Technika, kultura a církev

Autor: Jiří Vackář - Číslo: 2004/4 (Kultura)

Základním dokumentem formulujícím stanovisko církve k oblastem techniky a kultury je koncilová konstituce Radost a naděje (Gaudium et spes), kde ve článcích 53 až 57 nalezneme i definici kultury, zahrnující techniku, a konstatování potřeby souladu mezi kulturou vědecko-technickou a kulturou intelektuálně klasickou i konstatování rostoucí odpovědnosti vědců. Situaci člověka jako pracovníka v technizovaném prostředí reflektuje též encyklika Laborem exercens (čl. 5 a další), která hovoří též o duchovní hodnotě jeho práce (čl. 25-27). Humanitní a sociální problémy spojené s rozvojem techniky analyzuje encyklika Sollicitudo rei socialis. Další encyklika Centesimus annus konstatuje důsledky rozvoje techniky v čl. 32 a vztahy ke kultuře v článcích 41 a dále 50 a 51.

Církev si tedy v encyklikách svého papeže a v koncilních dokumentech uvědomuje změny světového duchovního klimatu, jejich příčiny i jejich důsledky, vedoucí k potřebě podstatných změn v metodách práce církve. Toto poznání však zůstává na úrovni prohlášení a morálních výzev a jen pomalu proniká do církevní praxe. Ta zůstává zejména u nás na staré úrovni tzv. nedělního katolictví, kdy hlavním komunikačním prostředkem církve ve vztahu k věřícím zůstává nedělní kázání kněze, tedy komunikace jednosměrná. Značné úsilí věnujeme opravám kostelů a far a restaurujeme pilně staleté obrazy a sochy (které pak někdo ukradne), zatímco dnešní úroveň víry a morálky věřících i jejich počet se postupně stabilizuje na úrovni malého ghetta. Do tohoto stavu nás přivedlo minulých 40 let, ale cestu z něho stále nevidíme jasně, a často ji ani nehledáme. Kde tedy zůstala výzva apoštolům: „Jděte do celého světa a učte všechny národy“? Místo toho je zde strach, malověrnost, křečovitost, podezřívání. Příčiny jsou ovšem složitější, není to jen minulých 40 let; ale souborná analýza současného stavu není v kompetenci autora.

Zde bych se chtěl proto omezit jen na stručné závěry ke vztahu církve k věřícím s technickým a přírodovědeckým způsobem myšlení, který považuji za zvláště důležitý. Je třeba si především uvědomit, že 90 % obyvatelstva žije v nějakém vztahu více či méně těsném s technikou, že 70 % absolventů středních a vysokých škol má technickou nebo přírodovědnou specializaci, že pouze 5 % obyvatelstva pracuje v zemědělství – a že kněz již dávno nemá bývalé výsadní postavení jediného vzdělaného člověka v obci. Z toho plyne jasný závěr, že kněz bude muset stejně jako jeho „ovečky“ celý život pozorovat, studovat a sledovat vývoj různých oborů a celé společnosti, nechce-li zůstat „na chvostu“ tohoto vývoje. Bude dokonce muset s nimi společně hledat a zaujímat k tomuto vývoji křesťanské stanovisko, nechce-li zůstat v ghettu. Co to znamená pro episkopát, ponechávám k úvaze otcům biskupům.

Má-li se pak zlepšit komunikace mezi představiteli církve a dnešními věřícími, má-li být dnešní katolík schopen přiblížit svoji víru přátelům a známým, musíme umět přeložit dosavadní církevní jazyk s jeho ustálenými termíny a tezemi do současné češtiny, nebo dokonce do současných pojmů přírodní vědy a techniky.

