Důležitost předmětu zpovědnictví

Autor: Georgios Kountouris - Číslo: 2004/4 (Ekumena)

Orthodox Revue, časopis pro pravoslavnou theologii (Praha), 1/1997.

Zpovědnictví, které v posledních letech učíme jako nový předmět na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, je předmět neboli nauka praktického oboru teologie, která ukazuje metody, podle kterých zpovídáme. Má i vědecký naučný charakter. Pro zpovědnictví jsou potřebné i zkušenosti a znalosti. Každý duchovní nemůže být zpovědníkem, jenom ten, kterého biskup pověří úřadem zpovědníka s ohledem na jeho duchovní úroveň, mravnost, serióznost, zkušenost a příkladný život. Biskup, který uděluje právo zpovídat, má zkoumat nitro, srdce zpovědníka, zda má způsobilosti duchovní i vědecké. Činnost zpovědníka nekončí rozhřešením, ale pokračuje zkoumáním člověka, aby zpovědník pochopil jeho psychickou situaci, duši a to, jakou metodu má aplikovat u té které osobnosti. Musí pro to mít všestranné znalosti. Zpovědnictví jako předmět je potřebné pro všechny duchovní, hlavně pro začátečníky. Je důležité i pro všechny, kteří mají určité znalosti, aby mohli tyto znalosti rozšiřovat a prohlubovat.

Zpovědnictví nemůžeme považovat jen za samostatný vědecký obor, neboť úzce souvisí s pokáním, které je mystériem – Tajinou Církve. Zpovědníka, kromě jeho vědomostí, musí vést i Svatý Duch. Otcové Církve zdůrazňují, že nejdůležitější při zpovědi je rozeznávání všech možných případů, s kterými se setkává u lidí při zpovědi, neboť každý člověk je odlišná osobnost, má svůj charakter, problémy a duchovní úroveň. Toto rozeznávání se považuje za ovoce – výsledek duchovního a svatého života zpovědníka.

Zároveň s osobní zpovědí Církev používala i veřejnou zpověď, to znamená že křesťané veřejně přiznávali své hříchy v přítomnosti věřících a dostali epitimii. Veřejná zpověď byla někdy i nad osobní zpovědí a v prvních stoletích byla více používaná. Svědectví o tom máme ve Skutcích apoštolských, ze kterých se dovídáme, že mnoho lidí chodilo k apoštolům a vyznávali se ze svých skutků, zpovídali se (Sk 19,18). Také v Didaché se vzpomíná, že je potřebné se zpovídat na shromáždění Církve (4,14). Také sv. Ignác Bohonosec píše, že je potřeba se zpovídat na sněmu biskupů. Zmiňuje se o tom i Tertullian a píše, že pokání konali mezi členy Církve.

Na počátku křesťanství byl každý hřích veřejně přiznáván a ten, kdo ho vykonal, jak jsme již připomínali, dostal epitimii. Později byly přiznávány jen velké hříchy, jako např. modloslužebnictví, vražda, smilstvo, a také ty hříchy, které konali veřejně a vyvolávali jimi pohoršení. V tomto období dostali tito kajícníci epitimie a duchovní cvičení. Byly až tak přísné, že ztratili postavení, byli vyloučeni z eucharistie a museli se postit a konat poklony. Veřejná zpověď postupně přestávala být povinnou a stala se dobrovolnou. Cílem veřejné zpovědi byl samozřejmě duchovní užitek zpovídajícího se i všech věřících. Takový názor na to má Jan Klimak. Pokání bylo považováno za druhý křest. Veřejná zpověď byla velmi těžká a přinášela věřícím mnoho problémů, protože přiznávali hříchy před všemi věřícími a někteří ji považovali za divadlo. Tyto problémy veřejné zpovědi si uvědomovali i kněží a takový názor má i historik Eusebios. Kvůli tomu se pomalu, hlavně po čtvrtém století veřejná zpověď nekonala a na její místo se dostala zpověď osobní, kterou praktikuje Církev od časů apoštolů až dodnes.

Zpovědnictví se zabývá některými metodami a činnostmi zpovědníka. Dává odpověď na otázky týkající se existence, osobních problémů, ale nemůže dát odpověď na všechny otázky každého člověka. Formuje zpovědníka i zpovídajícího se, ukazuje jim cestu a způsob zpovědi. V rámci zpovědi se zpovědník setkává s různými kategoriemi, to znamená s různými a odlišnými problémy, zpovídajících se, např. dětmi, děvčaty, chlapci, mládeží, manžely, rozvedenými, vězni (když navštěvuje věznice, kde je úplně jiná situace), starými lidmi, vážně nemocnými, emigranty, zajatci, odsouzenými na smrt a jinými. Ve všech těchto případech musí být zpovědník vždy důkladně připraven, aby jeho práce byla užitečná a ne na úkor zpovídajícího se.

Požadavky na osobu duchovního otce

Zpovědník se musí pravidelně zpovídat, musí mít i vlastní zkušenosti s pokáním u svého zpovědníka, protože jinak nemůže být dobrým zpovědníkem. Tyto osobní zkušenosti jsou nevyhnutelné proto, aby zpovědník nedával abstraktní rady. Dalším nevyhnutelným požadavkem na duchovního je, aby ve svém životě důsledně uplatňoval svatost a ukazoval příklady, protože není možné, aby jinak hovořil, a jinak žil. Je nevyhnutelné, aby konal zpověď v souladu se zkušeností pravoslavné duchovnosti a askese. Musí mít pochopení a soucit, aby mu zpovídající důvěřoval, úplně se vyznal a odešel ze zpovědi uvolněný, radostný, s pevnou vůlí, vírou, bez výčitek svědomí a rozhodnutý zanechat hříchů.

Zpovědní tajemství

Duchovní (zpovědník) nesmí nikdy nikomu říci to, co vyslechl v rámci zpovědi, aby chránil mystérium pokání a vážnost mystéria církve. Toto pravidlo pochází z přirozeného zákona i z kanonického práva, konkrétně 43. pravidla kartaginského sněmu. Zpovědník, který porušil zpovědní tajemství, a to úmyslně i neúmyslně, a poškodil tím s následky lidi, může dostat zákaz své činnosti, anebo může být i suspendován. Všechno to, co zjistí zpovědník při zpovědi, ví jako reprezentant Boha na zemi.

Také západní církev přísně zakazuje, ať přímo či nepřímo, odhalení zpovědního tajemství, které by mohlo poškodit zpovídaného a ponižovat mystérium ve vědomí věřících. Tresty za porušení zpovědního tajemství jsou velmi přísné. Všichni velcí otcové Církve učí přísně zachovávat a dodržovat zpovědní tajemství, např.: sv. Jan Zlatoústý, Basil Veliký, Ambrož, Řehoř Nysský, Řehoř Theolog, Augustin atd.