Syn člověka je Syn Boží

Autor: Johannes Röser - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2004/3 (Články)

Christ in der Gegenwart, 48/2003.

Jak se mění pojetí Ježíše Krista.

Mezi světovými prominenty je dnes pro Ježíše Krista těžké konkurovat se známějšími: Michaelem Jacksonem, Billem Gatesem, Arnoldem Schwarzeneggrem, Madonnou... papežem a dalajlámou... Někde snad ještě místo najde: ne sice přímo jako Syn člověka nebo Syn Boží, ale nepříliš daleko za Boží dcerou a dcerou člověka Matkou Terezou. Nicméně jako morální vzor, jako bezvadná vůdčí postava je respektován velkou většinou obyvatelstva, i když to už sotva stačí na úroveň toho času vládnoucí kultury. Zkrátka: Ježíš Kristus – jeden svatý mezi mnoha jinými.

Nejen lidé vzdálení od náboženství, ale i pokřtění mají problémy se zvláštností zakladatele své víry. Je přímo exotické a zároveň velmi časové, že Bavorská katolická akademie zařadila na program zasedání otázku: „Jak dnes vyznávat Ježíše Krista?“ Zúčastnilo se na 150 lidí. Mnohá vzdělávací společnost by byla přešťastná z tolika posluchačů. Ovšem pohled na věkové složení prozradil, že ani v Mnichově to nejsou mladí, nýbrž zestárlá generace koncilu, která se dále zabývá svými otázkami víry, která nedochází k žádnému konci, a snad ani dojít nechce. Jsou to lidé nábožensky vzdělaní, kteří mimo jiné zažili rozmach historickokritického výkladu Písma a s napětím i nadšením jej do sebe nasáli jako obohacení života, kteří se prokousali antropologickým obratem teologie a demytologizací s Bultmannovými stoupenci jako velkým aktem osvobození k větší náboženské věrohodnosti. V neposlední řadě jsou to ti, kdo se naučili ptát, kdo zůstali zvědaví a nedají se odbýt domnělými skutečnostmi – ani církevně, ani teologicky. Jak energicky namítl jeden posluchač: „Můžeme vůbec (...) ještě věřit, že Ježíš vzkřísil Lazara? Můžeme vůbec mluvit o zázracích?“

Po téměř 2000 let křesťanských dějin byl Ježíš zajímavý, protože byl také Bohem, protože bylo možné na něho myslet jako na Božího Syna, tak v něho věřit a ctít ho. Jako pouhý člověk, jako Syn člověka, ztratil za krátkou dobu přitažlivost. Za koho považují lidé Syna člověka? Ještě před několika desetiletími se říkalo: Ježíš ano, církev ne. Od té doby se vyznávání Ježíše stalo spíše nevyznáváním. V nejlepším případě: Bůh ano, Ježíš ne. Anebo stále častěji: božské ano, Bůh ne. Teolog Urs Baumann z Tübingen vidí, že dramaticky mizí tradiční představy o osobním „Ty“ Boha a božském „Ty“ v člověku Ježíši Kristu. „Raději se mluví anonymně o božstvu, božské prasíle, která všechno drží pohromadě a všechno proniká, nebo o kosmické energii.“

Je to, co je nadosobní, také Božím obrazem?

Na druhé straně se zdá, že kultura jednotlivce žízní po vztahu, po osobnosti, po terapeutickém vztažném bodu proti osamění a izolaci. Potom se pro lidi, kteří by ještě rádi uvažovali o své životní cestě nábožensky, může Bůh stát „rozhovorem v noci“, „potěšujícím smíchem v člověku“, „důvěrným Ty k životu“. Kde selhává lidská komunikace, má božský svět nabídnout útěšná slova. Tedy přece Bůh jako opium pro lid, projekce a náhrada životního partnera, když se ztrácí láska?

Obrazy „Ty“ však stačí stále méně k tomu, aby bylo možno zvládnout krize osobního života, například vzhledem k záhadám času a prostoru, bytí a nicoty, ducha a hmoty. Boží „Ty“ se mění – pokud vůbec ještě Bůh hraje nějakou roli v myšlení a cítění – k jakémusi „Ono“, infantilně působící Osobní se mění k dospěle vypadajícímu Nadosobnímu. To odpovídá naší zkušenosti se světem – že vše duchovní musí zemřít, zatímco hmotné zůstává věčně, „jenom“ se proměňuje. Ostatně den co den vidíme, že osobní představuje jen nepatrnou část převážně neosobně vyvinutého tvorstva, které podle židovsko-křesťanského pojetí musí být nějak přijato jako Boží „obraz“ a vykoupeno. Právě mezi křesťany roste znepokojení, že tradiční antropomorfně zabarvené představy o trojjediném Bohu v Otci, Synu a Duchu Svatém stačí stále méně k tomu, aby ty skutečnosti přiměřeně vysvětlily. Ani teologie Ducha se dále nevyvinula směrem k modernímu životnímu pocitu, ačkoli představa o „Duchu“ při podrobném pohledu rozbíjí trojiční představu Boha v čistě osobním pojetí a rozšiřuje ji do nadosobního. Osobní, neosobní a nadosobní – není to vše v nauce o Trojici zrušeno mnohem lépe, než si dosud myslíme, než se odvažujeme převést do dnešní zkušenosti bytí a času?

