Závěrečný úděl světa

Autor: Jean Galot - Překlad: Jiří Sýkora - Číslo: 2004/3 (Studie)

La civiltà Cattolica, 3. 11. 2001.

Jaký bude závěrečný úděl světa či, přesněji řečeno, materiálního světa? Problém jeho trvání lze rozdělit na dvě roviny: empirickou a vědeckou. Věda se snaží vymezit zákony, které řídí vývoj hmoty, aby určila, do jaké míry již nastalo vyčerpání, které vede ke konci. Tady ovšem vyvstává problém na jiné rovině, a to na rovině Božího zjevení: jde o budoucnost hmoty ve světle díla spásy. Podle Písma vzato, týká se i světa ovoce vysvobození, které přinesl lidstvu Kristus? A v jaké míře?

„Kosmologický“ prvek Vykoupení

Exegeze a teologie v poslední době poznaly význam kosmologického prvku Vykoupení. Některé texty Druhého vatikánského koncilu o něm hovoří. Na konci věků, kdy se ukáže Kristus, náš život a také tvorstvo „bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“ (LG 9,3). To se odehraje v království Pána, kdy „celý svět bude dokonale obnoven v Kristu“ (LG 48,1).

Především je zde zpráva o nové zemi a novém nebi: „Neznáme čas, kdy dospěje ke svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji. Tehdy bude přemožena smrt, Boží synové budou v Kristu vzkříšeni a to, co bylo zaseto ve slabosti a porušitelnosti, obleče neporušitelnost; zůstane však láska a její dílo, a veškeré tvorstvo, které Bůh stvořil pro člověka, bude osvobozeno z otročení nicotnosti“ (GS, 39,1). Celé stvoření bude tedy vysvobozeno z porušení. Různé liturgické texty narážejí také na obnovení světa,¹ ale bez dalších odkazů na jeho význam. Abychom se pokusili osvětlit přínos této obnovy, můžeme poukázat na texty Písma svatého, které dávají zahlédnout cosi o účasti materiálního světa na Vykoupení.

Texty vztahující se k údělu světa

Pokud jde o účast materiálního světa na Vykoupení, nejvýznamnějším textem je Řím 8,19-23. Po osvětlení našeho Božího synovství, potvrzeného zvoláním „Abba“, svatý Pavel uzavírá, že musíme mít účast na Kristově utrpení, abychom měli podíl také na jeho slávě. Říká, že „utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18). Pak rozvíjí téma „utrpení“ podrobněji: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí² až doposud“ (Řím 8,19-22).

V čem spočívá toto „očekávání stvoření?“ Podle nejčastějšího vysvětlení by se jednalo o materiální svět, to znamená o stvoření nižší než člověk. Toto stvoření by mělo oproti lidstvu jiné určení, které očekává úplnou spásu: „A není samo [stvoření]. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23). Podle této interpretace by materiální svět byl zahrnut do dramatu hříchu. Byl by podřízen důsledkům hříchu, ne z vlastního souhlasu, z vůle Boží nebo z vůle hříšného člověka. V přítomném stavu trpí a sténá, ale je veden nadějí na vysvobození: je určen ke sdílení „svobody slávy dětí Božích“. Jeho podřízenost „pomíjivosti“ hříchu je jen přechodná; není odsouzen navždycky k otroctví porušení. Jeho vzdechy jsou vzdechy porodními; je určen k tomu, aby dostal podíl na slávě Božích dětí.

Kosmologická interpretace „stvoření“ spojená s vykoupením lidstva nachází potvrzení v dalších textech svatého Pavla. Podle christologického hymnu v listu Kolosanům 1,15-20 je Kristus „obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi (…) Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. (…) Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všechno tvorstvo jak na nebi, tak na zemi.“ Také v hymnu listu Efesanům vysvětluje velký plán Otce, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).

