Teorie chaosu a křesťanské pojetí stvoření

Autor: Hans Dieter Mutschler - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Články)

Herder Korrespondenz, 4/2001.

Jako protinávrh k deterministickému pojetí skutečnosti láká teorie chaosu ke zpochybnění přísně přírodovědeckého obrazu světa jeho vlastními prostředky. Jaké jsou však poznatky teorie chaosu a jak hodnotit jejich světonázorové interpretace?

Co je lidstvo lidstvem, pohlíží se na chaos a řád jako na protiklady. Mýty, kosmogonie i moderní teorie chaosu se pohybují v tomto napětí mezi náhodou a nutností, chaosem a řádem. Způsob, jakým jsou tyto protiklady blíže chápány, je však velmi různý. Ač existují pokusy navazovat moderní vědeckou diskusi na starší, metafyzické nebo mytické světové názory, je třeba opatrnosti, protože mytický nebo metafyzický světový názor se nezajímá tolik o objektivní vědění, ale přinejmenším stejně o odpověď na otázku postavení člověka ve světě.

V mnoha světových názorech dominují jednostranné představy řádu: Bytí ovládá vznikání. Z dobrého důvodu se u Aristotela hovoří o determinismu. Aristotelés sice nezná přírodní zákony v moderním smyslu, je však přesvědčen o tom, že všechny procesy v přírodě jsou zaměřeny k dobru. Všechno nefunkční – utrpení, smrt, ale i náhoda – jsou pro něho pouze sekundárním účinkem hmotného principu, který dominuje na dolním konci stupnice přírody (scala naturae). Naproti tomu v duchu, stejně jako v kosmu, vládne nutnost.

Dozvuky antické metafyziky bytí v moderní fyzice

Leibniz byl co možná ještě radikálnější. Jeho filosofie je realizací anti-chaosu. Podle jeho učení jsou monády přírody diferencovány až do nekonečna. To znamená, že v přírodě nemůže existovat náhoda. Provedená „mathesis universalis“ pochopí všechno až po nejmenší věci a posoudí všechno jako rozumné a zdůvodněné.

Rozumový optimismus antiky a ještě radikálnější optimismus osvícenství nás už zcela opustily. Svět nevypadá tak, jako by byl „nejlepší ze všech možných“. Ovšem na druhé straně nás neopustila touha po řádu, žije dál ve vědeckém snažení učinit svět vypočitatelným, ovladatelným a předvídatelným. Ačkoliv příroda vykazuje v živém světě stejné množství chaotických jako uspořádaných stránek, zajímala se od novověku moderní fyzika jednostranně jen o uspořádané, determinované věci, a ostatní přehlížela a potlačovala.

Toto hledání věčného, neměnného řádu světa prostředky moderní fyziky lze interpretovat jako dozvuk antické metafyziky bytí, a proto není náhoda, že moderní fyzikové jako Max Planck, Albert Einstein nebo Werner Heissenberg se vědomě odvolávali na platónské představy. Takový platonismus se ostatně stále vrací. Dnes je jeho představitelem např. Roger Penrose (Schatten des Geistes. Wege zu einer neuen Physik des Bewusstseins, Heidelberg 1995).

Tento moderní platonismus má však s platonismem antickým společné jen jméno a základní představu: že za stálým vznikáním v přírodě musí ležet trvalý základ. Rozdíl mezi antickým a moderním, vědecky zabarveným platonismem je však v tom, že antický platonismus byl návodem k jednání. Nejvyšší idea, idea dobra, byla pro Platóna zároveň zdrojem všech norem v etickém nebo právním smyslu.

Naproti tomu, když Planck nebo Einstein mluví o „světovém řádu“, myslí jen na matematicky popsatelný řád, jak se vyjadřuje v určitých abstraktních větách o zachování nebo principech symetrie. Tento řád představuje to, co je trvalé v běhu jevů.

S tímto programem měla fyzika zpočátku neuvěřitelný úspěch. Milníkem v jejím vývoji bylo objevení Keplerových planetárních zákonů a jejich odvození z Newtonových axiomů. Slovo „planeta“ pochází z řeckého planasthai a označuje bludného běžce. Zatímco všechny hvězdy vykazovaly pravidelný pohyb, zdálo se, že planety bloudí bez řádu. Bylo triumfem lidského ducha, když se ukázalo, že toto bloudění bylo jen zdáním a že se planety pohybují podle přísných a jednoduchých zákonů. Až do Einsteinovy teorie relativity lze považovat vývoj fyziky za pokus redukovat v přírodě kontingenci a všecko neuspořádané převést na řád a konstantnost.

