Slyšíme je?

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2004/4 (Téma)

„Slyšíte nás?“ je název knihy české autorky Pavly Gomby, ředitelky UNICEF (Dětského fondu OSN) v České republice. Kdo dostatečně nezná problematiku rozvojových zemí, není kompetentní knihu recenzovat. Ale může o ní podat alespoň informaci.

Tato kniha si jistě zaslouží, aby vešla ve známost právě mezi čtenáři Teologických textů, protože křesťané, a mezi nimi zejména eticky reflektující teologové, by měli být mezi jejími prvními aktivně vnímavými recipienty.

Jak naznačuje název, záměrem díla je mobilizace lidské solidarity. Koncepčním východiskem k tomu je pojetí lidstva jako „rodiny“, v níž je vzájemné naslouchání nezbytnou podmínkou společného přežití – s důrazem na život dětí, které, globálně vzato, „tvoří třicet procent naší populace a sto procent naší budoucnosti“ (3).

Na rozdíl od povrchního a fragmentárního zprostředkování problematiky třetího světa v běžných médiích se nám v knize Pavly Gomby otevře ucelený a hluboký osobní vhled: silná zkušenost charizmaticky zainteresovaného člověka, zasazená do znalosti systémových souvislostí a vývojových perspektiv globalizujícího se světa. Kniha nechce být teoretickou studií, není to ani novinářská reportáž, tím méně umělecké dílo. Je to – pro běžného Evropana nezvykle objevné – svědectví a zároveň promyšlená živá výzva, která chce čtenáře motivovat k odpovědným činům.

Dominantou první části knihy jsou přímé řeči: „Žádné sny nemám. Chci jenom přežít každý den, co přijde,“ říká patnáctiletá Florence, která se v městě Mucheke (Zimbabwe) už několik let sama stará o své dvě mladší sestry. Podobně je na tom čtrnáctiletý Bonanné z rwandské vesnice, který je hlavou rodiny od svých osmi let:

„Jeho den začíná vždy stejně. Brzy ráno vstává a jde s Timanou pro vodu ke studni vzdálené 3 km. Bonanné nosí dvacetilitrový kanystr, Timana menší, pětilitrový. (…) Aby mohl pro sebe a své sestry uvařit alespoň jedno jídlo denně, pracuje Bonanné každý den 6 hodin. Nosí zboží na trh, stará se vesničanům o dobytek, obdělává jejich pole. Za to vše dostává 150 rwandských franků za den (asi 9 Kč). ´Můžu za to koupit fazole, někdy i mýdlo.´ (…) U vchodu do domu jsme sehnuli hlavy a v úzké chodbičce s podlahou z udusané hlíny se snažili přivyknout šeru. V malé místnosti nalevo byla ložnice – tady děti spaly na slaměných rohožích. Kromě nich byl v místnosti pouze pár tenisek, přehozený přes rezavý hřebík ve stěně. Bonanné vysvětlil: ´Tyto boty mám do kostela. Musím je ale šetřit, takže v nich chodím jenom v neděli.´ Při pohledu na jeho bosá chodidla je jasné, že by už dávno potřeboval jinou velikost. Otřeseni naprostou chudobou a nedostatkem toho úplně základního jsme přešli k protější místnosti. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Bonanné ukázal na ohořelou postel uprostřed a řekl: ´Tady zemřela maminka.´ Pod postelí bylo ještě vidět napůl ohněm zčernalé boty a barevné cáry oděvu. Děti se místnosti od smrti matky ani nedotkly. Vzadu za domem je ještě ohniště a kotlík, kde Bonanné připravuje tradiční večeři z fazolí a cibule.“ (33-34)

Základní rysy této individuální situace je třeba násobit ne desítkami, ale stovkami milionů, abychom dostali reálný obraz celosvětové chudoby. Jen vlivem AIDS je dnes na světě 11 milionů sirotků (73). Chronickou podvýživou však trpí (podle údajů FAO) už 815 milionů lidí (67). Takže co je proti tomu „pouhých“ 27 milionů těch chudých, kteří jsou v různých koutech světa násilím nuceni k otrocké práci (75)?