Už jsme hovořili o obrazu nového nebe a nové země. V knize proroka Izaiáše Bůh ohlašuje, že tvoří nová nebesa a novou zemi (Iz 63,17); druhý list sv. Petra uvádí, že očekáváme nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost (2Petr 3,13); ve Zjevení sv. Jana jsou tato nebesa a tato země předmětem vidění (Zj 21,1): „Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi.“ Některé texty SZ jsou občas citovány, aby se více zkonkretizovala tato účast materiálního světa na Vykoupení. Bůh vykoupí „lidi i zvířata“ (Žl 36,7). On učiní smlouvu „se zvířaty na zemi“ (Oz 2,20). V důsledku divů nového Exodu „polní zvířata ho budou oslavovat“ (Iz 43,16-21). Polní a lesní zvířata jsou pozvána k hostině (Iz 56,9). Mesiášské království shromáždí v pokoji všechna zvířata (Iz 11,6-8). Obrazy použité v těchto prohlášeních jsou interpretovány jako znamení Božího úmyslu přidružit nejen svět zvířat, ale celý materiální svět k Vykoupení.

Nejasnosti a obtíže

„Kosmologická“ interpretace, která chápe „stvoření“ jako materiální svět přesahující člověka, vzbuzuje bezradnost. Už sv. Augustin uváděl ohledně osmé kapitoly listu Římanům: „Tato kapitola je nejasná, protože není dostatečně zřejmé, co zde apoštol míní termínem ‚stvoření‘“. – Uveďme dva příklady moderních exegetů. Na otázku, zda je snad materiální svět podřízen vnitřní degradaci (vnitřnímu ponížení), která pochází z hříchu, odpovídá A. M. Dubarle, že myšlenka svatého Pavla neposkytuje rozhodující odpověď.³ A. Viard by chtěl vsunout pod naději stvoření naději lidskou, protože „kde by sv. Pavel vzal myšlenku o naději týkající se nerozumového stvoření? Ta se neobjevuje ani v Bibli, ani v rabínské literatuře.“⁴

Není jednoduché vysvětlit, jak materiální svět překonal porušení způsobené hříchem. Nebylo to zásluhou nějakého pozorování nebo principu, který by mu ukázal naději spásy. Z jakého důvodu mu můžeme přisoudit to, co je vlastní údělu člověka a chování lidí? V této souvislosti můžeme uvést různé otázky. Pochází porušení připisované materiálnímu světu pouze z hříchu, anebo také z přirozených příčin? Zahrnuje snad toto porušení veškerý stvořený svět? V čem spočívá účast nižších stvoření na svobodě slávy Božích dětí? Zůstanou rostlinný a živočišný svět na věky s jejich charakteristickými vlastnostmi? Jakým způsobem budou tyto dva světy proměněny Boží slávou? Mohou jako neduchovní bytí doufat v Boha nebo chválit Boha? V jaké míře proměněné „stvoření“ bude moci přispět k závěrečnému údělu lidstva?

V listu Římanům na tyto otázky odpověď nenacházíme. Pátá kapitola tohoto listu popisuje rozšíření důsledků Adamova hříchu a bohatý dar Kristovy milosti, nezkoumá však účinek hříchu a milosti na materiální svět. Jen lidé překonávají smrt způsobenou hříchem a mají užitek z „daru ospravedlnění“, získaného Kristem: „Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění“ (Řím 5,17). Tento popis důsledků hříchu a Vykoupení by měl nabídnout možnost zdůraznění škod, které utrpěl materiální svět, a jeho pozvednutí ke království milosti; svatý Pavel však soustřeďuje veškerou svou pozornost na úděl lidstva; nemluví o osudu materiálního světa. Pavlova perspektiva je v podstatě „antropologická“. Proto je otázka, zda „kosmologická“ interpretace stvoření je dostatečně podložená.

Přínos tvrzení Písma svatého

Tři podstatné body biblické nauky vyžadují pozornou úvahu: ujištění o „stvoření v očekávání“; ohlášení nových nebes a nové země; naděje univerzální obnovy.

