„Pastorační cíl církevních studií“ a „autentické teologické vidění“

Autor: Vojtěch Novotný - Číslo: 2004/4 (Články)

Budiž mi dovoleno předeslat jednu částečně osobní poznámku, jejímž cílem je objasnit motivy této studie.^* Od r. 1998, kdy jsem započal své působení na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, se opětovně přesvědčuji o tom, že struktura akademické obce, akreditované studijní programy a konkrétní uspořádání studijních plánů jsou výrazem toho, jak lidé, kteří toto vše ovlivňují, chápou církev a její poslání. Právě názorové rozdíly až neshody v této věci, zejména v pojetí kněžské služby a vztahů mezi životními stavy v církvi, utvářely a dosud utvářejí dějiny této fakulty po roce 1989. Zde leží věcné jádro publicistické nadsázky, která označovala zápas o fakultu, resp. o její podobu, za boj mezi předkoncilní a pokoncilní teologií. Šest z šestnácti dokumentů 2. vatikánského koncilu se výrazně věnuje jednotlivým životním stavům křesťanů (Lumen gentium, Christus Dominus, Presbyterorum ordinis, Optatam totius, Perfectae caritatis, Apostolicam actuositatem). Toto téma se tak dostalo do středu celistvé problematiky koncilu, kterou snad lze shrnout do otázky povahy církve a jejího poslání v současné době.¹ Tak se stalo i problémem teologických fakult.

Roky 1990-2001 byly na pražské teologické fakultě mimo jiné ve znamení zápasu o to, zda v prezenčním oboru katolická teologie mohou vedle diecézních a řeholních kandidátů kněžství studovat i laici, muži a ženy. Tato otázka implikovala problematiku vzájemného vztahu těchto stavů a povahy každého z nich, především kněžství. Sekundární problematizací pojetí kněžského působení byla podoba studijních plánů a zaměření jednotlivých předmětů. Od r. 2002 je již studium laiků běžné (v akad. roce 2003/2004 představovali seminaristé cca 8 % celkového počtu studentů fakulty a maximálně 30 % studentů v jednotlivých ročnících studijního oboru katolická teologie). Otázky, jež stojí v pozadí tohoto faktu, však zůstávají a berou na sebe především podobu názorové různosti, pokud jde o koncepci studijního plánu daného oboru. Dnes jde o to, jakou roli má hrát tzv. praktická příprava a s ní blíže související předměty, zejména pastorální teologie, liturgika, kanonické právo, církevní zpěv, pedagogika, katechetika apod. Jinak řečeno, jde o to, do jaké míry má být intelektuální formace kandidátů kněžství „teoretická“ či „praktická“ – zda má jít spíše o poznání pravdy, nebo o získání dovedností.

Z této situace vychází i tato studie, jejímž cílem je ukázat, co magisterium – zejména Jan Pavel II. – míní, když hovoří o pastoračním cíli církevních studií a v tomto kontextu pak o autentickém teologickém vidění, a jak pojem teologického vidění určuje specifickou povahu pastýře a překlenuje napětí mezi „teologickou teorií“ a „praktickou pastorací“.²

Pojem církevních studií

Obrat „pastorační cíl církevních studií“, který je uveden v nadpisu této studie, pochází z čl. 14 dekretu 2. vatikánského koncilu Optatam totius o výchově ke kněžství.³ Je užit ve větě, která říká, že v úvodu do studia „se má vyložit tajemství spásy tak, aby si bohoslovci ujasnili smysl, řád a pastorační cíl církevních studií; zároveň se jim má pomoci, aby se víra stala základem jejich celého života a prolnula jej skrz naskrz; konečně jde o to, aby se upevnilo jejich rozhodnutí oddat se zcela osobně a s radostí svému povolání.“ Ptejme se nejprve, co se zde rozumí pojmem církevní studia. Jak ukazuje kontext citovaného úryvku, totiž pátá kapitola dekretu, koncilní otcové mají za to, že studia ecclesiastica označují studium filosofie a teologie, jež je součástí výchovy ke kněžství, přičemž se implicitně předpokládá, že jsou tato studia spojena s kněžským seminářem (čl. 4-5).

