Odpovědnost člověka za stvoření

Autor: Cyril Martinek - Číslo: 2004/4 (Články)

Starost o životní prostředí

Biblická víra chápe člověka jako strážce a správce stvoření. Životní prostředí po staletí utvářel člověk, který svou péčí o přírodu přeměňoval svět k obrazu svému nejen pozitivně, ale i negativně, jak dokazuje současný stav životního prostředí.

Jaký je vztah křesťanů k ekologii? Encyklika Centesimus annus (čl. 37) papeže Jana Pavla II. z roku 1991 obsahuje relativně krátkou, ale velmi významnou výpověď o životním prostředí, která s takovou jasností nebyla dosud formulována: „Velmi znepokojivá je i otázka ekologie. Člověk, který je více v zajetí touhy po majetku a po požitku, spotřebovává nemírným a nedisciplinovaným způsobem zdroje Země i Zemi samotnou. Neuvážlivé ničení životního prostředí se zakládá na dnes značně rozšířeném antropologickém omylu. Člověk, který odhaluje svou schopnost měnit vlastní prací svět a v určitém smyslu ho nově tvoří, zapomíná, že se to děje vždy jen na základě prvotního daru věcí od Boha. Místo toho, aby plnil svůj úkol spolupracovníka Božího na tvořivém díle, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je jím víc tyranizována než spravována.“

Vedle starosti o sociální věci rozšiřuje papež starost církve i k životnímu prostředí, protože jeho stabilita je lidskými zásahy vážně narušena. Spojení devastace životního prostředí se sociální nespravedlností vidíme na každém kroku: neochota průmyslových zemí snížit emise plynů a zabránit tak dalšímu globálnímu oteplování planety Země, umísťování skládek toxického odpadu v chudých zemích (u nás skládky ze SRN), zbídačování původních obyvatel a zánik jejich kultur při ničení tropických deštných pralesů, atd.

Jedním z velkých ekologických problémů je globální oteplování Země, které je působeno stále intenzivnějším spalováním uhlí i plynů. Tím stoupá ve vzduchu obsah oxidu uhličitého, což působí tzv. skleníkový efekt a vede k oteplování Země. O tom, že jde o skutečně vážný problém, svědčí už tři mezinárodní konference o změně klimatu. Konference v japonském Kjótu v roce 1997 se zúčastnili zástupci 159 zemí. Viníkem globálního oteplování jsou bohaté průmyslové země, které produkují nejvíce škodlivin. Politika omezení spotřeby pevných paliv a ropy by pro vyspělé země znamenala jen jisté snížení hospodářského růstu, zatímco pro rozvojové země by měla katastrofální následky a prodloužila by strádání milionů lidí žijících v chudobě. Na konferenci bylo dosaženo kompromisu, stanovujícího snížit v období let 2008-2012 produkci šesti plynů způsobujících skleníkový efekt o 8 % pro EU (včetně ČR), o 7 % pro USA a o 6 % pro Japonsko, vše počítáno k úrovni roku 1990.

Druhá konference, v Buenos Aires v roce 1998, ukázala, že na skleníkových plynech lze dokonce vydělat. Protože je velmi reálné, že ČR kvůli propadu průmyslové výroby sníží ještě více skleníkových plynů, než je stanoveno, mohla by zbytek „ušetřených emisí“ prodat některé ze zemí, která bude mít s dodržením dohody problémy. Na přesných pravidlech pro mezinárodní obchod se skleníkovými plyny se však účastníci konference nedokázali dohodnout.

Třetí mezinárodní konference o změně klimatu, v Haagu v roce 2000, skončila naprostým krachem, protože USA, Kanada a Japonsko (největší znečišťovatelé) se nechtěly zavázat snížit emise v letech 2008-2012. Obyvatelstvo USA tvoří jen čtyři procenta světového obyvatelstva, ale podílí se třiceti procenty na produkci skleníkových plynů a tento podíl stále roste. Američané již přesáhli meze schopnosti své země obnovovat předpoklady života a dnes žijí z podstaty, z neobnovitelných zdrojů, které většinou čerpají z jiných zemí, a starají se o to, aby se nezpomalilo zvyšování jejich spotřeby.