Stvoření v bolestech a sténání

a) Antropologický význam „stvoření“. Při vysvětlování pavlovské nauky vyjádřené v Řím 8,9-23 musí být slůvko „stvoření“ (řecky ktisis) přijato ve svém autentickém významu. Příliš často bylo chápáno a překládáno, jako by znamenalo stvořený svět. A. Giglioli reagoval proti tomuto překladu ve svém díle „Člověk nebo stvoření? Ktisis u sv. Pavla“.⁵ Je třeba rozlišovat význam ktisis v klasické řečtině, který je „stvoření“, a význam převzatý z tohoto slovníku autory semitské mentality nebo překladateli hebrejských textů. Ktisis překládá v tomto druhém případě hebrejské slůvko, které znamená „tvor“, termín, který v rabínském jazyce označuje člověka.

V nepavlovských spisech NZ má ktisis vždycky význam antropologický: člověk, lidské stvoření, lidstvo. Tak podle Markova svědectví poslání svěřené apoštolům – „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ [dosl. pasē tē ktisei] (Mk 16,15) – znamená zvolání obrácené k celému lidstvu; je tedy zřejmé, že příjemci tohoto hlásání jsou lidé; „stvoření“ nemůže znamenat materiální svět. Jiný výrok sv. Marka – „Na začátku při stvoření Bůh učinil lidi jako muže a ženu“ (Mk 10,6) – znamená „původ lidstva“, protože stvoření světa nezačalo stvořením muže a ženy.

V listech sv. Pavla zkoumal mons. Giglioli všechny texty, ve kterých se vyskytuje slůvko ktisis, a dokazuje, že odkaz na člověka je přítomný všude. Tak výraz „Jestliže někdo je v Kristu, je nové stvoření“⁶ (2Kor 5,17) znamená: „Jestliže někdo je v Kristu, je nový člověk“ (srov. Ef 2,15; 4,24). Evangelium bylo ohlašováno „všemu tvorstvu (stvoření) pod nebem“ (Kol 1,23), to znamená každému člověku.

b) Lidstvo, které sténá. V textu Řím 8,19-23 nejen slůvko ktisis samo o sobě odkazuje na lidi, ale kontext prohlášení potvrzuje tento odkaz. Poté, co připomíná, že současná utrpení nejsou ničím ve srovnání se slávou, která se na nás zjeví, sv. Pavel říká: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Adverbium „celé“ ukazuje, že se jedná o zjevení, které se musí naplnit v nás lidech.

„Stvoření“ tedy označuje lidstvo, které očekává budoucí slávu a které si především přeje plnější projev Božího synovství. Text neodkazuje na materiální svět ani na bytí nižší vůči člověku. Další verše to potvrzují, protože to, co říkají, přísluší lidstvu, a ne materiálnímu světu. Je to lidstvo, které je podrobeno „pádu“, to je hříchu, přesněji řečeno hříchu základnímu, kterým je podle židovské mentality hřích idolatrie (modloslužby); modly jsou totiž prázdnota, nicota, pomíjivost. Podrobení není ve shodě s vůlí lidstva, které je navzdory své vůli odsouzeno k otroctví porušení. Nejedná se o porušení fyzické, ale o porušení morální, které zasahuje člověka, bere mu svobodu a činí ho otrokem. Tak lze chápat, že když sv. Pavel mluví o „tvorstvu“, myslí na pohanské národy oddané modloslužbě, vzdálené poznání pravého Boha.

Přesto podvolení se porušení bylo v plánu Božím, v perspektivě naděje. Zdá se, že naděje potvrzená v textu nestanovuje přímo vnitřní dispozici vlastní lidstvu, ale především Boží úmysl:⁷ Když podřídil lidstvo této trestající podmínce, Bůh zamýšlel zjednat vysvobození, které by přinášelo poselství o božském synovství. Naděje byla tedy zahrnuta v Božím plánu. Nadějí, že „celé lidstvo bude vysvobozeno z otroctví porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“, se osvětluje současné sténání: „Víme, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,22). Sv. Pavel zkoumá určení celého lidstva, a zvláště pohanských národů. Tyto národy trpí, ale v naději na nový život, v perspektivě přijetí důstojnosti Božích dětí.

Avšak dodává, že také křesťané mají účast na tomto sténání a těchto bolestech: „Také my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23). Vykoupení těla, které bude na konci světa a uskuteční se ve všeobecném vzkříšení, je předmětem naděje, s neurčitým čekáním, které přináší bolestný prvek. Rozlišení není tedy mezi údělem materiálního světa a údělem lidstva, ale mezi lidstvem ještě pohanským a „námi“ křesťany.