Výraz studia ecclesiastica má oporu u předchozího magisteria. CIC/1917 jej ještě neužívá; zásadní roli však má u Pia XI., jehož apoštolská konstituce Deus scientiarum Dominus z r. 1931, první kanonická norma upravující církevní studia v celé katolické církvi, pojednává de Universitatibus et Facultatibus studiorum ecclesiasticorum.⁴ Církevními studiemi se rozumí posvátné obory a vědy, které jsou s nimi spojeny. Proto také konstituce pokládá za fakulty církevních studií fakulty teologie, filosofie, kanonického práva; vedle toho pak zmiňuje i papežské ústavy (biblický, orientální, obojího práva, křesťanské archeologie, posvátné hudby). Je zajímavé, že tradiční obrat Universitas studiorum je zde posunut tak, že studia ecclesiastica specifikují příslušné oborové zaměření – a ovšem také kanonické ustavení.

S tímto významem církevních studií operovali koncilní otcové, kteří jej ovšem v dekretu Optatam totius užili v kontextu seminární výchovy. Když se v deklaraci o křesťanské výchově Gravissimum educationis (čl. 11) hovoří o teologických fakultách, či přesněji – jak praví latinský originál – o fakultách „scientiarum sacrarum“, jsou za „církevní“ označeny přímo tyto fakulty jako takové.⁵ Lze tak pozorovat náznak budoucího terminologického vývoje, neboť se zde předjímají pojmy, které rozvine apoštolská konstituce Jana Pavla II. Sapientia Christiana z r. 1979, de studiorum Universitatibus et Facultatibus Ecclesiasticis.⁶ Míní se zde opět instituce určitého oborového zaměření, jež zůstává stejné jako u konstituce předchozí: teologie a vědy, které s ní souvisí. Takřka doslovné znění má i kán. 815 CIC/1983.⁷

Na pozadí Deus scientiarum Dominus a Gravissimum educationis (čl. 10) je třeba pokyny k úpravě církevních studií, obsažené v Optatam totius, vztahovat i na tyto fakulty. Nutno ale zdůraznit, že to, co se ve vztahu k semináři jevilo jako jeden formační celek v různosti aspektů, je v tomto případě děleno mezi dvě různé instituce, které mají vlastní zaměření, přičemž fakulty jsou v souladu s pokyny koncilu otevřeny mnohem širší obci posluchačů s jejich specifickými zájmy a potřebami.⁸ V každém případě tato situace znamená, že aplikace dekretu Optatam totius na církevních fakultách nemůže být mechanická a vyžaduje, aby zde byla do praxe uvedena ekleziologie, která došla vyjádření v dokumentech 2. vatikánského koncilu, a aby byla různost a komplementárnost rozdílných přítomných či budoucích církevních stavů posluchačů vědomě zohledněna v celém uspořádání studia.

V České republice neexistuje v současnosti kněžský seminář, který by měl vlastní studium. Zasvěcení, kandidáti kněžství i další laici studují společně na teologických fakultách, přičemž fakulta v Praze i v Olomouci má kanonický statut církevní fakulty. Pro zjednodušení se zde proto bude nadále místo o církevních studiích hovořit o studiu teologie, jakkoli je tím míněno i studium filosofie a dalších oborů, jež s teologií souvisí. Nikterak se tím nemíní snižovat význam jednotlivých oborů ani zastírat skutečnost, kterou pojem církevní studie přímo vyjadřoval – že totiž teologie a to, co s ní souvisí, je možné pouze uvnitř církve a spolu s ní.

