Klonování a lidská důstojnost

Autor: Albert-Peter Rethmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/4 (Studie)

Etické poznámky ke spornému tématu

Přednáška proslovená na besedě „Vědecké a etické otázky klonování“, uspořádané dne 19. 5. 2004 Tiskovým odborem Akademie věd ČR a Českou křesťanskou akademií. – Prof. Dr. Albert-Peter Rethmann přednáší morální teologii na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity.

1. Úkol etiky v pluralitní společnosti

Filosofická i teologická etika vycházejí z toho, že v pluralitní společnosti existují velmi protichůdné představy o dobrém životě. Tím těžší je nacházet v konfliktních případech společnou bázi pro řešení těchto konfliktů. Nepotřebujeme v naší společnosti státní instanci, která sděluje, jak má jedinec utvářet v jednotlivostech svůj život; instanci, která se pak tyto představy také snad ještě pokouší prosazovat – eventuálně politickou mocí. Ale ani nežijeme jako monády. Každý jedinec se setkává s dalšími jedinci, a přitom rychle vzniká otázka, zda existuje společné minimum, které v konfliktním případě zavazuje všechny strany, aby neplatilo jen právo silnějšího.

Existuje společné minimum, kterým je vázán dokonce i stát? Také minimum v otázkách bioetiky, které musí stát chránit svým zákonodárstvím – eventuálně i prostřednictvím trestního práva?

Základní myšlenku k odpovědi najdeme v evropských duchovních dějinách u Immanuela Kanta. Při formulaci svého kategorického imperativu rozlišuje Kant u člověka to, co má cenu, a to, co má důstojnost: Na místo toho, co má cenu, může být dosazeno také něco jiného jako ekvivalent. Naproti tomu to, co je nutné povýšit nad každou cenu, a proto nedovoluje žádný ekvivalent, to má důstojnost.¹

Když má něco „cenu“, pak to znamená: Může to být nahrazeno něčím jiným – nebo: Může to být použito jako prostředek pro něco jiného. „Mít důstojnost“ znamená: Být účelem sám o sobě. Může být chytré či šikovné používat druhého člověka výhradně jako prostředek, využívat ho nebo vykořisťovat. Ale mravné to není. Neboť, tak argumentuje Kant, takové výlučné chápání člověka ničí jeho svobodu a tím jeho mravnost, jeho lidskost. Teorie, i když je velmi chytrá a obratná, zůstává nemravnou, když hodnotí člověka výhradně podle jeho tržní ceny.

Tím Kant připravuje myšlenku, že každý člověk je účelem o sobě. Člověk nesmí být výlučně používán jako prostředek pro jiné účely. „Mít důstojnost“ znamená: Být účelem sám o sobě. Není možno poměřovat člověka v cenách. Má svou důstojnost. Člověk nesmí nikdy být používán jen jako prostředek; musí být vždy zároveň uznáván jako účel. Formulaci účelu o sobě můžeme chápat jako filosofické odůvodnění lidské důstojnosti. Tuto myšlenku bych teď chtěl použít s ohledem na klonování.

2. Klonování z technického hlediska

To, co se v přírodě děje při vzniku dvojčat, může člověk napodobit v laboratoři. Biomedik může embryo v jeho raném stadiu po prvních buněčných děleních uměle rozdělit na dva nebo více celků; neboť až do stadia osmi buněk se může z každé buňky embrya ještě stát celý člověk. Tyto buňky jsou takzvané totipotentní buňky. Tento proces se nazývá splitting embryí. Přitom se z původního jednoho embrya vytvářejí genově identická dvojčata nebo také vícečetné potomstvo. Tato možnost je známa již několik let a byla vyvinuta v chovu zvířat. V roce 1993 překročil Američan Jerry Hall tyto hranice u člověka a rozmnožoval lidské embryo v Petriho misce, tedy uměle zplodil geneticky identické vícečetné potomstvo.

Druhou metodou je transfer jádra nebo takzvaná Dolly-technika. Je nazvána podle skotské ovce Dolly, u které se poprvé podařilo přivést tělesné buňky zpět do stadia totipotence. Buněčné jádro těchto buněk se pak zavedlo do neoplodněné a jádra zbavené vaječné buňky jiné ovce. Tato vaječná buňka s novou dědičnou informací – s dědičnou informací tělesné buňky první ovce – se pak přenesla do mateřské ovce. Vaječnou buňku donosila mateřská ovce. Novou ovcí byla „Dolly“.