Nová nebesa a nová země

Jestliže materiální svět nelze chápat ve smyslu „stvoření“, které sténá, jak interpretovat oznámení nových nebes a nové země? Toto oznámení může být chápáno v tom smyslu, že svět pokračuje v existenci, ale v obnovené formě: nebe a země existují, proměněné k novému životu. Oznámení může být zamýšleno také v radikálnějším smyslu: Toto nebe a tato země zmizí a budou nahrazeny novou realitou. Podle první interpretace bude materiální svět zachován ve svém základním bytí a dostane záruku trvání ve věčném životě. Podle druhého úhlu pohledu tento svět přestane existovat a uvolní místo světu duchovnímu.

Poté, co jsme konstatovali, že téměř všichni moderní autoři chápou oznámení nových nebes a nové země ve smyslu pokračování světa, který zůstane tentýž s novými vlastnostmi, mons. Giglioli zkoumá tři biblické texty tohoto oznámení; chce ukázat, že nejde o pokračování, ale o přerušení, že tedy předchozí svět zmizí.

U Izaiáše (65,17) po slovech „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi“ přichází potvrzení konce: „Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím.“ Ukončení je nutné pro plnost radosti a je potvrzeno u Iz 51,6: „Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ Nebesa a země musejí zmizet, aby udělaly místo novému Božímu řádu. Jejich zhroucení vytváří kontrast s novostí nastolenou Bohem, protože nová nebesa a nová země budou existovat přímo v Boží přítomnosti (srov. Iz 66,22).

Neméně radikální je konec ohlášený v druhém listu sv. Petra, v očekávání „nových nebes a nové země“: „Očekáváme příchod Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru“ (1Petr 3,12-13). Avšak „Boží slovo také nynější nebesa a zemi šetří pro oheň a uchovává pro ten den, kdy bezbožní lidé budou souzeni a zahynou“ (1Petr 3,7). Být stráven ohněm znamená totální destrukci materiálního světa, který existoval doposud. V knize Zjevení (21,1) nová nebesa a nová země obsahují zánik současného nebe a země: „Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není“. Pak se objevil „velký bělostný trůn a ten, který na něm seděl. Před jeho tváří prchla země i nebesa, a nezůstala po nich stopa“ (Zj 20,11).

Ve třech textech, které oznamují nová nebesa a novou zemi, tedy nejde jednoduše o proměnu, která by zachovala podstatu současných nebes a současné země, ale o nahrazení. Nynější nebe a země musejí zmizet nebo být zničeny, aby zcela udělaly místo novému nebi a nové zemi, které jsou Božím dílem. Nová nebesa a nová země jsou stvořeny, učiněny „z ničeho“; nejsou jen obnovením předchozího stvoření a nemají zapotřebí dřívější materie k zajištění nebo prodloužení svého bytí. Nepřicházejí na pomoc pomíjivosti vnímatelného světa, aby ho posílily, ale na této pomíjivosti si činí základy, aby vytryskly v absolutní novosti, vycházející přímo ze všemohoucí ruky Boží.

Nemůžeme zapomenout, že pomíjivost nebe a země byla jasně formulována Ježíšem: „Nebe a země pominou, ale moje slova nepominou“ (Mk 13,31). Toto tvrzení samo v sobě má hodnotu velmi obecnou a musí být chápáno v celé své šíři. Je vloženo do eschatologického rozhovoru, pravděpodobně ve spojení s oznámením naplnění pronesených slov: „Amen, amen pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane“ (Mk 13,30). Ale tvrzení se neomezuje na zdůraznění pravdivosti rozhovoru. Vztahuje se na všechna Ježíšova slova, která zůstávají pravdivá po všechny věky a neztrácejí svoji hodnotu zánikem nebe a země. Tuto věčnost Ježíš nepřisuzuje ani nebi, ani zemi, protože on sám uvádí rozdíl mezi přechodnou hodnotou viditelného světa a trvalou hodnotou svých slov. Nebe a země pominou a nic nemůže zabránit jejich zmizení podle Božího plánu. Jeho slova však budou trvat věčně, neboť jsou založena na Boží moci.

