Drogová závislost a výchova ke svobodě

Autor: Jindřich Šrajer - Číslo: 2004/4 (Studie)

Největším a nejrozšířenějším problémem mladých lidí není podle současného generálního představeného salesiánů Pascuala Chaveze to, „co na sebe poutá pozornost, jako drogy a alkohol, ani zmatek v oblasti sexuality (…) Největším problémem je podle něho chybějící směr, obzor, smysl a projekt života“, což vede mladé lidi „k povrchnímu životu, ke konzumaci věcí a zkušeností, aniž by něco jejich život sjednocovalo a dávalo mu dynamiku.“¹ Poukazuje tak na často přehlíženou a podceňovanou skutečnost, že mnohé problémy, mezi nimi právě drogová závislost, nejsou primárním, nýbrž sekundárním problémem. Nemůžeme ji proto vnímat jen jako problém společenský, politický, ekonomický či medicínský, nýbrž také pedagogický, psychologický, etický a náboženský. Nemůže být řeč jen o represi, nýbrž hlavně o prevenci. Nemůže jít o generalizování z pozic dílčích specializací.²

1. Dnešní společnost

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, která jsou také nazývána obdobím „druhého osvícenství“, dochází, jak dokládá svými empirickými průzkumy berlínský sociolog Helmut Klages, k proměně chápání hodnot. Zatímco do šedesátých let převládají všeobecné hodnoty a povinnosti, získávají v následujících letech převahu hodnoty individuální: osobní rozvoj, emancipace, autonomie. Tento proces znamená zpochybnění životně důležitých sociálních samozřejmostí, vytrácí se vědomí sociálního rozměru jednání, smysl pro solidaritu a spravedlnost, vztah k normám.³ Obzvláště osmdesátá léta jsou pak na Západě ve znamení rapidního poklesu závaznosti životních forem a institucí. Neobyčejně cenný vzrůst individuální svobody má tak často velmi blízko k libovůli; zapomíná se, že svoboda ostatních je stejně tak důležitá jako svoboda vlastní. Dominantním se stává životní krédo: „Ať žije mé vlastní Já!“. Člověk chce rozhodovat sám o svém životě a jeho smyslu, vystavuje se však paradoxně nebezpečí izolace a dezorientace. Kontakty s lidmi se sice zmnožují, ale snižuje se jejich personální intenzita. Nepřijímá se závazný životní smysl, jeho místo zaujímá jakýsi nezávazný „koktejl“, který si jednotlivci sami namíchávají z nejrůznějších myšlenkových soustav, jež si v dnešní společnosti navzájem konkurují.⁴

Juan Vecchi, který se snaží o precizní a detailní zhodnocení postojů dnešní mládeže, se domnívá, že dnešní mladí lidé jsou sice individualisté, ale přesto jsou i solidární. Správně totiž reflektuje vnitřní rozporuplnost a protichůdnost postojů mladých, nikoliv jenom celkový trend. V této logice dále říká, že mladí lidé „jsou zaměřeni na konzum i na duchovno, jsou racionalističtí i nechávající vše na náhodě. Je v nich rozpor mezi city a skutečností, mezi emocemi a zodpovědností, estetikou a etikou (…) Jsou vnímaví pro otázky míru, ale daleko méně se angažují v boji za spravedlnost. Topí se v návalu informací, ale jsou slabí v samostatném uvažování. Mají vysoký smysl pro svobodu, ale jsou stále neschopnější rozhodnout se. Dokáží se nadchnout při rozhovorech o hodnotách, ale prudce reagují na bezpodmínečné požadavky, které s sebou tyto hodnoty přinášejí. Ve vztazích jsou otevření a zdánlivě nenucení, ale musejí se velice namáhat, aby se při konfliktech nestáhli zpátky. Uznávají důležitost těla, ale tělo se pak pro ně stane polem různých experimentů bez mravní zodpovědnosti. Nemají problém uznat, že nějaký Bůh existuje, ale nedokáží přijmout, že by měl nějakou konkrétní podobu. Chtějí Boha ´podle sebe´ a podle svých měřítek.“⁵

2. Hledání identity

Naznačené trendy a rozporuplnost postojů dnešního mladého člověka poukazují na jeden z klíčových problémů dneška, tj. hledání vlastní identity, svého místa ve světě a společnosti. Toto hledání je v mnoha ohledech ztíženo.

