Jan Pavel II. o transplantacích

Autor: Jan Pavel II. - Překlad: Martin Moštěk - Číslo: 2004/4 (Dokumenty)

Řeč k účastníkům XVIII. mezinárodního kongresu Transplantační společnosti v Římě 29.8.2000. Překlad Martin Moštěk – upraveno.

Vážené dámy a vážení pánové!

Transplantace jsou velkým krokem vpřed ve službě vědy člověku a nemálo lidí dnes vděčí za své životy transplantovanému orgánu. Transplantace se postupně ukázaly jako platný prostředek k dosažení prvořadého cíle veškeré medicíny, jímž je služba lidskému životu. Právě proto jsem ve své encyklice Evangelium vitae naznačil, že jednou z cest rozvíjení autentické kultury života „je darování orgánů, provedené eticky přijatelným způsobem, proto, aby šanci na zdraví, ba i život samotný, dostali nemocní, kteří někdy již jinou naději nemají“ (čl. 86).

Podobně jako všechny výsledky lidského pokroku přináší i tato konkrétní oblast lékařské vědy spolu s nadějí na zdraví pro mnohé také některé problémy, jež je nutno zkoumat ve světle rozlišující antropologické a etické reflexe.

I v této oblasti medicíny musí být základním rozlišovacím kritériem obrana a podpora integrálního dobra lidské osoby v souladu s jedinečnou důstojností, která nám přísluší pro naše lidství. Z toho zjevně plyne, že každý medicínský úkon vykonaný na lidské osobě je podřízen omezením, a to nejen omezením plynoucím z technických možností, ale i mezím daným respektem k samotné lidské přirozenosti chápané v její plnosti: „Je-li něco technicky možné, není to ještě důvod k tomu, aby to bylo morálně přípustné.“ (Kongregace pro nauku víry, Donum vitae, 4)

Jak jsem již poznamenal při jiné příležitosti, má každá transplantace orgánů svůj počátek v rozhodnutí velkého etického významu: „nabídnout bez nároku na odměnu část vlastního těla pro zdraví a prospěch druhé osoby“ (Řeč k účastníkům kongresu o orgánových transplantacích, 20. června 1991, čl. 3). Právě v tom spočívá ušlechtilost činu, který je projevem opravdové lásky. Nejde jen o to, že se vzdáváme něčeho, co nám patří, ale že dáváme kus sebe sama, protože „vzhledem k podstatné jednotě s duchovou duší nelze lidské tělo považovat jen za souhrn tkání, orgánů a funkcí (…) spíše je konstitutivní částí osoby, která se skrze ně projevuje a vyjadřuje“ (Kongregace pro nauku víry, Donum vitae, 3).

Proto musí být každý postup směřující ke zkomerčnění lidských orgánů nebo k tomu, aby byly pokládány za předmět směny či obchodu, považován za morálně nepřijatelný, neboť používání těla jako „věci“ porušuje důstojnost lidské osoby.

První bod má eticky velmi důležitý důsledek, totiž potřebu informovaného souhlasu. Lidská „autenticita“ tak rozhodného činu vyžaduje, aby jedinci byli náležitě informováni o příslušném procesu, aby byli připraveni souhlasit nebo odmítnout svobodně a svědomitě. Svou etickou platnost v případě nepřítomnosti souhlasu dárce má i souhlas příbuzných. Analogický souhlas má přirozeně dát i příjemce darovaných orgánů.

Uznání jedinečné důstojnosti lidské osoby má i další základní důsledek: Životně důležité orgány, které se v těle vyskytují po jednom, lze odejmout jen po smrti, tedy z těla člověka, který je jistě mrtev. Tento požadavek je samozřejmý, jiný postup by totiž vedl k záměrnému usmrcení dárce při odběru orgánů. Zde vzniká jedna z nejdiskutovanějších otázek současné bioetiky a rovněž vážná starost obyčejných lidí. Mám na mysli problém bezpečného zjištění faktu smrti. Kdy lze osobu považovat za zcela určitě mrtvou?

V tomto ohledu je užitečné připomenout, že smrt osoby je jedinečnou událostí, spočívající v rozpadu jednotného a integrovaného celku, jímž je „já“ lidské osoby. Je výsledkem oddělení životního principu (duše) od tělesné skutečnosti osoby. Smrt osoby chápanou v tomto svém primárním významu jako událost nemůže žádná vědecká technika či empirická metoda přímo zjistit.

Přesto lidská zkušenost ukazuje, že jakmile smrt nastane, projeví se nevyhnutelně jisté biologické známky, které se medicína naučila rozeznávat s rostoucí přesností. V tomto smyslu nelze kritéria používaná dnešní medicínou k spolehlivému zjištění smrti chápat jako vědecko-technické zjištění přesného okamžiku smrti osoby, ale jako vědecky bezpečné prostředky identifikace biologických známek, že osoba je skutečně mrtvá.

