Kainovo znamení: Nezabiješ
Autor: Zuzana Svobodová - Číslo: 2004/4 (Studie)
Náčrt přístupu k druhému člověku u Emmanuela Lévinase
Text je upravenou formou příspěvku, který byl přednesen v rámci konference „Společenské vědy a policie“, konané u příležitosti 10. výročí Policejní akademie ČR dne 16. 9. 2002, a vydán ve stejnojmenném sborníku (Praha 2002).
I. Odpovědnost jako podstata lidství
Obecně lze říci, že na principu odpovědnosti stojí každé společenství – tj. rodina, každá instituce i společnost jako celek. Bez odpovědnosti by žádná lidská činnost (práce, studium, výchova) nebyla činností hodnou člověka, bez odpovědnosti by se nerozvinul žádný lidský vztah. Co rozumíme touto odpovědností, která nás činí lidmi? V jakém smyslu hovoří Lévinas1 o odpovědnosti jako o základní situaci člověka v dějinách?2
1 Emmanuel Lévinas byl židovský filosof 20. století. Pocházel z Litevska, studoval u Husserla a Heideggera, přežil holocaust, filosoficky působil po druhé světové válce ve Francii, psal francouzsky.
2 Srov. Lévinas, Emmanuel, Etika a nekonečno (EN), přel. Věra Dvořáková a Miroslav Reichert, OIKOYMENH, Praha 1994, s. 181.
Především: O odpovědnosti mohu hovořit pouze jako o odpovědnosti, kterou mám já.3 Je to má odpovědnost, v které vždy již jsem, kterou jsem si neuložila, ale v které jsem se nalezla. Vždy již mám odpovědnost za druhého.4 To neznamená mít druhého pod ochranou, a tak mít nad ním moc, ani splynout s jeho potřebami, sjednotit se s ním. Obojí by znamenalo zničení druhého jakožto jiného, zrušení vzájemné dvojnosti, zločin na druhém. V odpovědném vztahu jde o to mít o druhého starost, zájem, ale zároveň nechat jej žít vlastním životem. Takový je rovněž princip výchovy, a takový má být každý vztah mezi lidmi.
3 Srov. Lévinas, Emmanuel, Být pro druhého (BD), přel. Jan Sokol, Zvon, Praha 1997, s. 45.
4 Srov. Lévinas, E., Existence a ten, kdo existuje (EE), přel. Petr Daniš, OIKOYMENH, Praha 1997, s. 83.
II. Odpovědnost jako podstata subjektivity
Člověk, který stojí proti mně, je v jistém ohledu naprosto jiný, než jsem já. Vždy pro mě zůstane nějakým způsobem cizí, nedostupný; druhý má své tajemství. I já mám svou jedinečnost, nezaměnitelnost, ta se však projevuje pouze do té míry, nakolik dokážu být odpovědná. Nikdo mne nemůže v mé odpovědnosti zastoupit. Lévinas odkazuje na Dostojevského myšlenku: „Jsme všichni odpovědni za všechny a za všechno přede všemi, a já víc než ti druzí.“5
5 EN, s. 184. V Dostojevského Bratřích Karamazových tak mluví bratr starce Zosimy, stařec Zosima a Dmitrij Karamazov – v menších obměnách všichni vyjadřují myšlenku odpovědnosti a viny za druhé – viz Bratři Karamazovi, I. díl, s. 318, s. 354, II. díl s. 295, ve srov. s citací v EN, s. 184 je nejblíže výrok starce Zosimy: „Je tu jediná spása: učiň sám sebe odpovědným za všechny lidské hříchy. (…) neboť jakmile upřímně přijmeš odpovědnost za všechny a za všechno, okamžitě uvidíš, že ji skutečně máš a že jsi vpravdě vším a za všechny vinen.“
Pouze tak, upozorňuje Lévinas, že jsem „sujet“ (poddaný) jsem také „subjekt“.6 Přitom není bez zajímavosti, že ve francouzštině, v které se vyjadřoval Lévinas, je pro slovo poddaný stejný výraz jako pro slovo subjekt, člověk (sujet).7 Namísto „sujet“ však volí Lévinas ve svém pozdějším období termín „otage“, rukojmí. Říká: „Jsem rukojmím za druhého.“8 V pojmu rukojmí je více zachována důstojnost osoby. Být rukojmím je výsadou; rukojmí není otrokem. Rukojemství nelze přenést na někoho jiného, subjektivita založená na rukojemství je naprosto nezastupitelná. Nakolik jsem tedy rukojmím, natolik jsem „subjektem“. Subjektivita sama o sobě je založena na schopnosti vztahu k druhému. Bez tohoto odpovědného vztahu žádná subjektivita není. Mluvíme o subjektivitě, která není závislá na svém vlastním bytí, je nezaujatá svým vlastním bytím.9 Naopak k druhému je nelhostejná.10 Je to svoboda, která pramení z naprosté vydanosti.
