditelný jako v Evropě.⁷¹ Podle Greelyho je model civilního náboženství vůbec příliš neurčitý a málo komplexní. Nese to s sebou nebezpečí, že náboženství bude konformistické, podporované kulturou, nepravdivé.⁷²

Závěr

Civilní náboženství není jednoduchý jev a teorie, které se jím zabývají, se ho snaží systematizovat různými směry. Vedou občas k protikladným názorům a návrhům na řešení. Proto je to zajímavá oblast vědeckého výzkumu také pro teologii. Důležitá je správná kritika, především toho, že civilní náboženství málo ukazuje osobního, transcendentního Boha. Zároveň však musíme ocenit přínos, kterým je upozornění na skutečnost, že Bůh – nikoliv sám národ – je pramenem mravního řádu ve státě. Také integrující funkce civilního náboženství není bezvýznamná, především v době, kdy po vstupu České republiky do Evropské unie budeme konfrontováni s úkolem přijetí přistěhovalců z rozmanitých zemí světa do veřejného a politického života.

Zusammenfassung

In den USA hat die Verbindung der Religion und des säkularen gesellschafts- politischen Lebens eine originelle Form der Zivilreligion angenommen. Robert N. Bellah widmete diesem Phänomen viele seiner Arbeiten. Seiner Meinung nach, von Anfang der Existenz der amerikanischen Nation an, gibt es in ihrem Leben eine einzigartige Überzeugung, dass sie ein neues auserwähltes Volk ist, dem Gott eine spezielle Aufgabe schenkte, dass Amerika selbst ein neues verheißenes Land ist. Damit ist die Verehrung der großen Gestalten der Nation (Washington, Lincoln) und die religiöse Symbolik und Terminologie, die mit den Nationalfeiertagen verbunden ist, gegeben. Bellah versucht die Zivilreligion als originelle Art des Begreifens der universellen und transzendentalen Wirklichkeit durch das Prisma der geschichtlichen Erfahrungen der Amerikaner zu definieren. Seine Konzeption hat zwei Schwachstellen. Erstens, weil sie die Personalität und Transzendenz Gottes zu wenig betont, zweitens, weil die dunklen Seiten der Geschichte völlig aus dem nationalen Gedächtnis ausgemerzt sind. Positiv ist die Tatsache, dass dank der Zivilreligion nicht die Gesellschaft, sondern Gott als Quelle der moralischen Ordnung thematisiert wird.