Rozlišení mezi pastýřským a pastoračním cílem studia

Optatam totius užívá obrat „pastorační cíl“ pouze dvakrát. V čl. 4 hovoří tom, že „celá výchova bohoslovců musí směřovat k tomu, aby se přetvořili v pravé pastýře duší podle vzoru našeho Pána Ježíše Krista, Učitele, Kněze a Pastýře“. Mají se proto připravovat na službu slova, na službu bohopocty a posvěcování a na službu pastýře. „Proto všechny složky výchovy – duchovní, intelektuální i disciplinární – se mají společným působením zaměřit na tento pastorační cíl.“ Při nepozorné četbě by se mohlo zdát, že je za pastorační cíl výchovy ke kněžství označena formace, která bohoslovce uschopní k tomu, aby mohl vykonávat úkony spojené s hlásáním evangelia, liturgií a modlitbou, a zaujímat postoj služebníka. To všechno jsou však v textu způsoby, jimiž má bohoslovec již nyní a později jako kněz uskutečňovat cosi podstatnějšího: přetvářet se „v pravé pastýře duší podle vzoru našeho Pána Ježíše Krista, Učitele, Kněze a Pastýře“. Pojem pastorační cíl je tedy třeba přednostně chápat ve smyslu bytostně personálním.

Proto by zde také finis pastoralis latinského originálu mohl být s trochou jazykového násilí přeložen spíše jako pastýřský nežli jako pastorační cíl. Snad by to lépe vyjádřilo, že se jednotným cílem kněžské výchovy rozumí na prvním místě „stát se pastýřem“ podle vzoru Ježíše Krista a až v důsledku toho „stát se schopným pastorace“. Bohoslovec má specifickým způsobem vykročit po cestě, kterou jde každý křesťan, totiž po cestě bytí „k obrazu a podobenství“ Božímu, jímž je Ježíš Kristus (Gn 1,26; Kol 1,15; 2Kor 4,4). Má se stávat učitelem, knězem a pastýřem po vzoru Ježíše Krista. V tomto smyslu je také třeba chápat již citovaný čl. 14, který hovoří o „finis pastoralis církevních studií“. Jde o to, aby studium se vší jeho náročností a odborností nekončilo u vědomostí a dovedností, ale aby vedlo k „věci samé“ v její celistvosti. Není náhodou, že se čl. 14 věnuje „vhledu do celku“ a že požaduje, aby úprava studií vedla k tomu, že budou filosofie a teologie společně bohoslovcům odhalovat „Kristovo tajemství, které prostupuje celé dějiny lidstva, ustavičně ovlivňuje církev a působí především kněžskou službou“.

Poznání Kristova tajemství pak s sebou nese jako vedlejší, ale velmi důležitý efekt také schopnost určitého jednání, v němž budou získané poznatky využity. Kdyby bylo pořadí mezi prius a posterius obráceno, mělo by to dalekosáhlé důsledky. Je proto důležité, aby byla při četbě dekretu věnována tomuto souhrnnému cíli pozornost a aby se na něj nezapomnělo ani tehdy, když rozsáhle vypočítává jednotlivosti, které si má bohoslovec osvojit. Rozdíl mezi pastýřským a pastoračním cílem se ukazuje znovu v čl. 19, kde se Optatam totius snaží obě rozlišené roviny spojit a říká: „Pastorační péče musí určovat ráz celé výchovy bohoslovců; vyžaduje však také, aby byli pečlivě vzděláváni v tom, co patří zvláštním způsobem ke kněžské službě“: v katechezi a kázání, v liturgii a udělování svátostí, v charitativní činnosti, v povinnosti vycházet vstříc bloudícím a nevěřícím i v ostatních pastoračních úkolech – a to teoreticky, i v pastorační praxi. Podobně rozlišuje obecný pastýřský cíl formace bohoslovců v semináři (finis pastoralis) a pastorační vzdělávání v užším slova smyslu (institutio stricte pastoralis) i CIC/1983.⁹

