Katolická církev v Evropské unii

Autor: Martin Horálek - Číslo: 2004/4 (Panoráma)

Magazín Setkání, 1/2004.

Jan Pavel II. ve své Posynodní apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa (28. 6. 2003) uvádí: „(…) mnozí Evropané působí dojmem, že žijí bez duchovního zázemí, jako dědicové, kteří promrhali odkaz, který jim historie předala. Proto ani tolik neudivují pokusy vyloučit při utváření podoby Evropy náboženské dědictví a zvláště hlubokou křesťanskou duši a položit základy práva národů, které ji vytvářejí, aniž čerpaly z mízy křesťanské víry“ (čl. 7).

Jaké jsou tedy duchovní kořeny EU? Říká se, že Evropa vyrostla na řeckém myšlení, římském právu a biblickém náboženství. Lze ale vystopovat křesťanské vlivy i ve chvílích vzniku EU?

Po II. světové válce ovládal do značné míry evropské myšlení existencialismus. Proti tomuto názoru se však objevil směr, který Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století nazval křesťanským aktivismem. Jeho představitelé – Alcido de Gasperi, Konrad Adenauer a Robert Schuman – postavili proti beznaději člověka opuštěného od Boha ideály rodiny, přirozeného právního řádu a morálky čerpající své základy v křesťanské nauce. Tyto zásady ovšem také promítli do svého praktického politického působení.

V Itálii byl Alcido de Gasperi přirozeným protějškem Musoliniho. Již v roce 1927 byl uvězněn a až v roce 1929 mohl být díky Lateránským dohodám ukryt ve vatikánských knihovnách. V prvních poválečných volbách v Itálii obdržela jeho křesťanskodemokratická strana 35,2 % hlasů, ve volbách roku 1948 získala však již nadpoloviční většinu v parlamentu. Itálie za vlády de Gasperiho přijala Marshallův plán, vstoupila do NATO a stála u Pařížské smlouvy, která dala v roce 1951 vzniknout Evropskému společenství uhlí a oceli (ESUO).

V Německu měl Konrád Adenauer až nápadně podobný osud. Již v roce 1933 byl zbaven všech politických funkcí (působil jako starosta Kolína nad Rýnem). V roce 1949 vyhrála jím vedená křesťanskodemokratická strana volby. Za základ státu vyhlásil Adenauer práva jednotlivce, vycházející ze sociální nauky církve. Odmítl proto znárodnění majetku, navrhované socialisty, ale naopak zdůraznil spoluúčast zaměstnance na kapitálu. Tato politika měla za následek nebývalou hospodářskou konjunkturu Německa. Jeho prozíravost se projevila také v tom, že jako jeden z mála západoevropských politiků reálně zhodnotil SSSR jako nebezpečný a expanzionalistický stát a pod tlakem událostí přistoupil dokonce na rozdělení Německa.

Ve Francii zavládla po válce složitá situace. Národní trauma představovaly případy kolaborace s nacismem, živnou půdu zde stále více nacházely ideály komunismu, vzrůstal nacionalismus a xenofobie. Evropanství oslovovalo jen úzkou elitu národa. O tom, jakým směrem se na evropské scéně Francie vydá, do značné míry rozhodly schopnosti a politická činnost Roberta Schumana a Charlese de Gaulla, jehož návrat do aktivní politiky v roce 1958 byl pro integraci Francie zřejmě rozhodujícím momentem.

Křesťanské kořeny integrované Evropy naznačuje i historie spojená se vznikem evropské vlajky. V červenci 1951 vyzval Robert Schuman členy první Evropské komise, aby posoudili 12 předložených návrhů na vlajku evropského společenství. Jeden z nich předložil i poštovní úředník Evropské komise Arséne Heitz: dvanáct zlatých pěticípých hvězd na azurovém podkladu.

Arséne Heitz byl pravidelným poutníkem do pařížské kaple Rue du Bac, kde se řádové sestře Cathérine Labouré zjevila Panna Maria s korunou z 12 hvězd kolem její hlavy, jak je popsána v Bibli (Zjevení 12,1). Medailku Panny Marie Rue du Bac nosila i Bernadetta Soubirous, které se dostalo zjevení v Lurdech. Proto Arséne Heitz navrhl na radu svých přátel právě dvanáct hvězd jako symbol EU. Nekřesťanští politikové viděli v číslu 12 symbol plnosti, 12 hodin, 12 měsíců v roce apod. A tak byl návrh poštovního úředníka Arséne Heitze schválen Evropským shromážděním jako nový symbol EU a modrá vlajka s dvanácti zlatými hvězdami poprvé slavnostně zavlála 13.12.1955.

V současné době zastupuje zájmy katolické církve v EU organizace nazvaná Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE). Tento orgán, který má být jakýmsi mostem mezi politickým světem Evropy a katolickou církví, byl založen 3.3.1980. Členy COMECE jsou všechny biskupské konference členských zemí EU. Sídlo COMECE je v Bruselu, aby tak byl umožněn osobní kontakt pracovníků COMECE s evropskými politiky.

Mezi prioritní cíle COMECE patří především zajišťování oficiálních kontaktů, organizace návštěv v evropských institucích, zpracovávání informačních podkladů pro jednotlivé biskupské konference, určování pastoračních priorit v rámci EU apod.

COMECE vydává vlastní informační měsíčník a pořádá např. celou řadu konferencí a seminářů. Velký díl práce odvedlo COMECE např. při přípravě návrhu znění Ústavní smlouvy (nazývané též jako Ústava EU). Návrh vypracoval Evropský konvent, který na základě mandátu summitu EU z belgického Laekenu v prosinci 2001 pracoval od 28. února 2002 do 10. července 2003.

Články Ústavní smlouvy, které se dotýkají života církví, byly konzultovány a v některých případech i navrženy právě COMECE. Do finálního návrhu Ústavní smlouvy se bohužel nepodařilo prosadit explicitní zmínku o Bohu a významu křesťanství jakožto jednoho ze základních konstitutivních prvků Evropy. Tyto dva body měly být podle návrhu COMECE uvedeny v Preambuli Ústavy. Ta má toto znění:

„(…) vědomi si toho, že Evropa je světadíl, který je nositelem civilizace, že její obyvatelé, kteří sem od úsvitu lidstva postupně ve vlnách přicházeli, časem vytvořili hodnoty, které jsou základem humanismu: rovnost mezi lidmi, svoboda, úcta k rozumu.

Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, jehož hodnoty byly vždy součástí jejího dědictví a který postavil život společnosti na vědomí ústřední úlohy člověka a jeho nedotknutelných a nezadatelných práv, jakož i na úctě k právnímu řádu (…)“

V Ústavní smlouvě se dále o církvích hovoří v článku 51:

„Postavení církví a nekonfesních organizací:

1. Unie uznává a nepředjímá postavení, jaké budou mít na základě vnitrostátního právního řádu církve a sdružení či náboženská společenství v členských státech.

2. Unie rovněž uznává status filosofických a nekonfesních organizací.

3. Unie udržuje otevřený, průhledný a pravidelný dialog s těmito církvemi a organizacemi a uznává jejich identitu a jejich osobitý příspěvek.“

Je třeba zdůraznit, že skutečně praktický dopad pro budoucí působení církví v EU má především uvedený článek 51. Je pozitivní, že právě jeho znění je do značné míry výsledkem úsilí ze strany COMECE.