Odpověď na reakci mons. Hučka

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2004/4 (Dialog)

Poznámka: Redakčně kráceno. – Protože TT nemohou této tematice poskytnout další prostor, doufáme, že bude tento dialog pokračovat na osobní rovině.

V kratičkém hodnocení jsem chtěl pouze připomenout, že „jasný směr, který katolická ekleziologie nastoupila“, je „cesta k modelu ´jednoty v různosti´ (cituji z Bugela) či spíše ´model communia církví-sester, nazíraných skrze hledí plnohodnotných místních církví´“ (85). V obou konceptech nemůže být rozpor. Model „jednoty v různosti“ nebo „jednoty v legitimní různosti“ je vyjádřen v encyklice Jana Pavla II. Ut unum sint: „Vizí plného společenství, které máme hledat, je jednota v legitimní různosti. Právě to jsem důrazně prohlásil i ve své encyklice Slavorum apostoli o svatých Cyrilu a Metoději a v apoštolském listu Euntes in mundum. (…)“

Jeho Excelence dále připomíná v souvislosti s modelem communia církví-sester Nótu Kongregace pro nauku víry z 30.6.2000 a píše: „A v něm (textu Nóty) se tvrdí, že pojem sesterské církve se ve vztahu mezi katolickou a ortodoxní církví nemá používat. Všechno ostatní jsou jenom názory, které se mohou vyjadřovat, ale které nejsou pro nikoho závazné.“

Přidržím se encykliky Jana Pavla II. Ut unum sint. Otázce „sesterských církví“, když mluví o dialogu mezi Východem a Západem, se věnuje hned v několika článcích (55–58); jde o vztahy mezi partikulárními církvemi na Západě a na Východě. „Na základě 2. vatikánského koncilu a ve světle rané tradice se znovu stalo obvyklým mluvit o partikulárních či místních církvích sdružených kolem jejich biskupa jako o ´sesterských církvích´.“ (56)¹ „Na této cestě (k obnovení plného společenství mezi církvemi Východu a Západu) by nás mělo stále doprovázet tradiční pojmenování ´sesterské církve´.“ (56)² Také ve vyjádřeních Pavla VI., když mluví o dialogu mezi Východem a Západem, nalezneme okouzlující slova: „V každé místní církvi působí toto tajemství Boží lásky, není to snad důvod k tradičnímu a tak krásnému výrazu, podle něhož se místní církve rády nazývaly církve-sestry (…)? Nyní, po dlouhé periodě rozdělení a vzájemného nepochopení, nám Pán dává se znovu nalézt jako církve-sestry, přes překážky, jež byly mezi nás postaveny.“³ Textů je jistě více, ale pro základní náhled mohou uvedené citáty postačit.

V Nótě, která je teologicky precizně vyváženým textem, se říká: „Historické prvky vyložené v předchozích paragrafech ukazují důležitost, již zaujal výraz církve-sestry v ekumenickém dialogu. Je o to důležitější, aby se užíval teologicky korektně.“⁴ Nóta neříká, že se „nemá používat“.

Jeho Excelence dále píše o tom, že Balamandský dokument „nepatří do kategorie oficiálních dokumentů Svatého stolce“, a pak ještě zmiňuje také „nějakou pomocnou komisi“, v této souvislosti zřejmě je míněna „Smíšená mezinárodní komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi“, založená roku 1979. Jsou-li však práce této komise a pak přímo i Balamandský dokument zmíněny a oceněny v encyklice Ut unum sint (59 a 60), je to jistě významné.

V Balamandském dokumentu je jasně řečeno: „Vzhledem ke způsobu, jak se katolíci a pravoslavní znovu chápou ve svém vztahu k tajemství Církve a znovu se objevují jako církve-sestry, tato forma ´misionářského apoštolátu´, popsaného výše, jenž byl nazýván ´uniatismem´, nemůže již být akceptována ani jako metoda k následování, ani jako model jednoty, jejž naše Církve hledají.“⁵ V encyklice se pak říká: „Spojená mezinárodní komise učinila nedávno důležitý krok vpřed, pokud jde o velice citlivou otázku metody, jež by měla vést k obnovení plného společenství mezi katolickou církví a církví pravoslavnou, což je problém, který často do vztahů katolíků a pravoslavných vnášel hořkost. Komise položila doktrinální základy k pozitivnímu řešení tohoto problému na základě nauky o sesterských církvích. I zde se stalo zřejmým, že metodou, jež má vést k plnému společenství, je dialog pravdy, podepřený a živený dialogem lásky.“ (UUS 60)⁶ To nikterak nepopírá existenci východních katolických církví, které mají v tomto dialogu a hledání plného společenství své nezastupitelné místo.

Plně souhlasím s mons. Hučkem v tom, co říká o katolických východních církvích v prizmatu koncilních dokumentů. Nikde nepopírám úlohu katolických východních církví „napomáhat jednotě“, nikdy jsem nezpochybňoval jejich historickou úlohu. Východní katolické církvi vděčím za své kněžství a mnoho dalšího, co vyplývá z jejího martyrského charakteru. Současná úloha katolických východních církví v ekumenickém procesu je podle Jana Pavla II. „vést dialog pravdy, podepřený a živený dialogem lásky“⁷, který po zmírnění vzájemných napětí povede „k větší plodnosti snahy o nalezení jednoty“⁸. A dále, po ocenění úlohy východních katolických církví, papež pokračuje: „Východní katolické církve budou zajisté v duchu dekretu o ekumenismu hrát konstruktivní úlohu v dialogu lásky i dialogu teologickém, jak na místní, tak i na mezinárodní úrovni, a tak přispějí k vzájemnému pochopení a pokračování cesty k plné jednotě.“⁹

Vyjadřovalo-li zasedání „Smíšené mezinárodní komise“ v Baltimoru (2000) smutnou atmosféru téměř přerušeného dialogu (proto žádné prohlášení), pak návštěva kardinála Kaspera, předsedy Papežské rady pro jednotu, v Moskvě, a především společná prohlášení Jana Pavla II. a cařihradského patriarchy Bartolomea z letošního roku¹⁰ vyjadřují oboustrannou ochotu k pokračování v dialogu a v práci komise.