Klonování tedy technicky zná dvě cesty: odnětí totipotentních buněk z embrya starého nanejvýš čtyřicet osm hodin, které bylo vytvořeno ve zkumavce, popřípadě v Petriho misce; a transfer buněčného jádra, takzvaná technika Dolly.

3. Dva cíle: reprodukční a terapeutické klonování

Klonování se může praktikovat s dvěma cíli: za prvé jde o takzvané reprodukční klonování, tedy o produkci genetické kopie jednoho člověka. Je zplozeno takříkajíc časově přenesené dvojče. Za druhé jde o terapeutické klonování. Přitom se z raného stadia embrya odebírají takzvané totipotentní buňky. Z každé této buňky může teoreticky být opět celý člověk. Tyto buňky mohou ale také – podle této představy – být za určitých okolností použity k tomu, aby se rozrůznily tak, že z nich nevzniká celý člověk; spíše mají být stimulovány k tomu, aby dorostly do určitých orgánů, které se potom implantují buněčnému dárci jako náhražka.

Jestliže máme naklonované embryo – ať už pomocí splittingu embrya nebo transferu jádra – pak je nemusíme přenášet do náhradní matky. U této varianty se nechá embryo dozrát do čtvrtého dne – tedy do takzvaného stadia blastocysty. Pak jsou mu odňaty embryonální kmenové buňky. Ty se sice už nemohou vyvíjet ve všech směrech, ale přece ještě v mnoha směrech, jsou tedy ještě pluripotentní. Pluripotentní kmenové buňky se rozmnožují v laboratoři, aby se pak dále pěstovaly za účelem vytvoření požadovaných orgánů, popřípadě tkáňové specializace. V tom spočívá alespoň cílová představa, kterou ovšem nemůžeme dosud ještě nebo vůbec realizovat.

4. Etické hodnocení

Oba postupy jsou z mého hlediska v jasném rozporu s důstojností člověka.

a) Reprodukční klonování

Etické výhrady jsou následující: U reprodukčního klonování se člověk nerodí kvůli sobě samému, nýbrž kvůli tomu, že má určité vlastnosti. Není účelem o sobě. Spíš je chtěna jeho celá existence proto, že má určité vlastnosti: protože vlastní geny geniálního vědce nebo geny geniálního politika nebo geny nadaného zpěváka nebo… Už dnes onemocní děti z toho, že jsou poměřovány podle toho, co samy nejsou. Co řekneme dítěti, které přišlo na svět jen proto, že má naplňovat očekávání svého výrobce? Čím je, když je nenaplní? Nejsou to jen geny, co určuje člověka. Výchova, prostředí a tak dále ho utvářejí přinejmenším stejně hluboce.

A další kritický bod: K „úspěšnému“ narození klonu je (alespoň dosud) nutná stovka pokusů. V průběhu těchto pokusů dochází stále znovu ke genetickým poškozením, k chybnému vývoji, k spontánnímu odumření embrya nebo plodu. Mnohá onemocnění se objeví – to je známo z pokusů na zvířatech – teprve po porodu. Chceme to a můžeme si to dovolit také u člověka?

b) Terapeutické klonování

Také ohledně takzvaného terapeutického klonování mám značné etické pochybnosti:

Tento postup budí takový zájem proto, že kmenové buňky jsou získávány pomocí klonování genomu nemocného člověka samého. To znamená, že kdyby se podařilo vypěstovat orgány ze znovunaprogramovaných kmenových buněk, byly by tím jednou ranou vyřešeny hned dva problémy: Za prvé by se už nemusel hledat tak usilovně a dost často marně vhodný dárce pro transplantaci orgánu; za druhé by byl v zásadě vyřešen rozhodující problém imunitní obrany, neboť orgány, které jsou vypěstovány z vlastních tělesných buněk, už nevyvolávají problém odmítnutí, protože neobsahují tělu cizí bílkoviny, nýbrž jen bílkoviny tělu vlastní.

Za tento dvojí zisk musí být ale zaplacena vysoká cena. Spočívá v tom, že se embryo, které se klonuje za účelem získání kmenových buněk, zabíjí po několika dnech vývoje. Embryo pak už nedorůstá do dítěte, kterým by se mohlo stát. Zde je embryo klonováno proto, aby bylo rozděleno a jeho kmenové buňky byly použity k léčebným pokusům na nemocných lidech.