6 Srov. EN, s. 183.
7 Viz Francouzsko-český slovník, ed. S. Lyer, 2. vyd., SPN, Praha 1992, heslo „sujet“.
8 BD, s. 19.
9 Srov. EN, s. 183. V tomto smyslu předchází u Lévinase etika před ontologií.
10 Nelhostejnost, la nonindifférence – obsahuje dvojí zápor, to znamená rozdílnost; je to odlišné od pojmu „vztah“, v němž je vždy nějaké dohromady, stejný, společný rod. Srov. BD, s. 48.
Již jsme uvedli, že druhý je jiný a v tomto smyslu je pro mne neznámý, má své tajemství. Na přítomnosti tohoto tajemství závisí svoboda. Naopak k podstatě totality patří vytěsnění všeho cizího, neznámého. Totalita nezná žádný lidsky odpovědný vztah, naopak vytváří kolem sebe hranice, aby nepoznala druhého jako od sebe odlišného. A bez poznání druhého se projevuje agresivní chování, které je opakem chování odpovědného, mnohem snadněji, než vstoupíme-li s druhým do vztahu. Na to upozornil Konrad Lorenz11 a věděli to všichni, kdo vedli válku a bránili vojákům, aby se přátelili s protivníky.
11 Srov. Lorenz, Konrad, Takzvané zlo, Mladá fronta, Praha 1992, s. 224.
III. Pojem Tvář
Emmanuel Lévinas nazývá odpovědný vztah vztahem k Tváři. Tvář pro něj není obličej, to, co na druhém vidím, ale Tvář druhého je to, co k nám mluví,12 co nás oslovuje, co v nás vy-volává, vzbouzí odpovědnost. Tvář druhého mne oslovuje tak, že mi přikazuje, vyzývá mne, volá mne. Mluví ke mně jako někdo nadřízený, svrchovaný, ale je to také zároveň někdo cizí, ubohý, bezbranný, který stojí přede mnou (v celé své obnaženosti) a jehož vyjevení rozrušilo můj dosavadní horizont.13
12 Právě schopností oslovit, vyzvat, je tvář Tváří.
13 Ve Starém zákoně, který je pro Lévinase „jazykem mateřským“, se cizinci poskytuje ochrana a péče. Srov. např. Lv 19,33n.
Před Tváří nemohu zůstat stát a pozorovat ji, ale Tváři musím odpovídat a tím uskutečňovat svou odpovědnost.14 V přítomnosti druhého je těžké mlčet,15 jsme nuceni o něčem hovořit, v tom je lidská řeč specifická, ona vytváří „vztahy“16. Řeč odkrývá.17 Rozhovorem lze přistoupit k cizinci jako k jinému, druhému a navázat „vztah“, který přesahuje mé možnosti, mou moc. Právě rozhovorem se vytváří „vztah“, který je transcendentní. „Pravé nekonečno přechází, a to v každém dire, v každé poctivé řeči, v níž druhému, za něhož ručím, odpovídám.“18
14 Srov. EN, s. 179.
15 Existuje ovšem i mlčení, které je řečí, nelhostejností, kdy naopak každé vyřčené slovo by bylo projevem lhostejnosti, sebestřednosti (egoismu, sobectví). Srov. Mt 12,36n.
