Učitelský úřad a morální teologie

Autor: Alfons Riedl - Číslo: 2004/4 (Studie)

Historicko-systematické úvahy

Předneseno na kongresu Evropské společnosti pro katolickou teologii v Grazu 27. 8. 2001. – Přeložil Miloš Voplakal. – Autor je profesorem morální teologie v Linci.

Úvod

(1) Vztah mezi Učitelským úřadem a morální teologií je problémy zatížené téma, jež bylo vášnivě diskutováno především v letech po Druhém vatikánském koncilu (1962 - 1965) a po encyklice Humanae vitae (1968) a svou aktualitu neztratilo ani později, např. po encyklice Veritatis splendor (1993).

(2) Aktuální výzva spočívá v mnohých a nikoli nepodstatných divergencích uvnitř katolické církve, a to mezi různými věroučnými postoji Učitelského úřadu (mj. v Katechismu katolické církve) a postoji části teologů a věřících, především v oblasti sexuality a manželské morálky. Poznamenáváme - a v tom spočívá zvláštní morálněteologická výzva - že jde o divergence v nauce, ne o její (za všech dob) nedostatečné plnění.

Tyto navzdory všem diskusím trvající divergence v přesvědčeních o tom, co normativně vyžaduje křesťanská etika (jako Boží požadavek), představují těžko přijatelnou situaci: a) kalí přesvědčivost křesťanské morálky a věrohodnost církve (i ve společenském dialogu); b) ztěžují pastorální službu hlásání; c) nezřídka vedou k existenciálním a pracovním obtížím (Nihil obstat...).

(3) Následující zhuštěné úvahy si naprosto nečiní nárok na vyřešení tohoto problému; snaží se pouze při nepřehlednosti situace a při utvrzování pozic stanovit orientační body, aby mohla pokračovat diskuse. Mají přitom též na zřeteli historii problému.

1. Historická otázka

Otázky mají své historické místo s ohledem na svůj vznik a zájem. Platí to i pro vnitrocírkevní otázku Učitelského úřadu, zejména v jeho vztahu k morálce. V církvi není vše současné zároveň předmětem teologické reflexe. Neexistuje pouze historie výroků, nýbrž i témat a jejich zpracování.

Různá intenzita zpracování, podmíněná určitými podněty a výskytem zájmů, má ten hermeneutický důsledek, že příslušné výroky je třeba interpretovat a vážit právě podle těchto historických okolností. Proto nestačí pouhá sbírka příslušných citátů.

2. Učitelský úřad - morální teologie - sensus fidelium

„Úřadu“ či úloze církve hlásat poselství křesťanské víry a „učit všechny národy“ (Mt 28,19) odpovídá podle katolického pojetí též instituční učitelský úřad v církvi, zvláště jako zajištění křesťanské nauky, jejíž zprostředkování není svěřeno pouze biskupským hodnostářům; v tomto širším smyslu existuje i „učitelský úřad“ kněží, učitelů náboženství a rodičů.

Uvnitř církve neexistuje žádné privilegium poznání (A. Müller). O cit víry věřících (LG 12), který se vztahuje i k mravní relevanci víry, se opírá odborná teologie. Obojí pak má závaznou předlohu ve výrocích nositelů Učitelského úřadu.

Přesto ani Učitelský úřad nemůže nedbat na sensus fidelium a reflexe teologů. Spíše existuje vzájemná odkázanost všech tří církevních veličin: věřících, teologie a Učitelského úřadu.

Výroky Učitelského úřadu, jak byly formulovány na obou Vatikánských koncilech, se vědomě zříkají jakékoli hypertrofie a nefavorizují absolutistické nebo autarkní pojetí Učitelského úřadu. Předpokládá se, že papež a biskupové se ujišťují o příslušném sensus fidelium (a za tím účelem navazují příslušná komunikační spojení).

3. „Víra a mravy“

Předmětem institučního učitelského úřadu církve je podle jedné tradiční formule křesťanská nauka o víře a mravech (fides – mores), přičemž mravy jsou viděny ve své vnitřní souvislosti s naukou víry. V etické učitelské kompetenci nejde o morální otázky jako takové, nýbrž o ty, které se týkají víry. Víra má i „praktickou stránku“, jak to vyjadřuje formulace „fides credenda et applicanda“ (LG 25); naopak, vlivem praktikování může víra ztratit svou integritu a identitu (např. zaujímáním rasistických postojů).