Prvním radikálním zlomem v tomto programu byla kvantová teorie, protože se tu ukázalo, že v oblasti mikrofyziky existuje pravý indeterminismus. Planckův a Einsteinův odpor proti kvantové teorii se vysvětluje jejich trváním na tradiční metafyzice bytí. Vědci, kteří byli zaměřeni spíše prakticky než teoreticky, měli další důvod trvat na determinismu: čím pevnější jsou přírodní zákony, tím spíš se dají technicky využít. „Nevypočitatelná“ příroda klade hranice naší snaze manipulovat.

Indeterminismus kvantové teorie byl stále ještě neškodný, pokud se týkal oblastí, jež jsou pro naše technické ovládání světa nepodstatné. I když kvanta reagují nepředvídatelně, není tím dotčen mesokosmos, naše životní prostředí.

To se změnilo vznikem teorie chaosu: ta vedla k rozličným spekulacím, které nezůstaly omezeny jen na populární vědu. Pokud časopis „GEO“ vydá monotematické číslo „Chaos a kreativita“ (listopad 1993) anebo vědecký žurnalista James Gleick povýší teorii chaosu na světový názor (Chaos - die Ordnung des Universums, München 1988), lze to pochopit. Ale rozšíření teorie chaosu na světový názor převzali již před časem i seriózní vědci.

Přemrštěné spekulace

Roku 1988 se konalo ve Freiburgu 115. zasedání „Německých přírodovědců a lékařů“ na téma „Řád a chaos v živé a neživé přírodě“. Svazek dokumentace, vydaný Wolfgangem Gerokem, potvrzuje, že pojem chaosu se i mezi vědci stal nezávaznou hříčkou, kterou je možno užívat ve zcela rozdílných oblastech, nezávisle na jeho matematické definici a kvantitativních implikacích (Ordnung und Chaos in der belebten und unbelebten Natur, 2. vyd., Stuttgart 1990). Odtud je už plynulý přechod k ideologickým slátaninám psychologicko-ezoterické scény (např. Stephen Wolinsky, Das Tao des Chaos. Quantenbewusstsein und das Enneagramm, Freiburg 1996).

Naproti tomu dobrým úvodem do teorie chaosu je kniha Heinze Georga Schustera Deterministisches Chaos (Weinheim 1994) a spolehlivý fyzikální i filosofický výklad je v díle Theodora Leibera Kosmos, Kausalität und Chaos (Würzburg 1996).

Vzniku fyzikální teorie chaosu v druhé polovině dvacátého století předcházely úvahy různých matematiků, jako byl např. Henri Poincaré, který už o sto let dříve ukázal, že dráhy planet nejsou nutně stabilní. Byly to zpočátku teoretické reflexe učence, které nedošly ohlasu, který by si zasloužily. Vlastním důvodem zanedbání těchto revolučních úvah byla skutečnost, že nikdo neměl zájem vzdát se deterministických představ v oblasti, kde tato koncepce právě triumfovala.

Jak důležitou roli při vzniku teorie chaosu hrály praktické záměry, ukazují úvahy Edwarda Lorenze, který se v šedesátých letech snažil o zvládnutí problematiky počasí. Tehdy uvolnila americká vláda množství peněz na zvědečtění předpovědí počasí. Tyto počáteční výzkumy „deterministického chaosu“ stály od počátku ve znamení vědeckého ovládnutí přírody v oblasti, která se dosud jevila jako rezistentní. Lorenz pracoval s dosud nepříliš výkonnými počítači a simuloval různé scénáře počasí. Přitom objevil něco, co bylo později nazváno motýlím efektem: skutečnost, že v nelineárních systémech nepatrné rozdíly v počátečních podmínkách, tedy nepatrné rozdíly konstelací příčin, se mohou zesilovat zásadním způsobem, takže systém nakonec reaguje nepředvídatelně.

Lorenz považoval zpočátku tento objev za chybu způsobenou počítačem: nemohl uvěřit, že by se systém sestavený na základě přísně deterministických zákonů mohl chovat chaoticky.