Z tohoto důvodu se postup označuje pojmem „terapeutické klonování“. Tento pojem je však velmi zavádějící. Vysoká sugestivní síla tohoto pojmu nesmí klamat: embryu nepřísluší žádné léčebné zacházení. Ne ono má být podrobeno terapii, nýbrž jiný člověk. K tomu je embryo obětováno. Klon není vůbec léčen. Upřímně řečeno, vlastně bychom neměli mluvit o terapeutickém klonování. Měli bychom spíš mluvit o spotřebním výzkumu embryí. Vědomě je zplozeno embryo k tomu, abychom ho následně zničili – s cílem použít jeho buňky pro snad možné terapeutické účely. Zde je zplozen člověk, abychom ho využili pro jiné účely – a přitom zničili.

5. Počátek lidského života

Zde jsme se však samozřejmě dostali k otázce: Odkdy je člověk vůbec člověkem?

Uvnitř humanitních věd jsou velmi různá pojetí ohledně otázky, kdy je možné definitivně stanovit okamžik počátku lidského života. Různá pojetí, která jsou zastoupena v literatuře, můžeme shrnout do tří skupin či spíše modelů: sociologický, vývojově biologický a genetický.

(1) Pro zastánce sociologického modelu závisí lidský život ve vlastním smyslu na schopnosti navazovat vztahy. Přitom se často rozlišuje mezi biologickým a osobním lidským životem (human biological life / human personal life). Osobní lidský život a s ním spojený status morální ochrany existuje teprve tehdy, když je jedinec v situaci, že buduje vztah s druhým. Ovšem názory na to, kdy tento okamžik nastává, jsou právem rozdílné. Začíná navázání vztahů mezi nenarozeným dítětem a jeho matkou prvním vnímáním pohybů dítěte? Nebo teprve tehdy, když se dítě poprvé na matku usměje? Někteří autoři tohoto modelu jdou dokonce ještě dále a činí přiznání osobního statusu závislým na přijetí dítěte rodiči nebo dokonce společností. Společenské prohlášení za živého má například podle mínění nositele Nobelovy ceny Jamese Watsona proběhnout teprve třetí den po narození, aby se komise expertů mohla rozhodnout na základě co možná nejlepších informací.

Různé časové údaje v rámci tohoto modelu poukazují na problém, který za tím stojí. Bezpochyby je schopnost budovat vztahy s druhými podstatným předpokladem pro společenskou integraci člověka. Nesmíme z toho ovšem odvozovat pochybné etické a právní důsledky. Kdo přiznává status osoby jen těm lidem, kteří aktuálně disponují racionalitou, sebevědomím a schopností komunikace, nepopírá jen neomezené právo na život u nenarozeného, nýbrž také u duševně postižených lidí a u těch, kteří tyto schopnosti ztratili nehodou, nemocí nebo vysokým věkem. Jestliže se status osoby učiní závislým na společnosti, která ho přiznává svým členům, muselo by být v důsledku toho společnosti přiznáno také právo, aby status člověka či osoby opět odnímala.

Nutným následkem by potom bylo, že by mohlo být kdykoliv upíráno právo na život nechtěným dětem, neoblíbeným opozičním politikům nebo notorickým pachatelům trestných činů. Je nutno podotknout, že taková extrémní pozice – která byla původně zastávána v kontextu debaty o přerušení těhotenství především v anglo-americkém prostoru, v souvislosti s výzkumem, popřípadě použitím embryonálních kmenových buněk – není podle mých poznatků v České republice citována.

(2) Vývojově biologický model je podobný sociologickému modelu, neboť jeho zastánci činí existenci lidského života závislou na nejmenší míře tělesných a duševních schopností, kterou přesně rozpracovávají podle zvláště sestaveného katalogu kritérií (criteria of humanhood):²

nejmenší míra inteligence, vědomí sebe sama, sebekontrola, smysl pro čas, smysl pro budoucnost, smysl pro minulost, schopnost navazovat vztahy s druhými, péče o druhé, komunikace, kontrola existence, zvědavost, změna a měnitelnost, rovnováha racionality a citů, individuální projev osobnosti, funkce velkého mozku.

Tento model se rovná sociologickému modelu, pokud vychází z toho, že míra ochrany důstojnosti závisí na právě dosaženém stupni embryonálního vývoje a že jeho plný rozsah, jak je spojen s titulem lidské důstojnosti, popřípadě s nezvažitelným právem na život, je požadován teprve s dosažením určitého vývojového stadia. Podstatný rozdíl vůči sociologickému modelu spočívá v tom, že z hlediska vývojové biologické pozice přísluší člověku ochrana důstojnosti od dokončeného oplodnění, na základě vnitřních podstatných znaků, ne na základě vnější společenské konvence.