16 Pokud Lévinas užíval termín „vztah“, dával jej do uvozovek, neboť chtěl vyjádřit, že v nelhostejnosti (la nonindifférence) jde o cosi mimo totalitu, soubor, společný rod,…- srov. BD, s. 48.
17 Existuje ovšem i řeč neautentická, neodpovídající, neodpovědná. Je-li pravda odkrytost (alétheia, též „skutečnost“), pak taková falešná, nepravá řeč je nepravdivá (zdánlivá), zakrývající podstatu (subjekt). Též srov. Mt 12,36n; 15,8.18n.
18 Casper, B., Míra lidství. Rosenzweig a Lévinas, přel. Jan Sokol, OIKOYMENH, Praha 1998, s. 70.
IV. Řeč Tváře
Bylo uvedeno, že Tvář mluví. Jaké je tedy její sdělení – co je to, čím mne vyzývá a co mi Tvář přikazuje? Řeč Tváře je naléhavá a neodbytná, Tvář vyslovuje: „Nezabiješ“. Podle Lévinase vztah k druhému začíná, když uslyším tento příkaz.19 Je to příkaz a zákaz, ale také určité „oznámení“ od někoho, kdo stojí nade mnou. Není to prosba z poníženého postavení, která by zněla: „Prosím tě, nezabíjej mne“, ale přitom může jít o výzvu: „Nenech mne samotného zemřít“, „Neopusť mne“.20
19 Srov. EN, s. 179.
20 Dostojevskij nechává ve svém díle Zločin a trest vyslovit hlavního hrdinu, Raskolnikova: „Pusť mě, ale je neopusť.“ Viz Dostojevskij, F. M., Zločin a trest (ZT), přel. Jaroslav Hulák, Lidové nakladatelství, Praha 1988, s. 251. Srov. BD, s. 43.
„Nezabiješ“ je řeč druhého, a pro Lévinase je to slovo i absolutně Druhého21, totiž Boha. Termínem „Nezabiješ“ je rovněž překládáno hebrejské ló tircách z biblického Desatera. Hebrejské tircách znamená ovšem spíše vraždit než zabíjet.22 V přikázání nejde o zabití z nedbalosti, ale o úkladnou vraždu; vraždu, která začíná úmyslem. „Nezabiješ“ bychom tedy měli číst jako „Nebudeš vraždit“ – zde je lépe vidět, že nejde o imperativ, i když to imperativně vyznívá. Imperativ se ztrácí v dalších pokusech o překlad: „Nebudeš vraždit“, „Nechtěj vraždit“, „Nemusíš vraždit“.23 „V tomto hebrejském tvaru (tircách), který vyjadřuje přítomnost nebo budoucnost, je náznak či příznak zaslíbení (naděje): Bůh ti poskytne sílu, abys nebyl puzen vraždit.“24
21 Biblický Bůh jedná přímo (Ex 33,11), častěji však prostřednictvím (vyvoleného: Ex 4,12 srov. 16, skrze události: Ex 7,3-5, …). Srov. např. Lk 10,16.
22 Přistoupíme-li k rozlišení „vraždy“ jako záměrného činu, který jednoznačně míří ke zničení života, a „zabití“ jako činu, kde zničení života není buď vůbec záměrné, nebo není tím posledním, oč v činu jde; jde například o smysl oběti (v tomto případě hebrejština užívá slovesa Z-B-CH, Š-CH-T); ale Bible zná i řeč o poslušnosti až k smrti, ve které rovněž není tím vůdčím smrt, ale život v pravdě.