I v kultuře existují příklady chaotického chování

V nelineárních systémech se mohou skutečně malé odchylky projevovat tak, že se celý systém vyvíjí jiným směrem. A poněvadž nemůžeme nikdy stanovit počáteční podmínky s libovolnou přesností, nebrání deterministický charakter těchto systémů tomu, aby se zřítily do chaosu. Teorie chaosu však nepopisuje neměnný protiklad mezi řádem a chaosem, nýbrž může udávat přesnou míru „chaotičnosti“. Tímto způsobem lze říci, na jak dlouho lze učinit poněkud jistou předpověď počasí: přibližně na dva dny. Všechny dlouhodobější prognózy jsou libovolné a zůstanou takovými i v budoucnosti.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že i teorie chaosu - jako každá fyzikální teorie - patří do „funkčního okruhu instrumentálního jednání“ (Jürgen Habermas). Nepopisuje chaos jako takový, nýbrž určuje hranice determinace zevnitř, tj. z jejich vypočitatelnosti, a je tudíž technicky použitelná. Chaos teorie chaosu nemá nic společného s „tvůrčím chaosem“, který inspiruje umělce k jeho dílu, nebo s „tao chaosu“, které Wolinsky hledal v lidské psyché a pouze z tohoto důvodu i našel.

Poté, co bylo nalezeno chaotické chování u počasí, bylo objevováno všude. Fyzikové zřejmě po staletí trpěli selektivním vnímáním, které způsobovalo, že nebrali vážně tak nezachytitelné jevy, jako jsou turbulentní proudění ve vodě nebo ve vzduchu. Turbulentní proudění v cigaretovém kouři je dobrým příkladem deterministického chaosu. Fyzikové se však dlouho domnívali, že se u takových jevů neprojevuje nic charakteristického. Od té doby se však žádná fyzikální disciplína neuchránila před nově vzniklou teorií.

Teorie chaosu tedy může být spojena s teorií relativity nebo kvantovou teorií. Dokonce i v oblasti, kterou popisuje klasická fyzika, existují chaotické jevy, např. „problém tří těles“: když se navzájem neovlivňuje Slunce jen s jednou planetou, ale interferují účinky tří těles. Příklady chaotického chování byly nalezeny nejen v přírodě, ale i v kultuře. Je tomu tak v burzovních kurzech, při provozu na dálnicích, v psychologii, sociologii a všech možných jiných vědách. Ukazuje se tím, že teorie chaosu není jen teorií oblastí, jako kvantová teorie nebo teorie relativity, která platí pro malé nebo velké, nebo při velmi vysokých rychlostech. Teorie chaosu také zřejmě neříká nic o nějakých fundamentálních přírodních silách - jinak by nebyla použitelná u kulturních fenoménů.

Teorie chaosu se vztahuje v zásadě na všechny systémy, jejichž podstatné parametry lze kvantifikovat a které vykazují určité abstraktní vlastnosti: např. citlivou závislost na počátečních podmínkách, různé dráhy ve stavovém prostoru, existenci periodických bodů apod. Všechny systémy, které splňují takové abstraktní, matematicky definované podmínky, jsou chaotické ve smyslu teorie, aniž by se muselo stanovit, jaké síly v těchto systémech působí a do jaké předmětné oblasti spadají.

Teorie chaosu je tak srovnatelná s kybernetikou. Ta popisuje systémy, které vykazují zákonitě řízenou transformaci veličin vstupu a výstupu, přičemž těmito systémy mohou být lidé, opice, žehličky nebo matematické rovnice. Kybernetický systém je definován pouze určitými abstraktními vlastnostmi, které jsou indiferentní k jejich konkrétní realizaci. Z toho plyne, že teorie chaosu není jen další revolucí uvnitř fyziky po teorii relativity a kvantové teorii. Je na jiné úrovni než tyto teoretické přístupy.

Přesto můžeme očekávat, že teorie chaosu závažně změní náš obraz přírody, pokud tak už neučinila. Existence nelineárních, chaotických jevů implikuje totiž zásadní hranici vypočitatelnosti a manipulovatelnosti světa. Od dob Francise Bacona bylo patosem novověku ovládnout svět tím, že se instrumentalizovala jeho zákonitost. Tento princip „Vědění je moc“ nyní dostal účinný tlumič.

