Proces odhalování zla

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2004/4 (Punctum saliens)

S použitím článku „Oppenheimer e la bomba“ (Vincenzo Cioci a Giulio Meazzini) v Città nuova 14/2004

V době druhé světové války se Němci snažili vyrobit „absolutní zbraň“, atomovou bombu, ale nestihli to. Mezitím od roku 1942 pracovala pro Spojené státy na tomto úkolu laboratoř v Los Alamos, jejímž vedením byl pověřen mladý velmi schopný atomový fyzik Julius Robert Oppenheimer. Výsledkem této činnosti byl první pokusný výbuch 16. července 1945 v Nevadské poušti. V té době už bylo Německo poraženo a Japonci vyhnáni ze zabraných kolonií, ale Japonsko samo se tvářilo odhodlaně. V Americe se začalo šířit mínění, že jeho dobývání klasickými zbraněmi by Američané zaplatili dalšími statisíci mrtvých.

Proto byla 6. srpna 1945 svržena atomová bomba na Hirošimu. Tři dny poté druhá na Nagasaki. Japonský císař nabídl kapitulaci. Kdo toto vítězství zaplatil, byli obyvatelé Japonska. V Hirošimě zemřelo po velkém utrpení 140 tisíc lidí do roka a 200 tisíc do pěti let. V Nagasaki to bylo 70 tisíc do roka a stejný počet do pěti let. Několik vědců se vypravilo do Hirošimy v září 1945 a referovali kolegům v Los Alamos o strašlivých troskách a trápeních obyvatel. I v těch, kteří původně považovali použití bomby za únosné, rostlo přesvědčení, že se to nemělo stát. Po létech odpověděl Oppenheimer na otázku, zdali neměl v té souvislosti výčitky svědomí, jedním slovem: „Strašné.“ Když odcházel z místa ředitele Los Alamos, řekl shromážděným: „Jestliže atomové zbraně doplní vojenské arzenály, dojde k tomu, že lidstvo bude proklínat jména Los Alamos a Hirošima. Když jsou atomové bomby tak strašné, musejí se všechny národy spojit, jinak zahynou. Je v zájmu všech uskutečnit naději na svět spojený podle zákona humanity.“

Oppenheimer se věnoval mírovým aplikacím atomové energie a boji proti jejímu vojenskému využívání. Postavil se veřejně proti vodíkové superbombě a byl mu zakázán přístup k příslušným informacím. Teprve prezident Lyndon Johnson ho rehabilitoval udělením Fermiho ceny.

Zdá se, že Oppenheimer byl první vědec, který se snažil prohlubovat vztah mezi vědou, etikou a společností. Vědec musí nést odpovědnost za výsledky své práce. Základní hodnotou je univerzální bratrství, svět bez válek.

Významnou účast na sestrojení atomové bomby v Americe měl i Albert Einstein, když už roku 1939, poděšen představou německé atomové bomby, doporučil prezidentu Rooseveltovi, aby finančně podporoval výzkum v tomto směru. Později toho litoval a v roce 1955 vydal „Manifest za mír“. Ten podepsaly tisíce vědců, jenže většinou nepřestali pracovat v laboratořích jako dříve. Einstein rozlišuje dvojí poslání vědeckého pracovníka: jako vědce a jako občana. Je to otázka neutrality vědy vůči hodnotám. Jak se může vědec (který musí ve své laboratoři zachovávat co možná absolutní objektivitu) zajímat o hodnotové soudy, jež jsou svou povahou velmi subjektivní, pokud jde o osobní hodnocení? Nebo mají tyto soudy pravdu, když berou vážně etické normy a otázky smyslu?

Oppenheimer, když se snažil o kontrolu nukleárního zbrojení, řešil tento problém originálně a ryze osobně. Vytvořil syntézu mezi úlohou vědce a úlohou občana. Tím způsobem přiřadil k výsledkům vědecké práce hodnotící soud.

Zde je podstatný rozdíl mezi informací o rizicích spojených s vědeckými výsledky – a namítáním či změnou přístupu k jistým typům bádání, když je to spojeno s rizikem ohrožení vlastní kariéry a vyloučení z vědeckého prostředí. Oppenheimerova pozice, v tomto směru nejvíce rozvinutá, naneštěstí zůstala značně osamocená.

Dnes se velice debatuje o etice a bioetice, o financování výzkumu, o genetických manipulacích a o zásadě obezřetnosti, o terorismu a zbraních hromadného ničení. Proto je možná načase znovu zhodnotit volbu Julia Roberta Oppenheimera. Volbu rozhodně nesnadnou, ale takovou, jaká nás vede ke „znovuzaložení“ vědy na zásadě „odpovědnosti člověka za člověka“. Za současníky a za budoucí generace.