Teoretické vysvětlení křesťanské víry?

Autor: Tomáš Špidlík - Číslo: 2004/4 (Dialog)

Několik článků v Teologických textech (č. 1, 2, 3/2004, rubrika Dialog) poukázalo na otázku souvislosti křesťanské víry s obecným teoretickým myšlením dnešních lidí. V této souvislosti mně byl položen přímý dotaz: Je vůbec možné teoretické vysvětlení křesťanské víry?

Začněme etymologií slova. Řecké theoria pochází z theán, viděti, theoria je tedy na prvním místě vidění. Nepochybujeme o tom, že prvním zdrojem našeho poznání jsou oči. Staří Řekové, národ vizuálně nadaný, procestovávali celý svět theorias heneke, „aby viděli“ viditelnou přírodu. Jsou tedy zakladateli evropské vědy empirické, kterou nazývali „fysiké“. Když však ve 4. století před Kristem zapochybovali athénští skeptikové o platnosti smyslového poznání, založili klasičtí filosofové Sókratés, Platón, Aristotelés „meta-fyziku“, vidění rozumem. Lidský intelekt je svou přirozeností „vidoucí“, postoupí od vidění povrchního, které nám dávají oči, k poznání pravdy, která je jádro věcí (logos, pneuma). Může poznat všechnu pravdu. I Boha? I Boha, jsoucno nejvyšší. Proto je „pozdvižení mysli k Bohu“ podle Platóna a Aristotela vrcholem vší filosofie.

Jak se ta definice líbila řeckým Otcům církve! Vždyť přešla až do našich katechismů jako definice modlitby. Ale potřebovala zásadní opravy. Ve 4. století po Kristu se vyznali velmi dobře v rozumové spekulaci o Bohu ariáni. Dělali to tak důsledně, že podle výroku kappadockých Otců předělali teologii na „teknologii“ (teknon = dítě) a popřeli božskou přirozenost Krista, neslučitelnou logicky s přirozeností lidskou. Odpověď jmenovaných Otců je jednoduchá: Bůh bydlí v nepřístupném světle, lidský rozum jej nedosáhne, spekulace (scrutatio) je překážkou pochopení textů Písma. Co tedy máme činit, je-li poznání Boha nutné ke spáse?

Vedle poznání smyslového a rozumového je křesťanům dána třetí theoria pneumatiké, poznání duchovní, rezervované těm, kdo jsou čistého srdce, a proto budou vidět Boha (Mt 5,8). Tím ovšem vzniká dvojí problém: jak vysvětlit slovo „srdce“ a jakým způsobem se dosáhne jeho očisty.

V první otázce pozorujeme od samého počátku rozdvojení v terminologii. Pro duchovní autory ze semitského, např. syrského, prostředí a později i ze slovanského - srdce zásadně převyšuje rozum. Znamená celistvost člověka, k jejíž křesťanské úplnosti patří i živá přítomnost Ducha Svatého. Modlitba vede k poznání Boha, protože je „pozdvižení srdce (a Ducha) k Bohu Otci“.

Naproti tomu se řečtí Otcové těžko dovedli zříci své tradice, že důstojnost člověka spočívá v intelektuálním poznání. Pomohli si tedy rozlišením. Je v nás dvojí intelekt: spekulační, uvažující aristotelovskou logikou (dianoia), a vedle toho intelekt „vidoucí“, intuitivní (nús). Ten dosáhne vidění Boha, je-li osvícen Duchem Svatým. Boží světlo se v něm odráží podle stupně jeho čistoty, podobně jako slunce v zrcadlovité fontáně. Dvojí terminologie se tedy sjednocuje. Klasický ruský duchovní autor Teofan Zatvornik spojuje obojí, když definuje modlitbu jako „pozdvižení srdce a mysli k Bohu“.

V otázce očisty srdce či mysli je od počátku stálá shoda. Jmenuje-li se vidění Boha theoria, podmínkou k ní je praxis (praxis anabasis theorias), tj. pokání a život ctnostný podle přikázání evangelia, mezi nimi je ovšem na prvním místě láska. Tím ovšem nastává převrat v gnozeologii. Podle Sókrata je příčinou hříchu neznalost. Křesťané ten poměr zvrátili: Hřích je příčina duchovní neznalosti. B. Vyšeslavcev charakterizuje profánní poznání výrokem Leonarda da Vinciho, podle něhož se velká láska zrodí z velkého poznání. Pro křesťany platí opak: Velké poznání je důsledek velké lásky.

Můžeme Boha poznat rozumem, jak o tom mluví I. vatikánský koncil? Apologeti pravoslavné církve to popírají. Ale neshoda je zase v terminologii: Rozumem můžeme poznat, že svět má první příčinu v Bohu. Poznat Boha jako Otce můžeme jenom láskou. Pěkně to vyjadřuje byzantská liturgie. Před recitací Kréda vyzve jáhen lid: „Milujme se navzájem, abychom mohli jednomyslně vyznat: Věřím v jednoho Boha Otce.“ Čárka nebo pauza v recitaci totiž původně patří až za slovo „Otce“. Bez lásky není možné poznat Boha, který je osobní láska.

Co tedy říci o společnosti, ve které se těžce hřeší proti dvěma nejzákladnějším projevům lásky: manželské a mateřské? Mohou mít víru, aby se mohli modlit Otčenáš? Nedostatek víry, tj. duchovního poznání, se pak odráží i v užívání přirozeného rozumu. Ten přestal uvažovat aristotelsky o příčinách a důsledcích, nepíší se středověké Summy, tj. seřazení vědění podle hodnot. Upadá se do pouhého encyklopedismu (nebo internetismu), zneužívá se descartovské kritérium pravdy: idea clara et distincta a quavis alia, idea jasná, ale nesouvisící s jinými.

Spoluprací rozumu s vírou se ovšem zabývá encyklika Fides et ratio. Sotva vyšla, publikovalo Osservatore Romano několik komentářů. První napsal kardinál Ratzinger, poslední jsem připsal já sám. Moji předchůdci mluvili o tom, jak víra užívá rozum. Já jsem si dovolil ten poměr v duchu východních Otců převrátit: Rozum nutně potřebuje víru, aby se zařadil do života.

Jakou praktickou radu dát moderním myslitelům? Aby prohloubili význam srdce pro myšlení všeobecně. A teologům, kteří se vyžívají ve vokabularismu, aby přestali produkovat „jasné definice“ nezávislých výrazů a hledali jejich spojení v teologii symbolické. Tak se vyznání Kréda stane zase Symbolum fidei vysvětlující život.