Všeobecná obnova

a) Stvoření a obnovení „všeho“. Všeobecná obnova je doložena v christologickém hymnu listu Kolosanům (Kol 1,15-20), který jsme citovali: V Kristu bylo všechno stvořeno; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho; všechno trvá v něm; skrze něho usmířil Bůh se sebou všechno tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjednal pokoj. Na rozdíl od listu Římanům (Řím 8,19-23) tento hymnus zaměřuje pozornost na jednání Krista, aniž by se staral o dispozice a pocity stvoření: nepojednává se o sténání, očekávání vysvobození, porodních bolestech. Jednání Krista je položeno do světla jeho univerzality a globality; je vynaloženo na stvoření „všeho“ a vynaloží se na smíření „všeho“. „Všechno“ se často překládá „všechny věci“; abychom nedali přednost věcem před osobami, přeložili jsme „všechno, co existuje“; tyto „existence“ mohou znamenat jak osoby, tak věci.

Zůstává však problém: V díle smíření a obnovení pokoje snad hymnus znamená, že „věci“, existence světa nižší vzhledem k člověku, jsou zahrnuty do přeměny? Chtěl sv. Pavel uvést, že smíření se týká zvířecího světa, rostlinného světa a neživé hmoty? Vraťme se k otázce, která byla položena ohledně slůvka ktisis. Toto slůvko, které – podle svého významu v běžné řečtině – by mělo označovat stvořený svět, je používáno ve vztahu k člověku nebo k lidstvu. Termín panta, střední rod množného čísla pro vyjádření slova „všechno“, musí snad být vysvětlován také v antropologickém smyslu? Giglioli se to pokouší ukázat a opírá se přitom o jednu zvláštní vlastnost biblické řečtiny: střední rod použitý pro označení mužského rodu. Mezi příklady tohoto typu vzpomeňme na slova z Jana 6,37: „Všechno, co mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu.“ Podle kontextu „všechno, co mi Otec dává“ znamená „každý, koho mi Otec dává“. Ve Velekněžské modlitbě nacházíme slova: „Ty jsi dal svému Synu moc nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem [všemu], jež jsi mu dal“ (Jan 17,2). Všechno, co je Otcem dáno Synu, se týká „všech lidí“.

b) Význam termínu „všechno“. V Novém zákoně je neutrum plurálu panta (všechno) užíváno docela často, ovšem vyvstává problém jeho pravého významu, neboť v některých případech mohou vzniknout pochybnosti ohledně jeho správné interpretace, protože překlad „všechno“ se jeví jako nedostatečný.

Věta evangelia „Všechno je mi dáno od mého Otce“ (Mt 11,27; srov. Lk 10,22) je uvedena v kontextu, ve kterém jde ne o věci, ale o osoby, povolané k tomu, aby poznaly, kdo je Otec a kdo je Syn. Podle této orientace by byl možný překlad: „Všichni jsou mi svěřeni od mého Otce.“ Přesto se můžeme ptát, zda tento překlad příliš nezužuje význam prohlášení a zda by nebylo lepší číst: „Veškeré dílo spásy je mi svěřeno od mého Otce.“ Tento poslední překlad předpokládá, že určení všech lidí bylo Otcem svěřeno Synovi, ale dává důraz na dílo.

V příběhu zatčení, který uvádí svatý Jan, „Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: ‚Koho hledáte?‘“ (Jan 18,4). Můžeme se snad opřít o poznání, které Ježíš měl o lidech, a předložit interpretaci: „Ježíš znal všechny, kteří mu šli naproti, a proto vystoupil (…)“? Můžeme ještě zúžit evangelistovu poznámku: Ježíš znal nejenom ty, kteří ho přišli zatknout, ale veškerý vývoj dalších událostí.