Jan Pavel II. v adhortaci Pastores dabo vobis oba aspekty dále upřesňuje. Vztah kněze k Ježíši Kristu a v něm k jeho církvi, jež je mysterium, communio a missio, spočívá v samotném bytí kněze a v jeho konání (čl. 16). Svátostí kněžství je člověk objektivně a bytostně přivtělen k Ježíši Kristu, jedinému Veleknězi. Proto také má (mít) podíl na postoji, smýšlení a usilování tohoto dobrého Pastýře, což dochází vyjádření v konkrétním pastoračním konání. Všechny tyto momenty jsou shrnuty do toho, co papež nazývá „připodobnění Kristu, Hlavě a Pastýři, a z něho pramenící pastorační láska“.¹⁰ Čl. 57 proto uvádí, že celá formace těch, kdo jsou voláni ke kněžství, směřuje k tomu, aby se „učili mít podíl na lásce Krista, dobrého Pastýře“. A tak musí mít tato formace především „pastýřskou povahu (characterem, quem dicimus pastoralem)“ v tom smyslu, o kterém hovoří výše citovaný text Optatam totius, čl. 4. Je-li totiž pravda, že lidský, duchovní a intelektuální aspekt formace musí být vnitřně propojen, pak „finis pastoralis dává lidské a duchovní formaci jakési charakteristické rysy a sjednocuje a vymezuje celé vzdělávání budoucích kněží“.

Finis pastoralis se tedy týká studia teologie jako celku. Nad tím se papež zamýšlí v čl. 55, kde poukazuje na to, že zejména tam, kde je vzdělávání seminaristů svěřeno univerzitám, bývá pociťováno napětí mezi vědeckou náročností teologie a pastoračním určením („destinatio pastoralis“) jejího studia; jde zde tedy o pastorální povahu teologie samotné („agitur de pastorali natura ipsius theologiae“). Jan Pavel II. souhlasí s tím, že něco jiného je teologie a něco jiného pedagogické hledisko její výuky, nevidí však mezi obojím žádný rozpor. To, že má být teologie pastorální, neznamená, že by měla být méně vědecká ani že by měla opustit vědecký postup: od učitelů se pouze žádá, aby byli budoucí kněží formováni k tomu, aby byli schopnější hlásat radostnou zvěst v kultuře daného místa a času „tak, aby bylo apoštolské působení lépe sladěno s odpovídajícím teologickým viděním“.

V čl. 57 potom papež poukazuje na to, že každá formace předpokládá tři skutečnosti: zralou promyšlenost, aktivní nasazení, a především zakořenění v Duchu. Tomu ve formaci pastýře odpovídá studium pastorální teologie, pastorační praxe a „stále hlubší společenství s pastýřskou láskou samotného Ježíše, která, stejně jako byla principem a silou celého jeho spásného díla, má být mocí Ducha Svatého, který se daruje ve svátosti kněžství, také principem a silou kněžské služby“. Úzká spojitost mezi celkem pastýřské formace a pastorální teologií jako jejím teoretickým aspektem je zřejmá. Je ovšem zajímavé, že papež v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit vědeckou a teologickou (tedy, jak se obvykle má za to, nepraktickou) povahu pastorální teologie – jako by chtěl vyjádřit, že jako je celá teologie pastorální, tak je také celá pastorace veskrze teologická.¹¹

Teologické vidění jako finis pastoralis církevních studií

Pojem finis pastoralis má, jak se ukazuje, několik rovin. Nejhlubší z nich spočívá v bytostném připodobnění Kristu, dobrému Pastýři, v osvojování si jeho pastýřské lásky. K tomu směřuje celá formace v rovině lidské, duchovní, intelektuální a specificky pastorační, jež jsou neoddělitelné a vzájemně se prostupují. Tento pastýřský cíl pak je tím, z čeho každá jednotlivá složka formace bere své poslední zdůvodnění, co již předem působí v motivaci formovaného i formujících, co ukládá způsob, jímž formace probíhá, a co vede k tomu, aby byly zohledněny konkrétní okolnosti, za nichž se služba budoucího pastýře bude odehrávat.

