Víra a pravdivost chrání vědu před zneužíváním

Autor: Gesine Schwanová - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Články)

Bez náboženského základu a bez touhy po pravdě zrazuje věda své ideály.

Süddeutsche Zeitung, 4. 1. 2003.

Že by věda měla potřebovat náboženství? Stěží si lze představit něco pochybnějšího! Což se věda nezasazuje za svobodu, otevřenost, zvídavost a spolehlivé poznání? A nestojí náboženství proti tomu všemu – svou omezující autoritou, dogmatikou, poslušností vůči navyklé a neověřené víře? Není snad velkou zásluhou osvícenství, že osvobodilo vědu od náboženství, a tím ji učinilo sebou samou? Přesto zastávám proti tomu tezi, že současná věda k svému osvobození potřebuje náboženství.

Věda se neprovozuje ve vzduchoprázdnu. Bylo by naivní domnívat se, že rozhodující roli hraje zvídavost vědců. Směr výzkumu určují osoby a instituce, které vědu financují. A čím je nějaký vědní obor nákladnější, tím více se tyto priority prosazují. Platí to především pro vědy lékařské, přírodní a technické. Přitom zdaleka nejdůležitější hledisko, podle kterého se řídí i státní financování vědy (aspoň v Německu), je brzká vědecká rentabilita výsledků výzkumu.

Mimo oblast zájmu zůstává transparentnost východisek a výsledků i jejich vztah k měřítkům a hlediskům odvozeným z celistvějšího pojetí pravdivosti a skutečnosti. Sice se o tom diskutuje ve fejetonech renomovaných novin, ale věda sama pro to nemá ani vnitřní stimulaci, ani čas k zamyšlení, protože odtud nelze očekávat ekonomicky zhodnotitelný výsledek. To však není svoboda vědy: k ní patří otevřenost, možnost svobodně zkoumat kritéria priorit v teorii i ve výzkumu a určovat je na základě vlastní odpovědnosti. Z hlediska problematiky financování nelze o takové svobodě de facto vůbec hovořit.

Svoboda bádání tu už byla

Speciálnost vědních oborů, spojená s jejich instrumentalizací, je znakem nesvobody vědy. Odráží se to zesíleně v kariérních schématech vědců. Stále se množící publikace nelze obsahově přehlédnout ani zařadit. Jedna ruka neví, co dělá druhá; nejvyšší specializace v jedné dílčí disciplíně jde ruku v ruce s největší prázdnotou v disciplíně sousední. Zažíváme instrumentalizaci vědy ve prospěch ekonomických zájmů a její podřízení dílčím hlediskům. Toto podřízení je usnadněno nepřítomností jakéhokoli nadřízeného tabu a obecné závaznosti vůči pravdě. Neboť pouze toto tabu by mohlo zastavit vědecký vývoj, který se řídí partikulárními zájmy.

Když věda své autonomní legitimování pravdou dobrovolně nahrazuje legitimací ekonomickým úspěchem, pak neexistuje důvod, proč by se jí mělo dostávat nějaké zvláštní podpory nebo ochrany. V důsledku toho by se vysoké školy a výzkumné ústavy staly ekonomickými podniky. Ale svobodné společnosti dnešní doby jsou odkázány na svobodné autority, protože bez nich se rozpadá tmel ověřitelné důvěry. Demokratická svoboda a autorita, která se napájí z pravdivosti a věcné kompetence, se navzájem potřebují. Jestliže ústředním důvodem nesvobody současné vědy je ztráta odpovědnosti vůči závazné a všeobsáhlé pravdě, pak by bylo třeba hledat pomoc u náboženství – má-li přispět k osvobození vědy svým vztahem závaznosti vůči pravdě.

Za základní vrstvu svého pojetí náboženství považuji subjektivní vnímání absolutního závazku, přesahujícího empirickou faktičnost a odvozeného od transcendentní „instance“ jakožto normativního vzoru mimo smyslovou realitu. Platí to právě tam, kde věda tvrdí, že se definuje nezávisle na takovémto „mýtu“. Chce-li věda dostát své závaznosti vůči pravdě, musí se vztahovat k legitimující závaznosti přesahující vědu a konečnost. A to je náboženský akt. Proč bychom si však neměli sami a autonomně uložit takovou absolutní závaznost vůči pravdě? Problém, diskutovaný od osvícenství až podnes, spočívá v rozporu mezi naší lidskou konečností a nárokem absolutnosti našeho sebeurčení.