Předmětem Učitelského úřadu je ochrana deposita fidei, včetně toho, co je k tomu nezbytné. Nesmí se však tomu rozumět redukcionisticky nebo fundamentalisticky, neboť velké otázky lidstva jsou i otázkami církve. Proto od biblické etiky (vztažené ke Zjevení) nelze oddělovat myšlení vztažené k „přirozenému právu“, např. vystupující proti ohrožování lidské důstojnosti. Ve vztahu k depositu fidei jde o strukturu a transparenci křesťanské morální nauky, skrze niž se církev může stát „světlem světa“ a zprostředkovatelkou života.

4. Odstupňovaná závaznost

Výrokům a stanoviskům Učitelského úřadu přísluší odstupňovaná závaznost, která se poměřuje formou a úmyslem. Proto je alternativa závazné-nezávazné příliš omezená.

Jen v naukách a rozhodnutích, pro které (podle ekleziologických kritérií) existuje neomylnost, jíž Duch Svatý udržuje církev v její identitě, platí absolutní povinnost souhlasu. Otázkou zde není svoboda přesvědčení, nýbrž církevní integrovatelnost určitého pojetí.

Snaha o přesvědčivé porozumění výrokům Učitelského úřadu se nesmí nechat vést „hermeneutikou podezření“, nýbrž má být ovládána důvěrou v Úřad, spojenou se správnou skromností a sebekritikou. I když nesouhlasíme s větou, že i od Učitelského úřadu platí jen argumenty, nelze se vyhnout vytváření subjektivního přesvědčení.

Odpovědnost za jednotu církve v nauce i životě nesou všichni. Nezbytná dialogická komunikace musí dbát i na zákonitosti, které umožní její zdar (respekt k přesvědčení svědomí, nepodsouvání zlých úmyslů, průhlednost argumentace...).

5. Hierarchie etických hodnot

Zásadu „hierarchie hodnot“ (UR 11) lze aplikovat i v etické oblasti. Všechny etické otázky nemají ve vztahu k člověku a k poselství víry stejnou hodnotu.

V této souvislosti se jeví jako důležité rozlišení mezi základním úmyslem nějakého výroku a jeho konkrétní aplikací. Často lze dosáhnout cíle i jinak než jedinou cestou. Kdo nedokáže souhlasit s určitou konkrétní normou, nedistancuje se tím nutně od záměru normou zamýšleného (např. lidsky důstojná regulace porodnosti). (Proto alternativa „pro Humanae vitae, nebo proti ní“ je neúplná a neodpovídá smýšlení jednotlivců.)

6. Klíčová otázka: zákaz antikoncepce

Historicky vzplanula otázka kompetence Učitelského úřadu v oblasti morálky v souvislosti s absolutním zákazem antikoncepce v polovině šedesátých let 20. století.

V otázce možné „modifikace“ (Pavel VI.) této tradiční nauky, potvrzené encyklikou Pia XI. Casti connubii (1930), bylo třeba ctít trvalou tradici, která fakticky nevykazovala žádné kontroverze. Šlo však o nerevidovatelnou nauku, jejíž neomylnost zajišťovalo magisterium ordinarium?

Je známo, že komise ustanovená Pavlem VI. během koncilu svým většinovým nálezem zastávala změnu této nauky, zatímco menšina považovala nauku za zajištěnou (zřejmě) trvalou naukovou tradicí.

Encyklika Humanae vitae skutečně zákaz nezměnila. Na obtíže těch katolíků, kteří nemohli uposlechnout připojenou argumentaci a souhlasit s předloženou normou (přičemž zde jde o rozumný souhlas z přesvědčení, nikoli o ochotnou poslušnost), reagovaly některé biskupské konference vlastními prohlášeními (Königstein, Mariatrost), přičemž jiným přesvědčením neodepřely církevnost. Také v morální teologii byla opakovaně reflektována otázka Učitelského úřadu, speciálně v problémech přirozeného práva (srov. mj. A. Riedl, J. Schuster).

7. Příspěvek B. M. Duffého

Můžeme soulasit s pozorováním, které vyslovil Bruno-Marie Duffé (Moraltheologie im Abseits? 144-172), že Učitelský úřad vykazuje v oblasti sociální etiky a sexuální morálky rozdílné odkazy ke svědomí, protože na rozdíl od sociálněetické odpovědnosti (v tvůrčím hledání pravdy) v oblasti sexuální morálky hodnotí svědomí hlavně jako instanci aplikující normu (souhrn Mieth, 137n).