Na toto téma již také vznikla řada studií a publikací, které k němu přistupují z různých stran. Snaží se vytvořit základy filosofie techniky i teologie techniky (např. Holling, Kempin: Identität, Geist und Maschine, Rowohlt, Berlin 1989, nebo Beck: Kulturphilosophie der Technik, Spee, Trier 1979). Nejkonkrétnější závěry nalezneme u E. Schapitze ve studii Ingenieur und Theologe, Würzburg 1968. Tento evangelický autor vypočítává, co technikovi na jeho církvi jde nejvíce na nervy. Je to v první řadě ta teologie, která hledá „proroctví“ a „důkazy“ jen na základě analogií a slovní podobnosti výroků, argumentuje v rámci východního fabulačního myšlení v podmínkách společnosti před 2000 roky, dále články víry formulované ve středověkých teologických pojmech, a konečně pokusy umrtvit zvědavý a pátrající intelekt pomocí meditací, kontemplací a modlitebních společenství – to vyřeší pochybnosti jen na chvíli, a hlavně to nepomáhá ke komunikaci s méně věřícími a ateisty. Hlavním problémem uvedeného protestantského autora je skutečnost, že se etika vůbec nezabývá profesionálními morálními problémy technika, ekonoma a přírodovědce a nechává je stranou. Obávám se, že většina těchto výtek platí více či méně i pro naši církev katolickou. Má-li člověk profesionálně formovaný k racionálnímu myšlení věřit a milovat Boha veškerou myslí a silou, nemůže z této lásky vyřadit svůj rozum, ale musí jej do této lásky zapojit. Nejde zde vůbec o nějakou „pýchu rozumu“. Kde je tajemství nepřístupné rozumu, tam musí rozum uznat jeho existenci. Rozum se však brání umělým teologickým spekulacím zacházejícím s pojmy nekonečně primitivním způsobem – i když jde o teologické konstrukce po staletí uznávané – a dnes jen nenápadně a stydlivě opouštěné. Právě tak mu vadí relikty barokních deformací v textech modliteb a písní (např. zbytečně složitá gramatická a logická struktura některých modliteb ve srovnání s ideální jednoduchostí Otčenáše atd.). Rozum se také podivuje, když se vůbec nehovoří o zanedbávání výchovy dětí, o morálních problémech privatizace, obchodu s akciemi, o burzovních spekulacích, derivátových transakcích, o morálních problémech individuálního životního stylu spojeného s technikou a kulturou.

Lidé s vyvinutým přírodovědeckým a technickým myšlením mohou přinést do církve nejen přímou pomoc při řešení materiálních problémů, ale i cenný vklad střízlivého myšlení, nepodléhajícího módním trendům postmoderny nebo dokonce ultramoderny, ani sektářské propagandě. Mohou ovšem také chybovat, mohou být zaslepeni rychlým vývojem svých oborů, mohou podléhat pokušení technokratismu a pýchy nad svými úspěchy, ale jsou do značné míry přístupni otázkám po smyslu života, po smyslu vědy a techniky a po odpovědnosti vůči lidstvu i Bohu. Je mezi nimi mnoho těch, kteří hledají řešení těchto otázek. Pomoc ze strany církve však často chybí, mnoho kněží i vzdělaných katolíků nemá dostatek času a pochopení pro jejich problémy, které se jich zdánlivě netýkají. I zde je žeň hojná a dělníků málo, a proto prosme Pána žně, aby poslal dělníky, kteří dosud stojí na různých náměstích. Není vůbec třeba, aby se církev nějak v zásadě „demokratizovala“ nebo „transformovala“. Stačilo by, kdybychom přibrali k práci každého, kdo pracovat umí, může a chce, kdybychom dokázali těmto lidem umožnit plné rozvinutí jejich schopností a hřiven a kdybychom si při práci co nejméně vzájemně překáželi. Synové světla se pak potřebují přiučit od synů světa pouze jedinou věc: organizace pracuje efektivně pouze tehdy, funguje-li přenos informací oběma směry – shora dolů i zdola nahoru – co nejpřesněji a co nejrychleji, tak, aby rozhodnutí přicházela včas a co nejdříve po objevení jejich potřeby. Komunikační možnosti k tomu již existují, je třeba je správně zapojit.