Po konferenci v Haagu vydal výbor Ekologické sekce České křesťanské akademie tuto výzvu: „Zástupci států a národů se nedokázali dohodnout. Je to jeden z příkladů, jak my, lidé, svou zaslepeností, bezohledností, sobectvím a odmítáním používat rozum vážně poškozujeme svůj dočasný domov – planetu Zemi – a tím narušujeme celé krásné a harmonické Stvořitelovo dílo a zpronevěřujeme se poslání, které v něm máme. Devastace přírody – Božího díla – nebývá dnes v církvích předmětem zájmu, ale Pán Ježíš během svého života na této Zemi opakovaně projevoval zájem o běžné pozemské záležitosti lidského života. Přehlížet je poukazem na mimozemský, transcendentní rozměr života je útěkem od poslání, které jako lidé ve světě máme.“ Sekce vyzvala věřící, aby na toto ohrožení Země pamatovali ve svých modlitbách.

Oteplování Země probíhá dokonce mnohem rychleji, než vědci předpokládali. Konference v Šanghaji v lednu 2001 potvrdila, že během 21. století se průměrná teplota na Zemi zvýší o 1 až 6 stupňů Celsia, zatímco před pěti lety se odhady pohybovaly mezi jedním až třemi stupni. Hladina světových moří se tak zvedne o desítky centimetrů a ohroženy budou stamiliony lidí žijících v přímořských oblastech. Projevem těchto změn bude i nedostatek vody, sucho, neúrody, rychlejší šíření epidemií, záplavy. Poradce OSN v oboru klimatologie Robert Watson tvrdí, že klima se skutečně mění a během příštích let budou klimatické změny mnohem dramatičtější než za posledních sto let.

Dne 28. března 2001 však americký prezident George W. Bush oznámil, že USA odstupují od dohody v Kjótu z roku 1997, protože je prý v rozporu s americkými ekonomickými zájmy. Toto oznámení šokovalo svou bezohledností celý svět. Omezení oxidu uhličitého by si totiž vynutilo okamžitou konverzi amerických uhelných elektráren na plynové, což je záležitost finančně velmi náročná. Ale bohatá Amerika si ji může dovolit spíše než kterákoli jiná země. Prohlášení George Bushe, který jde ve šlépějích ekologických odpůrců – svého otce i prezidenta Reagana – vyvolalo bouřlivý odpor v celém světě, ale zároveň naději, že Bush bude nucen své odmítavé stanovisko k ekologii v zájmu světové veřejnosti korigovat. Na Bushovo prohlášení reagovala Evropská unie: Žádná země nemá právo jednostranně zrušit právoplatně uzavřený mezinárodní závazek. Reagan i oba Bushové vystupují proti tradici své vlastní strany, protože až do 80. let se republikánská politika životního prostředí výrazně nelišila od politiky demokratů. Právě republikán Theodor Roosevelt postavil ochranu životního prostředí do čela amerických národních zájmů.

Zrychlující se vývoj

V současné době prožíváme globální informační revoluci, kterou vyvolaly vyspělé technologie: elektronická informační technika (telekomunikace) a biotechnika (genová technika). V 19. století lidstvo věřilo, že pomocí vědy a techniky vyřeší všechny své problémy a ocitne se na prahu nového „zlatého“ věku. Opak je však pravdou. Vyřešení jednoho problému otevírá nespočet dalších. Ale nejen to. V současné době se nahromadilo tolik celosvětových vzájemně propojených problémů jako ještě nikdy v celých lidských dějinách: demografická exploze a s ní spojená bída rozvojových zemí, zhoršení životního prostředí, které se projevuje globálním oteplováním, znečištěním vzduchu, kontaminací vodních zdrojů, ničením deštných pralesů, úbytkem ozónu v atmosféře, přibývajícím množstvím odpadků, radioaktivním odpadem, zmenšující se rozmanitostí rostlinných druhů (biodiverzita). Probíhající globalizace světové ekonomiky vyvolává další problémy: růst nezaměstnanosti, nekontrolovatelná moc nadnárodních společností, ohrožení světového finančního systému aj.

Podle OSN dosáhl počet obyvatel na světě první miliardy na začátku 19. století. Druhé miliardy v roce 1927, tedy po 123 letech; třetí v roce 1960, po 33 letech; čtvrté v roce 1974, po 14 letech; páté v roce 1987, po 13 letech; šesté v roce 2000, po 12 letech. To znamená, že počet obyvatel Země, který po mnoho tisíciletí nepřesáhl jednu miliardu, najednou během jednoho století prudce vzrostl na šest miliard a dále dramaticky stoupá. Po dlouhou dobu bylo tempo růstu obyvatel pomalé, asi půl promile ročně. Zrychlení nastalo až začátkem 19. století a vrcholu, téměř 2,1 %, dosáhlo počátkem 70. let. Od té doby tempo růstu klesá, protože se významně snížila porodnost. Předpokládá se, že sedmé miliardy se dosáhne v r. 2013, po 14 letech, a osmé miliardy v r. 2028, po patnácti letech. Kolem roku 2050 bude podle odhadu žít na světě 9,4 miliardy lidí.