Zdá se, že to už dnes vede ke změně pohledu na přírodu, která by mohla mít epochální charakter. V tomto smyslu lze vykládat publikace, které už v titulu mluví o přechodu „od bytí ke vznikání“ (Ilya Prigogine, Vom Sein zum Werden. Zeit und Komplexität in den Naturwissenschaften, München 1979). I když má tato řeč v sobě cosi emfatického, přece signalizuje, že projekt převést všechno vznikání na pevný řád bytí ztroskotal.

Takže, když už jsme na to byli upozorněni, zjišťujeme všude v přírodě chaotické jevy, nepředvídatelné poruchy symetrie. Zdá se, že sama náhoda mutuje na tvůrčí princip: v určité třídě nelineárních jevů může dojít na základě principu vlastní organizace ke spontánnímu vzniku struktury, který je často vyvolán nemanipulovatelným mikrofyzikálním kolísáním.

Je jistě přehnané, když mnozí autoři mluví o „tvůrčí hmotě“ nebo prohlašují, že nyní lze vysvětlit, jak vzešel „řád z chaosu, rozum z náhody“ (Klaus Schulten v: Bernd-Olaf Küppers /Hg./, Ordnung aus dem Chaos, München 1987, 243nn). Takové populárně vědecké spekulace však signalizují určitý posun v našem pohledu na přírodu. Jestliže jsme dříve věřili, že přírodu drží pohromadě železná klec kauzální determinace, jež jí dává vnitřní oporu, pak dnes věříme, že příroda osciluje mezi řádem a chaosem. Fyzik Paul Davies v knize o teorii chaosu předpokládá ve vesmíru dvě antagonistické síly: jednu rozptylující, které dominuje druhý hlavní zákon termodynamiky (zákon entropie), a sílu spojující, vytvářející tvar a vyjadřující se v dynamice vlastní organizace hmoty. Davies hovoří o jedné „optimistické“ a druhé „pesimistické“ směrovce ve vesmíru (Prinzip Chaos. Die neue Ordnung des Kosmos, München, 1988, 35).

Měli bychom si být vědomi toho, že taková antropomorfická řeč překrývá věcný fyzikální obsah. Poté, co jsme od řádu světa naplněného smyslem podle klasické metafyziky přešli k matematicky vypočitatelnému, čistě syntakticky definovanému řádu světa, nemáme už žádnou možnost odvozovat z fyziky perspektivy smyslu. Matematizace světa je vykoupena ztrátou dimenzí smyslu. Tak jako z moderního platonismu fyziků zmizela idea dobra, ani moderní fyzika nevydává ze sebe žádné normy, řídící jednání, a to ani formou teorie chaosu a vlastní organizace.

Je proto namístě opatrnost při přímých přechodech mezi teorií chaosu a teologií. Obě disciplíny leží na zcela různých rovinách. Pokud by mezi nimi měly být srovnatelnosti, pak jenom přes metafyzické principy mostů, které by však bylo třeba legitimovat odděleně a které v žádném případě nejsou analyticky obsaženy v odborné vědě.

S ohledem na metafyzické zázemí mnoha badatelů se ukázalo, že existuje určité, ne však nezbytné spříznění volbou mezi světovým názorem a vědou. Jestliže je někdo přesvědčen, že je úlohou fyziky zdůrazňovat trvalé v proměnách jevů, a jestliže toto trvalé interpretuje jako ontologický základ toho, co se mění, pak se tu ozývá fyzikalistický platonismus. Na rovině takových interpretací může vést teorie chaosu ke změněnému chápání skutečnosti. Jestliže ani deterministické zákony nebrání tomu, aby se fyzikální systémy dostaly do chaosu, jestliže je chaos daleko rozšířenějším jevem v přírodě, než se dosud myslelo, jestliže i dále mohou vést nelineární poměry sil ke spontánnímu vzniku struktur, podnícenému náhodami, které nelze předvídat, pak se naznačuje nový obraz přírody, podle něhož už příroda nepředstavuje tolik potvrzení věčných zákonů, nýbrž spíše dynamické, historické a tvůrčí vznikání, které se pohybuje mezi chaosem a řádem, aby vytvářelo nové.