Trojí otázka, se kterou se Ježíš po vzkříšení obrátil na Petra, vyvolává jeho závěrečnou odpověď: „Pane, ty znáš všechno, ty víš, že tě miluji“ (Jan 21,17). Ujištění „ty víš všechno“ může snad být zamýšleno ve smyslu znalosti lidí: „Ty přece znáš všechny lidi.“ Především se zdá, že Petr chtěl poukázat na Ježíšovo obecné poznání, které zahrnuje znalost srdce každého člověka.

c) Kosmologická interpretace termínu „všechno“. V jiných textech slovo „všechno“, i když zahrnuje odkaz na člověka, nemá výlučně antropologický význam. K textu 1Kor 15,27-28, který pětkrát zmiňuje slůvko „všechno“, Giglioli uvádí, že popáté „všechno“ neznamená „všichni“, ale všechna dobra, která Bůh sám stanovuje pro všechny spasené.⁸

Vyznání víry uvedené Pavlem má evidentní význam: „Je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno“ (1Kor 8,6). „Všechno“ se neomezuje na lidi, protože všechna stvoření pocházejí ze svrchované stvořitelské moci. Když sv. Pavel píše Korinťanům „všechno je vaše“, všechno nezahrnuje jenom lidi, jako Pavla, Apolla, Petra, ale „svět, život, smrt, přítomnost, budoucnost“ (1Kor 3,21). Jde o všechno, co se týká lidské existence. V Apokalypse „všechno“ znamená stvořený svět: „Ty jsi stvořil všechny věci“ (Zj 4,11). Jde o „všechna stvoření nebe a země, pod zemí a v moři a všechny věci tam obsažené“ (Zj 5,13). U těchto textů je tedy možné rozlišovat neutrum plurálu panta jako slůvko rovnocenné termínu „všichni lidé“. Alespoň v některých případech má panta širší význam než „lidstvo“ a znamená plnost všeho stvoření.

Christologický hymnus listu Kolosanům je zvláště významný: „všechno“ je stvořeno Kristem. I když na konci hymnu vedou smíření a zjednání pokoje k úvaze, že jde o lidi, jde o „všechno“, což znamená vesmír v jeho úplnosti (Kol 1,15-20). Je však pravda, že hymnus nemluví o díle smíření vlastním materiálnímu světu. Smíření bylo učiněno skrze Krista a má důsledky pro všechno, co existuje, ale není řečeno, že svět přesahující lidstvo dostal zvláštní určení spásy, které by mu dovolilo žít po celou věčnost, nebo přeměnu, která by mu dala podíl na slávě Božích synů. Hymnus uvádí univerzálnost tvůrčí a spásné činnosti Krista a podtrhuje jeho primát nad všemi neviditelnými silami, ale zdržuje se jakýchkoli upřesnění ohledně specifického určení materiálního světa.

Konečný úděl hmoty

Naděje vlastní lidstvu

Z pozorování na základě Písma svatého můžeme lépe pochopit konečný úděl hmoty. Tento úděl nespočívá v přístupu ke zjevení božského synovství. To, co je řečeno v listu Římanům o očekávání tohoto zjevení, se nevztahuje k materiálnímu světu, ale k lidstvu, zvláště k lidstvu, které se ještě nesetkalo s vírou v Krista. Toto lidstvo „sténá a trpí až doposud“ (Řím 8,22), protože si přeje radovat se ze svobody Božích dětí. Ti, kdo – jako svatý Pavel – jsou pokřtěni a mají prvotiny Ducha, sténají v očekávání „vykoupení“, závěrečného proměnění jejich těla, což je vzkříšení, které se musí shodovat s koncem světa.

Naděje na věčný život je vlastní lidstvu. Nemohla by se rozvíjet ve stvořeních čistě materiálních. Jen lidé ve viditelném světě mohou být vedeni touto nadějí. Ale tatáž naděje je obrácena k tělesné přeměně, je určena k tomu, aby získala lidskému bytí naplnění určení, jehož není dosaženo jen povýšením duše k božskému životu. Pokud uvažujeme o budoucnosti materiálního světa, jenom „vykoupení těla“ je předmětem naděje. Nejde o naději lidstva, která by přivedla vesmír k jiné realitě. Naděje se soustřeďuje na osobní úděl člověka, a zvláštním způsobem na slávu zaslíbenou vzkříšeným tělům.