Největší přírůstek obyvatelstva byl v posledních padesáti letech v rozvojových zemích, zatímco počet obyvatel ve vyspělých průmyslových zemích stabilně klesá. Ve SRN žije v současnosti 81 milionů obyvatel, ale v roce 2025 to bude o 10 milionů méně. (Vybavuje se mi vzpomínka na Protektorát Čechy a Morava a Adolfa Hitlera, který hlásal, že pro dvěstěpadesátimilionový německý národ potřebuje v budoucnosti větší prostor.) Podobně je tomu ve všech evropských zemích – Evropa prostě vymírá. Paradoxně platí, že čím větší bída, tím větší porodnost, a čím větší blahobyt, tím menší porodnost. Potvrzuje to i zkušenost z rozvojových zemí: kde se zlepšila hospodářská situace, okamžitě klesla porodnost. Obyvatelstvo ve vyspělých zemích stárne a dožívá se vysokého věku, zatímco počet lidí v produktivním věku klesá a musí být doplňován novými a novými přistěhovalci z třetího světa.

Podle Erazima Koháka jsme po celá tisíciletí byli nepočetní, skromní a bezmocní. V posledních třech staletích jsme se však stali nečekaně mocnými, neuvěřitelně náročnými a nepředstavitelně početnými. Dokud bylo lidí na světě málo, mohli se domnívat, že nezáleží na škodách, které způsobí přírodě – ta je napraví. Dnes však jde o přežití. Nechceme-li Zemi zničit, ale zachovat ji pro své potomky, pak musíme stanovit pravidla, jak budeme s přírodou zacházet. A zde se názory různí. Carl von Weizsäcker, bývalý německý prezident, vyslovil na konferenci v Oslo, svolané kvůli diskusi o nezbytnosti udržitelného stupně výroby a spotřeby, tento názor: „Kdyby se německá úroveň spotřeby měla stát normou pro celý svět, pak jsme boj za ochranu životního prostředí prohráli už dnes.“ Naproti tomu Václav Klaus vidí svět růžovými brýlemi liberála, který neochvějně věří v dobrodiní neomezeného volného trhu: „Systém volného trhu chrání přírodu a životní prostředí, a ani v této své funkci nemá náhradu. Jen soukromé vlastnictví, nikoli vášnivá hesla, vytváří a podněcuje odpovědnost, nezbytnou pro citlivý přístup k přírodě.“

Tyto dva citáty vyjadřují podstatu dvou protikladných postojů a názorů na důsledky neomezeného hospodářského růstu pro budoucnost lidstva. Pokusy zvážit a do hloubky promyslet tisíce různých argumentů pro a proti oběma protichůdným názorům na problém trvalého hospodářského růstu skončily dosud vždy bezúspěšně. Liberální ekonomové vytýkají ekologům přehánění, protože programy hnutí na ochranu přírody obsahují velkou zásobu Ne a málo tvořivých prvků. Palčivé problémy lidstva prý pramálo pomáhá řešit trvale udržitelný rozvoj, mezigenerační solidarita, práva přírody a škarohlídské šíření atmosféry nedůvěry. Nejsilnějším argumentem růstové strany je expanze lidského vědění, které bude nejen vytvářet nové bohatství, ale bude zároveň zvyšovat i množství a kvalitu prostředků pro zvládnutí potíží růstu. Proto zůstává tento argument zcela otevřený. Ale obhájci životního prostředí mají v rukou silnější trumf: je jím dnešní rozdělení světového bohatství a nekopromisní snaha všech národů stát se členy elitního klubu nejvyspělejších a nejbohatších národů světa.