Dějiny spásy prodloužit do kosmologie

Avšak ani takový výklad neplyne nutně z fyzikální teorie chaosu. Ze žádné jakkoli utvářené fyzikální teorie neplyne nutně nějaká metafyzika. Je pointou a silou moderní empirické vědy, že se činí nezávislou na takových světonázorově metafyzických rámcových podmínkách. Proto se z ní nedá odvodit ani žádná materialistická metafyzika, jak se o to pokusil např. Bernulf Kanitscheider (Von der mechanischen Welt zum kreativen Universum, Darmstadt 1993), ani metafyzika spiritualistická, jak se o to snaží autoři jako Friedrich Cramer.

Cramer tvrdí například, že „sebeorganizace je základní vlastností hmoty“, což znamená, že „každá hmota je a priori těhotná idejemi“. Sebeorganizace je „vlastním metafyzickým prvkem v přírodovědecké vývojové teorii“ (Chaos und Ordnung, Frankfurt 1993, 229n). Zde se tvrdí existence logicky nutícího sepětí mezi moderní fyzikální teorií a metafyzikou sebeorganizace, která má „dokázat“ přítomnost ideálního principu ve hmotě.

Takové výroky najdeme dost často u fyziků, kteří uvažují o teorii chaosu. Tak např. astrofyzik Arnold Benz z Curychu tvrdí, že přírodověda se pomocí teorie chaosu „přiblížila duchovním hodnotám“ (Die Zukunft des Universums. Zufall, Chaos, Gott? Düsseldorf 1997, 137).

Podobný zpěv sirén slyší teologové rádi. Poté, co přírodověda platila po 300 let za „materialistickou“ instanci, zdá se, že se přibližuje „duchu“ nebo „ideálnímu“. Tyto závěry však visí ve vzduchu. Poněvadž pojem ducha není nijak fyzikálně definován, nemá fyzika sama žádnou možnost potvrdit jeho přítomnost. Přesto jsou takové spekulace u teologů velmi oblíbené (v evangelické teologii např. Sigurd M. Daecke /Hg./, Naturwissenschaft und Religion. Ein interdisziplinäres Gespräch, Mannheim 1993, 207nn; v katolické teologii např. Alexandre Ganoczy, Chaos, Zufall, Schöpfungsglaube. Die Chaostheorie als Herausforderung an die Theologie, Mainz 1995).

Ve skutečnosti se nedá bez zprostředkování samostatné, a proto zdůvodňující metafyziky vybudovat most od teorie chaosu k teologii a mnoha teologům by se dalo vyčítat, že se místo řádné metafyziky orientují podle pouhé populární vědy.

Problém se komplikuje tím, že pisatelé populárních knih jsou často zároveň významní vědci, v případě Prigogina jde dokonce o nositele Nobelovy ceny. Pro vnějšího pozorovatele pak často není snadné rozhodnout, kde končí věda a začíná propaganda. U Prigogina je to tam, kde tvrdí, že fyzikální teorie sebeorganizace pracuje s pojmy jako „tvůrčí vznikání“, „historičnost přírody“, „aktivní hmota“, „dialog s přírodou“ atd. (Ilya Prigogine – Isabelle Stengers, Dialog mit der Natur, München 1981).

Kdyby se však podařilo filosoficky zdůvodnit pojmy jako „tvůrčí vznikání“ nebo „dialog s přírodou“, např. způsobem, jak navrhli Charles S. Pierce nebo Alfred N. Whitehead, pak by bylo možno nové objevy teorie chaosu zařadit do takového pojmového rastru a spojit je s teologií stvoření. Proti myšlence neměnného řádu bytí světa se namítalo, že se dobře nehodí ke křesťanskému pojmu stvoření. Stejně ani klasická fyzikální koncepce totálně determinovaného světa se nesrovnává s křesťanským přístupem, pročež fyzikové jako Einstein konsekventně popírali lidskou svobodu a existenci osobního Boha.

Nové poznatky teorie chaosu je možno - s uvedeným omezením - teologicky mnohem snadněji zařadit do koncepce „creatio continua“. Obliba teorie chaosu u teologů má tedy také fundamentum in re. S její pomocí je totiž možné prodloužit dějiny spásy nejen na evoluci živého, nýbrž až do kosmologie.