Konec materiálního světa

Je s problémem konce světa spojena možnost pro materiální svět zachovat si svoji základní realitu za cenu různých proměn? Ohlášení nových nebes a nové země nás vedou k záporné odpovědi: popisují úplnou destrukci nebo zmizení současného světa. Novost spočívá v úplném konci, který nenechá existovat nic minulého. Viditelný svět je nutně určen k zániku. To, co bude existovat, je to, co řekl sám Kristus, totiž církev, kterou založil, lidstvo, které zachránil, a všechno to, co patří do rozvoje nového života, v první řadě láska a její díla. Existence materiálního světa je jen přechodná, zatímco dílo naplněné Kristem Vykupitelem má věčnou hodnotu. Neméně významné je prorocké prohlášení: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej vystavím“ (Jan 2,19). Chrám, symbol a střed starobylého kultu, je určen k tomu, aby byl zbořen a udělal místo novému chrámu. To nám dává zahlédnout znamení, že materiální svět zmizí a hmota bude mít trvalou existenci jen ve vzkříšení Krista.

Obecné působení Kristova díla smíření

Že celý svět bude zahrnut do díla spásy, je skutečnost ohlášená v některých citovaných textech: všechno bylo stvořeno a smířeno v Kristu (Kol 1,15-20), Boží plán zahrnuje všechno v Kristu (Ef 1,9-10); „doba, kdy bude všechno obnoveno“ (Sk 3,21). Toto „všechno“ nemůžeme redukovat na všechny lidi; jde o celý vesmír, o všechno, co bylo stvořeno. Avšak v rámci obnovení, smíření, shrnutí v Kristu, vzhledem k obnově přinesené Kristem pro lidstvo, je materiální svět vzat do úvahy jen v míře, v níž poskytuje rámec rozvoje života lidí, nebo v míře, v níž je přítomna obnova údělu lidstva. Celek vesmíru je vyjádřen ve vztahu k dokončení Božího plánu s lidstvem. Tak materiální svět zastává poslání „zástupce“ stvořitelského díla: všechna jsoucna světa (vše, co existuje) jsou stvořena pro lidi, určena Stvořitelem ke službě lidstvu. Mohou existovat, nakolik jejich existence může ještě sloužit rozvoji lidské existence. Tento rozvoj je zcela založen na Kristově vzkříšení. „Všechno“ je smířeno, završeno, obnoveno ve vzkříšeném Kristu. Toto „všechno“ bude tedy existovat jen v síle vzkříšení, které prodlužuje své důsledky ve věčném životě lidstva.

Pomíjivost světa a věčné trvání hmoty ve vzkříšených tělech

Konec světa znamená zmizení světa v jeho současné podobě. Udělá tak místo „všemu“ zcela novému: „všemu“ zcela identickému s lidstvem definitivně shromážděným v Kristově životě a lásce. Materiální svět bude existovat v prvcích, které se integrují do dokonalého rozvoje lidstva. Musíme připomenout, že hmota dosáhne nejvyšší úrovně reality a důstojnosti v Kristově těle. Navždy zachová své materiální bytí v nebeském trvání vzkříšeného Krista. Syn Boží zůstane ve slávě Syna Vtěleného. Toto oslavené tělo nepřestává v dějinách církve živit věřící skrze Eucharistii. Tělo narozené z Panny Marie rozvíjí toto poslání, a tak dává hmotě, pozdvižené k vyšší vlastnosti božského života, úžasnou účinnost.

Poté, co nastane konec světa, nebeské Kristovo tělo už nebude vykonávat toto poslání, ale zůstane navždy jako příspěvek hmoty k formování duchovního světa. Nejvyšší stupeň důstojnosti hmoty se bude dále potvrzovat ve vtělování do osoby Krista. Je třeba také vyzdvihnout hodnotu konečného vzkříšení těl, které má jako své první východisko vzkříšení Krista a pro které je Maria jediným privilegovaným příkladem. Vzkříšená těla zajistí věčné trvání hmoty jako definitivní vlastnosti lidstva.