U kořene ekologického ohrožení je sociální nespravedlnost. Bohatá pětina lidstva (1,2 miliardy) spotřebovává 80 % zdrojů a podílí se tak rozhodujícím způsobem na devastaci životního prostředí, zatímco 80 % lidstva (4,8 miliardy) využívá jen 20 % přírodních zdrojů. Hlavním zdrojem ekologického ohrožení je schopnost průmyslově vyspělých zemí bezohledně a neomezeně vykořisťovat velkou většinu lidstva. To vede k nesmyslné nadspotřebě, hlavnímu zdroji ekologického ohrožení. Zoufalé hmotné i duchovní zbídačení zbytku světa pohání druhé ekologické ohrožení: populační explozi. Protože však všichni lidé jsou nositeli nezadatelných lidských práv, mají všichni nárok na spravedlivý podíl na bohatství Země a na stejnou životní úroveň, jakou z tohoto společného majetku lidského rodu vyzískaly dnešní bohaté národy. Ty však neprojevují sebemenší úmysl zpomalit svůj ekonomický růst a dát tak šanci chudým zemím, aby se jim mohly hospodářsky přiblížit. Spíš opak je pravdou, protože 99 % výzkumu a vývoje je zaměřeno k dalšímu růstu blahobytu nejbohatších zemí a jen málokdo si uvědomuje, že právě rozvojové země potřebují nové technologie, které by jim umožnily využívat místní suroviny a dostat se tak ze začarovaného kruhu hladu, bídy a zaostalosti. Realistický odhad toho, co by to stálo, aby všichni členové lidského rodu měli garantováno právo na trvale udržitelný život (když už ne na trvale udržitelný rozvoj), by snad otevřel oči i nejtvrdohlavějším nadšencům neomezeného růstu k pochopení nesmírnosti problému, který se vymyká i těm nejfantastičtějším představám. A to už nemluvíme o tom, že tíživá sociální situace se může stát rozbuškou sociální revoluce nevídaných rozměrů.

Chudé národy si ovšem mohou své vyhlídky do budoucna zlepšit promyšlenější hospodářskou politikou, zdravým managementem, vyškolením špičkových odborníků, investicemi do školství a zásobování, a tím mohou postupně zvyšovat svou životní úroveň. Během tohoto procesu dohánění nebudou ovšem bohaté země stát na místě, ale budou se dále hnát za vyššími zisky. Prostí občané budou trvalé zvyšování životní úrovně považovat za své přirozené právo, takže politici musejí stále uspokojovat neuspokojitelný lid. Ve všech režimech bez výjimky mají občané stejné měřítko pro hodnocení vlád a politiků: Máme se lépe, než jsme se měli dřív? Nikdo se neptá: Jsme lepší než jsme byli?

Kořenem ekologické krize je nekonečný nárok v konečném světě. Lidské potřeby jsou bez hranic. Konzumní způsob života, který se dnes rozšířil z privilegované vrstvy na široký střední stav, nezná pojem dost, žádá stále víc, bez ohledu na hodnoty a řád. Jediným smyslem života a takřka morální povinností občana je prý hromadit a spotřebovávat stále více hmotného majetku. Podobnou epidemií se vyznačovaly i jiné civilizace v době před svým zánikem (např. Římská říše ve třetím a čtvrtém století našeho letopočtu). Ale ještě nikdy v dějinách se výbuch žádostivosti privilegovaných vrstev na úkor zbídačení velké většiny obyvatel Země nestal celosvětovým fenoménem. Ti, kdo odmítají slyšet poplašné signály o ekologickém ohrožení, se podobají pasažérům na Titaniku, kteří v posledních chvílích své existence raději tančí a pijí šampaňské.

Můžeme si však položit otázku: Neexistuje opravdu jiná cesta než nikdy nekončící závod o víc a ještě víc? Nemohli by se lidé v bohatých zemích zamyslet nad špatnou vyhlídkou, kterou mají jejich děti a vnuci, a projevit trochu víc skromnosti, když už ne z lásky k bližnímu, tak z rozumu? Trochu se uskromnit ve svých nikdy nekončících nárocích a dát chudým naději, že pro ně ještě není všechno ztraceno? Současné smýšlení dnešních lidí v bohatých zemích dává jednoznačnou odpověď: Ne, tudy cesta nevede. Teoreticky ovšem existují dvě možnosti vyřešení ekologické krize: Buď náročnější technika (podle představ liberálů), nebo skromnější lidstvo. Abychom uspokojili stoupající nároky, potřebujeme co nejvýkonnější techniku, ale tím nic neřešíme, jen stupňujeme problém. I kdyby zmizel celý třetí svět, ekologii Země by to moc neprospělo. Skutečným řešením ekologické krize by bylo skromnější lidstvo. Všechny současné bohaté země jsou demokracie, což znamená manželství demokracie s volným trhem. Tržní ekonomika přímo nutí lidi ke zvyšování požadavků a skromnost je úhlavním nepřítelem trhu. „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království,“ říká Kristus. Naproti tomu heslem liberální ekonomie je: „Buď stále bohatší!“ A tak se ničení životního prostředí a ruinování Země stává základním lidským právem.

