„Boží obraz“ na scestí?

Autor: Gerfried W. Hunold - Číslo: 2004/4 (Články)

Theologische Quartalschrift, 1/2001, 72-74. – Přeložil Miloš Voplakal.

Není pochyb, že expandují obory výzkumu, označované jako „vědy o životě“. Lékařství, genové inženýrství a biotechnologie náleží k „motorům rozvoje 21. století“. Nezadržitelně roste jejich poznání. Diagnostické postupy před implantacemi k vyloučení dědičných nemocí, cílená aplikace biosenzorů k regulaci účinných látek v léčivech a klonovaný čtyřnožec jménem Dolly probouzejí dalekosáhlé naděje. Podle badatele o mozku Wolfa Singera z Frankfurtu „lidstvo dosud nikdy tolik nevědělo a nemohlo jako nyní“. Děje se to však za cenu bezradnosti. Kam jede vlak vědění, aniž by přitom nechal člověka na cestě?

Notoričtí škarohlídi mezi moralisty se domnívají, že Boží tvor a obraz se už ve věci možného a proveditelného dostal na scestí. Zdá se jim, že poslouchá pouze pokrok a již klopýtá do své budoucnosti jako v rizikové prognóze vypočitatelné nehody. Celá společenství lidí téhož mínění káží návrat k lidem dané nedotknutelné přírodě, která má nabídnout ochranný domov před opovážlivostmi technicky kolonizovaného světa. Rychle se přitom zapomíná, že apely nezmění morální svět, nýbrž že odpor už dávno oblékl kůži kulturní proměny a jako reaktivní morálka nechce vzít na vědomí to, co už je dávno na pořadu dne.

Tak holandský parlament odsouhlasil 28. listopadu 2000 zákon o podmíněně legální přípustnosti aktivní pomoci ke smrti se souhlasem postiženého, který se nechce dále vystavovat bolestnému očekávání konce života. Právní opatření se zakládá podle politické tvorby mínění na dlouholeté a obsáhlé diskusi v „demokraticky zralé společnosti“, která chce autonomně určovanému právu na život a jeho utváření postavit po bok stejně určované právo na smrt. Tomuto parlamentnímu usnesení lze vytknout, že pragmaticky liberální mentalita Holanďanů dělá morální kotrmelce. Právě v tom však přivádí k povědomí podstatnou věc: totiž že etická otázka se nedá omezit na to, co je dovolené a co se smí. Juristicky politické rozhodnutí nás konfrontuje s otázkou, která dosud byla jen málo zkoumána, totiž co činí život hodným života. Jsou nemoc, tělesné či duševní postižení a bolest „hranicemi“ mezi užitečným a neužitečným životem, který navíc společnosti přináší finanční břemena? Argument ospravedlňující toto rozhodnutí, který se dnes přejímá na různých místech Evropy, zdůrazňuje lékařsky ne zcela čistě definovatelné „šedé zóny“ mezi životem a smrtí. Jsou však tyto hranice vždy tak objasnitelné, aby uměle navozená smrt představovala zisk pro humanitu? Není lidsky důstojné umírání něčím zcela jiným, než čeho se snaží docílit text zákona? Morálka přece nežije jen z toho, co je právně přípustné. Staří, postižení a celý zástup jejich pomocníků a opatrovníků budou muset stále víc dokazovat vůči technickému předpisu povoleného, že neukončují život – z toho důvodu, že každý jednotlivý člověk je v křehkosti své konečné existence důležitější než přiznaná legalita vlastního stanovení smrti. Společnost, jež je apostrofovaná jako „zralá“, se tomu na politické rovině učí velmi rychle. To, co je humánní, není hra vabank, ani při všem pokroku možného.

Nestala se však tato hráz humánního v proudu biomedicínského pokroku poněkud chatrnou, takže nelze vyloučit záplavu nevypočitatelného? Navzdory námitce Evropského parlamentu a právně vyslovenému odporu Evropské rady schválila 19. prosince 2000 britská Dolní sněmovna 366 hlasy proti 144 změnu zákona o umělém oplodňování, která v budoucnu dovolí výzkumníkům klonovat pro terapeutické účely kmenové buňky embryí, která nejsou starší 14 dnů. Yvetta Cooperová z ministerstva zdravotnictví pak sdělila žasnoucímu tisku rozhodující argument: Výzkum kmenových buněk může být klíčem k léčení degenerativních chorob, jako cukrovky, Parkinsonovy a Alzheimerovy nemoci, budou-li nemocným transplantovány nové nervové buňky. „Byla by to hanba, kdyby obava ze science fiction bránila vědeckému výzkumu, který může zachraňovat lidské životy.“ Platí tedy fascinace nadějí.

Ale právě proto je třeba i střízlivosti. Od roku 1989 se na celém světě podrobilo genetickoterapeutickým pokusům na 3000 lidí. Vyléčen nebyl dosud ani jeden. Dosáhlo se snad teď rozhodnutím britského parlamentu stavu, kdy lze hovořit o osmém dni stvoření? Když uvážíme použitelné alternativní metody odběru kmenových buněk z dospělých lidí a jejich terapeutické využití, pak se zdá, že v Londýně se škrtem pera rozloučili s evropským konsensem. Přitom Evropská unie předložila svou Chartu základních práv, která chce jako dokument mířící do budoucnosti podporovat transnacionální identitu Evropy a v neposlední řadě ve společných zárukách základních práv žádá nadnárodní hodnotovou jednotu přesvědčení.

Bezpochyby zůstane v 21. století téma lidských práv přednostním tématem. S ním je spojena i otázka, kterou tzv. vědy o životě dosud nechávají nezodpovězenou: Kde chceme položit ve jménu humánního hranice proveditelnému? Tato otázka se dnes posuzuje v různých národech různě. Avšak právě tato záležitost si žádá – víc než kdy předtím – vypracování společné hodnotové základny. Ta nebyla v západní tradici nijak zpochybněna, není však ve své samozřejmosti uchopitelná. V plánu humánního je vytvoření sítě znovu vybojovaného morálního konsenzu, který by byl na jedné straně dost flexibilní, aby zachytil právní potřebu pravidel v oblasti „věd o životě“ a na druhé straně poskytl dost prostoru pro morální diskuse k vystopování lidsky smysluplného v tom, co je proveditelné. V takové snaze se zároveň odhalí jádro všeho etického dotazování: co jako lidé vlastně chceme, nemá-li nás ovládat naše vědění, nýbrž naopak. Tato otázka o cíli jednání zůstává klíčem k humánnímu pojetí sebe a k odpovídající životní praxi.

Ve světovém měřítku je třeba vymezit rámcové podmínky pro esenciály proveditelného ve smyslu lidsky smysluplného. U příležitosti „Roku věd o životě“ opakuji své již vícekrát přednesené plaidoyer za vypracování mezinárodní charty pro genetiku, aby bylo možno kvůli člověku a jeho nezpochybnitelné hodnotě udržet v mezích národní zájmy. Angažovanost křesťanských církví k tomuto cíli, včetně jejich teologické argumentace vytvářející konsenzus a obrácené k člověku v jeho nevypočitatelnosti, by mohla pomoci kupředu, stane-li se na ekumenické, meziinstituční a globální úrovni morální nárok humánního, který církve zastávají, nevyhnutelným politickým nárokem. Teologie jako naléhavé „svědomí“ humánního by se stala „rozvojovým motorem“ politiky, neupadala by do všedních každodenností. Pak by nedělní řeči ztratily svůj charakter bezmocných apelů.