Potíže s pocitem viny

Autor: Josef Römelt - Číslo: 2004/4 (Články)

Podněty pro pastorační rozhovor

Tento text je vyňat z autorovy pražské přednášky pro posluchače Katolické teologické fakulty UK na jaře 2004. – Přeložil Oto Mádr. – Prof. Dr. Josef Römelt přednáší morální teologii na Katolické teologické fakultě v Erfurtu.

Mnoho tváří pocitu viny

Nejen při pocitu viny z důvodu podléhání náruživosti, nýbrž při každém pocitu viny se uplatňují různé mezní zkušenosti. Ty meze nemusejí být jen společenské křivdy, opomíjení, tělesná slabost spojená s vlastním selháním. Pocit viny je tak komplikovaný a obtížný proto, že nejprve vzájemně mísí nejrůznější lidské hranice bez rozlišení.

Zkušenost viny je proto něco jako krize. Ale v krizích, které zasahují skutečně do hloubky, potřebujeme pomoc: lidskou a odbornou. To proto, že pocit viny je krajně nebezpečná, i když velice důležitá věc. Je nebezpečná, když se velmi rychle změní v bezmezné zoufalství a sebepohrdání, jež je nelidské a nemá žádný smysl, protože nic nezmění, nýbrž jen navodí bezmocnost. Je-li však tento pocit pod kontrolou a veden na správné koleje, je významný jako nepominutelná pomoc k hlubší lidské zralosti, ke schopnosti vnímat realitu, a proto také ke skutečně nosnému štěstí, jež nám daruje Bůh.

Co je pocit viny

Kdo ve svém životě skutečně prožil, že je vinen, ten ví, jak tato zkušenost může být mnohovrstevná a zmatená. Pouze zcela povrchnímu poznání je vše jasné: pocit viny je výrazem toho, že jsme naprosto selhali, že to selhání musíme připsat jen sobě a že máme proto tak špatné duševní rozpoložení, že se stydíme a že za to právem trpíme.

Kdo přihlédne blíže, ten postřehne, že každá vina je vždy také zkušeností velké bezmocnosti. Dopouštíme se hříchu, protože nevíme, jak dál, protože ztrácíme půdu pod nohama, neboť jsme nedorostli pro život a jeho nároky; protože pozorujeme, jak naše psychická nebo fyzická síla nestačí dostát těm požadavkům; protože věcně selháváme, neboť ztrácíme nervy a velice zklamáváme jiné lidi. Přitom se v souvislosti s vinou mění zkušenost s vlastní omezeností v nezměrné pochybování o sobě: Prožíváme selhání na celé čáře. A začínáme vidět všechno, naprosto všechno, skrze základní pocit: „Protože nejsem jako osoba správný a dobrý, nic se mi nedaří.“

Zde vězí něco naprosto podstatného. Je to charakteristika zcela spontánního, dosud nezpracovaného zážitku viny. V tomto pocitu se shromažďují velmi různé mezní životní zkušenosti, které ještě vůbec nejsme s to od sebe rozlišit. Ve spontánním pocitu viny jsou bezprostředně pohromadě obvinění od lidí, působení jejich norem a požadavků – oprávněných nebo ne – a zděděných příkazů, ztráta sebeúcty a ideálů, zraněný stud, ale také neuskutečněná, nerealistická přání a špatně ovládané potřeby, a konečně pocit, že už nelze dál či jinak.

To jsou, pokud jde o kvalitu a smysl, zcela odlišné zážitky. Vyžadují zcela rozdílné reakce, mají-li být smysluplně integrovány do našeho života. Na zkušenost selhání vůči vlastním cílovým představám reagujeme jinak než na smutek pocházející ze ztráty pocitu vlastní hodnoty nebo z nesplněných přání a tužeb. Na nároky norem, které už neodpovídají skutečnosti, je třeba reagovat jinak než na zkušenost, že jsme něčemu nedostáli vlastní zbabělostí. Jenže ve spontánním pocitu viny je všechno spolu. Proto je pocit viny zpočátku tak zmatený a tak obtížně se snáší. Co nám pomůže vyrovnat se s tím?

Co stupňuje úzkost?

Zkušenost viny přináší nebezpečí, že upevní zcela neprůhledné klubko různých omezení našeho života. Dokud zůstává bezmeznost pouhé absolutní negativity rozprostřena jako koberec nad všemi našimi zážitky, nemůže být vlastně nic prožíváno kladně. To proto, že nevysvětlený pocit viny znehodnocuje všechno v monumentálně nafouknutém výroku: „Nejsi nic. Nemůžeš nic. Nemáš právo na nic, co by ti mohlo pomoci.“

Ďábelské je na takovém přehnaném pocitu viny to, že nemůžeme dělat nic jiného než před touto totalitou utéci vytěsněním. Pokoušíme se neobratně a křečovitě bránit. Děláme to vzpourou, která chce to hloupé divadlo s přijetím viny a přemýšlením o vině odsunout stranou. Dále i sebepřesvědčováním, že jsme absolutně dobří a nemáme zapotřebí ani na okamžik se vystavit nejistotě pocitu viny. Pokoušíme se prostě už na tuto zkušenost nemyslet a každé hnutí, jež to připomíná, udusit už v zárodku.

