Věda a etika

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2004/3 (Punctum saliens)

V evropském středověku tvořila mocenskou páteř společnosti vrstva válečníků, kteří byli zasvěcováni své službě celku zvláštním obřadem. Stávali se rytíři: své meče a bojovou zdatnost dávali do služby pokojnému životu všech, od panovníka do posledního nevolníka. Kdo z nich tuto výsadní úlohu zradil tím, že své moci zneužil, byl jako loupežný rytíř popraven.

V jistém smyslu jsou v éře občanské společnosti ozbrojenou paží lidských societ vědečtí pracovníci. Jejich mocí je vědění, jak to v počátku novověku pádně vyjádřil Francis Bacon: „Knowledge is power.“ Je obecně stále zřejmější, jak hrozivou silou se může stát vědění ve věku atomových a biologických zbraní na jedné straně a naivního kultu pokroku v bohatém světě na druhé straně.

Je známo, že cit odpovědnosti i u špičkových členů bratrstva vědy v nové době varoval před věděním, jež by mohlo být strašně zneužito – za mnohé Albert Einstein, který podle doslechu zaváhal v souvislosti aplikace atomové energie jako válečné zbraně. V současnosti jsou oprávněné obavy z fanatismu části muslimů, u níž ožila stará výzva zničit křesťanskou Evropu a ovládnout celý svět.

Badatelský eros současné vědy, dnes s výzbrojí donedávna netušeně mocnou, obsahuje jedno zákeřné nebezpečí, vyslovitelné heslem: Nechte nás svobodně bádat, to je náš úkol, a za ostatní ručí držitelé moci. Výtka takového alibismu nepadá na celý vědecký cech. Přesto je třeba udržovat bdělé svědomí pracovníků vědy jako celku i jejích jednotlivých oborů. Život málem sedmi miliard lidských bytostí může být vydán všanc libovůli nebo sebevražednému fanatismu malých skupin, které nesdílejí naše svědomí, vypěstované během dvou tisíciletí Desaterem a jeho nenáboženskými analogiemi.

Člověk v pravém smyslu je ten, kdo v sobě – pomocí výchovy a sebevýchovy – zvládl živočišné dědictví. Kultura v podstatném smyslu je svobodné a účinné přijetí řádu na úrovni druhu animal rationale. Revoluce minulých staletí odmítly vertikálu křesťanské víry, ale nemohly zrušit řád hodnot a pravidel, bez nichž se člověk propadá do hrůzných deformací.

Dnes, ve věku atomu, se znovu hlásí ke slovu problém závaznosti lidského řádu soužití a důstojnosti jedinců až do poloh hrdinství. Po celá tisíciletí dějin, ba už od prehistorie, se angažovaly – na bázi různě formulovaných povinností – různé víry a zralejší podoby náboženství jako matky a otcové zrajícího lidství. S nimi vstoupila na scénu společně oblast citová, rozumová a volní. Závažným činitelem bylo vědomí vyšší moci, prapříčiny všeho bytí, neživého i živého. Boží autorita podporovala vývoj lidství směrem od pudovosti k rozumu, soucítění, vyšší odpovědnosti a vrcholnému ideálu lásky, v křesťanském pojetí božské Lásky, obětující sebe za všechny.

Tím jsem chtěl připomenout, že do perspektiv a poslání současné a budoucí vědy náleží její mravní parametry. Asi dozrál čas k tomu, aby se zrodila a rozvinula obecná etika vědecké práce.

Patří do ní v první řadě společné uvědomění smyslu její specifické služby a všech stránek lidského života, tak jak je zasazen do celku bytí. Noblesse oblige platí i pro moderní elity, pro vědu v řadě nikoli poslední. Proto závěrečná otázka: Jaké etické osobnosti vyrůstají na přírodovědeckých fakultách u nás a po světě?