„Podle New York Times CIA v roce 2000 odhadovala, že je každý rok do USA ilegálně přivezeno kolem 50 tisíc osob. Je to zástup žen a dětí především z Thajska, Vietnamu, Číny, Filipín, Mexika, Brazílie, Hondurasu, Ruska a bývalých zemí Sovětského svazu. Jejich sen o lepším životě končí pár sekund po opuštění letadla: pracují jako domácí otroci, jsou bity a zneužívány, některé končí jako nástroje pobavení pedofilů. (…) Otroctví vzkvétá i v Evropě.“ (77) „Je těžké uvěřit, že dnes je na světě více otroků, než kolik jich bylo uneseno z Afriky během dob transatlantického otrokářství.“ (75)

Poznání skutečného stavu světa, v němž společně žijeme, je pro příslušníky západní civilizace leckdy šokující. „Naše optika je dána prostředím, ve kterém celý život žijeme, a náš obranný filtr spolehlivě vytěsňuje rušivé vlivy. Nevědomost poskytuje lidem alibi. Mnozí nevědí, jiní vědět nechtějí. Pohled na objektivní realitu světa, jehož jsme součástí, totiž může být velmi znepokojivý. Přináší otázky, které není lehké zodpovědět. Nutí lidi měnit postoje, nutí je odhodit získané stereotypy, nutí je dělat věci jinak. Navždy mění způsob vnímání sebe sama.“ (59) Eticky vzato, životy lidí skryté za výše uvedenými statistickými čísly mají nesporně „stejnou hodnotu jako ten můj nebo Váš“. (1)

Základní strategií, kterou autorka pokládá vzhledem k budoucnosti lidstva za rozhodujícím způsobem přínosnou, je investování do dětí. Znemožňuje-li dnes chudoba jejich fyzický i mentální rozvoj, budou, až dospějí, předávat svým dětem totéž. Změnit povážlivý vývoj je možné pouze, „pokud se podaří odstranit ze života dětí podvýživu, která trvale poškozuje jejich mozek a inteligenční potenciál. Pokud z jejich života odstraníme ozbrojené konflikty, které navždy poznamenávají jejich duše. Pokud zabráníme jejich zneužívání, týrání a zabíjení. Pokud jim umožníme stát se vším, čím mohou být.“ (3) „Podmínkou však je, aby takováto pomoc byla poskytována nepřetržitě alespoň jedné generaci dětí.“ (105)

Kniha Pavly Gomby je nejen naplněná realistickými popisy, statistikami a odhalováním úzké propojenosti takzvaně „našeho“ a takzvaně „jejich“ světa, ale nechybí v ní uvádění konkrétních způsobů, jak pomáhat. Ukazuje, že rozvojové země lze vnímat nejen jako země vražedného nedostatku, ale i jako místa velkého lidského očekávání: „Při psaní celé této knihy mě provázely nevinné dětské oči plné naděje. Jsou přesvědčeny, že někde existuje pomoc. Čekají, že jednoho dne přijde něco, co úplně změní jejich životy.“ (3)

A my? Žijeme „v době, kdy se jenom za kosmetické přípravky vydá každý rok čtyřicetkrát více, než kolik je třeba k vyřešení všech závažných problémů rozvojového světa“. (97)

Knihu s názvem Slyšíte nás? Pavla Gomba o lidské rodině – knihu o milionech mrtvých a umírajících, o hladu, podvýživě, nemocech, násilí, negramotnosti a zoufalství, a zároveň o naději, životě a globální lidské solidaritě – vydala v roce 2003 společnost NEW FINANCES (Národní 11, 110 00 Praha 1).

Báseň, kterou uvádíme na 4. straně obálky tohoto čísla, je převzata z citované knihy.