Podezření z mytologie

Do podezření z mytologie se dostal i obraz dvou přirozeností v Kristu, božské a lidské, nesmíšené a nerozdělené. Vzhledem ke značným obtížím porozumění – nebylo by čestné, podobně jako při změně paradigmat v přírodních a humanitních vědách, také teologicky se

odvážit změny modelu představ? Není třeba vzdát se starých křesťanských forem vyznání, které přece nespadly s nebe, ale byly tvrdě vybojovány v teologickém a mocensko-politickém boji? Urs Baumann je přesvědčen, že „pouhé opakování a komentování“ naprosto nestačí. V podmínkách naší kultury se musí říci novým způsobem, oč v křesťanství vlastně jde.

Ale jak? Teolog Baumann navrhuje několik věcí: Základní rozdíl víry v Krista oproti jiným náboženským cestám vidí v tom, že není založena na nějakém svatém Písmu, ale na události vztahu, na „živé osobě (historického!) Ježíše z Nazareta“. V historii tohoto člověka se Bůh přiblížil nám lidem. „Ježíšova víra, život, jednání, jeho zvláštní vztah k Bohu, on jako ukřižovaný, Bohem opuštěný, Bohem potvrzený a vzkříšený, je záchytným bodem a cílem křesťanské víry a teologických úvah.“ Baumann sám vyznává: „Pro mne je na mé zkušenosti víry s Ježíšem nejvíce fascinující, že se v něm jeví Boží tvůrčí slovo a nám skrze proroky ,seslané´slovo Božího zjevení jako jediný mocný pohyb: Bůh je od počátku s námi a nikdy není proti lidem. Na pozadí toho, co chápe Nový zákon jako,Boží synovství´ vzhledem k Ježíši z Nazareta, uznávám jej jako člověkem učiněné tvůrčí slovo Božího zjevení, jako slovo stvoření.“

Víra se může dále rozvíjet pouze hrou řeči a její tvorbou, což platí i pro křesťanskou víru. Tak tomu bylo již v prvním křesťanském století, tak to je i v prvním „po-křesťanském“ století, ve století jedenadvacátém. Akcenty se však kladou jinak. Při zasedání v Mnichově byla nápadná snaha silněji vázat dnešní pokusy o porozumění na starokřesťanskou tradici. Vyhroceně řečeno: Syn člověka se má znovu stát Synem Božím, přirozenost Ježíšova lidství se má silněji vázat na přirozenost jeho božství. Stejně jako biblická věda po desetiletích radikální demytologizace a historického pitvání textů redakční a druhovou literární kritikou a kritikou tradice dnes opět přednostně vykládá Písmo podle jeho poslední podoby, tedy podle toho, co tam skutečně čteme, tak se zdá, že i v pojetí Krista a Boha se kyvadlo opět vychýlilo opačným směrem.

Všechno vyznávání začíná ve slavení

Bez teologie není možno odpovědně věřit. Jako křesťané zůstáváme odkázáni nad svou soukromou věc názoru na větší „my“ společenství víry a její tradici, kterou se snaží chránit Učitelský úřad. Klaus Scholtissek, odborník na Nový zákon z Würzburgu, tvrdí, že stará církevní vyznání Ježíše vůbec nejsou prostě pozdější konstrukce filosofické, snad čistě helénistické spekulace. Svůj původ mají spíše ve vyznání Krista v prvé hodině, v prvních shromážděních prvních křesťanů, v bohoslužbě, ve slavení, ve chválách liturgie. Příslušné působící stopy se vyskytují od Pavlových listů až po evangelia. Na rozdíl od mínění dřívějších exegetů je Scholtissek přesvědčen o tom, že Ježíš měl „mesiášské sebevědomí v nejširším smyslu“, ačkoli se sám výslovně za Mesiáše neoznačil. V každém případě byl už brzy Ježíš Kristus při večeři Páně v křesťanských obcích ctěn výsostnými tituly a vzýván jako Boží Syn, Pán a Syn Davidův. Byl vyznáván jako Světlo, Život, Chléb, Voda, Dveře a Pastýř, tedy v obrazech, které byly důvěrně známé židovskému kulturnímu okruhu. Nesmíme se odříkat ani mytologicky znějících výroků o Ježíšovi, o Otci a Synu, jak je nacházíme v Janově evangeliu. Christologie nevzniká až po Novém zákoně, nýbrž začíná uprostřed něj. To, co poznali první křesťané, nemůže být nepodstatné pro nás. To, co s nejsilnějšími výrazy věřili a modlili se, má řídit i naši modlitbu a víru, i když to může působit cize a pohoršlivě. Platí to neméně i pro nám těžko přístupný výsostný titul „Syn Boží“. Řeč podporuje víru právě tehdy, když překračuje meze obvyklého, hladkého, prostého a snadno přístupného.