23 Balabán, Milan, Nezabiješ, in Křesťanská revue, roč. 66, č. 10, r. 1999, s. 258.
24 Srov. tamtéž (Balabán uvádí „… puzen zabíjet“).
V. Přikázání „Nezabiješ“ není jen výrazem izraelské etiky
Nejprve podotkněme, proč nejen izraelské: Například buddhismus, když mluví o „dharmě“ formuluje: „Nezabíjet je nejvyšší zákon“.25 Křesťanství nejenže přijímá židovské Desatero za své, ale ve své reflexi přikázání si všímá právě počátku vraždy (tedy myšlenky), a již pomyšlení na něčí poškození hodnotí jako prohřešek. Ježíš v Kázání na hoře hovoří i o přikázání „Nezabiješ“. Dodává, že už hněv na bratra má pro poškozujícího důsledky, jaké má vražda (Mt 5,22).
25 Dle Balabán, Milan, Nezabiješ, s. 258.
Nyní přistupme k tomu, proč „Nezabiješ“ není jen výrazem etiky: Není to jen příkaz, jak se člověk nemá chovat, ale je to vyhlášení místa a mezí člověka na zemi. Desatero je totiž uvedeno jakýmsi „náboženským apriori“, v němž Bůh oznamuje Izraeli, že je jeho zachráncem, neboť mu zachránil život tím, že jej zbavil otroctví v Egyptě. A tak jako Bůh umožnil život izraelskému národu, tak má i Izrael chránit život.
Hebrejský Bůh je nazýván živým Bohem (Bohem života, hebrejsky El chaj) i Bohem pokoje (míru, hebrejsky Adonaj šálóm), tedy život i pokoj – nezabít – je podmínkou života na zemi,26 zabíjením ztrácí člověk své lidství, ztrácí svou důstojnost, svobodu.27
26 Srov. týž, s. 257.
27 Dostojevského Raskolnikov se zamýšlí nad tím, jak vrah postupně ztrácí vládu nad sebou samým. Viz ZT, s. 64.
Další vlastností, kterou je charakterizován Bůh Izraele, je věrnost – ze Starého zákona často zaznívají slova „Neopustím tě, nepropustím tě“.28 I tato slova se týkají záchrany života, protože vně Boží přízně není pro Izraelity život hodný člověka.29
28 Iz 41,17 – zde je „odpovědět“ postaveno naroveň „neopustit“.
29 Jer 17,13.
O nedotknutelnosti života hovoří Bible již na svých prvních stránkách: Počátek života lidí po vyhnání ze zahrady v Edenu je líčen tak, že prvorozený syn Evy, Kain, zabil svého bratra Ábela. Bůh na tuto úkladnou vraždu reagoval tím, že Kaina vyhnal ze země a učinil jej věčným cizincem, tulákem, někým, kdo bude vždy naprosto „jiný“, a „poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo jej najde, nezabil“ (Gn 4,15b). Je možné, že od té doby chodíme všichni s tímto znamením. Spojení s Lévinasovým pojetím Tváře, která říká „Nezabiješ“, a jeho následný výklad o tom, že druhý je cizinec, se zdá být velmi nápadné.30
30 Zmíněné sloveso použité v Desateru (R-C-CH) ovšem není použito v řeči o Kainovi v Gn 4,8.14.15, kde hebrejština užívá sloves H-R-G (zabít, zavraždit) a N-K-H (ubít, zabít).
Shrnutí
Na závěr se pokusme formulovat, v čem vidí Lévinas odpovědný vztah k druhému člověku. Jako podstatnou chápu skutečnost, že odpovědnost je vykládána jako odpověď, odpovídání. Druhý ke mně promlouvá, vznáší vůči mně radikální požadavek a já musím odpovědět, dát odpověď bez ohledu na to, zda jsem schopna pro druhého něco konkrétního udělat, musím odpovědět tím, že nenechám druhého o samotě (lépe řečeno „v osamělosti“31 ), ale začnu s ním hovořit a tím vytvářet „vztah“. Slovem Nezabiješ mě druhý vyzývá k odpovědnosti, rovněž mi Nezabiješ ukládá povinnost chránit život, a zároveň mě ujišťuje o mé omezené moci život beze zbytku zničit.32 Nezabiješ je naděje.