Taková emoční strategie naneštěstí často vede k tomu, že člověk nesnese vůbec žádnou kritiku vlastní osoby. Každé dotazování – i když se týká sebemenší části životního stylu nebo osoby – nám příliš připomíná v pozadí číhající nezpracovaný zážitek minulé viny. Tak se může celý život nevědomě stát jedinou obranou pocitu vlastní hodnoty proti nevyjasněným nárokům potlačené viny. Život se tak stává neobyčejně namáhavým a nezřídka právě toto úzkostné napětí vede k tomu, že se síly osobnosti brzy opět zhroutí a dostaví se další zážitek bezmoci, která je prožívána jako zaviněná.

Rozhovor

Co tedy může skutečně pomoci správně zařadit pocity viny?

Je udivující, jak velice pomáhá rozhovor o této negativní stránce životních zážitků. Co se děje při zdařilém rozhovoru o vině? S kompetentním pastoračním praktikem nebo s terapeutem se musí pocit viny, nerozlišeně propletený, uvolnit. Rozhovor o vině neznamená jen to, že je partnerovi připomenuta jeho odpovědnost. Spíše jde o to, začít všechno vnímat a už si jednou postavit před oči vlastní smutek z omezenosti, kterou skrze vinu prožívám, a pobouření reagující na často povrchní odsuzování druhých, kteří naše selhání obvykle jen prohlubují, protože stupňují úzkost a rozbíjejí důvěru. Dále zakoušení tělesné slabosti nebo chabé psychické výkonnosti, jež nemohly být vlastním Já vzaty na vědomí, natož přijaty a ve zdařilé kultuře života vyladěny. Konečně zmatek pocházející z napětí mezi reálnými možnostmi vlastních sil a ideálním Já.

Stále znovu udivuje, jak už průběh rozhovoru, v němž se věc bere na vědomí, popisuje, rozlišuje a odděluje, najednou mění základní vnímání pocitu viny. Klubko mezních zkušeností – vlastní nebo cizí zavinění nebo i prostě osud – začíná být přehlednější, i když nikdy do stavu plné srozumitelnosti. Právě tento relativní přehled začíná uvolňovat úzkost plynoucí z pociťování viny. Vzrůstá přání přijmout ty meze, které vzhledem k vlastnímu bytí a k okolnímu světu nelze změnit, a naopak měnit jiné meze s pravou osobní odpovědností. Tady začíná být pocit viny plodný. Stává se motorem nového sebepřijetí a zrající změny.

Fáze zvládání viny

Snad je možné – s ohledem na tuto přeměnu pocitu viny v hovoru – mluvit o fázích zpracování viny. Je jistě pravda, že v konkrétním životě se sotvakdy vyskytne čistotný sled pocitů, jež jsou nyní vypočítávány. Často jsou přítomny jako různé dimenze téhož okamžiku. Protože však zkušenost viny ve své specifické bezmoci je lidská mezní zkušenost s propojením možné odpovědnosti a slabosti, vystupují tyto obě stránky prožívání do popředí různě.

Je tomu asi tak, že zklamání nad vlastním pochybením, jež je vždy také i osobním zklamáním, by chtělo nejprve vyjádřit hlubokou bolest. Zpracování viny je často nejprve stěžování, které bezmocně, jako němé gesto, směřuje všude a nikam. Když jde o skutečně těžkou vinu, vynoří se nenávist k sobě spolu s obviňováním druhých. Agresivita vůči vnuceným nebo osobně zaviněným mezím se obrací proti vlastnímu Já, proti jiným lidem, proti institucím i proti vlastnímu osudu.

Stěžování se může změnit v obviňování, pokud není mylně chápáno jako prosté potlačení a hořké zevní přesouvání viny na jiné. Když při hovoru zůstává prostor pro často vskutku bezmocné gesto stěžování, když se bere vážně skutečnost, že lidská vina je stále znovu ovlivňována také přílišnými nároky reality, ostatních lidí i vlastních nereálných přání, pak se může zraněný pocit studu poněkud upokojit. Zraněná pýcha se může trochu upokojit. Němá úzkost a agresivita mohou zeslabit své obranné síly. Obžaloba se už neobrací proti někomu nebo proti něčemu. Zaměřuje svůj pohled na samotnou věc, na vinu jako mez: obžaloba je smutek nad vnuceným omezením fyzické nebo psychické síly, nad selháním druhých, nad svedením. Může hovořit i o zážitku vlastní zaťatosti a uzavřenosti do sebe.