V tomto druhém pohledu se uplatňuje (i podle názoru Ch. Duquoca) přehodnocení bezprostředních vztahů, finalizace sexuality a její (imanentní) určení Boží vůlí (tamtéž, 173).

Omezená poznávací, rozlišovací a rozhodovací schopnost svědomí (tamtéž, 173.176) je brána na mušku pouze jednostranně, v sexuální morálce. To je na pováženou, jestliže se tím živí pochybnosti o rozhodující úloze svědomí. Tyto pochybnosti vyhovují těm, kdo sázejí na manipulaci a ve svědomí jednotlivce vidí spíše rizikový a rušivý faktor. Nebezpečí sílí ochotou přesunout (vždy namáhavé) rozhodování ve svědomí a s ním spojenou odpovědnost na druhé (srov. Dostojevskij, Legenda o Velkém inkvizitorovi).

Bylo by osudné, kdyby církevní autorita chtěla věřícím více či méně odpírat nebo odnímat svědomí, jež samozřejmě vždy potřebuje výchovu – a to v neposlední řadě i Učitelským úřadem (srov. tamtéž 175).

8. Důsledky

a) Je třeba reflektovat nebezpečí předčasné absolutizace a zvěčnění historického poznání „přirozenosti“ (např. sexuality). Více než dosud je třeba zabývat se otázkou proměnlivosti přirozeného práva a při tom rozlišovat mezi zásadní a neměnnou odkázaností na strukturovanou skutečnost a zásadně podmíněnými a omezenými (i když nikoli libovolnými) konkrétními poznatky (v napětí mezi ratio a natura). V tomto smyslu je třeba brát vážně historičnost morálky, která je „morálkou na cestě“ a zná gradualitu smyslového poznání (srov. 175n).

b) Je třeba reflektovat obtíž Učitelského úřadu s hermeneutickým zpracováním vlastní tradice (srov. Merks, v Autorität, 239-252). Zjistitelná většina, ba dokonce ani univerzalita nejsou zárukou neodvolatelné, přispěním Ducha zajištěné pravdy.

c) Je třeba reflektovat mnohotvárné spektrum morálních pokynů a nařízení v podobě principů, stanovisek, parenezí, perspektiv a norem. U norem je třeba rozlišovat mezi základním zájmem (perspektivou) a konkrétním provedením (jinými slovy: mezi cílem a prostředkem).

Myšlenka možné „modifikace“ historické normy (výraz použitý samotným Pavlem VI.) pak hned nevyvolá podezření nebo výtku povolného přizpůsobování nebo relativistického změkčování křesťanské morálky.

Závěr

(1) Mezi církevním Učitelským úřadem, teologií a věřícími je třeba rozvíjet více vzájemné důvěry. Odpovídající důvěryhodností je třeba u druhých odbourávat strach, který vždy znovu vede k přísným direktivním pokynům a nařízením, které pak probouzejí agresivní reakce.

(2) Je třeba budovat a zlepšovat komunikaci uvnitř církve, zvláště formou osobních setkání a rozhovorů. Přitom dbát na zásady vedení teologicky dobře zdůvodněného dialogu.

(3) Tento upřímný dialog, nezneuznávající konečnou kompetenci Učitelského úřadu, se nesmí vyhýbat vznikajícím obsahovým divergencím v křesťanské morálce, zvláště sexuální a manželské. Druhý vatikánský koncil (jako tzv. pastorální koncil) nechtěl učinit žádná nauková rozhodnutí (rozhodnutí o antikoncepci bylo „delegováno“; GS 51, pozn.14). Přesto dnes čeká celá řada etických otázek na celocírkevní vyjasnění.

Citovaná literatura

Mieth, D. (vyd.), Moraltheologie im Abseits? Antwort an die Enzyklika „Veritatis splendor“, 1994

Duffé, B.-M., Conscience Morale et Magistère catholique, 144-172; konspekt D. Mieth, 173-176

Merks, K.-W., Zum moraltheologischen Anspruch kirchlicher Autorität, v: J. Türk (vyd.), Autorität, 1973, 239-252