31 „Osamělost“ jako tíživý, bolestný pocit, naopak samota může být vyhledávána, neboť může poskytnout odstup, uklidnění, a tedy být plodná, blahodárná.
32 Srov. Mt 10,28.
Odpovědný je takový vztah, ve kterém realizuji nezastupitelné já díky mé jedinečné odpovědnosti za druhého a ve kterém není porušena, ale potvrzena jinakost (a důstojnost) druhého. Lévinas sám shrnuje své myšlenky v jednom rozhovoru takto: „Ve všem, co jsem napsal a myslel, je třeba podtrhnout, že právě pluralitě, právě dvojnosti, právě socialitě a bytí ve dvou přísluší jakási zvláštní výtečnost, která se nedá redukovat.“33, 34
33 BD, s. 26.
34 Poznámka k Lévinasovu pojetí spravedlnosti: Odpovědnost za druhého nevylučuje spravedlnost. Já jsem sice plně odpovědný za druhého, jsem dokonce odpovědný i za jeho odpovědnost, ale ostatní, ti už jsou opět „ti druzí“ a pro ně žádám spravedlnost. (Srov. EN, s. 183) A to spravedlnost podle práva; jestliže jim bylo ublíženo, musí trest odpovídat spáchanému zlu: „Nestačí jen setřít slzu – ale: žádná slza se nesmí ztratit!“ (Srov. EE, s. 76)
Bibliografie
Balabán, Milan, Nezabiješ, s. 256-262, in Křesťanská revue, roč. 66, č. 10, Praha 1999
Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad, Zvon, Praha 1991
Casper, B., Míra lidství. Rosenzweig a Lévinas, přel. Jan Sokol, OIKOYMENH, Praha 1998
Dostojevskij, F. M., Bratři Karamazovi, přel. Prokop Voskovec, Bonus A, Brno 1997
Dostojevskij, F. M., Zločin a trest, přel. Jaroslav Hulák, Lidové nakladatelství, Praha 1988 (= ZT)
Lévinas, E., Být pro druhého, přel. Jan Sokol, Zvon, Praha 1997 (= BD)
Lévinas, E., Čas a jiné. Le temps et l´autre, přel. Zdeněk Hrbata, Dauphin, Praha – Liberec 1997
Lévinas, E., Die Spur des Anderen. Untersuchungen zur Phänomenologie und Sozialphilosophie, ed. Nikolaus Krewani, 3. vyd., Verlag Karl Alber, Freiburg/München 1992
Lévinas, E., Etika a nekonečno, přel. V. Dvořáková a M. Reichert, OIKOYMENH, Praha 1994 (= EN)
Lévinas, E., Existence a ten, kdo existuje, přel. Petr Daniš, OIKOYMENH, Praha 1997 (= EE)
Lévinas, E., Totalita a nekonečno, přel. M. Petříček jr. a Jan Sokol, OIKOYMENH, Praha 1997
Lorenz, Konrad, Takzvané zlo, přel. Alena Veselovská, Mladá fronta, Praha 1992
Summary
The text called Cain’s mark – You shall not murder concerns the drafting of an attitude towards the other human being according to the French 20th-century philosopher Emmanuel Lévinas. It emphasizes the theme of responsibility, which – according to Lévinas – is the basic situation of people in history, it is the essence of humanity, and it establishes subjectivity (le sujet) that is manifested in being a hostage for the other (Ętre otage pour autrui); subjectivity that is not preoccupied by its own being (désintéressement), that is not indifferent (la nonindifférence) towards the other. One is addressed by the other in the Face. The other’s face communicates an order as well as the prohibition: „You shall not murder.” This Biblical commandment indicates hope that God will provide strength so that the human is not actuated to kill. God of the Bible is God of love and God of peace; by killing people lose their human dignity, their freedom. The Bible says that Cain, the first murderer, was put a mark upon „so that no one who found him would kill him” (Gn 4:15b NIV). Cain became a perpetual wanderer, a stranger – different for ever – and it is in his Face where one encounters God’s power and their own limitedness.