Skromnější lidstvo?

V předvečer průmyslové revoluce na konci 18. století vyslovil německý filosof Immanuel Kant téměř prorockou myšlenku: „Člověk je bohatý nejen tím, co vlastní, nýbrž mnohem více tím, o čem ví, že se bez toho se vší důstojností obejde. A tak je možné, že lidstvo získává tím, že ztrácí, a stává se bohatší tím, že chudne.“ Nastupující nová průmyslová společnost osvobodila lidstvo od feudálního panství a nevolnictví, ale na druhé straně je přinutila přijmout i nový styl života, práce a spotřeby. Člověk předindustriální éry se spokojil se skromným způsobem života a pracoval jen tolik, aby mu to stačilo k životu. Kapitalismus však potřeboval stále více konzumentů pro své zboží vyráběné se stále větší rentabilitou a vyšší produktivitou. Proto se žádoucí muselo stát potřebným a nadbytečné naléhavým. Z tohoto hlediska se aforismus o získávání ztrácením hodí i na dnešní společnost nadbytku, nenasytnosti a mrhání. Po letech života v „reálném socialismu“ přispívá horečná touha vlastnit všechno, a to hned, k pasivnímu přístupu občanů i k problémům životního prostředí. Dříve byli totiž zvyklí na to, že všechny problémy vyřeší zaopatřovací stát, který jim ovšem informace o stavu životního prostředí zatajoval a i vážné události, jako byla černobylská havárie, bagatelizoval.

Když se před dvěma sty lety stará agrární společnost začala měnit ve společnost průmyslovou, existovali kritikové, kteří se domnívali, že národ bude muset hladovět, budou-li lidé pracovat v továrnách, místo aby pěstovali zemědělské plodiny. Podobně zastaralé jsou dnes výhrady proti hospodářství, které je šetrné k životnímu prostředí, nebo myšlenky o tom, že na ekologii si musíme nejdřív vydělat, jak jsme to slýchali od našich předních politiků.

Když se problémy spojené se zachováním zdravého životního prostředí zdají neřešitelné a lidstvo je připraveno se zahubit, jen aby uskutečnilo své nesmyslné nároky, můžeme my, křesťané a všichni lidé dobré vůle, nabídnout světu naději: prioritu věcí nemateriálních, duchovních před hmotnými a konkrétní službu bližním. Můžeme převzít odpovědnost v našem malém světě, v němž žijeme (v podniku, ve farnosti, v občanských společenstvích). Ve všech dobách žili lidé, jimž stačily k životu jen skromné podmínky a kteří vědomě odmítali lidskou snahu hromadit stále víc majetku. Důvodem toho byla priorita věcí duchovních před hmotnými, vycházející z hlubokého vnitřního přesvědčení, které už samo o sobě spontánně oslabuje zájem o nakupování a spotřebovávání. Je na nás, abychom realizovali myšlenku „skromnějšího lidstva“: abychom byli odpovědní za životní prostředí, šetrně zacházeli s živou i neživou přírodou, snažili se omezovat svou spotřebu, byli solidární s lidmi kolem sebe, nezáviděli bohatým, ale spíše jim přáli, aby hledali a nalezli v labyrintu světa ráj srdce.

Literatura

Kohák E., Zelená svatozář, Slon, Praha 2000

Konrad Adenauer Stiftung, Ochrana životního prostředí a tržní hospodářství, Středoevropské perspektivy, 11

Krupička J., Flagelantská civilizace, nakladatelství Hynek, s. r. o., Praha 1999

Librová H., Pestří a zelení, Ekologické středisko a Hnutí Duha, Brno 1994

Marc G., Zlom mezi Severem a Jihem, Universum 4/2000

Nachrichten und Stellungnahmen der katholischen Sozialakademie Österreichs 11/2000 (Wohlgenannt L., Arbeit teilen in den Niederlanden)

Papoušek J., Hovory o ekologii, Portál, Praha 2000

Salzkörner Materialien für die Diskussion in der Kirche und Gesellschaft, Nr. 1, 26. II. 2001