Ale u zástupců tohoto modelu vládne nejednotnost v tom, kdy jsou naplněna tato kritéria: zda už na počátku nabývání první podoby skrze vývoj základního dělení, při vyloučení přirozeného vzniku vícečetných embryí a s tím spojené individuaci, při nidaci, podle důkazu vlastní EEG-aktivity mozku, schopnosti přežití mimo dělohu matky nebo ještě později.

(3) Podle genetického modelu začíná lidský život už splynutím gamet (vajíčka a spermie).

V šedesátých letech odhalily výzkumy lidského embryologa Ericha Blechschmidta, že už první buňka embrya obsahuje kompletní genetickou informaci pozdějšího dospělého, od něhož se v ničem neodlišuje. Tento objev dal modelu jeho název. Především tím byl s konečnou platností vyvrácen omyl, který nebyl dodnes úplně odstraněn. Ten se odvolává na zoologa Ernsta Haeckela, který v roce 1866 formuloval takzvaný „biogenetický základní zákon“, který říká: každý člověk prochází ve svém individuálním embryonálním vývoji všemi fázemi, kterými prošel rod člověka v dlouhých dějinách evoluce. To neznamená nic jiného, než že následkem toho nenarozený člověk nejprve prošel ještě zvířecí vývojová stadia a teprve v pokročilém těhotenství vykonal vývojový krok k člověku. Takové domněnky jsou neudržitelnou spekulací.

Genetické pojetí naproti tomu implikuje, že všechny vývojové stupně, kterými embryo prochází, jsou od začátku specificky lidské. Člověk se nevyvíjí teprve k člověku, nýbrž vždy už jako člověk. Každá forma embryí spotřebního výzkumu, lhostejno, které stadium vývoje embrya sleduje, je vždy zabití člověka a porušuje právo člověka na život (popřípadě je proti pátému přikázání).

Ale otázka statusu osoby embrya není otázkou, která se dá rozhodnout na půdě medicíny nebo přírodních věd. V této otázce je kompetentní teologie a filosofie. Neboť otázky bioetiky navazují sice na biologická fakta, ale odpovědi na to předpokládají, že víme, co znamená být člověkem. Toto vědění nepochází tedy z pozorování přírodního vědce, nýbrž ze sebereflexe člověka ve filosofii, etice a teologii.

Zde je třeba na prvním místě uvést filosofii osvícenství a zvláště jméno Immanuela Kanta. Od něho vyšly určující impulzy pro evropskou tradici lidských práv. Ve svém díle „Metafyzika mravů“ z roku 1797 dal filosofické zdůvodnění ustanovením Všeobecného pruského zemského práva, která byla tři roky před tím vydána a podle nichž náležejí už nenarozeným dětem od okamžiku jejich početí lidská práva na ochranu. Kant byl rozhodně toho názoru, „(…) že mezi představou lidské důstojnosti a myšlenkou nezadatelného práva na život existuje nerozlučná souvislost, která odůvodňuje odpovídající povinnost ochrany pro embryo jak v morálním, tak také v právním řádu. Důstojnost člověka může být totiž myšlena jako reálný, určující pojem pro soužití občanů v demokratické státnosti jen tehdy, když je každému lidskému jedinci vlastní od počátku jeho existence už na základě jeho příslušnosti k lidskému rodu.“³

Východiskem jeho úvah byla otázka, která práva, ale také které povinnosti mají rodiče vůči svým dětem. Tato otázka je z jeho hlediska neoddělitelně spojena s další otázkou, a to, od kterého okamžiku nabývá účinnosti tato právní a morální závaznost. On sám k tomu píše v právní nauce své „Metafyziky mravů“: „(…) protože to, co je vytvořeno, je osoba, je nemožné si učinit správný pojem o zplození svobodou obdařeného člověka pomocí fyzické operace: tak je v praktickém ohledu zcela správná a nutná idea, abychom akt plození nazírali tak, že pomocí něj přivádíme na svět osobu bez jejího souhlasu, a svémocně ji do něj přinášíme; za ten čin nyní spočívá na rodičích závazek (…) – Nemohou své dítě jaksi zničit jako svůj výtvor (neboť ten nemůže být bytím, které je obdařené svobodou) a jako své vlastnictví nebo ho přenechat náhodě, protože v něm nepřišlo jen pouhé jsoucno světa, nýbrž i občan světa, který jim teď nemůže být lhostejný ani podle právních pojmů.“⁴