Ve vztahu k intelektuální formaci bohoslovců proto papež v čl. 51 říká, že má svůj poslední základ v podstatě kněžské služby.¹² Tak má jejich studium pastorační určení (destinatio pastoralis), jež je pedagogickým hlediskem, s nímž má být teologie vyučována a studována: má vést ke schopnosti slaďovat své pastorační působení s autentickým teologickým viděním. K tomu je zapotřebí neopomíjet také „´pastorační´ hledisko (aspectus ´pastoralis´)“, jímž se mají na mysli náročné okolnosti, za nichž dnes kněz svou službu vykonává, a požadavky, které jsou na něho kladeny. Vše tak dle čl. 51 hovoří pro to, aby bylo vzdělávání kandidátů kněžství velmi náročné („excellentius vel profundius“), a to dokonce „multo magis“, než je tomu u ostatních věřících.¹³

Celé toto téma má své předznamenání v tom, co čl. 54 nazval „autentické teologické vidění“. Když totiž čl. 51, který otevírá kapitolu o intelektuální formaci, říká, že „studiem – zejména teologie – se budoucí kněz přimyká k Božímu Slovu, denně dává svému duchovnímu životu růst a stává se schopnějším k tomu, aby přijal pastýřský úřad“, dodává: „To je také mnohotvárný a jednotný cíl, který teologickým studiím vytkl koncil a který byl přejat i v Instrumentum laboris této synody: ´Aby byla intelektuální formace opravdu pastoračně účinná, musí být spojena s duchovní cestou osobní zkušenosti s Bohem – tak, aby kandidáti kněžství byli obohaceni nejenom pojmovým poznáním, ale aby byli také osvěženi náhledem srdce, takže budou sami nejprve schopni «vidět» Boží tajemství a potom je budou umět sdělovat bratřím.´“¹⁴

Koncilní pojem finis pastoralis se zde překládá obratem „vidění Božího tajemství“, který se stává klíčem ke všemu, co je v Pastores dabo vobis o intelektuální a pastorační formaci řečeno, a opakovaně se v různých podobách vrací. V čl. 52, kde se hovoří o významu filosofie pro víru, která promýšlí své obsahy, je citováno slovo sv. Augustina „Přál jsem si vidět rozumem to, v co jsem uvěřil (intellectu videre quod credidi), a mnoho jsem proto bádal a pracoval“ (De Trinitate XV,28). V čl. 54 se říká, že kandidát kněžství má být ve své teologické formaci „veden tak, aby širším a jednotným náhledem dospěl k vidění pravd, které Bůh zjevil v Ježíši Kristu, a úplné a celé zkušenosti víry, jíž žije církev“.¹⁵ A konečně v čl. 55 je, jak již bylo řečeno, pastorální povaha teologie jako takové vysvětlena tak, že budoucí kněží mají být vedeni k tomu, aby uměli hlásat evangelium v kultuře daného místa a času „tak, aby bylo apoštolské působení lépe sladěno s odpovídajícím teologickým pohledem (cum congruenti visione theologica)“.

Teologie je přitom chápána jako uvedení do Kristova smýšlení a poznání, nakolik je smýšlením a poznáním – můžeme též říci viděním – církve: „Je-li víra přijetím Božího Slova, stává se ve věřícím eo ipso radikální odpovědí danou Ježíši Kristu, který je plným a definitivním Božím Slovem daným světu (srov. Žid 1,1nn). Z toho plyne, že teologie nemůže klást svůj střed jinam než do Ježíše Krista, Boží Moudrosti: proto je také zralejší rozvažování jakousi účastí na uvažování Kristově (srov. 1 Kor 2,16) stejně, jako povstávají další lidské vědy (scientia fidei). Zároveň víra věřícího včleňuje do církve a dává mu podíl na jejím životě, nakolik je ´společenstvím víry´.“¹⁶ Podle papeže tedy teologií víra skrze integrální – pojmové i zakoušející – poznání roste ve vidění, jež je podílem na smýšlení Kristově a tím i na jeho „pastýřské“ lásce (srov. i Flp 2,5, citovaný v PDV, čl. 57).