Západní pojetí vědy charakterizovala kromě klasické antiky i tři náboženství, založená na zjevení. Patří sem nejprve víra ve svět stvořený a zaměřený k dobru, Bohem svěřený člověku do partnerské spoluodpovědnosti. V tom se projevuje podobnost lidí Bohu. Jako osoby, jejichž jména Bůh zná, mají odpovědnost za své životy a svá rozhodnutí, odpovídají Bohu a svým bližním a jsou zachováni v Boží lásce a věrnosti i při svých selháních. Na tomto horizontu je věda Bohem chtěná a smysluplná. V takovémto celistvém pojetí pravdy je věda zdrojem radosti a života, protože všechno poznání světa nakonec zaměřuje k Bohu.

Příroda nebo stvoření

Chápeme-li skutečnost jako předmět vědy a vědce jako Boží stvoření, pak to má důsledky pro teorii i výzkum. Obé má odpovědnost za stvoření, které je zásadně považováno za dobré, a proto musí být ve svém trvání zachováno. Každý zásah musí být dotazován z hlediska následků a jejich ovladatelnosti, z hlediska dobra člověka a světa. Čím víc můžeme na základě pokroku vědění přírodní pochody technicky ovládat, tím významnější je váha této odpovědnosti. Když věda ztrácí ze zřetele konečnost lidí, a tím i jejich omylnost a korumpovatelnost, proviňuje se.

Myšlenka stvoření vytváří důležitý odstup od pojetí, které vidí (podle Huberta Markla) smysl vědy v „osvobozování lidí od osudových nutností přírody“. Podřídit si Zemi neznamená zbavit se přírodních hranic. Alternativa vůbec nespočívá ve volbě buď stavět na svobodě a vlastní odpovědnosti, nebo „se podřídit ve slepé naději a bolesti dění v přírodě“. Spíše spočívá na jedné straně v nereflektovaném ovládání přírody – podléhajícím neprověřeným „systémovým tlakům“ a partikulárním zájmům – které je slepé, a proto nesvobodné, a na druhé straně ve svobodném ovládání přírody, zavázaném pravdě jako celostnímu horizontu. Náboženství poskytuje takový horizont proto, že podle něho musí přání osvobodit se od přírodních nutností vždy doprovázet starost o celek stvoření. Nábožensky zakotvené pojetí vědy nestaví naivně na představě, že většina vědců „si přeje, aby to, co vyzkoumají, sloužilo k užitku jednotlivých lidí, společnosti a životního prostředí“, aniž by se pečlivě zkoumaly poznatelné sociální a ekonomické tlaky, které de facto určují směry výzkumu.

Věda nemá sama ze sebe žádný normativní ukazatel, žádnou orientaci podle celostního horizontu pravdy. Náboženství dává jednotlivým vědcům i institucím k úvaze, že věda se vždy pohybuje v rozsáhlejší oblasti účinků. Proto je naší nezcizitelnou odpovědností vždy znovu analyticky zkoumat tuto souvislost jak uvnitř vědy, tak mimo ni. Víra k tomu dodává odvahu a důvěru, založené na Božím příslibu věrnosti. Obě jsou důležité, protože jednotlivé vědce často tíží nutnost rozhodovat.

Jak v kulturních vědách, tak v přírodovědě se začíná prosazovat pojetí pravdy, které ji chápe jako událost, váže ji na pravdivost vzájemně komunikujících činitelů a přijímá vztahovost v ní obsaženou. Podle Thomase Kuhna jde o navzájem nesouměřitelná paradigmata, vázaná k pravdivosti jednotlivých vědeckých výpovědí. Proto není možné chápat vědecký pokrok jako „kumulaci vědění“, jíž bychom se stále víc blížili skutečné přírodě. Vazba na náboženský, absolutně zavazující a všeobsáhlý pojem pravdy obrací pohled k této vztaženosti, která uchovává hodnotu poznání i jeho omezenost, a s ohledem na zásadně neomezená paradigmata přírodovědného poznání ponechává stejně neomezený prostor Božímu působení.

Když věda zavázaná pravdě znovu pohlédne na důvod, proč vlastně lidé hledají vysvětlení skutečnosti, a uzná, že toto vysvětlení bez otázky po jeho důvodu ztrácí půdu pod nohama, osvobodí se od oslepující omezenosti.