Pouze ten, kdo dokáže naříkat nad mezní zkušeností viny, je nakonec s to vidět dané selhání realisticky. To znamená, že je možné různé meze, jež ve spontánním agresivním pocitu viny ještě zůstávají v naprosté neuspořádanosti, zřetelněji diferencovat.

Pokud v kořeni mé viny vězí různé závislosti na jiných lidech, pokud nerealistické přeceňování vlastní tělesné nebo duševní síly vedlo k selhání s mnoha následky, pokud nerozhodnost a váhavá nejasnost má ničivé následky – to vše se může nyní snadněji zpětně vyvolat, reflektovat a zpracovat. A dostaví se vědomí, že na tyto různé zážitky, jež bývají při lidském selhání v hloubce vzájemně propleteny, je třeba nalézat zcela různé odpovědi.

Když se propletené pocity viny dají zprůhlednit, roste také volný prostor, který zve k nové iniciativě a změně chování. Teprve pak je vina opravdu přijata jako vlastní vina a část vlastního života. Předpokladem je, že se tu mohou uplatnit všechny složky této reality, vlastní a cizí, chtěné i nechtěné, osudové i svobodně zvolené. Svoboda získává novou odvahu vůči bezohlednosti, agresivně obviňující úzkosti a žalujícímu smutku. Přitom je důležité vědět, že tato odvaha, jež odpovídá mnoha různým kořenům, není jen odvaha korigovat vlastní špatné motivace vůle. Je to vůle k realistickému setkání se všemi mezemi, které se mohou v lidské vině směšovat, přijetí osobních, a to fyzických i psychických mezí, ovšem také oprávněných, nutných potřeb, změny vnímání a hodnocení reality, změny nesmyslných ideálních představ, ale i vymezení vůči vlivům, přáním a požadavkům jiných lidí, které tísní a vedou do bezvýchodných situací. Připuštění si falešných motivací a jejich přetvoření je započítáno do všech těchto obratů. Tvoří také vlastní, možná nejhlubší rozměr diferencovaného obratu a začátek obnoveného smělého jednání.

Tak může zvládání viny růst často v dlouhém časovém úseku, při změnách sotva znatelných, v novém usazení a v nové důvěře. Sebeobrana, integrace vlastních i cizích mezí a realistické formulování vlastních potřeb umožňují nové ustavení vhledu do dobra a sílu ke svobodné odpovědnosti.

Schéma fází zvládání viny

Stěžování: nenávist k sobě; výčitky jiným; projekce; blokáda realistického vnímání.

Obviňování: smutek ze vnucených mezí a vlastní vinou způsobeného poškození života.

Diferencování: realistické stěžování (na jiné lidi, instituce); realistické obviňování (zkušenost utrpení z viny); realistické sebehodnocení.

Přijetí viny: sebekritika; kritika jiných; přijetí mezí; přijetí potřeb.

Zvládání: ochrana svého já; integrace vlastních (a cizích) mezí; změna na základě vhledu do realisticky uskutečnitelného.

V těchto krocích roste nová schopnost svobody překonáváním destruktivního pocitu viny, který v poměru člověka k sobě generuje jen ztrátu sebeúcty. Člověku se ve vztahu k sobě otvírá přístup k realistickému obrazu sebe samého a k adekvátnímu sebepřijetí. Ale právě to také mění vztah ke skutečnosti mimo vlastní subjekt a umožňuje i růst ke schopnosti brát vážně realitu. Odmítavé vnímání skutečnosti, neschopnost postavit se čelem k realitě, může uhnout před novým přístupem k hodnocení reality a reagování na ni. Jenže právě v tom dvojím, ve vztahu k sobě a ke skutečnosti, je založena schopnost pravdivosti. Při zpracování viny postupuje od obrany objektivní a existenciální pravdy, tj. od úzkostí a studem vyřazeného vnímání sebe a skutečnosti, k opětnému získání existenciální a objektivní pravdivosti a autenticity jako výrazu osobního (racionálního a existenciálního) vhledu do dobra a zla.

Zajisté – život se ve své existenciální napěchovanosti sotva dá tak jemně analyzovat a rozčleňovat. Kdo zná pochody, jimiž se identita hříchem znovu posiluje, nebo postupy zpracovávání nejistoty, nenávisti vůči sobě, chybějícího vymezení vůči druhým atd.? A přece se na této cestě vina, například při zkušenosti závislosti, utkané z fyzické odkázanosti, psychického toužení a lidské osamělosti, přehledně diferencuje do svých bolestných složek. Je to cesta, která – přinejmenším počátečně a částečně – vyvádí člověka z bezmocnosti plynoucí ze zkušenosti viny.