Závěr

V perspektivě, kterou magisterium – zejména Jan Pavel II. – předkládá, je u kandidátů kněžství studium teologie jako celek určeno tím, co je nazváno finis pastoralis. Tuto skutečnost je třeba chápat především jako pastýřský cíl: stát se pastýřem v bytostném připodobnění Kristu, dobrému Pastýři, tj. v osvojování si jeho smýšlení a lásky. Studium teologie má proto být tak mimořádně náročné a důkladné, aby student prostřednictvím pojmového poznání a jeho spojení s duchovní zkušeností dospěl k „vidění Božího tajemství“, jež bylo zjeveno v Ježíši Kristu a jež neustále působí v církvi a ve světě. Jeho vnímání má být proměněno tak, že budoucí konkrétní kněžské působení bude podstatně otevřeno působení samotného trojjediného Boha. Součástí takto zásadně a široce vymezeného pastýřského cíle je i cíl pastorační, tedy specifická intelektuální a praktická formace vedoucí k takto definovanému cílovému stavu.

Řád skutečnosti, a proto i váha obou aspektů finis pastoralis, je zjevný a dochází dle papeže zřetelného vyjádření v povaze pastorální teologie. Také ona, stejně jako celé studium teologie, má být především osvojováním si autentického teologického vidění, které překlenuje napětí mezi pojmovým poznáním a osobní zkušeností, studiem a pastorací, určuje specifickou povahu pastýře a odlišuje jej od humanitárních pracovníků, psychologů, rodinných poradců, správců budov a úředníků. Teologické vidění čili vidění Božího tajemství je ona jedinečná vnímavost, ve kterou má ústit lidská, duchovní a intelektuální formace, protože je podstatnou vlastností pastýře. Díky tomuto zvyku chápající víry nahlížet vše ve světle Božího zjevení a vůle má být budoucí pastýř podoben Kristu, jedinému Pastýři, mít podíl na jeho smýšlení (sensus Christi: 1Kor 2,16, Flp 2,5 apod.) a zároveň být plně mužem církve (sensus Ecclesiae).

Teologické vidění jako finis pastoralis teologického studia lze objasnit také obrazem, který v souvislosti s filosofií užívá ve svém sedmém dopise (340b-341d) Platón. Říká, že cílem studia filosofie je to, aby byl žák „sžírán filosofií jako ohněm“, tj. aby tím, že sdruží své síly s tím, kdo jej vede, dosáhl stavu, kdy ji přijme za svůj „způsob života“, a bude tudíž schopen pokračovat sám: „z hojného soubytí a soužití oddaného té věci pak najednou, jako plamen vznícený od vylétlé jiskry, vznikne to v duši a samo se již živí“. Piero Coda tento text klade do paralely k Lk 24,32, kde učedníci konstatují, že když k nim vzkříšený Pán mluvil a otevíral jim Písma, hořelo jim srdce a oni proto mohli zvěstovat jeho vzkříšení.¹⁷ Schopnost teologického vidění je stav, kdy teologie přestává být pouhým předmětem studia a stává se způsobem života, díky němuž člověk, který (stále více) miluje Hospodina, svého Boha, „z celé mysli“ (Mk 12,30), může hlásat evangelium a rozpoznávat vzkříšeného Ježíše Krista tam, kde je ještě skryt. To by měla být podle mého soudu hlavní vlastnost katolického kněze.