Moderní, stále více technologizovaná a globalizovaná, společnost totiž odcizuje člověka okolní přírodě, se kterou ztrácí kontakt, ale zároveň i způsobuje nárůst jeho pocitu ztráty významu a důležitosti vlastního života vzhledem k velikosti moderního světa, který jej pohlcuje. Člověk jako jednotlivec je skličován pocitem bezmoci a bezvýznamnosti, necítí se ani důležitý, ani vlivný, a to vyvolává jeho dlouhou chvíli, nudu. Jinými slovy řečeno, ztrátu všech skutečných hodnot i obětavosti. A odtud už je jen malý krůček k sebeodcizení a nenávisti k sobě a ponenáhlu vůči druhým, zvláště pak institucím a establišmentu, které učinily člověka tak malým.⁶

Sebeodcizení, které člověku brání, aby se cítil dobře sám se sebou, představuje jeho nejhlubší poškození. Tento pocit je vyvolán i duchem pluralistické společnosti, která si zakládá na tom, že vše relativizuje a zpochybňuje. I když se pluralismus jeví jako velmi zdravý jev, je pravda, že člověk nedokáže žít pokojně anebo dlouhodobě v systematických obecných pochybnostech. Rozumná lidská bytost musí být založena na nějakých jistotách. Jestliže je vše relativní, pak může člověk náhle stát před problémem, že vlastně nemá proč žít ani proč umírat. Když je vše relativní, nemá cenu o něco usilovat nebo se angažovat. Vždyť je vlastně všechno jedno. Není důvod si něčeho vážit, a nakonec není ani důvod vážit si sebe sama. Chybí-li nám víra v obecně platné hodnoty a určité jistoty lidského života, máme problém zdůvodnit sebe sama a svou existenci. Ztrácíme se v přívalu mnoha informací a názorů a nejsme s to dobrat se syntézy nebo přehledu života a v důsledku toho i jakékoliv integrace vlastní osoby.⁷

Švýcarský spisovatel Friedrich Dürrenmatt říká, že dnešní člověk začíná stále více ztrácet půdu pod nohama. Prožívá úzkost či strach z budoucnosti, která člověka, obzvláště však mladého člověka, konfrontuje s jeho svobodou, a protože jí připisuje velmi významné místo, nabývá také jeho úzkost a strach enormních rozměrů. Úzkost je totiž dcerou lidské svobody.⁸ Jestliže se mladý člověk cítí ohrožen ve své svobodě (nemusí si to však sám uvědomovat ani připustit), cítí-li se sám a odcizen sobě samému a svému okolí, beze smyslu a orientace, je to nejlepší cesta k útěku z reality do světa fikce, osvobození od každodenních traumat a přetížení. V této situaci je velmi snadné podlehnout kultu zkušenosti a jeho heslu: „Člověče, vyzkoušej všechno, co je možné. Čím víc zkušeností nashromáždíš, tím plnější bude tvůj život a tím rozvinutější osobou se staneš.“⁹ Je to cesta k experimentu, kterým drogy mohou být, a nemusí to být považováno za nic neobvyklého, pokud život sám je považován za jeden velký experiment.