Informace, kterou jsme dostali od Kanta, je jasná: každý lidský život je nutno uznat a chránit jako svébytnou osobu. Žádný člověk nesmí být využíván jen jako prostředek k cíli. Každý člověk musí být nahlížen a považován za účel o sobě. Jinak řečeno: každé jednání vůči druhému člověku musí sloužit jako nejvyšší cíl blahu tohoto člověka. Úcta k lidské osobě musí být východiskem každého eticky zodpovědného jednání. Všechny pokusy, které mají za cíl relativizovat z toho plynoucí absolutní ochranu důstojnosti a dosáhnout jen odstupňované ochrany důstojnosti, se stále znovu pokoušejí učinit plauzibilním, že se embryo ve zkumavce nemůže dále vyvíjet, protože k tomu potřebuje dělohu ženy. Na to je ovšem možno odpovědět, že embryu chybí tato nutná podmínka prostředí jen proto, že mu byla uměle odňata ze strany reprodukční medicíny. Ze strany embrya je přece k dispozici nutný vývojový potenciál k rozvinutí sebou samým řízeného životního procesu.

Tradiční argument potenciality, který se zde dostává ke slovu, by byl podán zkráceně, a proto nepochopen, kdybychom z něj chtěli vyčíst, že embryo má (jen) principiálně možnost stát se člověkem. Potencialita jeho vývoje, kterou mu musíme přiznat, zahrnuje podstatně více: nemá možnost stát se člověkem – tím už totiž je –, nýbrž má možnost, jako tento člověk, který se nachází ještě ve stadiu embrya, se stát dospělým člověkem, to znamená někým, kdo může žít také mimo dělohu matky. Skutečnost, že embryo potřebuje pro svůj další vývoj ještě péči někoho jiného, v tomto případě mateřského organismu, který je zásobuje nutnými živinami, rovněž nedává oprávnění k tomu, aby se znehodnotil jeho morální status a zlehčovala ochrana jeho důstojnosti.

Také děti jsou v prvních letech života zcela odkázány na péči svých rodičů. Kdyby byly ponechány samy sobě, musely by zahynout. Nikdo by ze skutečnosti absolutní odkázanosti nevyvodil závěr, že je proto dovoleno novorozence, který ještě vůbec není schopen samostatně přežít, nechat vyhladovět nebo ho dokonce zabít.

6. Konec výzkumu?

Odmítnutím výzkumu embryonálních kmenových buněk není ovšem v žádném případě vyloučen výzkum kmenových buněk vůbec. Spíše musí být z etického hlediska poukázáno na to, že dosavadní výzkumy dospělých kmenových buněk ukázaly, že jim přísluší pravděpodobně stejně tak velký potenciál jako embryonálním kmenovým buňkám. Dospělé kmenové buňky, které nacházíme například v krvi nebo v různých orgánech lidského těla, slouží ke stálé reprodukci tělesných buněk. Nejsou už totipotentní – to znamená, že jsou do té míry vydiferencovány, že už z nich nemůže vzniknout celý člověk. Ale jsou ještě natolik málo vyzrálé, že se mohou za určitých okolností a při odpovídajícím zacházení přivést k tomu, že se rozvinou v různé orgány. Ty pak mohou být člověku – pokud tyto výzkumy povedou k úspěchu – implantovány bez odpovídající obranné imunitní reakce, protože nesou stejnou genetickou informaci jako všechny ostatní tělesné buňky tohoto člověka.

V tomto bodě se musí apelovat na politiky, aby dále a pokud možná silněji podporovali slibné výzkumy dospělých kmenových buněk, právě proto, že s tím nejsou spojeny závažné etické problémy jako u výzkumu embryonálních kmenových buněk.

7. Doslov

U otázky klonování narážíme na základní otázku, jak se chceme chápat jako lidé. A musíme nalézt odpověď na to, jak chceme jako lidé spolu zacházet – také v nejranější fázi lidského života. Pro Kanta bylo jasné jedno: čím je každý jedinec a také stát vázán ve svém jednání, je respektování důstojnosti každého člověka – ve všech fázích jeho života.

Zusammenfassung

In dem vorliegenden Beitrag geht es um Beurteilung des therapeutischen und reproduktiven Klonens aus ethischer Sicht. Der Autor geht aus von der Selbstzweckformel I. Kants als Kern eines säkularen Verständnisses der Menschenwürde und begründet damit seinen kritischen Standpunkt gegenüber der Klonierung und der verbrauchenden Embryonenforschung. Er diskutiert die Frage, ab wann der Mensch als Mensch gesehen und behandelt werden muss. Der Autor spricht sich positiv aus für eine Intensivierung der Forschung an adulten Stammzellen als erfolgversprechenden Weg der Biomedizin, die an der Erforschung der Therapie von Krankheiten arbeitet, die bisher als unheilbar gelten.