Jak je dobře známo, už nějaký čas vědecké přístupy k spolehlivému zjištění smrti přesunuly důraz od tradičních kardio-respiračních známek k tzv. „neurologickému“ kritériu. Konkrétně jde o to, že se podle jistých jasně stanovených parametrů, obecně zastávaných mezinárodním vědeckým společenstvím, zjišťuje úplné a nevratné zastavení veškeré mozkové aktivity (v malém mozku, velkém mozku i mozkovém kmeni). To je pak považováno za známku, že organismus jednotlivce již pozbyl své integrační schopnosti.

Ohledně parametrů užívaných dnes k spolehlivému zjištění smrti – ať „encefalických“ nebo tradičnějších kardio-respiračních – nečiní církev technická rozhodnutí. Omezuje se na svou evangelijní povinnost porovnávat data poskytovaná lékařskou vědou s křesťanským porozuměním jednotě lidské osoby a poukazovat na souhlas či možné konflikty, schopné ohrozit respekt k lidské důstojnosti.

Zde lze říci, že je-li kritérium přijaté v poměrně nedávné době pro spolehlivé zjištění smrti, totiž úplné a nevratné zastavení veškeré činnosti mozku, používáno se vší přísností, nedochází, zdá se, ke konfliktu s podstatnými prvky zdravé antropologie. Proto mohou zdravotničtí pracovníci profesionálně zodpovědní za spolehlivé konstatování smrti užít tato kritéria v každém jednotlivém případě jako základ k dosažení takového stupně jistoty etického úsudku, který morální učení označuje jako „morální jistotu“. Tato morální jistota je považována za nutný a dostatečný základ pro eticky správný postup. Pouze v případě, kdy taková jistota existuje a kdy již byl dán poučený souhlas dárce či jeho zákonných zástupců, je morálně správné zahájit technické procedury nutné k odstranění orgánů pro transplantaci.

Další eticky velmi důležitou otázkou je přidělování darovaných orgánů pomocí seznamů čekatelů a přiřazování priorit. Navzdory podpoře rozhodnutí darovat orgány jsou v mnoha zemích zdroje k pokrytí potřeb medicíny nedostatečné. Proto je třeba vytvářet seznamy čekatelů transplantací na základě jasných a náležitě odůvodněných kritérií.

Z morálního hlediska je zřejmý požadavek spravedlnosti, aby kritéria pro přidělování orgánu nebyla v žádném ohledu „diskriminující“ (tedy založená na věku, pohlaví, rase, náboženství, společenském postavení atd.) nebo „utilitární“ (tedy založená na pracovním výkonu, společenské prospěšnosti atd.). Rozhodnutí o tom, kdo má mít při získání orgánu přednost, má místo toho spočívat na imunologických a klinických faktorech. Každé jiné kritérium se ukáže jako zcela arbitrární a subjektivní a selže v uznání vnitřní hodnoty každé lidské osoby jako takové, hodnoty nezávislé na jakékoli vnější okolnosti.

Poslední problém se týká alternativního řešení problému hledání orgánů pro transplantace, které je dosud ve velmi experimentálním stadiu, konkrétně xenotransplantací, tedy transplantací živočišných orgánů.

Není mým cílem detailně zkoumat problémy spojené s tímto druhem zásahu. Pouze připomenu, že již v roce 1956 papež Pius XII. otevřel otázku jejich legitimity. Učinil tak, když komentoval vědeckou možnost, tehdy předvídanou, transplantace zvířecích rohovek lidem. Jeho odpověď je poučná i pro nás dnes. V zásadě tehdy prohlásil, že předpokladem přípustnosti xenotransplantace je skutečnost, že nedojde k narušení psychologické nebo genetické integrity přijímající osoby. Současně musí být doložena biologická reálnost úspěšnosti transplantace i to, že příjemce nebude vystaven nadměrnému riziku (srov. Řeč k Italskému sdružení dárců rohovek a očních lékařů, 14. května 1956).

Závěrem chci vyjádřit naději, že díky dílu tolika velkorysých a vysoce školených lidí bude vědecký a technologický výzkum v oboru transplantací pokračovat a rozšíří se směrem k experimentům s novými terapiemi, které mohou nahradit transplantace orgánů, jak to slibuje, zdá se, nejnovější vývoj protetiky. V každém případě je nutno se vyhýbat metodám, které nedokáží respektovat důstojnost a hodnotu lidské osoby. Mám na mysli zejména pokusy s lidským klonováním s cílem získat orgány pro transplantace, takové techniky, pokud zahrnují manipulace s lidskými embryi a jejich ničení, nejsou morálně přijatelné ani tehdy, když cíl, k němuž směřují, je sám o sobě dobrý. Sama věda ukazuje k jiným formám léčebných zásahů, které nezahrnují klonování či užití embryonálních buněk, ale používají kmenové buňky dospělých. To je směr, jimž se musí výzkum ubírat, pokud chce respektovat důstojnost každé lidské bytosti, a to i v embryonálním stadiu.

Při zkoumání těchto různých problémů je důležitý příspěvek filosofů a teologů. Jejich pečlivé a kvalifikované posouzení etických problémů spojených s transplantacemi může pomoci vyjasnit kritéria posouzení toho, jaké druhy transplantací jsou morálně přijatelné a za jakých podmínek, zvláště s ohledem na ochranu identity každé osoby.