3. Úkoly a kompetence

Moderní, sekulární stát se omezuje spíše na právní ochranu individuálních svobod. Předpokládá přitom, že svoboda, kterou jednotlivci přenechává, se reguluje zvnitřku, z mravní substance jednotlivce a z homogenity společnosti. Nesnaží se tyto vnitřní síly regulace garantovat sám ze sebe, tj. prostředky právního nátlaku a autoritativního příkazu, protože by tím popřel podstatu sebe sama, totiž zaměření ke svobodě. Jak má ale zaručovat právní ochranu individuálních svobod? Může podnikat něco pro to, aby se v konečném důsledku v těchto prostorách svobody také dobře žilo? To jsou otázky směrem k hodnotám, které stát předpokládá, ale které sám neprodukuje, které jsou však jak pro společnost, tak pro jednotlivce životně důležité.¹⁰

Ve vztahu k drogám popř. drogové závislosti to může znamenat asi tolik, že stát stanoví právní normy či nařízení, která jsou výsledkem společenského konsenzu, projeveného hlasováním zákonodárného sboru. (Nakolik může být takový výsledek předurčen tlakem lobbistických skupin či manipulací veřejného mínění, ponechávám stranou.) Pomocí svého aparátu (policie, bezpečnostních složek, soudů...) garantuje stát dodržování těchto norem a trestá jejich přestoupení. Nadto ještě investuje prostředky do prevence, osvěty nebo léčebných zařízení. Upozorňuje na možná nebezpečí a rizika, která jsou s problematikou drog spojena, a snaží se snižovat negativní dopady této jinak nežádoucí praxe např. různými hygienickými opatřeními atd. Podporuje organizace a zařízení, která se této problematice věnují. Stejně tak by však měl, a to na prvém místě, podporovat a zároveň nepřekážet v činnosti společenství a komunit, které mohou být zdrojem pro utváření a výchovu k zodpovědné svobodě. Společenství, kde mladý člověk nalezne zázemí, pocit vlastní identity, a kde objeví víru v hodnoty, pro které má cenu žít a umírat. Na prvním místě je to bezpochyby rodina. Významné místo patří také náboženským a církevním společenstvím.

Rodina je důležitým a prvořadým místem pro utváření vlastní identity. Je první a přirozenou školou sociálních vztahů, citu pro solidaritu a sounáležitost, orientace a vztahu k okolnímu světu, školou výchovy k zodpovědné svobodě, k zodpovědnému lidství. Je to místo, kde dítě, popř. mladý člověk může nalézt přijetí, ale bohužel také naopak odmítnutí sebe sama. Je-li přijímáno a akceptováno ve svém osobním rozvoji, rozvíjí se jeho pozitivní identita. Neobjeví-li dítě naopak nic, čím by vynikalo, neprožívá-li přijetí a vztah, zájem o sebe sama ze strany svého okolí, otevírá se tím prostor „negativní identitě“. Dítě anebo mladý člověk se pokusí identitu získat tím, že dělá problémy, např. že začne brát drogy.

Velkým nepřítelem a konkurentem na tomto poli výchovy se pro rodinu stávají sdělovací prostředky, hlavně pak televize. Dnes je zřejmé, že ve věci hodnotové orientace je to právě televize, která se dostává na první místo před rodinu a následně školu. Bohužel některým sdělovacím prostředkům nejde o hodnoty, nýbrž o sledovanost. Podle Karla Poppera jsou média jednou z oblastí, kde logika trhu a volné soutěže nevede ke zvýšení kvality, nýbrž právě opačným směrem – k větší stupiditě.¹¹ Programy přinášejí informace, obrazy, životní vzory, názory, výklady, postoje, náboženské představy z celého světa. Důsledky toho se označují jako „posbíraná slátanina“ a „kolážová identita“. Často jsou konzumenti systematicky a profesionálně nabádáni k požitkářství bez hranic a k experimentování se svým životem. To vytváří podhoubí pro experimentování i v oblasti drog.