Pokoušet se vyslovit nevyslovitelné

Podle fundamentálního teologa Jürgena Werbicka z Münsteru nejsou starokřesťanské výroky, jež se odrážejí ve Vyznání víry, spekulativní řečí, vzdálenou zkušenosti. Spíše se už tehdy, v bojích o přiměřenější pojem, snažily ukázat, že Bůh není vzdálenou „bytností“, odvrácenou od světa, nýbrž „Absolutnem“ ve vztahu – k člověku, ke kosmu, k dějinám. Werbick vidí v hledání odpovědí prvních křesťanských století závazně stanoveny zvláště dvě zkušenosti Zjevení. Nejprve dějiny víry shora, od Boha: Bůh, který se může zpřítomnit v Ježíši Kristu, ve smrtelném a umírajícím člověku, „je natolik ´mocen sebe´ a ochotný ke vztahu, že si nijak nezadá svou přítomností v lidsky konečné skutečnosti a bytím zcela sám sebou“. Jen proto, že je Bůh lidský, může se člověk stát božským.

Opačným postupem je vyznání zdola nahoru: právě v Ježíšově celé lidskosti se zjevuje božskost. „Z jeho lidství vyplývá, že je Božím podstatným Slovem: jako lidská odpověď, která sama je totožná se Slovem; v nezkráceném lidství, ale též jako nezkrácená, ´bytostně stejná´ světská i božská skutečnost Slova.“ Zjednodušeně řečeno: protože Bůh v Ježíši Kristu přijal všechno lidské, „je to uzdraveno – schopno uzdravení a dokonalosti“.

Každá pozitivní řeč o Bohu a Ježíši Kristu je však rychle omezena hranicemi naší řeči, logiky, emoční a kognitivní inteligence. Salcburský fundamentální teolog Gregor Maria Hoff proto vidí dějiny vyznání Boha a Krista jako vzrušující trvalý proces mluvení, plný „úžasu, ohromení a překvapení“. Již první Ježíšova vystoupení vyvolávala u lidí takové reakce. A dokonce se praví: „Všichni tě hledají.“ Hledání pokračuje: Jak se setkají člověk a Bůh, tento svět a onen svět, stvoření a vykoupení? „Pravý Bůh a pravý člověk“ – v paradoxních výrocích o Ježíši Kristu učinily první koncily „Boží nevyslovitelnost vyslovitelnou – a to jako nevyslovitelnost“. Pomocí definic definovaly teologie a Učitelský úřad to, co je nedefinovatelné. Právě prostřednictvím dogmatu se negativní teologii, a mystice, otevřela cesta, na níž všecko, co o Bohu víme nebo se domníváme vědět, je svázáno s tím, co spíše nevíme. Bůh je větší než naše srdce a mozek – a přece dostatečně malý, aby je pobízel. Právě zde je podle Hoffa místo christologického myšlení: Neznat nic kromě Ježíše Krista, jak to dojemně, vyznavačsky a zároveň s otázkou říká První list Korinťanům.

Věřit znamená modlit se, mluvit, cítit, myslet. Mystagogie nesmí skončit v mytologii. Povážlivou slabostí současné teologie – jak se ukázalo i v Mnichově – je ostatně skutečnost, že se ve své ctižádostivé a sympatické snaze o zasazení starokřesťanských formulací do správného světla neodvažuje přistoupit k vlastní evoluční zkušenosti světa, kterou jsme už jako křesťané dávno vnitřně přijali. Jak se má například myslet na kosmického Krista, evolučního Krista, Krista transpersonálního? A jak ho vyznávat? Bez teologů prvních staletí, kteří vypracovali prvotní dogmata trinitární a christologické teologie, nemůžeme poctivě věřit. Nemůžeme však věřit ani bez dnešních poznatků. To je vlastní dilema, které hrozí roztrhnout naši křesťanskou existenci a k němuž současná teologie přes pozoruhodné kroky k sanaci stavby tradice dosud nepředložila žádné přesvědčivé jazykové hry, jež by zapadly do našich dnešních horizontů světa a víry.