Kromě uvedených skutečností je pro rodinu, resp. rodiče nejtěžší otázka, jak správně vychovávat. Don Bosko, zakladatel salesiánů, který celý svůj život zasvětil práci s mládeží, hovoří o výchově jako záležitosti srdce a zdůrazňuje zásadu: „Chcete-li dosáhnout u mladých hodně, pak je milujte, chcete-li u nich dosáhnout všechno, pak jim dejte možnost, aby sami vnímali, že jsou milováni.“ Nejde přitom o sentiment, nýbrž o hlubokou dimenzi lásky, která je pevná a je předpokladem opravdové vnitřní i vnější, hlavně však zodpovědné svobody. Výsledky psychologů Stanfordské univerzity ukazují, že ani tělesné tresty, ani jejich přesný opak, totiž krajní povolnost, nepřináší správný výchovný efekt. Nejlepší výsledky byly u dětí, které přicházely z domů, kde vládla jasná pravidla chování a kde se na dodržování těchto pravidel dbalo laskavým způsobem, bez trestání. K agresivitě dětí, negativním či destruktivním postojům nevede jen tvrdá výchova, kdy jsou bity, nýbrž i výchova nevyhraněná, kdy rodiče vždycky ustupují, aby měli klid. Děti nemají pocit, že je dospělí berou vážně.¹²

Stále stoupající počet nefungujících, rozbitých a neúplných rodin je zároveň výzvou pro společnost popř. školu, střediska volného času, kluby, družiny atd., které mohou chybějící úlohu rodin, když ne doplnit, tak z menší či větší části nahradit. Specifické místo v tomto ohledu hrají náboženská a církevní společenství. Jsou to místa, kde člověk může nalézt zakotvení a identitu utvářenou na základě víry, která v sobě zahrnuje i morální kodex, tedy hodnoty, pro které je možné žít a umírat. Dnešní situace je výzvou pro tato společenství, aby byla otevřená potřebám člověka, rozuměla jeho problémům a uměla srozumitelným jazykem vysvětlovat základní otázky lidského života a víry. Tato společenství mohou a musejí být místem opravdového setkávání, naděje, školou tolerance, přijetí a porozumění.

4. Závěr

Zamýšlíme-li se nad drogovou problematikou, neměli bychom opomenout právě zmíněné skutečnosti. Právě zde je často kořen celého problému. Zdá se, že dnešní mladý člověk potřebuje objevit obecně platné hodnoty, na kterých může budovat hodnotný život. Potřebuje vedle svobody, které si nesmírně cení, také výchovu ke svobodě, aby svoji svobodu prožíval tak, aby se ve svém důsledku neobracela proti němu. Jde o výchovu ke svobodě, která je souvztažná s dobrem a právem. Jinými slovy řečeno, jde o to pomoci dnešnímu člověku k tomu, aby zůstal člověkem.

Zusammenfassung

Drogenabhängigkeit ist für die direkt Betroffenen, für ihre Angehörigen, für die kirchliche Pastoral und die ganze Gesellschaft eine äusserst leidvolle Situation. Man sucht und erwartet dafür verständlicherweise sichere Auswege und wirksame, möglichst einfache Therapie-Rezepte. Drogenabhängigkeit ist aber im Regelfall ein komplexes Folgeproblem. Neben persönlichen spielen gesellschaftliche, ökonomische und medizinische Faktoren in unterschiedlichen Mischungen eine Rolle, Drogenabhängigkeit ist meist gleichzeitig ein pädagogisches, psychologisches, somatisches, ethisches und religiöses Problem. Es wäre daher verfehlt, einen dieser Faktoren zu generalisieren. Im Artikel „Drogenabhängigkeit und die Erziehung zur Freiheit“ wird daher eingangs die Komplexität der Thematik deutlich gemacht. Es wird eine kurze Analyse der heutigen Gesellschaft gegeben und im Wechselzusammenhang damit werden die Einstellungen der Jugendlichen dargestellt. Als ein heute besonders schwerwiegendes Problem wird die Gefährdung der eigenen Identität und eigener Position in Gesellschaft und Welt reflektiert. Darauf aufbauend folgt eine Darstellung der Aufgaben und Kompetenzen der modernen Gesellschaft und der Bedeutung der Familie für die Erziehung junger Menschen in Richtung verantworteter Freiheit. Ein gutes Modell dafür bietet Don Bosco an. Beim Drogenproblem braucht die Prävention vorrangige Beachtung, Unterdrücken hilft da kaum. Die heutigen Jugendlichen brauchen vor allem reale Werte als tragfähige Basis für ein wertvolles Leben.